Eva Podzimková: Žádný univerzální recept, jak skloubit rodičovství s prací, neexistuje

Krátký účes vám sluší. Podobné komplimenty teď asi posloucháte pořád. Léta jsme vás znali jen s dlouhými vlasy, a proto si té radikální změny nejde nevšimnout.

Pravda je, že od tiskové konference k seriálu Schody k moci, kam jsem přišla už ostříhaná, si toho lidi dost všímají. Možná i o něco víc než seriálu samotného, což je teda škoda. Někomu se ten účes líbí, někomu ne. Důležité je, že se líbí mně. (usmívá se)

Nosila jste vůbec někdy krátké vlasy?

Asi v jedenácti dvanácti letech a potom ještě v patnácti, ale nebyly až tak krátké.

Na stříhání během let nedošlo častěji, protože jste svým založením spíš konzervativnější, nebo v tom hrála větší roli vaše profese?

Hlavní bylo spíš to povolání, buď to nebylo možné kvůli divadlu, nebo natáčení. Nemohla jsem nějakou velkou změnou narušit rozjeté projekty, které se různě střídaly a prolínaly. Už jsem se po těch letech dost těšila, až tu těžkou deku shodím.

Kadeřnice občas říkají, že ženy mají sklon měnit účes po svatbě. Nesouviselo to tedy trochu i s tím, že jste se loni v létě vdala a z Evy Josefíkové se stala Eva Podzimková?

Myslím, že ne. Sice je pravda, že pro mě byla svatba důležitá, přece jen jsem v tomto ohledu konzervativní, ale s Matějem jsme se předtím měli rádi úplně stejně jako teď a náš život se svatbou nijak nezměnil.

Akorát máme navíc hezkou vzpomínku na pěkný prodloužený víkend a večírek s rodinou a přáteli.

Možná je za tou touhou po změně spíš mateřství. Před dvěma lety se nám totiž narodila dcera Lota a ženy po porodu se prostě změní, začnou svým způsobem bilancovat a přeskládávají si hodnoty. A možná to také souvisí s tím, že jsem se jako herečka chtěla vymanit ze škatulky princezen. Novým účesem jsem chtěla podpořit přechod do jiných typů rolí.

Jak moc jste se změnila vy?

Změnila jsem se asi dost. Jak, to je spíše otázka na mé okolí. Jsou typy situací, ve kterých jsem oproti bezdětným časům klidnější a rozvážnější.

A pak jsou momenty, které u mě umí roztočit spirálu nejistot a pochyb až do nejvyšších otáček. Zkrátka jsem zjistila, že jsem docela úzkostná osoba.

Scenáristu Matěje Podzimka si vzala za muže vloni v létě. To už bylo jejich dcerce Lotce devět měsíců.

Po svatbě jste přijala manželovo příjmení. Zvažovala jste, že byste si nechala to původní, Josefíková?

Nechci všechno svádět na to, že jsem konzervativnější, protože pocházím z Moravy. To je takové oblíbené klišé. Nechat si svoje dívčí příjmení mě ale ani nenapadlo. Prostě to tak v sobě mám, přemýšlet jsem nad tím vůbec nemusela.

Nepřemýšlela jste nad tím, že jako herečka jste už známá pod svým dívčím jménem?

Stále doufám, že herci jsou obsazováni kvůli tomu, jak hrají a jestli se pro danou roli hodí. A ne proto, jestli už jsou známí nebo kolik mají sledujících na sociálních sítích.

Překvapilo mě však, že nezáleží ani tak na mém rozhodnutí a na tom, jak se fakticky jmenuji, ale na uvážení autorů převážně internetových článků, jak se mě v titulku rozhodnou pojmenovat. Ti lidé vědí, kdo s kým spí, kdo se kde opil nebo kdo kde bydlí a co má na zvonku, ale pod správným jménem vás, přestože je o to požádáte, neuvedou. Čest a díky výjimkám.

Pro mě byla změna příjmení i symbolem životní změny a začátku nové etapy, a tak jsem byla trochu smutná. Teď už je mi to jedno.

