Eva Leimbergerová: Pro Francouze jsem prototyp slovanské ženy

Je známá z řady televizních seriálů, hraje ve filmech, v divadle. Pro mnohé diváky je ale jednoduše kapitánka Jana Šafářová ze Specialistů. Sympatická policistka, která si ví rady (téměř) v každé situaci. I díky ní má práce opravdu hodně. A i když si odmyslíte tuhle její nejznámější roli, zjistíte, že se života vážně nebojí. Neváhala zkusit štěstí v cizině, čiší z ní zdravý nadhled, je věcná a v lecčems včetně módy až střídmá. I v tom si ostatně s Pařížankami rozuměla. Z Francie pochází i její partner. Jen se paradoxně potkali v Česku.

Před kamerou jste jako doma, jako první vás však okouzlilo divadlo. Pamatujete si na první představení, kdy jste si jako (malá) divačka řekla: Tohle by mě bavilo?

To je celé asi omyl… Být herečkou mě nenapadlo až do čtrnácti let, kdy mě vzali jako mladou tanečnici/baletku do jednoho muzikálového představení. Tam jsem teprve nějak pochopila, že herectví může být povolání, dá se studovat a že bych to opravdu chtěla dělat. Takže to okouzlení a nápad, že budu herečkou, přišly až celkem pozdě.

Ale do divadla jste chodila už dřív, ne?

Dokonce úplně odmalička. Prarodiče bydleli v Brně vedle divadla Polárka, tam jsme byli pravidelnými návštěvníky. Na moje první Labutí jezero – a jak pak doma tančím pas de quatre – si pamatuju taky moc dobře. A pak se mi vybaví zážitky ze základky. Milovala jsem Divadlo Husa na provázku a jejich představení Katynka z Heilbronnu, to jsem viděla snad sedmkrát.

Herectví jste nakonec studovala nejen v Česku, ale také ve Francii. Vracíte se tam ještě pracovně?

Nedá se říct vracím, ale nějaké castingy tam občas absolvuji.

Ve francouzských produkcích jste hrála hodně role uklízeček a prostitutek. To kvůli přízvuku?

S tím typem rolí, tedy uklízečkami a prostitutkami, je to trochu složitější. K těm mě v očích Francouzů předurčuje spíš moje národnost a můj „výzor“. Jsem pro ně vizuálně „prototypem“ slovanské ženy: a tam se vejde Rusko, Ukrajina, bývalá Jugoslávie…

Takže přízvuk nemáte?

Přízvuk ve francouzštině moc nemám, a pokud, tak určitě ne východoevropský. Takže jsem trochu mimo kategorie, což dělá celou situaci s mým obsazováním ještě trochu složitější.

Vím, že Francouzi dokážou být velmi nesmlouvaví, co se týče jejich jazyka. Narazila jste někdy na cosi podobného?

Aha, vidíte…Tak to jsem nikdy nezažila. Naopak. Mám pocit, že v tomhle mi vždycky všichni vyjadřovali spíš obdiv a uznání, že jsem se naučila dobře jejich řeč.

Vážně nemáte žádné špatné zkušenosti?

Naopak. Pamatuju si, že jsem se ucházela o pozici cvičitelky jógy v jednom celkem vyhlášeném fitness centru a měla jsem pochybnosti o svých znalostech francouzštiny. A manažer mi řekl, že s tím si vůbec nemám dělat starosti, že má francouzština je výborná a můj přízvuk je jen přidaná hodnota. Takže na tom rozhodně nemám nic měnit… Podobný přístup jsem viděla všude kolem sebe. Spolužák z CNSAD (Národní konzervatoř dramatického umění v Paříži – pozn. red.) Imer, který pochází z Kosova, hrál v několika představeních Comédie-Française. A nevím, že by měl někdo problém s jeho „nedokonalou“ francouzštinou. Takže v tomhle směru mám jen pozitivní zkušenosti.

A jak vůbec Francouzi vyslovovali vaše jméno?

Nevyslovovali. Vždycky jsem ho vyhláskovala „Leimberžerova“. A pak už jsem byla vždy Eva nebo La Tchèque, Češka. (smích)

Vraťme se do Česka – jakou roli, projekt, viděno z pohledu českého diváka, považujete ve své kariéře za zásadní?

Když se tedy vžiju do českého diváka, budou to pravděpodobně Specialisté. Točím je nejdéle, vysílají se každý týden a mají dobrou sledovanost.

V kinech měl teď premiéru Indián, nová crazy komedie o převtělení duše režiséra Tomáše Svobody, v níž hrajete. Prozradíte mi, jakou vám dal roli?

Hraju spolumajitelku developerské firmy. S Martinem Pechlátem se tam objevíme asi na minutu. Ale i to krátké natáčení jsme si užili, bylo to velmi zábavné.

Věříte v podobné děje mezi nebem a zemí?

Když jsem byla mladší, měla jsem takové „ezoterické“ sklony. S věkem a zkušenostmi to odešlo. Jsou věci mezi nebem a zemí, to ano, ale… nic se nemá přehánět.

Letos na jaře vám bylo čtyřicet. Každý podobný milník může být určitým zlomem. Nastal v nějakém směru i u vás?

Nenastal. Nevnímám věk jako zlom. Pro mě byly v životě zlomové úplně jiné momenty a vůbec nebylo podstatné, kolik mi je let. Věk je takové číslo, které… a teď ani nevím… Pomáhá nám nějak se orientovat, ale v čem vlastně? Že si říkáme, je jí dvacet, už by měla mít rozum, je jí třicet, měla by mít děti a být vdaná, je jí čtyřicet, měla by tohle a ono… nebo na čtyřicet vypadá pořád dobře? Ne, tak tohle není nic pro mě.

