Eva Perkausová: Začátky v šoubyznysu byly hodně těžké

Jsem, a to nejen proto, že jsem zdravá, mám zdravou rodinu a nic mě netrápí. Dělám hezkou práci, baví mě a můžu být na ni hrdá. Navíc je příjemné mít ve 24 letech tak velkou míru svobody a dokázat se sama slušně živit.

S novou rolí se ještě sžívám. Není to úplně jednoduché pro mě ani pro diváky, protože jsem předtím měla na starost bulvární pořad Top Star. A najednou ta stejná rozverná holka divákům s vážnou tváří říká, co se děje ve světě.

Myslela jsem si, že to taková změna proti Top Staru nebude - stejné studio, stejní lidé za kamerami, ale je to úplně něco jiného. Snažím se být na zpravodajství vždy stoprocentně připravená. Není to tak, že přijdu do práce, dostanu nějaké informace a pak je přečtu ze čtecího zařízení. Musím vědět, o čem mluvím. To znamená, že mnohem intenzivněji sleduji dění ve světě.

Pro Romana to muselo být ještě těžší jako pro sportovce bez předchozí moderátorské průpravy. Obdivuju, že se v tom našel a že mu to jde. Trému ze začátku měl, stejně jako já ji mám doteď. Možná větší než v Top Star magazínu. Tehdy se ještě předtáčel, a přesto jsem byla nervózní, jenže když jsem udělala nějakou chybičku, mohlo se to natočit vysílání znovu.

Potom jsem přestoupila do živého Top Staru, a tam jsem se našla. Začala jsem být přirozená a spontánní, když jsem se přeřekla nebo udělala něco špatně, mohla jsem trochu zaimprovizovat nebo se zasmát. Kdežto u televizních zpráv to nejde.

Jsem extrovert, komunikativní holka, která se ráda zasměje a pobaví. Musela jsem hodně potlačit emoce. Vím, že by během zpráv jakákoli grimasa vyzněla nevhodně. Takže žádná sranda, smích ani smutek.

Zpočátku, když jsem měla hlásit nějakou negativní informaci, jsem měla tendenci se mračit, což na kameře nepůsobí dobře. Vyvolává to v divákovi neštěstí, až agresi. Tedy i velmi smutnou zprávu více méně oznámím tak, že se snažím navenek neukazovat emoce.

Je to perfektní chlap a ohromný sympaťák. Od začátku jsme si jako kolegové sedli. Vedle něj se cítím klidnější. Mám v něm psychickou podporu, kdyby se něco přihodilo, pomohl by mi a v dané situaci mě podpořil. Pokud bych měla být na moderování zpráv sama, byla bych asi mnohem nervóznější.

Řekl mi, že kdybych nějak zaškobrtla nebo se přeřekla, tak se vůbec nic neděje. Že nejsme roboti a že se nějaká chyba stane každému. Když jsem poprvé sedla za zpravodajský pultík, bušilo mi srdce tak, že jeho tlukot musela přes můj mikrofon slyšet celá režie.

Měla jsem strach, že budu koktat, že nebudu vědět, která bije. A kupodivu se mě po vysílání všichni ptali, jestli jsem byla nervózní. Řekla jsem jim: Strašně, ještě teď se klepu! A oni, že to nebylo vůbec vidět.

Chodím na hodiny k paní lektorce. Učí mě správně intonovat, kam dávat důrazy, kde dělat pauzy. Musím ještě hodně popracovat na své rétorice.

Nejvíc jsem si vzala k srdci její radu, že divák má mít pocit, že moderátor je s ním v obývacím pokoji a povídají si společně o té události. Měla bych být trochu familiární, občas mít v textu nějakou vsuvku pro navázání kontaktu.

Mám silnou mimiku a gestikulaci, což si asi všímáte i teď tady u stolu, jak máchám rukama a vrtím se. Po technické stránce se snažím zmírnit nejrůznější pohyby, které na obrazovce vypadají ještě výrazněji.

