Eva Pilarová: Trampoty už jsem hodila za hlavu

„To, že mě lidé tak dlouho poslouchají, je senzační,“ usmívá se rodačka z Brna, která má hlasový rozsah tři a půl oktávy. Nadání zdědila po stařečkovi, jak se na Moravě říká dědečkům, který zpíval v procesí. Hudebně založení byli také oba rodiče Evy Pilarové, tehdy Bojanovské, jinak povoláním krejčí a švadlena. Jedinou dceru vychovávali přísně a dbali na hudební vzdělání. Eva hrála na klavír, věnovala se sborovému zpěvu, vystupovala mimo jiné v dětském sboru Československého rozhlasu v Brně.

Po maturitě na Vyšší hospodářské škole a roční přípravce začala studovat operní zpěv na JAMU. V té době již vystupovala na scéně divadla Večerní Brno. Po prvním ročníku JAMU opustila, ale i tak zvládla techniku zpěvu i dýchání. Operní základy jí hodně pomáhaly, když v roce 1960 nastoupila v pražském Divadle Semafor. Právě tady vznikly nezapomenutelné duety s Waldemarem Matuškou Láska nebeská, Tam za vodou v rákosí a v rádiu se hrály její hity Že kočka není pes, Malé kotě, Oliver Twist, Popokatepetl twist, Řekni mi, mámo.

V roce 1963 si zahrála ve filmu Kdyby tisíc klarinetů a společně s Karlem Gottem předvedli úžasný duet Je nebezpečné dotýkat se hvězd. Ten teď zpívá s vycházející hvězdou Vojtěchem Dykem.

„Spadla mi brada, jak tu těžkou skladbu, kdy jdou hlasy různě přes sebe, ten chlapec vystřihl. Zeptala jsem se - vám to někdo opisoval, někdo vás to učil? A on, že si to jen tak odposlechl. Tak jsem ho pozvala na své turné a jsem ráda, že moji nabídku přijal. Je geniální,“ míní pěvecká legenda, která to v životě neměla zrovna jednoduché.

Svého prvního Zlatého slavíka získala v roce 1964, pak ještě v roce 1967 a třetího v roce 1971. Její úspěchy a slávu však neunesli oba její manželé. V roce 1964 nejprve emigroval její první muž, hudebník Milan Pilar, s nímž má zpěvačka syna Milana, dnes sedmačtyřicetiletého odborníka na počítače.

Krátce poté, co převzala třetího slavíka, se vypravil do Kanady i její druhý manžel, zpěvák Jaromír Mayer. „Nic o nich nevím a ani mě jejich osud nezajímá,“ poznamená suše jubilantka, když se zeptám, co dělají dnes. Ona kvůli tomu nesměla na Západ. A tak měla úspěchy na Kubě, často zpívala v Sovětském svazu, kde ji milovali, a v zemích Varšavské smlouvy.

V šedesátých letech začal sbírat trofeje i stejně starý Karel Gott. V Semaforu dávali recitál Večer pro dva slavíky, chodila na něj celá Praha. Byla to bomba. V roce 1967 Eva vyhrála hudební festival Zlatá bratislavská lyra, pár dnů na to Zlatý klíč Intervize. Úspěšná píseň Rekviem ještě zvítězila na festivalu Grand Prix v polských Sopotech, ale po vstupu vojsk v roce 1968 byla zakázána.

Zakázán byl i film Zločin v šantánu ze stejného roku, kde zpěvačka hrála hlavní roli. Tu jí na tělo napsal spisovatel Josef Škvorecký a krátce po uvedení emigroval do Kanady. Ještě předtím jí stačil dát přezdívku Eva FitzPilarová (podle světové legendy Elly Fitzgeraldové). A také Miloš Forman jí z Ameriky napsal: Evičko, Pán Bůh nám dal uši, abychom tě slyšeli.

Velmi se jí dotkla tragédie její kapely, kdy šest muzikantů zahynulo při pádu letadla v Ruzyni. Stalo se to v únoru 1973. Vraceli se tehdy ze zájezdu na Kubu a Eva si pobyt o čtyři dny protáhla. To jí zachránilo život.

V roce 1978 vyhrála festival Děčínská kotva, ale i její píseň Ráj bílých čápů byla po pár dnech zakázána, neboť autor textu emigroval na Západ.