Ne že bych chtěla obhajovat internetové titulkáře, jen doplním, že si vás čtenáři nějakou dobu mohli plést s první manželkou vašeho muže herečkou Kristýnou Podzimkovou. Ona se ale loni také vdala, přijala příjmení svého manžela, a tak se teď jmenuje Kristýna Ryška.

A tím tu situaci vyřešila. Chce to jenom čas a lidi si zvyknou. (usmívá se)

Zmínila jste, že při stříhání vlasů vás omezovala práce. Takže nedávno konečně nastala vhodná chvíle?

Dokonce se objevil nový projekt, kam se ta změna hodila. Točím nový seriál pro Novu. Jde o rodinný příběh podle scénáře Alice Nellis, který mimo jiné popisuje, jak to může vypadat, když se manželé po čtyřiceti letech společného života rozhodnou žít každý po svém.

Natáčejí ho dvě režisérky Jasmina Blaževič a Lenka Wimmerová. Je to moc příjemná práce, mám z ní radost.

Jak byste popsala svoji postavu?

Hraju asi třicetiletou ženu, která je trochu praštěná a v životě občas tápe. Víc opravdu prozradit nemůžu. Snad ještě jen to, že v hlavní roli je celá rodina: starší rodiče a jejich čtyři dospělé děti. Všichni řeší problémy, které nejsou nijak banální, ale zároveň jsou podané i vtipnou formou.

Jaké to bylo, jít z projektu do projektu a pak z toho kolotoče po porodu najednou vypadnout?

Celý život mám tendenci si toho na sebe hodně naložit a zahltit se prací. Zřejmě jsem na sebe náročná. Jenže když práci zrovna nemám, stejně si na sebe vymyslím něco jiného a zahltím se pro změnu tím.

Teď například velkým domácím úklidem a tříděním, stěhováním starého a montováním nového nábytku nebo ježděním po všech návštěvách, na které při pracovním shonu nebyl měsíce čas. Vždycky na tyhle svoje sklony nějak doplatím. Teprve potom si vzpomenu, že bych měla taky odpočívat, a nějakou chvíli se to snažím uhlídat.

A rodičovství je druhý, nebo spíš první full time job. Vtipné je, že jsem dřív nechápala, proč mají v některých rodinách na ledničce obrovskou plachtu, kam všichni zapisují, kde zrovna kdo je a co kdo zařídí. Jen jsem se nad tím tiše usmívala. Teď už vím, že to mnohdy jinak nejde, protože chod té domácnosti by se jinak rozpadl.

Už máte doma taky plachtu?

Máme. (usmívá se) A co není na plachtě, to neexistuje a neplatí!

Než se člověk stane rodičem, občas má o svém budoucím životě nerealistické představy. Jak dobrý odhad jste měla vy kromě zmíněné plachty?

V těhotenství se mě novináři často ptali, jaké mám po porodu plány, ale na to jsem se vždycky zdráhala odpovídat. Chtěla jsem sice nějak skloubit práci s rodinou, ale věděla jsem, že skutečnost bude nejspíš úplně jiná a že nemá smysl si cokoli konkrétně představovat.

Netoužila jsem sice hned týden po porodu naskočit zpátky do práce, ale taky jsem si neuměla představit, že bych tři nebo čtyři roky nepracovala vůbec. Kromě toho, že by mi práce chyběla, mohlo by se stát, že bych po tak dlouhé pauze ztratila s profesí kontakt. Návrat by mohl být potom těžší.

Když se pak Lotka narodila, nijak jsem do práce nespěchala, ale měla jsem štěstí, okolnosti mi začaly různě nahrávat. Nejdřív jsem začala strkat prstíky zpátky do divadel, a když bylo Lotě deset měsíců, kývla jsem na natáčení seriálu Sedm schodů k moci.

Chybělo vám už jeviště?

Svátečně jsem na něm stála už od čtvrtého měsíce po porodu, takže v tomto ohledu jsem saturovaná. Ráda vidím kolegy a diváci mě nabijí energií. Pokud v té hře tedy zrovna neumírám.

