Eva Josefíková: Práce, nebo rodina? Chci oboje

Asi stejně jako všechny prvorodičky. Jsem plná očekávání. Nesmírně se těším, ale současně mám strach.

Miminko neprotestuje. Zatím. A pokud by náhodou protestovat začalo nebo pokud bych se necítila dobře, tak bych to samozřejmě utnula. Miminko je jasná priorita.

To je prozatím jen otázka. Bude to záležet na tom, jaký člověk se mi narodí a jak já sama budu zvládat mateřství. Je to otevřené. Raději proto nic neplánuju, každé moje očekávání může velmi snadno zkrachovat.

To asi nedovedu. I když... je to těžké soudit. Záleží asi na mnoha okolnostech. Já si třeba ještě vůbec neumím představit, jak se mnou mateřství zahýbá nebo co se mi urodí v hlavě. Ono se totiž může stát kdykoliv cokoliv. Asi vždycky záleží i na tom, v jaké kondici je konkrétní rodina a dítě, jestli je na světě spokojené, nebo jestli nepotřebuje nějakou speciální péči.

Nevím. Na mě naštěstí nikdo žádný tlak nevyvíjí. Nikdo mě nenutí, abych zůstala doma ani abych se přehnaně rychle vracela do práce. Dopřeju si proto luxus postupného rozhodování. Do práce se ovšem dříve nebo později vrátit chci.

Domnívám se totiž, že je každé dítě spokojené hlavně tehdy, když je saturovaná i jeho máma. A to ve všech oblastech života, tedy i v té profesní. Pokusím se proto najít rovnováhu mezi svou prací a rodinou a věnovat se obojímu.

Pokud by tomu okolnosti nahrávaly a my se tak s partnerem domluvili, tak proč ne. Nepohybuju se v nějakých myšlenkových stereotypech, podle kterých by se o dítě musela starat jenom žena. Zároveň nehlásám, že je řada konečně na otcích. Jak si to každý pár udělá, takové to má, hlavně že je spokojená rodina. A nikdo nemá právo to hodnotit.

Nevím. Ale obecně to máme mezi sebou nastavené tak, že si chceme navzájem dopřávat prostor. Máme velké štěstí, že naše povolání patří k těm časově flexibilnějším. Proto to snad není příliš naivní a troufalý plán.

Nechceme, aby se jeden druhému musel násilně podřizovat. Ani nechápeme dítě jako nějaký problém, o který se někdo musí postarat. Chceme být rodiče parťáci, k čemuž patří jednou kariérně růst, podruhé láskyplně podporovat z dětského hřiště.

Rozhodně ano. Já bych si totiž hrozně moc přála, aby už žádné malé děti nemusely vyrůstat opuštěné v ústavech. Samozřejmě chápu, že se musí potenciální adoptivní rodiče dobře prolustrovat, aby se dítě nesvěřilo do péče někomu nevhodnému. Sexuální orientace ale podle mě důvodem k zamítnutí adopce není.

Důležité jsou úplně jiné věci - aby dítě mělo někoho, kdo ho má rád. Aby nestrádalo. Aby mu bylo dobře. Láska má přece stejnou hodnotu, ať už pochází od mámy s tátou, nebo od mámy s mámou, nebo táty s tátou.

Oslovily mě Jana Merunková a Gábina Křivánková, které jsou spoluzakladatelky obecně prospěšné společnosti Yourchance. Tato společnost má právě zmíněný projekt na starosti. Začala jsem s nimi spolupracovat někdy v roce 2012.

Jezdila jsem na různá setkání s dětmi. Někdy bylo třeba je vyslechnout, jindy motivovat. V neposlední řadě je rozptýlit a společně si zablbnout. Také jsem se snažila dané téma zviditelnit.

Trochu snad ano. Vedla jsem kurz, ve kterém jsem se těm mladým lidem snažila předat věci, které jsem se naučila na herecké fakultě a které se mohou v životě hodit každému. Třeba cvičení proti trémě. To jim může pomoct před pracovním pohovorem nebo jinou důležitou událostí.

Mnohokrát. Těch silných příběhů, se kterými jsem se setkala, je tam spousta. Jen namátkou: Minulý týden jsem fotila s Ladislavem Rostašem. To je jeden kluk, který si prošel ústavní výchovou, a teď je z něj profesionální portrétní fotograf. Mám z toho velkou radost, protože on to skutečně zvládl. Postavil se na vlastní nohy a obstál.

Vždycky je velký úspěch, když to někdo z nich dokáže. Mají to neskutečně těžké. Je skvělé, když se jim podaří najít si zaměstnání, byt a založit vlastní rodinu. Stojí je to totiž daleko víc úsilí a píle než kohokoliv z nás. Organizace Yourchance proto každý rok vyhlašuje cenu Bílé vrány a vydává příběhy těchto mladých lidí i knižně - abychom si my, kteří jsme vyrůstali v rodinách, dokázali představit, jaké to je.

Absolutně ne. Pevné rodinné zázemí je pro mě všechno. Nevím, jestli a jak bych bez něj těch jedenatřicet let zvládla. Já proto ty lidi neskutečně obdivuju a myslím si, že jsou to hrdinové.

Já jsem hlavně moc ráda, že se mi podařilo mít vlastní dítě. Kdyby to ale nevyšlo, nebo kdybychom chtěli víc dětí, tak bych o tom uvažovala. Je to ale velký kusanec a velké téma, rozhodně by to nebyl jednoduchý proces.

Je pravda, že když člověk vidí roztomilé miminko, tak ho napadne: Ježíš, to je krásné děťátko, to si vezmu. Ale v takové věci je třeba se rozhodovat zodpovědně, nikoliv impulzivně. Je třeba také velká příprava.