Ještě mi poradila, ať se během vysílání maximálně vnitřně uklidním. Že mám přijít do studia, sednout si, nadechnout se, narovnat se a prostě oznámit v pohodě a s nadhledem, co se událo. Nejvíc mi pomáhá propiska v ruce. Nejen že to v tu chvíli na obrazovce vypadá profesionálně a můžu si s ní dělat poznámky, ale hlavně tolik nemáchám rukama.

Moc se mi líbí Adela Banášová. Považuji ji za ženu, která nejenom dobře vypadá a je velice inteligentní, ale je vždycky stoprocentně připravená.

Jak dokázala, že má nadhled, ničeho se nebojí, a přesto působí na diváky mile.

Původně jsem tmavovláska. Někdy v sedmnácti letech jsem začala zesvětlovat. To je moje jediná kosmetická změna. V televizi nechávám úplně volnou ruku stylistkám a vizážistkám, i když za ty dva roky už vědí, co chci, a co ne.

Nemám například ráda tmavou rtěnku, ale když je kvůli kostýmu potřeba, nějak se domluvíme. Jinak do svého vzhledu uměle nezasahuji.

Ani žádné neplánuji. Jediná má změna je, že jsem blondýna.

Schválně, za kým si myslíte, že se muži v baru otočí za brunetkou, nebo za blondýnkou? Blondýna je výrazná. Zaujme na první pohled.

Nepřehánějte! Ale je fakt, že u mě to byla nerozvážnost. Nejprve jsem si odbarvila jeden malý nevinný proužek, za měsíc jsem přidala další, pak další a jednoho dne jsem byla úplná blondýna. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, že bych se vrátila ke své tmavé barvě. Vlasy zesvětlováním dostávají zabrat.

Je to dost možné.

Ano, Sebastián je starší o rok a půl a Ládík o sedmnáct let. I přes takový věkový rozdíl spolu máme krásný vztah.

Maminka je částečně Slovenka, protože babička se narodila v Humenném. Z tatínkovy větve máme také slovenské kořeny. A můj dědeček byl Argentinec, tak možná po něm.

To by mě taky zajímalo. Byl to tatínek mé maminky. Nikdy ho neviděla, ale je uvedený v jejím rodném listě. Tatínek: Buenos Aires, maminka: Humenné. Zajímavý mišmaš. Maminka mi říkala, že vždycky o svém tatínkovi chtěla zjistit víc, ale neměla možnost. Jediné, co po něm má, je černobílá fotka, kde sedí jako pilot v kabině letadla.

Vždycky o mě měla až příliš velkou starost. Asi jako jiné maminky mladých holek slyší i ta má často věty jako: Mami, neboj se, už jsem velká holka! Nelezeme si na nervy a je krásné, že když přijdu domů, mám vypráno, vyžehleno a navařeno. Ale chtěla bych se víc osamostatnit.

Jinak moji práci podporuje, ale není to ten typ, který by za mnou přišel a řekl mi: Evičko, byla jsi výborná. Je velký kritik. Poví mi klady i to, co se jí nelíbilo. A když se kvůli tomu někdy naštvu, tvrdí, že musím umět snést kritiku, protože mi jako máma nechce mazat med kolem pusy.

Když si pak někdy přečte rozhovory se mnou, komentuje to slovy: Cos to tam plácala?! Vyznělo to jinak, než jsi to asi myslela.

Je to docela možné. Chtěla mě dát na balet, protože jsem jako dítě byla velice drobná. Na základní škole jsem závodně tančila skupinové tance. Dosáhli jsme i titulu mistrů republiky. Asi ve třinácti jsem k tomu začala hrát závodně tenis, ale od nástupu na střední jsem měla jiné zájmy. I když jsem sport tehdy trochu opustila, dodnes je mi blízký.

Ideálně tančící ošetřující právničku. (smích) Nikdy by ji asi nenapadlo, že budu moderátorkou televizních zpráv. Ani mě ne. Ale už v pubertě jsem začala hltat svět médií. Četla jsem módní nebo dívčí časopisy, sledovala jsem herečky, zpěvačky a moderátorky. Bůhví, jak by to dopadlo, kdybych už tehdy měla Instagram a Facebook.

