Eva Leimbergerová: Policistky mě baví. Se zbraní si jsem celkem jistá

Jedna z příjemných věcí na natáčení Specialistů je, že mám kolem sebe skvělý štáb a příjemné kolegy. Včetně Martina Dejdara, který tam jako major Strouhal a šéf týmu moji kapitánku Šafářovou nechtěl a pořád ji srážel a péroval. Jeho postava je trochu protivná na všechny, patří to k ní.

Nastoupila jsem do Specialistů rovnou z mateřské, intenzita natáčení mě docela zaskočila, ale na brzké vstávání jsem si díky dětem zvykat nemusela.

To, že kriminalistka musí mít na sobě džíny, vysoké boty a šedivý rolák, mi přijde jako zbytečný stereotyp. Je mi na druhou stranu jasné, že tam nemůžu běhat ve vysokých podpatcích. Kostým vybírá a schvaluje vícero lidí, není to moje práce.

Moje práce je pracovat s tím, co dostanu. Občas ale mívám dojem, že to tam sluší víc mým kolegům. Přitom mám, myslím, postavu, na kterou se dá obléct cokoli.

Neměla bych moc prozrazovat, ale v sérii, která se teď objeví na obrazovkách, se něco chystá. Nijak mi jinak nechybí, milostné scény netočím úplně ráda. A přitom jsem je skoro ve všech projektech, ve kterých jsem hrála, měla. Pokud máte s tím partnerem společný smysl pro humor, dá se ten tělocvik přežít. Protože ve finále to je víceméně o nějaké domluvené choreografii.

Stává se, že se dva herci vidí poprvé a hned jdou točit intimní scény. Mně se to stalo v minisérii Linka, kde jsem hrála policejní psycholožku. S Ondrou Brzobohatým jsme si řekli: „Ahoj, těší mě.“ A „šli jsme na věc.“ Naštěstí to Ondřej taky bral s humorem.

Popravdě nevím. Možná to je tím, že vidí-li vás někdo v nějaké roli, podvědomě ho to inspiruje a při výběru herečky pro svou kriminálku si na vás vzpomene.

Protiúkoly se u nás moc nedávají, spíš se jede v zajetých kolejích. Kriminálek se točí hodně a tím, že jsem byla nějakou dobu pryč, nejsem okoukaná. Policistky mě ale baví.

V zacházení se zbraní jsem byla proškolená už z předchozího projektu, seriálu Mamon, kde jsem také hrála policistku. Chodila jsem i na střelnici. Teď nám produkce jednou za čas zařídí tréninkové hodiny s kaskadéry, kde si nejen vše osvěžíme, ale i trénujeme konkrétní situace. Se zbraní si jsem celkem jistá. Oříšek jsou ale pouta.

Přiznám se, že to se mi už od počátku nedaří a nemůžu říct, že bych se v tom i po roční zkušenosti u Specialistů nějak zlepšila. Chudáci zatýkaní. Musí samozřejmě hrát, zmítat sebou a bránit se, a tak udržet jim ruce za zády, dostat se, teď v zimě, přes všechny vrstvy bund a mikin, to je pro mě prakticky nemožné.

Taky se bojím, abych někomu neublížila, protože rána pouty do zápěstí dost bolí. Takže to pokaždé nějak šmodrchám a kamufluju. Fakt hrůza.

Nejvíc si ale pamatuju poutání Vasila Fridricha. Jednak se mi to opět nedařilo, z deseti klapek jsem ho dobře spoutala asi jednou. K tomu všemu hrál Vasil utečence z protialkoholní léčebny, měl na sobě andělíčka, pod nímž byl úplně nahý.

Poutala jsem ho s rukama za zády, z čehož byl trochu v rozpacích. Ujistila jsem ho, že mám s těmi pouty tolik práce, že nic dalšího, tedy ani jeho holý zadek, v tu chvíli opravdu nevnímám.

Nedávno šla jedna pohádka, kterou jsem točila před mnoha lety, a tak jsem to zkusila. Dcera, které jsou čtyři, ji zhlédla celou, dvouapůlletý syn dost řešil, že máma sedí v obýváku a zároveň je v televizi. Takže té na obrazovce říká Eva. Občas mě překvapí, jaký si ve věcech udělá systém.