V kterých inscenacích už vás můžeme znovu vidět?

V současnosti hraju v Praze ve Švandově divadle Kurz negativního myšlení a Pankrác 45, v Komorním Kalichu Čas pod psa, ve Studiu DVA Líbánky na Jadranu, v Divadle v Celetné inscenaci Něžná je noc a v Divadle Bez zábradlí Garderobiéra. Všude se alternuji s milými kolegyněmi, snažíme se o rozdělení fifty-fifty a vycházíme si vždy vstříc.

V seriálu Sedm schodů k moci, který se inspiroval skutečnými politickými událostmi a právě ho vysílá Prima na své nově spuštěné videotéce, máte hlavní ženskou roli. Natáčení tedy muselo být časově náročnější. Jak to s malou Lotkou šlo?

Byly to opravdu intenzivní dva měsíce, ale já jsem dávno zvyklá, že práce přichází v podobných vlnách, protože jsem na volné noze. Během těch deseti měsíců jsme s Matějem taky už poznali, jaká naše dcera je.

Věděli jsme, že je to velice společenské děťátko, které nebude nijak trpět, když se o něj místo maminky bude častěji starat tatínek, babička nebo kamarádka. Jak už jsem někde párkrát řekla, Lotka je dítě smečky, má silné vazby k více lidem. Pořád pro ni ale zůstávám mámou a tím dvouměsíčním natáčením se náš vztah nijak nepoškodil.

Zajímavé je, že se mě na tohle hodně lidí ptá, přestože žádný univerzální recept, jak skloubit rodičovství s prací, neexistuje. A já se ani necítím jako člověk, který by mohl svojí zkušeností ostatním nějak pomoct, poradit. Každá rodina tohle řeší, jak chce nebo může.

Scénář Sedmi schodů napsal publicista Josef Klíma. Hrajete v něm ctižádostivou mladou ženu. Z kantýny poslanecké sněmovny se dostane do politiky a v ní vystoupá až na její vrchol a z pozadí tahá za nitky. Jaký je to člověk?

Myslím si, že má vysoce vyvinutý instinkt a schopnost přežít za každé situace. Kromě toho, že má ostré lokty, jakmile se do něčeho zakousne, tak to prostě nepustí a musí dosáhnout maxima. S žádným výsledkem se nespokojí, nikdy si neřekne, že jí to už stačí, že má dost. Stále ji něco žene dál, ať už jde o moc, nebo o vztah.

Tohle všechno v sobě měla už ve chvíli, kdy přišla pracovat do té kantýny v poslanecké sněmovně. Z jejího okolí se jí ale potom dostalo tolik příkoří, že se dál rozhodla jednat bez skrupulí. Ve společnosti, kde se pohybovala, se totiž nějaké ohledy nevyplácely.

Herci většinou říkají, že záporné role se jim hrají líp a mnohdy jsou zajímavější, barvitější. Platí to i pro vás?

Platí. Navíc je na moji postavu po osm dílů stále upřena pozornost, během příběhu se vyvíjí, vidíme všechny její motivace a rozhodnutí. Nepamatuji se na žádnou seriálovou postavu, která by prošla tak radikálním vývojem. Myslím, že divákům jí bude nejdřív líto, potom s ní budou vysoce nesouhlasit, ale zároveň budou rozumět tomu, proč dělá to, co dělá.

Jak snadno jste jí porozuměla?

Dokázala jsem to pochopit, ale kroutily se mi přitom prsty u nohou. Hlavně při představě, že by se něco podobného někdy týkalo mě. Do takových situací jako ona bych se určitě nedostala.

Umíte se vy sama zastavit a spokojit se s dosaženým? Nebo vás taky pořád něco ponouká jít ještě dál?

Mám tendence se podceňovat, chybí mi ambice a tah na branku. K projektům, které slaví úspěch, jsem se vždy dostala spíš jako slepý k houslím.

Nejste jen příliš skromná?