Mým vzorem byla modelka Adriana Lima. Chtěla jsem vypadat jako ona a umět chodit v šoubyznysu. Představovala jsem si to, ale opravdu nikdy by mě nenapadlo, že ve světě médií jednou skutečně budu.

Dodnes si pamatuji, jak si jako holčička patlám maminčinu rtěnku na obličej. Měla jsem ji všude po tvářích, na nose, na bradě a myslela jsem si, jak se mi to povedlo. Také jsem si hrála na Popelku, nosila jsem maminčiny boty na podpatku, půjčila jsem si z kuchyně záclonku, zašpendlila ji sponečkami do vlasů a nosila ji jako závojíček. Líbila se mi scéna, jak je Popelka na bále a seznamuje se s princem.

(hurónský smích) Asi pro každou holku je v pohádce Tři oříšky pro Popelku idolem. Pana Trávníčka jsem měla možnost osobně poznat. Mám ho jako herce i muže ráda.

Nikdy. Takové obdivy musí slýchat celý život. Řekla bych, že ho to spíš unavuje.

Když mi bylo patnáct, dozvěděla jsem se, že do agentury Czechoslovak Models hledají holky s tmavými vlasy. Maminka nakonec svolila, že tam se mnou půjde. Přijali mě. Občas jsem nafotila titulní stránky dívčích časopisů, někdy kolekci dětské nebo sportovní módy.

V šestnácti mi přišla nabídka na focení svatebních šatů a velkých rób. Maminka tam přijela se mnou, protože mě vždycky velice hlídala. Nastala tam ale nepříjemná situace. Stylistka se snažila dopnout mi na hrudníku zapínání. Nešlo to. Dodnes si pamatuji, jak vzala telefon a začala lidem z agentury nadávat, co jí to poslali za modelku, že má velká prsa. Bylo mi trapně. V ten moment jsem zjistila, že mé proporce asi na modeling nejsou ideální.

Ještě mi nebylo osmnáct, když mě oslovil jeden fotograf s tím, že by mě chtěl nafotit pro titulní stranu tohoto magazínu. Tehdy jsem odmítla. V osmnácti jsem ale souhlasila pod podmínkou, že nebudou vidět konkrétní části těla. I když jsem fotky po našem focení viděla, nakonec byly graficky upraveny. Některé mé partie abnormálně.

Přesto, že měl časopis úspěch a já jsem se po jeho vydání dostala do povědomí médií, osobně jsem si řekla, že už nikdy! Nicméně od konce minulého roku spadá Playboy do stejné "rodiny" jako televize Prima. Když přišli na Primě s nabídkou na opětovné nafocení titulní stránky, zdráhala jsem se. Ale vzhledem k tomu, že na konceptu pracoval profesionální tým a zadání bylo vkusné a decentní, souhlasila jsem. A odpovídal tomu i výsledek.

Začátky v šoubyznysu byly hodně těžké. Ten nápor mě zaskočil, i když mě okolí upozorňovalo na to, že se musím před bulvárními médii obrnit. Ze dne na den se strhla taková smršť negativních článků, že už se s tím nedalo nic dělat. Těžko se napravuje mediálně pokroucený obraz člověka.

Obrečela jsem to. Úplně mi stačilo přečíst si zkreslený titulek. Řada lidí totiž čte jenom titulky, k článku se ani nedostanou.

Přesně. Měla jsem málo příležitostí dávat otevřené rozhovory, natož se obhájit, ale řekla jsem si, že se nevzdám. Tohle mě obrnilo a dneska, když o sobě čtu nějaký článek, dokážu se nad něj povznést.

Trápí ji to. Když se někde něco dočte, hned mi volá a ptá se mě, proč to napsali. Dodnes se mi nepodařilo ji přesvědčit, aby to nečetla, že to nemá cenu. Je zoufalá. Taky si tím prošla, protože některá média se rozhodla o ní psát, jiná se začala šťourat ve vztazích, jaké jsme měly s tatínkem, přestože jsem ho neviděla několik let, a další se zabývala mým bráchou. Začala jsem přemýšlet o žalobě.

