Eva Hudečková: Šedesátka je bezvadný věk

Nedávná šedesátka ji nijak nermoutí. „Pro mě je tenhle věk hlavně příležitost k radosti, užívám si ho, protože je osvobozený od mladických zmatků. Člověk to má v hlavě srovnané a nad věcmi, které ho dřív trápily, získává nadhled. Máte-li pořádek v duši a klidné svědomí, jste jakžtakž fit, je to bezvadný věk,“ říká půvabná žena.

Ani se stárnutím si starosti nedělá. „Nikdy jsem sebeobdiv k tomu, jak vypadám, nepociťovala,“ tvrdí a zároveň připouští, že byla přitažlivá a měla hodně nápadníků. „Krása pro mě měla spíš duchovní rozměr,“ říká. „Když jsem potkala někoho atraktivního, stávalo se mi, že jakmile jsem ho blíž poznala, fyzická krása začala nudit a tím i mizet. Brzy jsem pochopila, že objevíte-li vnitřní krásu, nevadne a pořád přibývá.“

K herectví ji nepřivedla touha předvádět se, ale sdělovat prožitky. „Vyrůstala jsem obklopená krásnými knížkami, maminka velmi hleděla na to, co s bratrem a sestrou čteme a posloucháme. Nebyla jsem nijak bázlivá a každému jsem vyprávěla, co jsem četla a co se mi na tom líbilo. K herectví mě přivedla touha sdělovat příběhy, které mě zaujaly.“

Přestože vyrůstala obklopená láskou rodičů i prarodičů, dětství lehké neměla. „Naše rodina se semkla v neštěstí,“ vzpomíná. „Dědeček měl truhlářskou firmu a po osmačtyřicátém ho zavřeli. Byl velice oblíbený a několik dělníků za něho šlo tehdy orodovat.

Maminčin bratr, který studoval práva, se nechtěl smířit s novým režimem a pokusil se utéct za hranice. Chytili ho však a skončil v Jáchymově. Málem tam umřel, a když se po dvou letech vrátil domů, byl z něho v pětadvaceti stařec. Nikdy se z toho zdravotně ani psychicky nevzpamatoval. Babička z toho těžce onemocněla. Druhý dědeček byl za války v koncentráku a následky si nesl celý život.“

Vzpomínky na dětství, krásné a hořké zároveň, „kdy lidé nevěděli, co si počít se svými hříchy a svým svědomím“, zpracovala ve své prvotině Bezhlavá kobyla, která vyšla v roce 1992.

Při studiu na gymnáziu chodila do Lidové školy umění, kde učila herectví televizní režisérka Věra Jordánová. Ta nadanou studentku obsadila do několika svých televizních pohádek. „Potkávala jsem tam pana Štěpánka, Kohouta, Högera, paní Šejbalovou, Budínovou, to prostředí mě naprosto okouzlilo,“ vzpomíná na svůj herecký křest.

„Není divu, že jsem pak vstupovala do hereckého světa s tak velkými ideály. Samozřejmě praxe pak vypadala docela jinak. Brzy jsem poznala, že herectví je v zásadě nesvobodné. A ve špatné konstelaci je i největší talent ztracený. Stačí nekvalitní text, režisér, který neví kudy kam, a je zle.“

Jenže to ještě měla před sebou opojná léta na DAMU. V jejím ročníku byli například Kateřina Macháčková, Marta Vančurová, Jiří Lábus. „Nedávno jsme se setkali a bylo to jako za studií, milé a přátelské, nikdo mi nepřipadal starý, nikdo nezatrpknul,“ zdůrazňuje.

„Nastoupila jsem tam v zázračném roce 1968, myslela jsem, že začíná ten nejnádhernější čas. To se pak rychle změnilo. Natočila jsem několik filmů a řadu televizních inscenací, ale moje představy byly většinou někde jinde.“

Svým atraktivním zjevem byla předurčená k postavám sebevědomých či panovačných krasavic. Z rolí, kterými se nejvíce zapsala do povědomí diváků, ráda vzpomíná na Maryčku v seriálu Kamenný řád či na koketní vodnici Polly ve Vorlíčkově komedii Jak utopit doktora Mráčka. „Na tom filmu se sešli báječní lidé, moc si vážím toho, že jsem mohla pracovat třeba se scenáristou Milošem Macourkem.“

