Eva Leinweberová: Jsem ráda, že jsem se o umírající mámu postarala

Určitě ano, ale v rodině mi už všichni blízcí umřeli, takže se nemám koho zeptat. Vím, že Lein znamená v němčině len a Weber tkadlec, takže mezi mými předky byli asi tkalci lnu.

Jedna babička, tátova maminka, byla Polka ze severní Moravy, tam někde by kdysi mohli žít. Druhá část rodiny je z Dobromilic na Prostějovsku. Mámin děda byl takový koumák, vymýšlel třeba závlahu na polích. Jednou si nechám udělat rodokmen, sama se ve všem zorientuju.

Hned na střední škole. Studovala jsem - před rokem 1989 velmi prestižní - zahraniční obchod, ale mě to tam od prváku strašně nebavilo. Po druháku jsem pak odjela na tábor pomáhat do kuchyně. Tam jsem potkala Janu Soukupovou, brněnskou kulturní redaktorku, a Kamilu Opletalovou, výtvarnici z brněnské Kamenné kolonie. Když jsem ji po prázdninách navštívila, byla jsem tím světem, umělci, fascinovaná. Začala jsem pokukovat po divadle.

Ne, šlo to jinak. Myslím si, že Jana mi řekla: Nechceš hrát s nějakými amatéry? Tak jsem se k nim vrhla a narazila na Jaroslava Achaba Haidlera. A o tom, že se stanu herečkou, asi rozhodl konkurz do Dětského studia na provázek (Divadlo Husa na provázku - pozn. red.), na nějž jsem šla s kamarádkou. Dostal ho tehdy na starosti Vladimír Morávek.

Vzali jen mě. Ale dnes je kamarádka dramaturgyně České televize, takže se kultury drží...

Já jsem to měla přímočařejší. Když jsem přišla do divadla, najednou jsem věděla: tohle chci dělat. Ne snad kvůli absolutní okamžité lásce k divadlu, ne že bych se vnímala jako fantastická herečka, spíš jsem se hned přimkla k lidem, k atmosféře, jež mi přišla jako životní filozofie.

Šestnáct. Začala jsem flákat školu. Máma plakala, táta se zlobil. Zpětně se jim nedivím. Kdyby mi tohle udělala dcera, byla bych úplně šílená. Maturitu jsem ale zvládla...

Je to tak. Podle mě dostal Dětské studio proto, aby „neotravoval“ normální soubor. Pracovala jsem tam s ním čtyři roky. Když ho ze dne na den vyhodili, najednou jsem nevěděla, co dělat. Tak jsem se přihlásila na DAMU.

Jo, ale šla jsem na alternu a loutkové divadlo (Katedra alternativního a loutkového divadla DAMU - pozn. red.). Přihlášku jsem podávala po termínu. Zatímco činohra byla uzavřená dávno, na alterně to bylo možné ještě pár dnů...

Jelikož jsem to potřebovala co nejrychleji, ale byla jsem v Brně, poslala jsem na DAMU s mou přihláškou kamaráda, studenta divadelní vědy. A měla jsem štěstí. Na katedře zrovna měli schůzi umělecké rady, a když pěkně poprosil, Honza Borna si přihlášku vzal a řekl: Tak jo, někam ji zařadím.

DAMU jsem asi nepotřebovala jako herečka, ale nutně jsem ji potřebovala jako člověk. Honza Borna mi hned na začátku řekl, že mi nemá vlastně co nabídnout, že budu stagnovat, jenže já tam hledala něco jiného.

Třeba Jana Březinová krásně dělala Čechova, napojily jsme se na sebe lidsky. Najednou mi někdo řekl, v čem jsem dobrá. Honza a Jana se stali takovou mou divadelní rodinou. Pomohli mi se sebevědomím, které jsem moc vysoké neměla.

Jednoznačně ano, vidím to teď na dceři, chce být taky herečka. Nikdo jí ale doma neříká, že to nemůže alespoň zkusit. Všem nám to přijde přirozené, protože já, tedy její máma, její táta, její babička i dědeček se v profesi pohybují či pohybovali.

Naopak moji rodiče byli otevřeně proti. Nedávno mi na třídním srazu, třicet let po maturitě, říkala má bývalá třídní, že za ní táta jel až domů a vysvětloval jí, že divadlo dělat nebudu.

Že už to bude muset nechat na mně, že mě musí nechat jít... Táta mi divadlo nikdy neodpustil. Nikdy se na mě nebyl podívat, nesledoval to, co dělám. Máma se s tím časem smířila.

Mám pocit, že se o tomto tématu moc nemluví. Konkrétně o situaci, kdy někdo z blízkých těžce onemocní a vy se rozhodnete postarat se o něj „do smrti“. Já se o maminku starala tři roky. Byla po mrtvici, těžké operaci a já se rozhodla, že ji „rozchodím“. Šla jsem do toho, aniž bych cokoli věděla. K tomu jsem měla malé dítě.