Dobře, pojďme tedy k jiným věcem, jež pro vás mohou být podstatné. Zmínila jste jógu. Využíváte někdy svůj instruktorský kurz? A jak často si ji sama zacvičíte?

Využívám, i když teď toho volna pravda moc není. Cvičím tak málo, protože mezi prací, dětmi a každodenním provozem ten čas prostě nedokážu najít. Takže spíš plavu, projedu se na kole nebo jdu na výlet. Dělám to, co podnikáme s dětmi. Ale vrátím se k tomu, to vím.

Podobnou lásku chováte k tanci. Jaký styl máte nejraději?

Modernu, jazz, balet… Nejlepší je ale freestyle. Naposledy jsem se protančila na svatbě kamarádů do čtyř do rána. (smích)

Vaším partnerem je Francouz. Žijete jako rodina v Praze. Nikdy vás nepřemlouval, abyste se přestěhovala do Francie, kde je doma on?

Nepřemlouval a ani by mě přemlouvat nemusel. Mně se žití ve Francii líbí. Spíš se ovšem řídíme podle toho, kde máme momentálně práci, kde je nám dobře. Až „nadejde ten čas“, tak se třeba přestěhujeme. A nemusí to být jen do Francie.

Vím, že jste se potkali v Česku. Prozradíte mi, kde jste na sebe narazili?

Narazili jsme na sebe na natáčení francouzského filmu.

Čím se u nás živí?

Má obchod s francouzskými lahůdkami, rybami, ústřicemi… a samozřejmě vínem.

Doma předpokládám komunikujete francouzsky. Jak je pro vás složité přepínat do pracovní češtiny?

Není to složité. Nevnímám to navíc jako přepínání. Vlastně teď, když se tak ptáte, je to, jako kdyby se čeština rozšířila o francouzštinu a stal se z toho jeden „můj“ jazyk. Taky volíte jiné jazykové prostředky, když mluvíte například s dětmi, s nadřízeným, s kamarádkou, s mužem… A já s ním prostě mluvím francouzsky.

A když se takhle večer doma sejdete, je nějaká typicky česká vlastnost, na niž si partner pravidelně stěžuje?

Myslím, že je to všeobecná neochota na úřadech, v obchodech, neochota k novým věcem a nápadům a uvažování jen v krátkodobém horizontu. Ale zase ani on to takhle nepaušalizuje. Narazíte na různé typy lidí jak tady, tak ve Francii.

Na děti mluvíte česky, manžel francouzsky. Počítáte jednou s tím, že je dáte – až vyrostou – do českých či francouzských škol?

Dcera půjde do školy příští rok, syn za dva. Kam? Uvidíme. Nemám v tomhle směru žádné konkrétní plány. Děti mluví oběma jazyky. Česky samozřejmě líp, protože češtinu slyší většinu dne ve školce, ode mne, od kamarádů. Ale i kdyby šly do francouzské školy, neztratí se. A rozhodnutí nechávám na chvíli, kdy bude nutné ho udělat.

K pokročilé znalosti cizí řeči patří sny v ní. Touláte se v nich někdy po Paříží?

Sny se mi zdají málokdy, nebo spíš si je málo pamatuju. Možná se mi zdají i francouzské, ale to nevím. Když už si něco zapamatuju, je to většinou divné, bláznivé, strašně ujeté – takže nějaká konkrétní místa? A v Paříži? Tak to vůbec ne…

Vraťme se tedy do reality. Už jste přišla na to, proč jsou Francouzky považovány za královny vkusu?

Myslím, že je to v tom, že Francouzky dost kašlou na módní trendy. Oblékají se hodně jednoduše, nosí hlavně to, v čem se cítí dobře a krásné ony samy. Neoblékly by něco jenom proto, že to nosí nejsledovanější influencerka z Instagramu.

Žádný konkrétní návod na to, jak je napodobit, mi nedáte?

Na tohle se mi opravdu těžko odpovídá. Ale jak já Francouzky vnímám: umějí být přitažlivé a krásné i bez tisíce botoxových injekcí a prsních implantátů velikosti šest. Mají jen triko z Monoprix a džíny ze sekáče a stejně vědí, že jsou krásnými ženami s velkým „Ž“.

Nechala jste se v tomhle tamní módou v oblékání ovlivnit?

Asi ano, v té jednoduchosti. Ale nemyslím, že by to bylo jenom Paříží, k tomu jsem tíhla vždycky. Ale možná jsem v Paříži definitivně pochopila, že si opravdu nemusím kupovat ty „super oranžové trendy minišaty“, abych se cítila dobře. Stejně si pak pokaždé obleču bílé tričko, protože je mi v něm líp, cítím se uvolněně, hezky, a to je pro mě podstatné. A že nejsem trendy? Tak to je přece moje věc, ne?

Souhlasím. Prozradíte mi ještě, kam česko-francouzská rodina nejčastěji míří na dovolenou?

Tohle máme trochu dané rozložením našich rodin po Evropě. Aby si děti užily babičku, jezdíme do jižní Francie, tam si můžeme vybrat mezi horami, mořem, mám to tam moc ráda… Někdy zajedeme i do Španělska, je to kousek.

Za mojí rodinou zase jezdíme na Moravu. Od Znojma přes Brno po Bruntál… Ano, je to pestré, a čím jsou děti větší, je to ještě pestřejší, protože se s nimi už dobře cestuje. Vysněné dálky na nás tedy čekají. (smích)

Může se vám hodit na Zboží.cz: DVD: Specialisté 1. série

Může se vám hodit na Firmy.cz: Švandovo divadlo