Eva Josefíková: Na dvou židlích se sedět ještě dá, na čtyřech už ne

Odmalička jsem se předváděla, na rodinných oslavách jsem byla něco jako jukebox na písničky a básničky. Při základní škole jsem navštěvovala spoustu zájmových kroužků, ale spíš jsem chodila za ně. Dramaťák byl jediným, u kterého jsem zůstala skoro do maturity.

Už v patnácti jsem se chtěla hlásit na hereckou konzervatoř, ale při své povaze se mi podařilo prošvihnout termíny přihlášek. Díky tomu jsem prožila celých osm krásných let na gymnáziu v Uherském Hradišti, které bych za nic jiného nevyměnila. U přihlášek na DAMU jsem si už na termíny dala větší pozor a vyplatilo se to. Jakmile člověk začne studovat tento obor, automaticky se ocitá v hledáčku režisérů a castingových agentur. Všechno ostatní už závisí na jejich vůli. Já na ni mám zatím štěstí.

Určitě divadlo. Nemálo let jsem divadlo hrála na amatérské úrovni, teď ho intenzivně studuji a v budoucnu bych se mu chtěla věnovat naplno. K natáčení jsem „přičuchla“ nedávno a pořád jsem mezi ostatními nováčkem. Moc mě ale baví a jsem ráda, že mám příležitost si to zažít. Je to něco úplně jiného. Když nazkoušíte inscenaci, žijete s ní třeba i několik let. Natáčení je zase intenzívní několikatýdenní záležitost se skvělými zážitky i mimo pracovní dobu, zvlášť když se natáčí mimo Prahu.

Pro mě je úplně nejsložitější se pak posadit na premiéře do kina! Vždycky se na ten film ze zvědavosti kouknu, ale jednou a stačí. Nejsem na to zvyklá. Myslím, že tréma je dobrá a užitečná, ve správné míře ovšem. Značí pokoru vůči roli, představení, filmu. V divadle ji mám obrovskou před každou premiérou, to pak celý den nejím a o to víc se pak „picnu“ na večírku po ní. Při reprízách není tak strašná, ale je přítomná.

A u filmu se začínám klepat tak týden před natáčením. Nejen z toho, jak to zvládnu, ale i jací budou lidi kolem mě, jestli si osobně sedneme. Zatím jsem měla na štáb vždycky obrovské štěstí a díky lidem kolem jsem se zbavovala ostychu a trémy při každé další klapce.

Je pravda, že za posledního půl roku jsem nevěděla, kam skočit dřív. Školní i pracovní povinnosti se mi vždy nějakým způsobem překrývaly. Když jsme dokončovali semestrální herecké práce, přišlo zkoušení Enronu ve Stavovském divadle. Ještě ani nebyla premiéra a začali jsme ve škole zkoušet první absolventskou inscenaci Punk rock. Do toho běžely těsně za sebou kampaně k oběma filmům, které jsem natočila v létě a k tomu už jsem se musela začít intenzivně připravovat na další filmový projekt. Ten vypukne sice až v srpnu, ale musím kvůli němu dlouhodobě zlepšit svou fyzickou kondici a pravidelně trénovat. Víc asi prozradit nemůžu.

Každopádně, ve škole jsem byla upozorněna na to, že na dvou židlích se sedět ještě dá, na čtyřech už ne. To uznávám. Teď mě čeká klidnější období. Ráda bych mimo pražské povinnosti jezdila více domů na Moravu a věnovala se lidem, na které jsem v poslední době neměla příliš mnoho času. Těším se na to.

Zatím to nijak extrémně nepociťuji. Tiskem sice prošlo pár zpráv vztahujících se nejen k práci, ale i k mému osobnímu životu, ty jsou ale druhý den zapomenuty a přehlušeny skandálními články ze života jiných. Můj každodenní život to nijak nemění.