Určitě by se mělo víc podporovat vzdělávání těch dětí. Třeba formou stipendií. Když už nemají dobré zázemí, tak by měly mít jiný pevný bod, o který se mohou v životě opřít. Měly by pak daleko větší šance.

Pokud by mohly všechny děti dělat obor, který je baví, ve kterém se našly a který je současně uživí, znamenalo by to pro ně hodně. A je úplně jedno, jestli je to stolařina, nebo výzkumný vědecký obor.

Především bychom je ale měli dostat z ústavů do rodin. Nebo komunitních skupin a startovacích bytů. A pokud je nějaké dítě v ústavu jenom proto, že jinak milující rodina trpí finančním nedostatkem, rozhodně bychom ho neměli od rodičů odtrhávat. S tou rodinou by se mělo pracovat a podpořit dítě přímo doma.

Ano. Ústavní výchovou, která z dnešního pohledu vůbec nebyla nutná, prošel například můj známý Michal Ďorď. Je to vzdělaný mladý muž, který spoluzaložil iniciativu Vteřina poté. Působí ve vládním Výboru pro práva dítěte, veřejně a velmi aktivně se v této problematice angažuje.

Já v to doufám. Bylo by fajn nějak před kamerou a na jevišti „zestárnout”. Ne že by mě ta třeštiprdla, co jsem hrála doteď, nebavila. Ale bylo by hezké, kdyby se mi otevřely i jiné možnosti a já si mohla zkusit i něco zralejšího.

Ono se obecně říká, že záporné role jsou pro herce zajímavější. A u mě to asi platí taky. Ale naivku si taky dokážu užít, i když už jich bylo hodně.

Pár takových věcí jsem měla, většinou to bylo v divadle. Postava mě trápila, protože pro mě neměla jasné kontury. Někdy jsme si zase nerozuměli s režisérem. Měla jsem pocit, že na sebe mluvíme svahilsky. Při zkouškách jsem se mu proto snažila vyhovět, ale při samotných představeních mi nakonec nezbylo než si roli dotvořit po svém.

Musela jsem divákům za sebe sdělit něco konkrétního, protože největší průšvih jsou prázdně deklamovaná slova.

Odmítla. Jsou role, u kterých si myslím, že už v nich nedokážu vymyslet nic nového. Nebo že jednoduše nejsou pro mě. Nebo už dopředu vím, že se s tvůrčím týmem pravděpodobně neshodneme na výsledném zpracování.

To je těžká otázka. Divadlo jsem studovala, takže je pro mě asi přirozenější. Líbí se mi taky, jak je živé. Nejprve dva měsíce hledáte klíč k tomu, jak danou roli hrát, a potom to předvedete. Vždycky to ale hrajete tady a teď, přímo před divákem. Takže je to pokaždé jiné.

Záleží vždy na diváctvu, napojení hereckých kolegů, na mnoha dalších okolnostech. Tu roli navíc můžete postupně cizelovat a pohrát si s ní.

Zatímco když děláte film nebo seriál, všechno se točí v obrovské rychlosti. Točí se to navíc na přeskáčku, takže není jednoduché uhlídat si souvislosti a vnitřní dynamiku. Na druhou stranu komorní hraní na detail si každý herec nadmíru užívá.

A když se sejde dobrý štáb, atmosféra na place může být až dětsky táborová. Po několika klapkách se to ale pro herce uzavře - pak už to není na něm. Už jenom čeká, jestli se v dané scéně nakonec vůbec objeví.

Občas se stane, že něco vystřihnou. Je to přirozená součást postprodukční dramaturgie. To pak musíte spolknout své herecké ego a nebrat si to osobně. Přistoupit na to, že snad nejste vystřižená, protože jste to špatně zahrála, ale protože se muselo krátit nebo se ukázalo, že je třeba se opřít o jiné dějové linky. Vždycky je to ovšem mrzení, to bych kecala, kdybych řekla, že ne.

Protože jsem chtěla odjet na delší dobu do zahraničí, konkrétně do Asie. Potřebovala jsem to. Ta cesta pro mě byla hodně důležitá a nakopávací. Se Švandovým divadlem jsem se ale nerozešla ve zlém, naopak. Neustále o nich říkám, že je to moje divadelní rodina.

Chtěla jsem si dokázat, že obstojím i v takto dalekých a relativně divokých krajích na jiném kontinentu, pod zadkem slabou motorku a na zádech jenom krosnu.

Ano. Navíc jsem ráda, že jsem v životě stihla dobrodružství tohoto charakteru.

Ten smělý pokus jsem učinila proto, že jsem chodila deset let jako dítě do dramaťáku. Tam mě to bavilo, byl to vlastně jediný kroužek, u kterého jsem zůstala. Měla jsem i velmi podporující pedagogy - manžele Nemravovy. Takže jsem to zkusila. A ono to vyšlo.

Umím. Myslím, že bych žila v Brně (Eva Josefíková pochází z Uherského Hradiště). A byla bych snad také spokojená. Jen jinak, v jiném oboru.

Byla jsem překvapená, moc tomu nerozumím. Velmi si toho ale vážím. Jestli má někdo pocit, že svou práci vykonávám navzdory šířce žánrů dobře a mám co říct, tak z toho mám samozřejmě radost. Současně si ale myslím, že bych se samovolným zaplňováním veřejného prostoru vlastními názory měla šetřit. Teď je tedy sděluji, ale vy se ptáte.

Myslím, že my umělci bychom se nemuseli samovolně vyjadřovat pořád a ke všemu. Pak se totiž může snadno stát, že některým dobrým věcem a tématům uděláme v očích veřejnosti jen medvědí službu.