Největší popularitu jí přinesla role v televizním seriálu Sanitka, která však paradoxně předznamenala konec její herecké kariéry. „Měla jsem tam zajímavou roli, vůbec ne černobílou a docela rozsáhlou,“ vzpomíná na dobu před 26 lety. „V několika scénách jsem na sobě měla svetr se šachovnicovým vzorem a jedna kolegyně běžela na ředitelství televize hlásit, že ten vzor symbolizuje kříž. Byla z toho velká aféra a osm velkých obrazů, ve kterých jsem hrála, se muselo vystřihnout. To byla jedna z posledních kapek. Viděla jsem, že stojím tváří v tvář moci, která se vymkla veškeré kontrole.“

Od podzimu 1984 začala všechny nabízené role odmítat. „Přestala jsem věřit v krásné poslání i smysl hereckého řemesla, protože o hercově osudu rozhodovali straničtí funkcionáři, kladli si ponižující podmínky, na které jsem nemohla přistoupit,“ vysvětluje. „V pětatřiceti mi došlo, že nemá cenu se trápit stavem věcí, který nemohu změnit. Rozhodla jsem se, že se vydám vlastní cestou. A nikdy jsem toho nelitovala,“ ujišťuje.

Začala psát filmové povídky a podle svých slov potkala na Barrandově mnoho vstřícných lidí. „Napsala jsem tři scénáře a všechny se připravovaly do výroby,“ upřesňuje. Ostatně její první knížka, Bezhlavá kobyla, byla původně filmový scénář. „Moc se líbil Evaldu Schormovi, který ale říkal, že si budeme muset tak deset let počkat, než nám to doba dovolí. Dosud nedovolila,“ dodává.

Scénáře podle ní procházejí trnitou, zničující cestou. „Autor je druhořadá, právně nechráněná bytost, s jehož scénářem si může po odevzdání každý nakládat, jak chce. Bohužel se scénáře dostávají do rukou nekompetentních lidí. Děsím se, když bych měla svěřit své dílo člověku, o kterém vím, že má za sebou několik nevydařených filmů. To je jako by mě někdo zval na divokou vodu a chlubil se, že už utopil pět lidí.“

V roce 1997 natočila Česká televize podle jejího scénáře pohádku O zasněné Žofince, čtyři roky pak pracovala na scénáři a realizaci devítidílného seriálu O ztracené lásce, který měl premiéru v roce 2001. „Měla jsem radost z nadšených a vděčných diváckých ohlasů, ale samotné natáčení pro mne bylo tvrdou školou. Poznala jsem, jak záleží na každém kolečku toho složitého soukolí, na poctivé vůli pracovat pro společné dílo. Stačí jeden dva ignoranti, kteří je mohou poškodit a zničit.“

S realizací dalších svých scénářů proto váhá. „Chci pracovat za důstojných podmínek a s profesionály, kteří by k látce projevili vstřícnost a porozumění. Ne aby ji zmrzačili,“ vysvětluje a dodává, že valné mínění o současné televizní dramaturgií nemá: „Fungují tam jiné parametry a hodnoty, než uznávám.“

Ctižádostivost, aby se její scénáře točily, ji dopředu nežene: „Mám svoje knihy, ve kterých může každý můj čtenář vidět vlastní film.“

Jejím hlavním žánrem byla vždycky pohádka. „To je pro každého první učebnice života. Zvlášť české pohádky jsou jedinečné, protože jsou humorné a laskavé. Vyprávějí o touze po náklonnosti, porozumění, spravedlnosti, o boji dobra a zla, o vítězství dobra.“ připomíná.

„Pro mě je na nich nejdůležitější poselství naděje a lásky. Hrdina musí projít těžkými zkouškami, zklamáním, křivdou, urážkami, zradami, musí se mnohému naučit, poučit se ze svých chyb, projevit pokoru i sebezapření. To není žádná romantická selanka, červená knihovna. Dobro zvítězí zcela zaslouženě.“

Po pohádkách O ztracené lásce, Bratříček Golem (byla podle něho natočena pětidílná rozhlasová dramatizace), V moci kouzel a románu Tajemství pražského šotka má rozepsané dvě knížky. „Nedávno mě napadla třetí věc, veselejší než ty dvě rozepsané. Moc mě to baví, smích je pěst na negativní vlivy, které se na nás valí ze všech stran. Ničemnost je snesitelná, jen když se jí můžete vysmát, “ dodala.

O čem rodící se romány budou, nechce autorka prozradit. „Dokud nemám poslední tečku, tak to nikomu nepovím. Ale zlo to se mnou bude mít těžké,“ ubezpečuje.

To, že si čtenáři její knížky kupují, považuje za zázrak. „Když se rozhlédnu a vidím tu spoustu knižních titulů a všechny ty počítačové hry, tak cítím velkou vděčnost. Navíc dostávám od čtenářů nádherné dopisy,“ říká s dojetím.

Jednu ze svých knih, novelu Sedmihlásek, věnovala svému muži k padesátinám. S houslovým virtuózem Václavem Hudečkem jdou nerozlučně životem 33 let.

Potkali se v roce 1976 při natáčení hudební komedie Zdeňka Podskalského Sedm pater pro tisíc přání. „Natáčela se v tehdy nově otevřeném obchodním domě Kotva,“ vzpomíná Eva.

„Byla jsem na něho zvědavá, protože už tehdy byl velká hvězda. Já hrála manželku Luďka Soboty, který na mě hrozně žárlil, Venoušek vystupoval v jedné scéně, odehrávající se v oddělení hudebních nástrojů. A tam mezi námi měla zajiskřit láska na první pohled. Tak jsme se drželi scénáře,“ směje se. Za půl roku se vzali.

„Od první chvíle jsme cítili velkou spřízněnost. On tehdy prožíval těžké období, kdy mu zemřel otec a odešel i jeho učitel a přítel David Oistrach,“ připomíná Eva. To, že velká láska nevyprchala, je patrné každému, kdo se s nimi setká. A v čem je tajemství takového vztahu?

„Člověk musí postupem času a životními zkouškami zjistit, že u toho druhého je vnitřní krása daleko větší než na povrchu. Každý rozumný člověk se pak snaží takový vztah zachovat,“ zní odpověď.  Jejich manželství zůstalo bezdětné, ale nebyla to jejich volba. „Děti jsme chtěli, ale nestalo se. Vzala jsem to jako daň za naše štěstí,“ uzavírá Eva.

Hudečkovi však mají hned několik adoptivních dětí, dají-li se tak nazvat houslové talenty, kterým společně pomáhají postavit se na vlastní nohy. „Venoušek předtím učil v Kanadě a v Japonsku, ale moc ho to nebavilo, protože si nemohl žáky vybrat. Opravdu nadaných dětí tam bylo málo,“ vypráví Eva.

„Odmítl spoustu dalších nabídek. Až ho před 15 lety oslovil jeho profesor z dětství, zda by mu nepomohl založit kurzy v Kroměříži. Venoušek tam tedy zajel. Začátky byly chaotické, kolem kurzů se pohybovali lidé, ke kterým jsme neměli důvěru. Po dvou letech nabídly pomoc Luhačovice a začali jsme tam mistrovské kurzy pořádat sami. Zásluhou mnoha dobrých lidí to už 13 let bezvadně funguje.

Pomáhá město Zlín i kraj, podniky, našli se i soukromí sponzoři. Bez nich by to nešlo, protože darovat mistrovský nástroj a umožnit dítěti důstojný začátek kariéry, to je dost nákladná záležitost. Celková suma se blíží jednomu miliónu. Velké talenty bývají ze skromných poměrů, i když rodiče přinášejí velké oběti, bez finanční podpory by se neobešli. Dobré skutky přicházejí odevšad. Například primář Pavel Stodůlka ze Zlína odoperoval zdarma několik našich dětí, které trpěly vážnými očními vadami.“

Několik absolventů letní Luhačovické akademie už vyhrálo mezinárodní soutěže nebo studují na prestižních školách ve Vídni, v Paříži, Izraeli nebo v USA. Další absolventi tvoří jádro pardubického komorního orchestru Barocco Sempre Giovane.

Evin vztah k vážné hudbě však začal daleko dřív, než poznala svého muže. „Doma jsme měli gramofonovou skříň a v ní desky. Zbožňovala jsem je. Jako dítě jsem byla často nemocná, ležela jsem v posteli a maminka mi vždycky něco krásného pustila. Ve škole jsem se na rozdíl od většiny dětí těšila na výchovné koncerty. A když jsem dostala piáno, byla jsem štěstím bez sebe.“

Zeptat se, jakou skladbu má v manželově podání nejraději, znamená vyslechnout krásná vyznání. „Má nejen fenomenální techniku, takže bravurně zahraje ty nejnáročnější kusy, ale i obrovské muzikantské srdce. To je velká vzácnost. Nejraději ho poslouchám, když hraje naše skladatele. Zbožňuji Dvořákovu Sonatinu a houslový koncert, Sukovy Čtyři kusy, Z domoviny od Smetany, Fibichův Poem.

Hraje muziku světového kalibru, jak to moc lidí neumí, ale zároveň nemá klapky na očích, nejde si jenom za svým prospěchem. Proto si ho tolik vážím. Všude kolem vidím, kolik energie a času lidé věnují svým kariérám, ale málokterý z nich obětuje aspoň špetku toho snažení, aby se stal dobrým člověkem. A proto začíná chybět to nejcennější v nás, totiž vědomí lidské sounáležitosti a soucit.“