Může se to jevit jako pokora, ale spíše je to vděk za věci minulé a nespoléhání se na věci budoucí. Měla jsem nestandardní kariérní start, hned filmy, první divadelní scéna, ale pak jsem se postupně dostala nohama zpátky na zem, pozastavila se a začala být spokojená.

Do politiky jako vaše seriálová postava byste se asi taky nedostala?

Politiku sleduji, ale takové ambice skutečně nemám.

Souvisí to nějak s pohledem do jejího zákulisí, jak ho líčí scenárista v seriálu?

Josef Klíma vychází ze znalosti prostředí, osobních zkušeností a volně se inspiroval skutečnými kauzami, ale stále se pohybujeme v žánru hrané tvorby. Politiku sice nevnímám idealisticky na sto procent, ale taky nemůžu přistoupit na odsudek, že je to jen špína. Zákulisní hry jsou jistě její součástí, ale stále tu máme demokracii, která nám dává hlas a možnost pravidelně parlament vyvětrat.

Vrcholným politikům nezávidím a těm několika přátelům, kteří figurují v komunální politice, držím palce.

Bylo pro vás při natáčení důležité zajímat se podrobněji o události, kterými se autor inspiroval?

Občas jsem nějakou kauzu znala, občas si něco dohledala, ale protože seriál pracuje s reálnou inspirací jen volně, důležité to nebylo. O některých skutečných kauzách, které se do seriálu promítly, jsem se dozvěděla dokonce až po natáčení.

Určitě se tím seriálem nesnažíme nikomu konkrétnímu uškodit a nějaké občasné „pomrkávání“ na diváky, že tohle asi odněkud znají, v něm není podstatné. Od začátku mě zajímal především scénář, a ne senzace. Je vynikající. Pokud by ho natočili v zahraničí, kde inspiraci v naší české realitě nikdo nezná, fungoval by velice dobře i tam.

Vašeho milence hraje Jiří Vyorálek a v seriálu máte i dost intimní scény. Vy však patříte k herečkám, které dosud nahotu před kamerou intenzivně řešily, hranice intimity jste si pečlivě hlídala. Změnilo se tedy v tomto ohledu něco?

Nemyslím si, že se mi nějak zvlášť podařilo tu hranici uhlídat. Před lety mě jako začínající herečku zaskočilo, že se moje nahé scény z filmu dostaly na internet a volně tam kolovaly. Nesla jsem to hodně špatně a dost jsem se tím zabývala. Téma je to v naší profesi pořád, ale natáčení milostných scén jsem od té doby řešila už mockrát, a tak jsem se v tomto ohledu už trochu posunula.

Myslíte tím, že už nejste ta mladá začínající herečka, kterou nenapadlo, co všechno se může stát a co by si měla ohlídat?

Ano, tím neříkám, že mi na tom už nezáleží, ale že tyto situace už umím líp řešit. Všechno se snažím mít od začátku nastavené ve smlouvách tak dobře, aby mě později nic nepříjemně nepřekvapilo.

V seriálu Sedm schodů k moci byly některé scény už ve scénáři popsány jako peprnější. Protože sexualita může být taky prostředkem k získání vlivu nebo moci, mají ty scény v seriálu své místo, patří tam.

Připadalo mi zbytečné, abych se při natáčení každého takového obrazu různě ochraňovala a dohadovali jsme se, kde bude a nebude deka… Hned na začátku jsme se proto domluvili s režiséry i Jirkou Vyorálkem, že na milostné scény budeme dvě – já od krku nahoru a moje kolegyně od krku dolů. Všechno bylo předem jasné a všichni jsme byli na natáčení v klidu. Na druhou stranu jako divák jsem se pak doma u televize dost červenala.

Natáčení milostných scén je pro vás tedy pořád nekomfortní záležitost.

Po těch letech už přistupuji ke svému tělu jinak. Chápu, že nějaké odhalení je občas důležitou součástí hrané situace, ale nesmí být samoúčelné a záleží mi na míře.

