Eva Hrušková: Stárnutí opravdu přináší svobodu

Popelku jsem dostala jako dárek k Vánocům, když mi naši položili scénář od Vlasty Janečkové pod stromeček. Paní režisérka mě totiž znala z televizního pořadu Hledáme písničky pro děti a do své pohádky chtěla neokoukanou tvář.

To víte, že ano. Sotva jsem se vyzula z dětských botek, zkušenosti s láskou veškeré žádné a role předepisovala, že mám prince něžně vískat ve vlasech. Jenže mě ostych úplně svázal. Nakonec paní Vlasta houkla - mysli si, že hladíš kočku. A ono to fungovalo.

Já vlastně klasické herectví brala trochu jako okrajovou záležitost. Proto jsem po maturitě šla sice na DAMU, ale na katedru loutkoherectví a také dramaturgie. Dnes máme s mým manželem Janem Přeučilem vlastní loutkové divadlo, s nímž putujeme po republice a hrajeme pro nejmenší.

Na životě se mi negativně podepsal alkoholismus. Ne snad vlastní, ale v rodině. Mám s ním totiž dvojnásobnou, velice smutnou zkušenost. Nejprve to byl tatínek, který si vzal život, když si uvědomil, že svoje nadměrné pití nezvládne. Dvacet let s tím válčil, ale zvítězit nedokázal.

A záhy mě osud spojil s dalším alkoholikem, mým druhým mužem. Ten hodný člověk, s nímž mám dva syny, nás sice miloval i existenčně zajistil, jenže plnou sklenku si odepřít neuměl. Rozvedli jsme se, ale pořád zůstali v kontaktu a dobře spolu vycházeli. On však na to svoje pití krutě doplatil, bohužel v přítomnosti našeho syna. Dal si pár skleniček a pak se vypravil vyzvednout ho ze sboru Bambini. Když šli na tramvaj, nešťastně upadl. Později pak zemřel na krvácení do mozku.

V tomto ohledu se u mě nabízí paralela s Boženou Němcovou. Až do sedmi let jsem totiž žila u babičky v České Skalici. Ale rozhodně ne odložená. Naopak, já dostala úžasný dar - pohádkové dětství. Babi na mě měla vždycky čas a trousila i takové staromódní rady: vodou se šetří, dojídej, co máš na talíři apod. Prostě ve mně pěstovala vztah k hodnotám. Dodnes nosím její fotku v diáři, a když chci něco podniknout, vždy si pomyslím, co by tomu asi řekla.

Až v dospělosti jsem pochopila, proč se Božena Němcová v těžkých dobách vracela do krásného dětství s milovanou babičkou. Později mi sílu bojovat se životem dodávali moji kluci.

Alkoholu se nevyhýbám, s manželem si dáme sem tam skleničku, ale nijak často. Já navíc piju jen slabší bublinky, ponejvíc prosecco, Jeník preferuje dobré vínko. Zkušenost s alkoholikem totiž jeho okolí nesmírně zasáhne, připadáte si, že jste něco zanedbali, že jste mohli udělat víc. Ale nemohli!

Byla velká výhoda, že jsme se poznali ve zralém věku, já myslím pro manželství ideálním, předtím to bývá divoké. Což tvrdím na základě vlastních zkušeností z minulých svazků. Teď už své chyby známe a víme, čeho se vyvarovat, aby se to zas nepolepilo. I když vychovatelkou a učitelkou zůstávám pořád, mám to prostě v povaze.

Nepřeme se, protože nechceme a protože není nutné v našem vztahu ustupovat. Nejspíš jsme si nenápadně přizpůsobili vzájemně svoje mimikry. Navíc Honzík nemá žádné zlozvyky, které by mě vytáčely. Prostě jsme si asi dozráli.

Bývá taková tichá a věřím, že i pevnější. Nemusíte na partnera ani žárlit. Já vím, že už nikoho jiného nechci, a doufám, že Jeník také ne. Hořící vášně jsou podle mě nepřítelem manželství, my máme rádi klid.

Já totiž miluju Hercula Poirota v podání Davida Sucheta a všechny ty dobové reálie, které ho provázejí. Třeba Londýnem jsem chodila tak dlouho, dokud se přede mnou nezjevil elegantní dům, kde slavný detektiv v seriálu bydlel.

Navíc máme s Janem rádi železnici. Proto jsme si k osmému výročí svatby dali romantický výlet Orient-Expresem z Benátek do Prahy. Noc ve stylovém kupé, do jídelního vozu jen v koktejlkách a pánové ve smokingu, menu plné vybraných delikates, jaké jsem nejen ještě nikdy nejedla, ale dokonce o nich i poprvé četla. Prostě blaho.

Tuhle cestu jsme plánovali tři čtvrtě roku. Orient-Expres totiž do Prahy zajíždí pouze dvakrát ročně. Lístky jsme tedy koupili už v létě, ale jelo se až v květnu. Prostě jsme si k výročí nadělili i celý rok těšení.

Orient-Expres je skutečně dobově originální ve všem všudy, což ale neznamená pohodlný v dnešním pojetí. O klimatizaci můžete jen snít, ve spacím vagónu malá, úzká kupé, chodbou kolem se taktak protáhnete. Když jsem se k ránu vydala na toaletu, zaskočil mě chlapec, jenž vkládal polena do takových zvláštních kamínek. Na mé udivené obočí reagoval, že musí topit, aby se ve sprchách včas ohřála voda.

Cestující, mezi nimi i několik českých párů, byli většinou v naší věkové kategorii, a kupodivu nešlo o nějaké nafrněné bohatce. Prostě jen o milovníky tradic i půvabných starosvětských hodnot. A jen na okraj, vražda se nekonala, třebaže nás stevard s úsměvem požádal, abychom se na konci cesty laskavě přepočítali.

Opět se vrátím ke své babičce. Když jí bylo osmdesát, říkala, že by si přála, aby měla tak padesát. Já žasla, proč ne třicet. Později jsem se přesvědčila sama, že po padesátce je to vážně docela paráda. Záleží samozřejmě, aby byl člověk přiměřeně zdravý a ne osamělý, což rozhodně neznamená, že nemůže žít sám.

Nejspíš je to i tím, že s Janem se prostě nadávat nedá. On se dokonce nerozčílí ani za volantem, vše si totiž vždycky pěkně zdůvodní. Spěcháme třeba na představení, šofér ve voze před námi snad za volantem spí, nekonečně se vleče a nedá se vůbec předjet. Ostatní řidiči zběsile troubí, fakují, jen Honzík klidně podotkne: Asi mu není dobře, nebo ho zlobí auto.

Mám, ale nesedím u něj pořád. Jeho zásluhou jsem se však znovu potkala s lidmi, o kterých jsem už roky nevěděla. Na civilizační technologický boom se přesto dívám s nadhledem. S rodinou a přáteli se totiž vídáme stejně často jako dřív. Internet i mobil mi k tomu daly bonus, že si svůj čas můžu líp zorganizovat.

Myslím to vážně. Stárnutí opravdu přináší svobodu, člověk prostě nemusí dělat nic, co nechce. Z dětí se jen těšíte, ale už vás nelimitují. Ráda jim samozřejmě pomůžu, ovšem, jak říká moje maminka, své potomky neobtěžuju přehnanou péčí. A za nejkrásnější dárek považuji, když mi kluci napíšou, jsme rádi, že vás máme.