Získané trofeje však nemá. „Můj tehdejší manažer uspořádal výstavu mých cen v Praze na Národní třídě. V den, kdy se výstava likvidovala, jel manažer pro trofeje a zjistil, že kdosi všechno ukradl. Mně zůstaly jen diplomy,“ vzpomíná.

Zpívá ale dál, natáčí desky, překonává nejrůznější zdravotní potíže a také bojuje proti fámě, že byla milenkou Fidela Castra. „V životě jsem se s ním osobně nesetkala,“ řekla mi před lety. Dnes se k tomu už nevyjadřuje vůbec. „Nemám ráda, když se takové nesmysly stále oživují.“

Také nechce mluvit o svém synovi a dvou vnucích - třiadvacetiletém Milanovi a o rok mladším Martinovi, za kterými jezdí do Brna. „Syn si nikdy nepřál, abych se o něm zmiňovala na veřejnosti. A tak to zůstalo, i když se pak narodili vnoučci.“

Když přišla sametová revoluce, prosadila se i v jiných oblastech. Napsala dvě autobiografické knížky Vzpomínání (1991) a Potkala jsem léčitele (2002), je autorkou pěti kuchařek a nadšenou vyznavačkou digitální fotografie. Vystavuje u nás i v zahraničí.

Vdala se potřetí - za tanečníka Jana Kolomazníka, kterého poznala v Divadle Alhambra. Ten předtím tančil v Národním divadle a u Jiřího Korna.

„Jednou jsem dostala chřipku, měla jsem čtyřicítky horečky, nemohla jsem chodit ven se psem, postarat se o nákupy a koneckonců i o sebe. Honza se nabídl, že mi pomůže. Byla jsem vděčná, protože mi bylo hodně zle, chvilkami jsem dokonce omdlévala. Když jsem se pak probrala z bezvědomí, zjistila jsem, že u mě Honza bydlí. A protože měl smysl pro pořádek, požádal mě o ruku.“

Necelý rok po svatbě mu jeho péči mohla vrátit. Honza onemocněl se slinivkou a bylo to hodně vážné.

„Bylo mně líto Honzy, když jsem si přečetla, co může jíst a co naopak má zakázané. Začala jsem mu vyvařovat zdravá jídla. Vypadala a chutnala jako normální, a přesto byla dietní. Vyzkoušela jsem si je na kamarádech a známých, a ti neměli potuchy, že se cpou dietními pokrmy.“

Nakonec napsala kuchařku s názvem Pro nemocné labužníky, protože usoudila, že lidí s nemocnou slinivkou je dost. Tehdy ještě netušila, že si s manželem opatrovnické role opět vymění. V devětačtyřiceti letech totiž musela na onkologickou operaci.

„Doktoři mi dávali rok a půl života. Díky víře v Pána Boha, díky výborným lékařům, kteří se nebránili spolupráci s léčitelkou, a díky skvělému zázemí, které mi manžel dokázal vytvořit, jsem se z toho dostala. Honza se o mě staral doslova jako matka Tereza.“

Když se v první polovině devadesátých let léčitelka Gabriela Horvátková, která zpěvačku přiměla k návštěvě lékařů, odstěhovala do USA, pečovala o Evu po telefonu. Pak se Jan Kolomazník dozvěděl od známých o léčitelských schopnostech Jaroslava Doubravy, který nabíjí energií.

„Když k nám poprvé přišel, byla jsem nedůvěřivá, ale pouze do momentu, než ho otestoval náš kocour Lord. Plácnul sebou před ním na záda a nechal si bez protestu sáhnout na bříško. Packami si přidržoval jeho ruku, a když usoudil, že už nabral dost energie, milostivě ho propustil. Také jsem se setkala s několika lidmi, kteří vyprávěli, jak je Jaroslav Doubrava doslova sebral hrobníkovi z lopaty. Tehdy mě to tak zaujalo, že jsem o něm napsala knížku.“

Loni spolu manželé oslavili už stříbrnou svatbu. „Cením si, že je Honza neustále dobře naladěný, obětavý, pozorný. Dobře si rozumíme, proto u nás ani po pětadvaceti letech nenastala krize. A stává se, že jsme spolu třeba 24 hodin denně.“

Eva Pilarová je právě na koncertním turné, kterým slaví půl století na scéně. Vystoupila už ve sportovních halách v Liberci, Pardubicích a Brně, Ostravě a sérii koncertů uzavře dvěma galavečery v Hudebním divadle Karlín v Praze.

„Když jdu na jeviště, mám trému, ale ta ze mě spadne s prvními tóny. Kdybych eventuálně něco pokazila, moji muzikanti to napraví a tváří se, jako že to zkazili oni. V tomhle jsou profíci a můžu se na ně spolehnout. Na konci si vychutnávám potlesk, jsem šťastná a vím, že působím úplně klidně až nevzrušeně. Pak přijdu do zákulisí a zjistím, že se nemůžu ani podepsat. Takového mám pajtlováka! Ten se dostaví až po koncertu,“ přiznává bez mučení.

Jinak je člověk, který z ničeho nedělá problémy. Na všechno se dívá pozitivně. A vyznává stejnou filozofii jako herečka Květa Fialová.

„Když mě něco bolí, řeknu si - to je fajn, alespoň vím, že mně třeba ruka nebo noha neupadla. Trampoty už jsem hodila za hlavu. Jeden pan doktor mi dal dobrou radu: Jestli chceš být úplně v pořádku, buď sobec, vykašli se na všechno, neposlouchej lidi, když vyprávějí o svých chorobách, mysli pozitivně, zpívej a směj se.“

A to také dělá. Na turné se obklopila mladíky. Spolu s ní zpívají Matěj Ruppert, Vojtěch Dyk, Petr Bende, Petr Vondráček, Petr Muk, na housle hraje Pavel Šporcl.

„Každý je originál, jedou si po svém, já také a ono to kupodivu jde dohromady, nemusím se přizpůsobovat. Navíc mě překvapilo, jak noblesně se chovají. Jsou to džentlmeni,“ chválí své mladší kolegy. Z těch starších požádala o spolupráci jen Pavla Sedláčka a Jiřího Suchého, svého ředitele ze Semaforu, a jen jedinou ženu - Petru Janů. Doprovázejí ji dvě kapely - Víta Fialy a Lokomotiva. A jako bonbonek zpívá jednu skladbu za doprovodu harfenistky Zbyňky Šolcové.

Po turné Eva Pilarová pojede do Berlína, kde bude zpívat v jazzových klubech. V červnu poletí s kapelou do Moskvy. „Kromě koncertů tam zahájím už svoji třetí výstavu fotoobrázků a čeká mě setkání s fanoušky spojené s vařením. Slíbila jsem také, že oslavím těch padesát let na scéně s krajany ve Spojených státech. Poletím tam na podzim a celý prosinec bude opět ve znamení vánočních koncertů.“

Léto stráví jako vždy na chalupě a bude se věnovat své druhé zálibě, fotografování. Odskočí si jen na Open Air festival do Trutnova pozdravit své poddané. Jeho spoluzakladatel Martin Věchet ji totiž loni korunoval královnou. Ten rok se na ni ceny doslova hrnuly. Dostala klíče od brněnské čtvrti Královo Pole, kde vyrůstala a kde bydlí její čtyřiadevadesátiletá maminka. Ta chodí pořád v botách na podpatcích.

Zpěvačka se stala čestnou občankou města Dubá, kde před patnácti lety s Vítem Fialou založila jazzový festival. Před rodným domem jazzmana Karla Krautgartnera v Mikulově má svoji hvězdu na „chodníku slávy“. Na koncert hvězd na Karlštejně jí Jiří Suchý přinesl velký diplom a certifikát s pečetí NASA, že se jedna z hvězd v souhvězdí Lyry jmenuje od 9. srpna 2009 Pilarka.

A to nejlepší nakonec. Z rukou prezidenta Václava Klause převzala ve Vladislavském sále na Pražském hradě medaili Za zásluhy 1. stupně. „Přiznám se, že jsem byla hodně vykulená, protože jsem to nečekala. Nesmírně mě to potěšilo. Když mně pan prezident vyznamenání předával, měla jsem strach, že se dojetím rozpláču, ale ustála jsem to. Jen žádné emoce, říkala jsem si a obrečela jsem to až doma.“

Má Eva Pilarová ještě nějaké přání? „Ještě bych chtěla oslavit šedesát let na scéně. A pak už bych si možná dala pohov. Uvidíme.“