A co vaši herečtí partneři, potýkají se s tím podobně?

Kdykoli jsem dosud hrála milostné scény, byla jsem to vždy já, kdo to víc řešil, a moji kolegové se ke mně snažili být ohleduplní. I když jim to samozřejmě taky nebylo jedno, pořád se nahota ženy a muže vnímá rozdílně. Nedávno jsem se ale ocitla v opačné pozici. Byl to můj herecký partner, kdo zažíval větší rozpaky, a já mu naprosto rozuměla a snažila se, aby se cítil v rámci možností v klidu.

Vznikají při natáčení takových scén někdy napjaté situace?

Někdy ano, proto je tak důležité, aby všechno bylo jasně domluvené dopředu. Vždyť si to představte. Mladá herečka nebo herec se ocitnou na place a čeká je intimní scéna. Mají zábrany, ani na ně nemusí být vyvíjen od režiséra a štábu žádný explicitní nátlak, ale většinou tam podvědomě vždycky bublá.

Vědomí, že desítky lidí kolem vás čekají, jak se dohodnete a až tu scénu konečně natočíte, to vám přece nijak nepomůže ji dobře zvládnout. Domluvit všechno předem, to je klíč k veškerému intimnímu natáčení. Nevyplácí se nechávat to na poslední chvíli. Hranice studu a intimity máme každý jinde a je relativně snadné je nabourat.

Mimochodem, v minulosti jste řekla, že pořád ještě trpíte při natáčení i na jevišti trémou. Už se vám podařilo se jí zbavit?

Při svých starých představeních už příliš trémy nemám, nemám na ni mentální kapacitu. Ale jestli jsem se trémy zbavila nadobro, zjistím, až budu premiérovat nějakou novou inscenaci.

Co vám pomáhá, máte na sebe nějaké osvědčené fígle?

Nic moc mi nepomáhá. Poslední dobou začínám s dechovými cvičeními, tak uvidíme…

Máte teď víc příležitostí nahlížet manželovi – scenáristovi přes rameno než dřív? Jste zvědavá, co píše?

Těch příležitostí je spíš méně, pochopitelně kvůli rodinným a rodičovským povinnostem. Dřív jsme byli schopní diskutovat scénáře a projekce hodiny, teď už je to spíš hodina před spaním.

Herci si někdy rádi vymění role – píšou scénáře nebo režírují. Máte taky podobné chutě?

Psát rozhodně nehodlám. Ani v šuplíku nic nemám. To, co mě baví, se blíží spíš dramaturgii. Ale vlastně tak vznešeně nazývám to, že do všeho kecám. Režie nějaké komorní hry na ještě komornější scéně by mě také lákala, ale k tomu ještě musím dorůst.

Jakou knížku máte teď rozečtenou? A co ráda čtete?

Momentálně čtu Kroniku ptáčka na klíček od Haruki Murakamiho. Ráda se nořím do příběhů magického realismu. Snažím se také přečíst vždy alespoň jednu knihu v roce v angličtině. Není to moc, ale čas a soustředění na to většinou mám jen na dovolené, tak proto.

Čeká vás teď ještě nějaká další práce, až skončí natáčení rodinného seriálu, o kterém jste se zmínila na začátku?

Natáčení potrvá půl roku, ale nebude tak intenzivní jako u Sedmi schodů k moci. Pěkně se mi rozloží. K tomu budu dál hrát divadlo, ale nic nového zkoušet zatím nechci. Až natáčení skončí, budu zase víc doma, zvelebovat domácnost a plánovat výlety.

Jak už jsem se zmínila, mám sklony si toho na sebe nakládat moc, a to může dopadnout podobně, jako když si v mobilu otevřete hodně aplikací. Nakonec musíte restartovat.

U čeho si nejspolehlivěji vyčistíte hlavu, když jste přetažená?

U moře, ale to se těžko praktikuje vždy, když je to potřeba. Takže si najdu čas pro sebe a jdu se projít se sluchátky v uších. Někdy takhle dojdu až na thajskou masáž.