Nic, protože viděl jen pár záběrů. Je Francouz, a i když česky rozumí, dialogy ve filmech jsou na něho hodně rychlé a je tam hodně výrazů, kterým těžko rozumí. Díval se na seriál Mamon, kde byly anglické titulky.

Je rád, že mám takovou velkou roli, ví, jak mám svoji práci ráda. A tím, že se hodně stará o naše děti, mi umožňuje se jí věnovat v této míře.

Původně pracoval v cestovním ruchu, ten je teď na nule, a protože je hodně podnikavý, začal pracovat v úplně novém oboru – otevřel si e-shop s francouzskými lahůdkami. Dováží opravdu skvělé dobroty. Dobře se v tom vyzná, ve Francii dříve pracoval v restauracích.

Máme chůvu a chůváka, což je náš francouzský kamarád. Chůva je zase česká kamarádka.

Je to pro nás naprosto přirozené, jinak by to ani nešlo. Tatínek na ně mluví francouzsky, protože česky neumí tak dobře, a já se držím češtiny, protože ve francouzštině dělám chyby a popravdě, nemluvit na ně česky by mi přišlo divné.

Ve Francii jsem byla ještě před dětmi, takže v úplně jiné fázi života. Měla jsem pocit, že se tam žije víc naplno. Milovala jsem tamní trhy, kde znáte trhovce a oni si pamatují vás. Vždy vás pozdraví a třeba pochválí, jak vám to dnes sluší. Pak si sednete ke stolku na ulici, dáte si skleničku a pozorujete život. Jen tak…

Po ukončení DAMU jsem odjela na rok studovat pařížskou státní konzervatoř.

Po zkušenosti z Paříže jsem ocenila, jak bohatou nabídku předmětů mají studenti v Česku, hlavně výuku pohybových předmětů, akrobacie i zpěvu. Všechno v rámci školy, zdarma.

Na pařížské konzervatoři jsou hodinové dotace na tyto předměty daleko menší, tři hodiny jednou týdně pohybové výuky, jedna hodina zpěvu. Ale zase jsem se tam mohla seznámit s různými hereckými technikami, kterým jsme se tady věnovali jen okrajově, nebo vůbec.

Když jsem odešla ze Švandova divadla, udělala jsem casting do divadelního představení navazujícího na filmový festival v Cannes. Jde o velmi zajímavý a podle mě prospěšný projekt, v jehož rámci ta divadelní představení natočí známí režiséři jako krátkometrážní snímky. Ty se pak promítají v Cannes. Divadelní hry se pak odehrají na podzim na Festivalu d’Automne v Paříži.

Lidé se mě občas ptají, jak to zvládám. Podle mě na tom nic moc není, myslím ve chvíli, kdy člověk řeč nějakým způsobem ovládá. Zkrátka se naučím z textu to, co mám říkat, nemusím nic vytvářet sama.

Kdybych to měla srovnat, tak třeba rozhovoru do novin ve francouzštině bych se obávala víc než hraní.

Je ale pravda, že hra, kterou jsme nastudovali na Festival d’Automne (Podzimní festival), byla ze 16. století, tedy ve starofrancouzštině. Takže jsem aspoň nebyla jediná, kdo tomu nerozuměl. Prali se s tím i Francouzi.

Měla jsem před deseti lety velmi nepříjemný úraz, pokousal mě na horách na Silvestra pes. Utrhl mi půlku pusy. Nerada se k tomu vracím. Kromě té bolesti a dlouhého léčení to ještě mělo nepříjemné dohry včetně soudních.

Absolvovala jsem v Brně několik korektivních operací a řekla jsem si, že se napřed uzdravím a pak začnu hrát. Rozhodla jsem se i k odchodu ze Švandova divadla. Zrovna v té době přišla ta divadelní nabídka z Francie. Asi to tak mělo být.

Samozřejmě. Pamatuji si, jak jsem si tehdy hrozně přála, abych usnula a probudila se třeba až za rok, kdy už to bude lepší. Všichni mě utěšovali, že to chce čas, jenže probouzet se každé ráno s tím, jak moje tvář vypadá strašně, bylo těžké – i právě s ohledem na moji profesi.

