Eva Jeníčková: Jsem bikontinentální

To proto, že jsem tu strašně dlouho nebyla a lidé si mě spojují s rolemi, v nichž mě tady někdy před třiceti lety viděli. Za ta léta jsem udělala hodně jiných věcí než Sněženky a machry nebo Básníky. Ve Státech jsem hrála třeba v Sestupu Orfea od Tennessee Williamse nebo v dramatu Mrtvý muž přichází, podle kterého byl natočený film se Susan Sarandonovou a Seanem Pennem. Ona je jeptiška, on vrah odsouzený na smrt. Režiséři mi tyhle role dávají, protože zřejmě nějakou dramatickou kapacitu mám.

Komedie je fajn žánr, ale mně nevadí jít na dřeň, být zranitelná a ukázat, že všichni bojujeme své bitvy.

V téhle branži to je hop nebo trop. V angličtině se říká feast or famine, hostina nebo hladovění. Mám to jako všichni, kdo zrovna netočí dvacetimiliónové filmy, jednou nahoře, jednou dole. Jde o to, jak se k tomu postavím: buď trpím a lamentuju, jak je všechno na houby, nebo to beru jako další výzvu a lámu si hlavu, jak ji vyřeším.

Americká mentalita mi vyhovuje. Mně tu hrozně vadí ta věčná negativita. Lidi tady mají úžasnou životní úroveň, nemusejí pracovat tak těžce jako v Americe, ale stěžují si. Neměli by. Žilo by se jim tu daleko líp. Jen si promítněte, jakou odpověď slýcháte na otázku: Jak se máš. V Americe jsou lidé zvyklí válčit se životem, nespoléhat se na nikoho jiného než na sebe.

Když vidíte, že i jiní mají problémy a perou se s nimi, tak to posílí, protože si uvědomíte, že v tom nejste sama. To je nejdůležitější pocit.

Mám strašnou radost, že se nám Lety peklem povedly, i z týmu, který se tam vytvořil. Lepší režisér než Viktor (hereččin manžel Viktor Tauš – pozn. red.) nemohl být, ne kvůli jeho životní zkušenosti s drogovou závislostí, ale protože ho baví pracovat s herci. Jeho volba Martina Pechláta nebo Saši Borodina, kterého sem ve čtyřech letech maminka přivezla z Ukrajiny, byla naprostá trefa.

Všichni do toho dávali své nápady a bylo úplně jedno, od koho jaké přišly. Nebyla v tom žádná ega. Stejně jako když jsme točili s Oldou Kaisrem a Jirkou Lábusem Klauny (Taušův film oceněný vloni Českým lvem – pozn. red.). Bylo jedno, odkud ten nápad přišel, prostě se to udělá.

Jednou jsem surfovala po internetu a narazila na zprávu, že Kathleen Turnerová hraje v Connecticutu v nějaké zajímavé hře pro jednu ženskou a dva chlapy. To mě zaujalo a pídila jsem se po scénáři hry. Nakonec jsem zavolala inspicientovi toho divadla v Connecticutu, jenže mi řekl, že scénář nesmí poslat, protože to půjde na Broadway.

Dopátrala jsem se agenta autora Matthewa Lombarda, který měl dvě otázky: ve kterém divadle a za kolik peněz. A že dokud v tomhle nebude jasno, nedá ho z ruky. Nevzdala jsem to a našla jsem Matthewa Lombarda na Facebooku. Napsala jsem mu, kdo jsem a že mi jeho agent nechce dát přečíst jeho hru. Za pár hodin mi přišla odpověď, ať tomu blbci řeknu, že mi to má ihned poslat. Za dvě hodiny jsem měla text na mailu. Když jsem si ji přečetla, byla jsem naprosto unešená.

Vůbec ne! Drogy ani alkohol jsem nikdy nepotřebovala, abych se cítila dobře. Když je mi mizerně, jdu si zaplavat do oceánu nebo zacvičit do posilovny a za hodinu a půl se tam tak zničím, že ze mě endorfiny stříkají.

Chodím do posilovny, jím vitamíny. Člověk o sebe musí pečovat. Když se budete přežírat, kouřit, chlastat a cpát se cukrem, budete mít zdravotní problémy. Zodpovědnost za to, jak vypadáme, máme ve vlastních rukách. Nejde ale jen o fyzickou stránku. Věřím v čínskou medicínu, že to, co se s námi a kolem děje, se odráží na našem zdraví. Člověk si musí vybírat, v jakém prostředí a s jakými lidmi je. Situacím a lidem, kteří ve vás vyvolávají stres, je třeba se vyhýbat. Stres zabíjí.

Vymyslela jsem vlastní cvičení, které vychází z tance, posilování, bojových umění, atletiky. Jeho cílem je vedle posílení všech svalů i flexibilita a rovnováha. V Los Angeles, v Praze i ve Vancouveru mám skupiny fanoušků, kteří se mnou cvičí, když tam zrovna přijedu.

Je fakt, že jsem jedna z mála, kdo byl na obálce Playboye po čtyřicítce. Myslím, že jen Pamela Andersonová. Fotil to v Los Angeles ten samý fotograf. Focení jsem brala jako roli, v níž jsem součástí nějakého projektu. A velmi profesionálního. Jsem ráda, že jsem to udělala.

Na to odpovídám, že jsem bikontinentální. Několikrát do roka se přesunuju, časové posuny jsou děsné, ale zvykla jsem si.