V jednom případě už jsem upozornila svého právníka, že pokud bude jistá redakce v určitém jednání pokračovat, tak ať zasáhne. Já chápu novináře. Ale nechápu lži, vulgární oslovení, zkreslené informace. Všechno má své meze.

Žádné striktní zákazy nebo pokyny jsem nedostala. Zatím. Sice hned nebudu mluvit jako kniha a chodit v rolácích...

Trefa! Musím si dávat mnohem větší pozor, co říkám. Omezila jsem i fotografie, které zveřejňuji na sociálních sítích. Určitě už nebude možné vyfotit se jen tak v plavkách před zrcadlem.

Miluju jídlo, dám si cokoli a kdykoli, klidně kachnu i dortík. S jídlem se absolutně neomezuju. Často se o mně píše, že jsem velká sportovkyně. Úplně to ale nepřeháním. Zaběhám si jednou dvakrát týdně, ale nechci mít moc sportovně vyrýsovanou postavu. Jde mi hlavně o fyzický výdej.

Jsem zastánkyní toho, že žena by měla být ve společnosti za každých okolností upravená a elegantní. Když přijdu domů, sundám ze sebe tu pomyslnou masku, vezmu si roztrhané pantofle, vytahané pyžamo a jdu nenalíčená s pejskem na procházku nebo v teplácích vynést odpadky. Nemůžu být pořád v pozoru. Zbláznila bych se z toho.

Přesně tak. To je ta Eva, která občas bývá upatlaná od čokolády.

Nedokážu moc odpočívat v tom smyslu, že bych přišla domů, lehla si na gauč a v klidu se dívala třeba z okna. Kolem sebe mám ráda ruch, společnost, dění. Ticho mi nevyhovuje. Po sportu mám více energie než před ním. Stejně tak mě dobíjí být před televizními kamerami, i když se občas říká, že ony energii naopak berou.

Je pravda, že inklinuji spíše ke starším mužům. Ale abyste to správně pochopila, nemusí jim být minimálně šedesát. Bavíme se tu spíš o věkovém rozdílu deseti let.

Já si vedle sebe nedokážu představit svého vrstevníka.

Sorry, kluci! Je mi to fakt líto, nemyslím to špatně. Možná je to tím, že mám o rok a půl staršího bráchu, a tak mladé kluky vidím jako bratry občas s chováním puberťáků. Chtěla bych mít za partnera rozumného chlapa, který už ví něco o životě, nabídne mi ochranitelské rameno, svou radu a pomoc.

Teď si nedokážu nic vybavit. Stává se mi, že mě na ulici někdo osloví. Ale nejkrásněji? Asi jeden můj fanoušek na sociální síti. Pod každou fotografii mi celé dva roky píše, že jsem princezna. Je to velice milé.

Ani nevím, ale asi bych nikdy s někým, koho neznám, na rande nešla.

Jaro je pro mě nejlepší roční období, i když se v zimě můžu vyřádit na lyžích a snowboardu, jaro mám raději. Všechno rozkvétá, ptáčci cvrlikají... S jarem kvetu také já sama. Bohužel mám alergie na pyly, takže každé jaro probrečím a prosmrkám.

Počasí mě velice ovlivňuje, když je sychravo, jsem utlumená, svítí-li sluníčko, mám pocit, že stihnu desetkrát víc. Světlo mě dobíjí. Je pravda, že i doma furt rozsvěcuji. A když jdu do kavárny, posadím se na nejsvětlejší místo.

Nic se neděje. Aspoň tu máme soukromí.

Nevím, jak vzniklo označení "to je ta s těma pětkama". Možná je to tím, že jsem drobná, a tak trochu větší poprsí působí objemněji. A jestli se ptáte na to, jestli je moje. Tak je pravé. Asi genetika po mamince.