Zprvu ani nebylo jasné, zda se mi do tváře vrátí mimika. Naštěstí mi zůstala jen malinká jizva na rtu.

Kdepak, když jsem byla v Paříži, on už žil v Praze. Seznámili jsme se tady. Pochází z jihu Francie, Paříž moc rád nemá.

Já mám na Paříž krásné vzpomínky, nedám na ni dopustit, i když tam třeba na rozdíl od jihu Francie na vás nemusí být číšník tak příjemný a asi vás zarazí množství imigrantů. I s tím vším mám Paříž prostě ráda. K jihu Francie jsem si nijak složitě cestu nemusela hledat: lidé tam jsou opravdu milí, otevření, přívětiví.

Všechno tam je pomalejší, není tak zaměřené na výkon, lidé si tam umějí užívat života. To tady mému partnerovi dost chybí. Je tu už deset let, ale náturou je pořád jižan.

Když jim chci pustit pohádky, vždycky se jich ptám, jestli to chtějí česky, nebo francouzsky. Většinou zvolí francouzštinu. Když včera trochu nasněžilo, volal malý Theo: „La neige, la neige!“ Byl celý den s naším francouzským chůvákem, takže jeho první vědomější setkání se sněhem bylo francouzské. Přijde mi pokaždé fascinující, jak oba lehce žijí ve dvou jazykových rovinách.

Na konzervatoři. Jednak mě k tomu nabádala maminka, která byla dost frankofonně zaměřená, protože pracovala pro jednu švýcarskou firmu, jednak jsem sama pochopila, že vzhledem k omezené výuce přírodovědných předmětů na konzervatoři bude dobré umět aspoň jazyky.

Možná ano, ale herectví mě pohltilo dřív. Což je dobře, protože se svým vyhraněným smyslem pro spravedlnost a nenávistí ke lži bych to v dnešním právním světě měla hodně těžké. Utvrdila mě v tom krátká zkušenost s českým soudnictvím. Jakoukoli nespravedlnost strašně těžce nesu.

Jistěže ano. Je tolik šikovných a talentovaných herců, mnohem kvalitnějších než takzvané celebrity, co plní stránky časopisů a ví se o nich první poslední. Jenže se neumějí tak prosadit nebo jednoduše nebyli ve správný čas na správném místě.

Do žádného dramaťáku jsem nikdy nechodila, byla jsem hrozně stydlivé dítě. Bratranec, který žije na Slovensku a se kterým jsme se dlouhá léta neviděli, vůbec nedovedl pochopit, že jsem herečka. Pamatoval si mě jako holku, která stála někde v koutě a přivedlo ji do rozpaků už to, že se jí někdo zeptal, jak se má.

K herectví jsem se dostala přes gymnastiku a balet. Do baletní přípravky jednou přišel kluk, který studoval operní režii, a hledal pro své absolventské představení holčičky, které by mu tančily v muzikálu, který připravoval. Hráli tam studenti konzervatoře, hrozně se mi to vedle nich líbilo, celá ta atmosféra mě strhla.

Nepustilo mě to dodnes, mám ráda všechno, co se kolem divadelní tvorby děje. Určitě v mém rozhodnutí přihlásit se na hereckou školu nebyla touha předvádět se.

V Divadle ABC jsem zaskočila za těhotnou kolegyni v krásném představení Tančírna. Někdy v patnácti jsem se do toho příběhu zamilovala díky italsko-francouzskému filmu, později jsem ho viděla v několika různých provedeních na divadle a moc jsem si přála v něm někdy sama účinkovat. Splnilo se mi to. Těším se, až si to zase po otevření divadel zahraju.

Nějaké divadelní nabídky jsem měla, ale zatím jsem je odmítala. Říkala jsem si, že jsem si děti nepořizovala proto, abych je vůbec neviděla. Chci si je užít, dokud mě potřebují.

Děti jsem moc chtěla a konečně jsem měla někoho, s kým jsem si dokázala představit, že rodinu založím. V tu chvíli jsem vůbec neřešila, jestli je správné otěhotnět teď, nebo počkat, až se to bude hodit.