Když jsem přišla do Ameriky, bylo mi třiadvacet. To jsou nejformativnější roky a ty jsem prožila tam. Navíc v Kalifornii je celý rok slunce, je tam nádherně. A lidi jsou srdeční a pohodoví. Víc jsem doma tam, ale Česko se nedá odstřihnout.

V roce 1987, kdy jsem končila DAMU, jsem dostala pozvání do New Yorku i do Londýna. Amerika mě lákala víc, protože tam jsou nevyčerpatelné možnosti naučit se něco nového a bez toho já nemůžu být. A tady mi to chybělo.

Americká kulturní atašé na ambasádě v Praze mi k tomu vyřídila Fulbrightovo stipendium. Myslela si, že vyjedu za dva měsíce. Než jsem sehnala všechny podpisy k povolení vycestovat, trvalo to rok a půl. Takže jsem odjela v roce 1989.

Slušně, protože jsem se díky rodičům učila od šesti let. Samozřejmě jsem měla přízvuk. Pomohlo mi, že jsem si byla schopná vydělat i jinak než hraním, protože ten přízvuk vám strašně zúží možnosti. Dřela jsem na sobě, nahrávala jsem se a poslouchala.

Seděla jsem třeba se svým kamarádem v New Yorku před televizí, dívala jsem se na seriály a pokaždé, když tam byl nějaký slang, musel mi to vysvětlit. Chodila jsem všude se slovníkem, a jakmile jsem narazila na nějaké neznámé slovo, hned jsem si ho vyhledala. Každý den jsem se naučila určitý počet slovíček. Věděla jsem, že to musím zvládnout, jinak se nikam dál nedostanu.

Jsem schopná lidi ošálit, že jsem z jiné části USA nebo Kanady. Sama rozeznám, odkud kdo pochází: New York, Kalifornie, Středozápad…

Tatínek je vysokoškolský profesor, který dosáhl ve svém oboru, světové ekonomice, nejvyšších met, maminka je chemička. Mám to štěstí, že mí rodiče jsou chytří a hodní lidé a v ničem mi nebránili. Vlastně jednou ano: tatínek mi ve čtvrté třídě zakázal jít na baletní konzervatoř, já se z trucu nasměrovala na herectví. Za což děkuji pánubohu, protože v baletu bych byla jako klaun. Tanec jsem dělala i dál, často jsem ho využila, ale doma se cítím v hraní. Tanec je krásný, ale jakoby hluchoněmý.

Sebevědomí potřebujete už k tomu, abyste si stoupla před diváky na jeviště. Spíš jde o to, co člověk chce a jak dalece je ochoten se vzdát pohodlí. Já jsem tam chodila do školy, na kurzy herectví, tance, na hudební divadlo, většinu z toho jsem si musela platit ze svého. A stipendium bylo tehdy tisíc dolarů měsíčně, takže s tím vyjít nebylo vůbec snadné. Hrála jsem v reklamách, stála jsem modelem pro malíře…

Člověk si hlavně musí věřit. A ta víra vám dá energii, abyste na sobě pracovali a snažili se být co nejlepší. Pak přijdete na konkurz, kde je 1200 lidí, a tu roli dostanete.

Je důležité mít partnera, který nemá tendence vás ovládat a využívat. Vzít vám vaše poslání a vášeň. Musíte mít svůj prostor i pro pracovní život. Jinak to nemůže fungovat.

Tam spíš byly psychické problémy. Už se mi nechce k tomu vracet. Byl to Američan, můj lektor bojových umění.

S Viktorem dokážeme fungovat v soukromí i při práci. Jsme spolu od natáčení Sněženek po 25 letech, ale jsme si pořád vzácní, protože Viktor dělá hlavně tady v Praze.

Já to mám tak půl na půl. V Los Angeles hraju ve hře The Want (Nouze), taky jedna ženská a dva chlapi. Pak v Měsíci pro smolaře od Tennessee Williamse. Teď mi v e-mailu přistála jedna úžasná hra, shání se na to peníze a měla by se hrát v Los Angeles a v Torontu.

Tady točím s Honzou Hřebejkem Kriminálku Plzeň. Mám roli v duchu Vendulky: ve vesnici, kde žiju, mně přezdívají Dolly Buster. S Viktorem budu točit pokračování Případů pro exorcistu. Je to krásně napsané od Petra Jarchovského.

Zatím mě to baví. Když jsem unavená, neuvědomuji si, kterým jazykem mluvím. Texty se už rychleji učím anglicky.

Tady se těším na kamarády a rodiče. Chybí mi tu ale slunce a moře. Ne že bych v Kalifornii ležela pořád na pláži. I když to k ní mám opravdu kousek, nebyla jsem tam dva a půl měsíce.

Uvažovala, ale myslím, že už to nestihnu. V tuhle chvíli by to byla šťastná náhoda. Budovala jsem kariéru v zemi, kde jsem se musela opravdu ohánět, žádná sociální síť tam nebyla. Investovala jsem všechny síly do práce. Vždycky můžeme adoptovat. Je tolik dětí, které si zaslouží dobrou rodinu. Podívejte se na Sandru Bullockovou (stejně stará americká herečka adoptovala již dvě děti – pozn. red.).

Ano, chci si ten život ještě víc užívat a vyrobit si co nejvíc úžasných vzpomínek! Život přece jen není tak dlouhý a je třeba do toho vyměřeného času narvat co nejvíc. Chci si užít, když jsem zrovna nahoře, protože už vím, že to není napořád.