Ne, ovšem stálo mě to hodně sil. Taky proto, že jsem nevěděla, na co mám nárok, kdo mi může pomoci. Kdyby tehdy existovala organizace typu Pečuj doma, ušetřila by mi řadu trápení. Důležité je nemyslet jen na „nemocné“. Musí se myslet i na ty, co „se starají“. Zvláštní také je, že lidé kolem se o podobné situaci stále moc nechtějí bavit.

Jela jsem ze zásob, což mě později dohnalo. Máma se do Prahy přestěhovala z Moravy, když bylo naší Dorce půl roku. Už tu, skoro v osmdesáti, nezapustila kořínek. Když byly dceři tři, vážně onemocněla.

Z nemocnice odcházela s tím, že brzy zemře. Automaticky jsem brala, že bude doma, a ne v léčebně dlouhodobě nemocných. Ani ve snu mě nenapadlo, jak to bude těžké. Pro ni i pro mě. Cítila jsem se sama, byla jsem naštvaná, že péči nezvládám s nadhledem, pak na mámu, že „nespolupracuje“.

Viděla jsem jasný rozdíl mezi dítětem a člověkem, jenž odchází: jeden je čím dál lepší, druhý horší. Do toho jsem se rozváděla...

Snažila jsem se, co to šlo, ovšem podrobnosti po mně nechtějte. Nepamatuju si je. Do divadla jsem se vracela postupně po Dorčiných druhých narozeninách. Zpětně vím, že všechny ty mé naštvané pocity byly namístě.

A i o tomhle Pečuj doma mluví. Snaží se ukázat, že když nebudou v pohodě ti, kteří pečují, nebudou v pohodě ani ti, o něž pečují. Já sama jsem musela do nemocnice - a jednou jedinkrát jsem proto dala maminku do speciálního centra. Vrátila se mi pod silnými léky, už jsem ji znovu nevrátila do stavu, kdy odjížděla.

Já jsem to tak nevnímala. Myslela jsem si pořád, že jsem v pohodě. Sesypala jsem se až několik měsíců po její smrti. Ale aby to nevyznělo, že něčeho lituju. Jsem ráda, že jsem to dokázala, že jsem se o mámu postarala.

Ze začátku jsem byla jen ve škole, pak jsem začala pracovat v Cafe Ebel, kam Malgorzata Ebel vozila první kvalitní praženou kávu. Po Praze měla síť kaváren a zaměstnávala snad všechny herce, kteří to potřebovali.

Asi jo, mám problém dát si někde kávu, která není úplně dobrá.

Stojí dodnes v Křenůvkách u Prostějova. Jezdívali jsme tam každý víkend, každé prázdniny. Vytvořili jsme dětskou partičku. Lítali jsme mezi chatami osady, bylo jich tam asi čtyřicet. Všichni z generace Husákových dětí, počítali jsme to podle let.

Z mého ročníku, 1973, nás bylo šest. Rok 1974 měl počty podobné. Vymýšleli jsme blbosti a rozvíjeli nejrůznější teorie. Pamatuju si, jak jsme řešili, co bychom dělali, kdyby se tam našla ropa.

To byla doba, kdy Reagan (americký prezident Ronald Reagan, ve funkci 1981-1989, pozn. red.) pořád někde rozmisťoval rakety, televize o tom přinášela zprávy...

Takže jsme se báli a raději se předem shodli, že bychom ropu schovali a nikomu o ní neřekli. Rozhodli jsme se, že nechceme být bohatí a že hlavně chceme, aby ty naše chaty zůstaly stát.

Elektřina tam byla, ovšem voda se brala v kýblech ze studny, byla uprostřed osady. Největší „hlína“ nastala, když se z ní plnila společná sprcha. Kýblovalo se ve dvou řadách: od studny ke sprše a zpátky. Vše končilo naplněním nádrže a tím, že jsme byli mokří...

Krásné vzpomínky mám taky na antukové hřiště, kde se hrál tenis, volejbal, sedávalo se kolem a vše se komentovalo. Nebo na obří táborák, který býval jednou ročně. Tam možná začaly mé první herecké krůčky. Běžel playback, my děti jsme tancovaly a tanečky uváděly.

K tomu patřila i komunitní výchova. Ráno nás rodiče vypustili, večer jsme se vrátily. Když jsme něco provedly, trestalo se to u chaty, kde se na vše přišlo. Facka sem, facka tam, bylo vyřešeno. Ke každé rodině také patřil pokřik, zvuky, jimiž rodiče potomky svolávali. Můj táta měl speciální pískot, jakmile zazněl, věděla jsem, že mám jít domů.

Je to sice hodně dávno, tak deset patnáct let, ale byla jsem se tam podívat. Procházela jsem se osadou a zjišťovala jsem, že ty moje vzpomínky tam jsou pořád, že chaty většinou mají stejné majitele nebo je vlastní jejich děti. Potkala jsem spoustu lidí a bylo to až srdcervoucí.

Některé naše večery vypadaly podobně jako ty v Osadě. Nejvýraznější rozdíl proti tomu, co znám z dětství, je asi v tom, že za socialismu všichni měli plus minus stejně. Proto možná současným divákům může přijít divné, že hraju manželku milionáře, miliardáře a s mužem se snažíme vypadat „chudě“.