Velká čest, výzva, radost, strach… Když jsem se dozvěděla, že se rozhodli mi tuto obrovskou kládu přenechat, střídaly se ve mně euforické pocity s obrovskou úzkostí. Při přezkušování jsem myslela na jedno: hlavně to „nepodělat“, nezklamat ty lidi, kteří mi věřili, že to zvládnu. Všichni mi obrovsky pomohli, věnovali se mi osobně, navíc, na přidaných zkouškách. Pan režisér Dočekal, paní dramaturgyně Klestilová, mé pedagožky ze školy Salzmannová a Spoustová, všichni herci kolem, nejvíc Honza Dolanský. Podrželi mě a já to snad zvládla. Miluji to představení.

Ta holka chce být herečkou. Vzhlíží k velkým vzorům. Sní. Je naivní i v obou svých láskách. Pak ale prožívá obrovské trápení a osobní tragédii. Takový citový bankrot. Svým jednáním způsobí další neštěstí. Když jsem Čechova četla, neuvědomila jsem si, jak je osobní a aktuální. Takové věci se dějí, i mě můžou postihnout. Taky jsem holka z venkova, která chtěla být herečkou, z ničeho nic se dostala do uměleckého světa a je otázkou osudu, jak to se mnou bude dál. Z hereckého hlediska je to krásná role, neskutečně pestrá na vyjádření různých emocí.

Momentálně hraji v inscenacích Racek a Enron ve Stavovském divadle a v Punk rocku v divadle Disk. Premiéry byly 3. a 4. dubna, takže je to čerstvá záležitost. Hra je od Simona Stephense a my ji uvádíme v české premiéře. Je o mladých lidech, do děje vstupuje kapela s výbornými hudebními peckami - takové „koncertopředstavení“. Moc nás baví. Se všemi spolužáky pak ještě hrajeme v Konci Masopustu v Národním divadle.

Kdybych měla vyprávět všechny šílené a vtipné historky, bylo by to na celý den. Celé natáčení bylo díky všem těm skvělým lidem nezapomenutelné!

Popravdě řečeno, moc ne. Eliška je na gymnáziu jedničkářka, miluje zvířata, je milá a při vyhrocených situacích relativně klidná a umírněná. Já na gymnáziu prolézala tak, abych se za sebe nemusela stydět, ale moc se nenadřela, s králíkem, kterého máme na bytě, jsme úhlavní nepřátelé, a když se hádám s přítelem, ví to i sousedi.

Muže, kteří u mě nemají šanci, si moc nepřipouštím k tělu. Ti, kteří u mě šanci mají, tak to si jdeme asi tak nějak naproti. Někdy stačí i maličkost a má přízeň je nakloněna.

V Piku jsem se jen na chvilku mihla, jak na plátně, tak při natáčení, takže s ním moc zážitků spojených nemám. Ostatní tři filmy se mi postaraly o krásná dvě léta. Úplně nejmilejší ale bylo asi natáčení Probudím se včera. Největší dík v tomto patří Milošovi Šmídmajerovi, že kolem sebe dokázal ve všech profesích shromáždit tak skvělé lidi.

Jak už jsem zmínila, v létě bych měla začít natáčet další film. Po pohádce a dvou komediích budu mít poprvé možnost zahrát si ve filmu vážnější roli bez žánrových stylizací. Už teď se na ni intenzivně připravuji a intenzivně těším. Ale nerada mluvím o projektech před tím, než stojím poprvé na place. Nechci věci zakřiknout.

Úplně přesně pocházím z Uherského Hradiště. Do Vlčnova jsme se s rodinou přestěhovali, když mi bylo jedenáct let, ale většinu času jsem stejně trávila v Hradišti. Na gymnáziu, na základní umělecké škole, s kamarády. Moje kořeny tedy rostou odtud i z Vlčnova. Ráda se tam vracím, i když méně často, než bych chtěla. Pravda ale je, že když jedu tam, říkám, že jedu na Moravu, domů už jezdím zpátky do Prahy.

Za deset let mi bude třicet dva. Chtěla bych mít rodinu a dokázat ji uživit. V nejlepším případě povoláním, které jsem si vybrala, tedy herectvím. No jo, taky jsem trochu naivní, no!