Ale třeba Rubalovy - Petru Nesvačilovou a Radka Holuba - rozhodně potkáte v každé osadě, bez ohledu na dobu. Sehnalovi - Pavla Beretová a Martin Myšička - jsou zase typický pár moderní doby. On, ajťák, vše řeší pomocí mobilu, internetu.

Já vám nevím. Chatu mám a dostat ji tam vyžaduje jisté úsilí. Nejdřív se jí nechce, ovšem pod určitým tlakem nakonec jede. Já tam bývám rozhodně častěji než ona. Přes léto, když je hezky, tam mívám naše tři kočky. Mohou chodit volně do zahrady...

Hrdě jsem je nosila. Konkrétně jsem vyfasovala tepláky po Jiřině Bohdalové z Pojišťovny štěstí... Mám vůbec štěstí na role, jež ze mě dělají ještě větší hrůzu, než jsem.

V Trpaslíkovi, za nímž stojí také Jan Prušinovský a Petr Kolečko, mi zase řekli, že budu nenalíčená. To jsem nemohla skousnout. Druhý den natáčení jsem si natajno přivezla černou tužku a na záchodě si namalovala alespoň obočí.

Psychicky rozhodně. Jediné, co se mnou mohla maskérka dělat podle pokynů, bylo lepení chlupů do podpaží. Proto mi tu tužku na obočí první den odmítla půjčit.

V Trpaslíkovi jsem s tím bojovala. V nenalíčené podobě jsem měla pocit, že ukazuju něco, co má zůstat schované. Jakmile jsem ale začala hrát, přešlo to. Ostatně na role nafouknout, vycpat, zošklivit... jsem zvyklá. Teď jednu, Lolu, hraju v pražském Rokoku, v Kanibalkách Davida Drábka. Pořád jí, sní všechno, co vidí.

Ale kdepak! Jím trávu, kameny - tedy samozřejmě čokoládu, co jako kameny vypadá -, mátu, jazyk z boty, což je kus pita chleba, ale potom už tu botu okusuju skutečně, žužlám plášť.

Moje agentka říká, že je nikdo nezahraje tak dobře jako já.

Chce být sice herečka, ale na žádné české filmy a seriály se nekouká. Výrazně upřednostňuje ty v angličtině. Jede i animé (japonské komiksy - pozn. red.). Taky do divadla přestala chodit. Je pak hrozně překvapená, když se jí zeptají, zda viděla ten a ten projekt, v němž hraju. Vyčítavě se mě ptá, proč jsem jí nic neřekla.

To mi připomíná, že na tatínka (Ondřej Nosálek - pozn. red.) se sem tam podívat jde. Třeba na Zátopka, za nějž dostal loni divadelní cenu, Thálii. To se mě až dotklo. Naše dcera tedy možná s příchodem puberty bojkotuje jen matku...

Ty jsem jí pustila. Ovšem utrpěla jistý šok, když mě viděla v tangách. Zkusila jsem to na ni i se Vzteklinou, kterou mám velmi ráda, tu nedokoukala vůbec.

Myslím si, že málo. Určitě bych se s někým ráda poňuchňala častěji. Jenže dcera už moc nechce a já víc blízkých ani nemám. Zpětně vím, že kdybych dostala šanci je objímat, dělávala bych to stokrát častěji, moc ráda. Objetí má velkou moc. Je základ lidského štěstí.

Ty mi deficit vynahrazují.

Podívejte se na film. Podle mě není o tom, že se vše vyřeší tím, že se budeme víc objímat. Protože tam, kde lidi k sobě cestu ztratili, už nic nepomůže.

Sama ne, ale naposledy jsem byla s dcerou na Princezně zakleté v čase. Koupily jsme si i čokoládu a pod povinnými rouškami jsme ji ujídaly. Ven jsme poté vyšly s rouškami úplně hnědými. Moc spokojené, pohádka je krásná. Myslím si, že na tenhle den nikdy nezapomenu.

To určitě myslíte představení Přes čáru. Premiéru mělo v září, v Rokoku. Hraju tam roli dvou matek: jedna z nich umře, druhá z nich umře taky, ale až úplně na konci, to se jen řekne...

Ona ta hra hezká je. Napsal ji Němec Philipp Löhle, který se byl na naši verzi (zrežírovanou talentovaným mlaďochem Tomášem Loužným) i podívat. Moc se mu líbila. Aby ne. Tuhle hru jsme zkoušeli za covidu od loňského listopadu každý měsíc. Hráli jsme ji do prázdného sálu, ale já si to užívala.

Taky proto, že jsem pracovala se samými mlaďochy. Děti mi hrají Zdeněk Piškula, Darija Pavlovičová a Eliška Friedrichová. Já si vůbec s jejich generací ohromně rozumím. V lecčems jsou mi blíž než část mých vrstevníků.

My se podobáme hlavně v hereckém projevu, obě jdeme „přes čáru“. Máme i podobný hlas. Ale fyzicky se lišíme, i když v mládí jsme si podobné byly. Lidé nás tak vnímali. Většinou o mně, asi kvůli nezapamatovatelnému příjmení, říkali: To je ta druhá, ne Tomicová...

Může se vám hodit na Seznamu: