Eva Hecko Perkausová: Jsem tradičního založení. Ve vztahu i výchově dítěte

Před půl rokem se vám narodil syn Killian. Jak jste přišla na tak nezvyklé jméno?

Tip mi dala kamarádka, která má sama dva syny, Ragnara a Magnuse. Líbilo se mi, že jsou to neobvyklá jména, chtěla jsem něco podobného. Z toho, co mi poradila, mi Killian utkvěl v paměti. Ale přiznám se, že jsem zvažovala ještě Damiána. Pak jsem zaslechla, že Damiánů už je u nás poměrně dost.

Pověrčivá sice nejsem, ale když jsem zmínila známým, že se mi líbí jméno Damián, upozornili mě, že to jméno nemá jen dobrou pověst. (Ve filmu Satan přichází je Damien zplozencem pekel.) Ať si o tom něco přečtu. Podívala jsem se na internet a nepřipadalo mi to dobré. A tak zvítězil Killian.

Manžel souhlasil?

Ano, souhlasil. Na všech jménech, i těch pro holčičku, jsme se shodli. Chtěli jsme netypická jména. Příjmení Hecko je krátké a dají se s ním kombinovat i dlouhá jména.

Je taky něco, v čem se s manželem, podnikatelem Ivanem Heckem neshodnete?

Ano, jistě, takových věcí je dost, ale to je na denním pořádku v každém vztahu. Důležité ale je, že si umíme vyjít vstříc a vždycky se snažíme o kompromisy. Shodneme se často, ale tam, kde ne, taky najdeme řešení.

Jak jste prožívala těhotenství?

Krásně. Jsem vděčná bohu za to, že jsem ho měla zcela bez komplikací. Žádné nevolnosti, ani těžko mi nebylo, i když poslední měsíc už to samozřejmě bylo náročné. To už jsem si připadala těžká.

Když jedu do práce na Primu, nejezdím z garáží výtahem, ale jdu po schodech. Říkám si, že nebudu líná. Ale poslední měsíc jsem už opravdu pěšky nemohla, pociťovala jsem, že už to nezvládám. To asi k těhotenství patří. Celkově mě ale nic netrápilo a naopak jsem si to užívala. To je důvod, proč se nebráním druhému miminku.

Někdy si ženy po porodu řeknou, že o dalším dítěti nechtějí nějaký čas slyšet, ale vy jste na něj pomyslela celkem brzy.

No, nebránila bych se mu. Mám první miminko a je opravdu hodné, spousta kamarádek mi však říká, že to není úplná samozřejmost a že mají jinou zkušenost. A že se jim do druhého nechtělo. Když je malý hodný, tak si myslím, že by bylo dobré, aby mezi sourozenci nebyl velký věkový rozptyl. Chtěla bych, aby měl sourozence.

Mám pocit, že kdybych počkala třeba šest let a pak si znovu musela zvykat na režim s malým dítětem, nebylo by to nejlepší. Jsem si vědoma toho, že zprvu to asi bude náročné. Co si budeme povídat, i s jedním miminkem je to náročné, a to je teprve půlroční. Dvě malé děti ani nebude snadné najednou pohlídat. Ale snad to bude náročné jen tak dva roky, pak už je budu moci nechat hrát si společně.

Ačkoli mě mamka upozornila, že s bratrem jsme od sebe rok a půl a pořád jsme se prali. Takže to není jen idylka. Dvě děti budu muset hlídat ještě pozorněji, aby si něco neudělaly.

Máte hlídací babičky?

Mám moji maminku, která hlídá. Maminka manžela žije na Ukrajině. Pokud tady je, moc ráda hlídá taky. Mám super tchyni, měla jsem na ni velké štěstí. Nevím jak manžel, ale já tedy ano. (směje se)

Babička, moje maminka, tedy hlídá, a v těchto dnech se stěhuje dokonce blíž k nám. Doposud byla v Jesenici, což je sice kousek od Prahy, ale v provozu to zabere i čtyřicet minut. To, že nyní bude jen deset minut od nás, je fakt výhra. Jsem za to moc ráda.

Celkově teď prožívám dobré období a užívám si ho. Člověk je jednou nahoře, jednou dole a já jsem teď v té lepší fázi. Takže čekám ten zlom, kdy se zase něco stane.

Tchyni máte na Ukrajině, takže tamní konflikt se vás asi dotýká i v osobní rovině.

Ano, prožíváme to hodně osobně. A nejen proto, že jsem součástí redakce zpravodajství CNN Prima NEWS a náročné zprávy z aktuálního vývoje situace na Ukrajině hlásíme už skoro rok a půl. Moje tchyně žije naštěstí v té oblasti, kde je relativně klid. Je na hranicích se Slovenskem, tam se jich konflikt ještě tolik nedotýká, ale i tak se tam leccos děje.

Pravidelně si voláme, takže máme docela přehled, že jim třeba nejde elektřina. Tu tam vypínají na docela dlouhou dobu. My jsme tady v pohodě a moc si neumíme představit, že se světlo zapne jen ve dvě hodiny v noci a my dostaneme právě jen tu chvilku času na to, abychom mohli uvařit, vyprat a stihnout další věci, které děláme běžně během dne. To musí být náročné.

Pojďme ještě zpátky k dětem: vedou se debaty, jak k nim přistupovat ve veřejném prostoru. Jestli a za jakých okolností mají chodit do restaurace, jak je to s kojením na veřejnosti. Jak to vidíte vy?

Jsem docela v šoku, že se v dnešní době taková témata vůbec řeší. A že jsou puritáni, kterým podobné věci vadí. Ale samozřejmě že to respektuju, a když jdu mezi lidi, například do restaurace s malým, a potřebuju ho nakojit, dám přes sebe plenu, abych nikoho nerušila.

Vím, že jsou lidi, které kojení může pohoršit. Respektuji to. Snažím se, aby neviděli něco, co nechtějí. Vím, že jsou mezi námi lidé, které to až odpuzuje. Ale na druhou stranu nemůžu se s malým pořád někam zavírat. To je omezující a nemožné.

Budete o hodně jiná maminka, než je ta vaše?

Půjdu asi stejnou cestou, jak jsem byla vychovaná, jsem na to zvyklá, a tak to zkopíruju. Na druhou stranu je někdy praxe trochu jiná. Občas třeba tvrdím, že syn bude jíst, co bude doma uvařeno. Nebudu dělat na výběr deset jídel, ať není rozmazlený.

Jenže pak přijdou zkušenější maminky, které řeknou: „Však počkej… Když nebude chtít jíst, dáš mu cokoli, jen aby jedl.“ Takže mám nějakou vizi, ale skutečnost může být jiná. Přece nenechám svoje miminko hladovět. Když mu nebude chutnat, udělám mu něco jiného, aby neměl hlad.

Používám často na své okolí metodu „cukr a bič“. A tak to asi budu mít i ve výchově. Můj bratr, kterému je sedmačtyřicet a má patnáctiletou dceru, se vždy holedbal, jak bude ve výchově přísný, a dnes je z dcery úplně poblázněný.

Jaký byl po porodu návrat na obrazovky?

Pauzu od hlavních zpráv na CNN Prima NEWS a Primě jsem měla jen tříměsíční. Měla jsem takovou představu, že by to tak mohlo být, pokud všechno půjde dobře, a ono šlo. Miminko je hodné a tatínek se o něj taky umí postarat. I babička se stará, takže okolnosti byly takové, že jsem se vrátit mohla.

A návrat byl fajn. Zajela jsem do toho rychle. Nicméně na Primě nastaly změny, menší zemětřesení. Zaměstnavatel rozhodl, že jedna kolegyně dostane jinou nabídku a moderátorské dvojice se změní.

A to vám někteří vyčítali. Že to prý bylo kvůli vám.

Ano, už jsem se k tomu vyjadřovala. Vzniklo to z jednoho titulku: „Díky Evě skončili na Primě tři lidi.“ Což tedy rozhodně nebyla pravda.

Pokud si někdo myslí, že mám kompetence k tomu, aby někdo odešel ze své práce, tak to mě hodně přeceňuje. Pokud si to ale někdo myslí a je o tom přesvědčen, nevymluvím mu to. Normálnímu člověku to dojde, že to tak není, že takové pravomoci asi nemám.

Jsem pracující osoba jako každá jiná a poslouchám rozhodnutí zaměstnavatele. Někdo z médií vytvořil bublinu, že se to stalo kvůli mně, tak to asi všem nevymluvím. Ať si lidé udělají názor sami. Na moje pracovní místo taky někdo usedl, a tak se našla další židle, kam posadili mě. Rozloučili jsme se s mojí skvělou kolegyní (Gabriela Lašková), se kterou dodnes dobře vycházím. Protože obě víme, jak to je.

Žijeme ve složité době, a tak celkem často musíte hlásit nepříjemné zprávy. Daří se vám vždy udržet emoce na uzdě?

Zatím vždy ano. Ale máte pravdu, že některé informace je velmi těžké hlásit a předávat divákům. Zatím se držím, ale není to tím, že bych už nějak otupěla, jen se nemůžu u každé tragické zprávy rozplakat, a to je jich někdy bohužel až moc. Naučila jsem se to brát s odstupem a nadhledem, pokud to situace dovolí. Snažím se nedávat emoce najevo.

Byly zprávy, které mi utkvěly v hlavě, zasáhly mě, ale na obrazovce to vidět nebylo. Ač jsem věděla, že hlásím strašnou věc. Jako moderátor se to v tu chvíli snažím filtrovat.

Jaká byla vaše cesta k hlášení hlavních zpráv?

Něž jsem se ocitla na obrazovce hlavní zpravodajské relace CNN Prima NEWS, byla jsem na Primě, kde jsem hlásila hlavní zprávy s Romanem Šebrlem. Předtím jsem uváděla TopStar, který se vysílal živě, ale začínala jsem v TopStar magazínu, který byl jednou týdně a předtáčel se. A z toho jsem měla vcelku strach.

Z předtáček?

Ano, paradoxně to tak bylo. Živých přenosů jsem se zprvu taky bála, ale všichni jsme zjistili, že mi jde víc živé vysílání než předtáčené. Dodnes to tak je. Když nastanou nečekané aktuální situace, tak jsem doma. Pokud je třeba něco předtočit, mám s tím větší problém. Mozek mi vysílá: nejde to živě, když se něco pokazí, dá se to opravit a natočit znovu.

A já si povolím. Nejedu na sto procent, nejsem tolik temperamentní. Ale živé vysílání, to je něco jiného. Vím, že to zpátky nevezmu, a tak se snažím. Jsem připravená a dám do toho vše. Takže z předtáčení mám větší strach.

Jak na období TopStaru vzpomínáte?

Začátky byly strašné. Nikdo neznal mě a já neznala nikoho. Navíc jsem měla nějakou nálepku. Média začala vytvářet spekulace o tom, kdo jsem, s kým jsem, proč jsem. Ta nálepka začala mizet, až když jsem s médii začala komunikovat. Novináři zjistili, že to asi nebude tak horké, jak se 0 mně šuškalo. A začali ve svých tvrzeních polevovat.

Připustili, že nejsem taková hyena, jak se psalo ze začátku. Postupem času se to všechno vytříbilo a vyjasnilo. Já ani tenkrát neměla potřebu proti tomu bojovat, ale trápilo mě to. Byla jsem na obrazovce nováček, nevěděla jsem, co mě čeká, a vyšlo samozřejmě dost článků, které jsem oplakala. Ale časem jsem zjistila, že to k tomu patří a je to i daň za to, že člověk je známý z obrazovky. A tak se o něm občas napíše i něco, co není pěkné.

Zlatokopka a blondýna je oblíbené myšlenkové spojení.

Takže jste ty články četla? Asi tedy víte, o čem mluvím.

Krása tedy ženě život neulehčuje?

Nedávno jsem toto téma zrovna řešila. Ptali se mě, jestli si myslím, že hezké ženy to mají v některých oblastech jednodušší. Řekla jsem upřímně, že si myslím, že mají. Například při hledání zaměstnání. Určitě tam obstojí lépe než ženy, které nejsou nějakým způsobem atraktivní.

Na druhou stranu krása je široký pojem a každý si pod tím může představit něco jiného. Já v tom vidím to, že člověk je pozitivní, usměvavý a vlídný. A je to jedno, jestli je to muž nebo žena, takový typ osobnosti je prostě krásný.

Tedy je krása to, co vychází zevnitř?

Přesně tak. To především.

Nyní se často ženy vůči mužům vymezují. Jste tradičnějšího založení, nebo jsou vám blízké feministické pozice?

Jsem spíš tradiční, a to ve všem. I v té výchově i v partnerských vztazích.

Říkáte to, jako byste se omlouvala.

No právě, dnes to člověk, který je spíš tradiční, říká tak, aby se někoho nedotkl. Setkáváme se s různými názory. Například s genderovou nevyvážeností. Jsou kvůli tomu hádky, protesty. A já to nechápu. Dřív to bylo normálně, byl muž a žena a hotovo. Dnes máme bůhvíkolik pohlaví, budou se předělávat třetí místnosti na toalety. To jsou pro mě nepochopitelné věci.

Mužské zapojení do péče o domácnost a děti se změnilo. To je celkem progresivní pokrok, nebo ne?

Ano, dnes se muži zapojují mnohem více, než to bývalo. Muž chodil do práce a žena se starala o děti, ale s tímto modelem se dnes také můžeme potkat. Muži jsou ale teď dětem více nápomocní. Maminka mi říkala, že ani jeden z našich tří tatínků, kteří nás vychovávali, s námi nechodil ven. To mě překvapilo.

Žiju v tom, že je normální chodit s dětmi ven. Za výpomoc mého muže, byť na hodinku, na dvě, jsem moc ráda. Pokud ho to baví a dělá to rád, je to fajn. Manžel to má naštěstí tak, že si může práci nastavit, kdy ji udělá, jestli dopoledne, nebo odpoledne. Podniká ve stavebnictví. Ale ženy, co jsou na všechno samy, ty to mají náročné.

Vystudovala jste produkci, hodí se vám to?

Na škole jsme řešili spíš technickou část produkce, jak to probíhá za kamerou, střihy videí, audiovizuální techniku. To, jak to funguje na scéně před kamerou, jsme řešili minimálně. No a já jsem spíš radši před kamerou. Ale vím, která kamera je která a jak se jmenuje. Jak fungují programy, ve kterých se stříhá a podobně.

Jen teda nevím, jestli to ještě někdy uplatním. Vysokou školu jsem vzdala, protože jsem šla do praxe. Někdy toho trochu lituju. Bylo mi jedenadvacet, když jsem nastupovala na Primu.

Když jste se seznámila se svým budoucím manželem, prý jste mu řekla, že cizím mužům telefon nedáváte, opravdu to tak bylo?

Ano. Cizím mužům jsem fakt číslo nedávala. Muži oslovují ženy často a chtějí po nich číslo, a pokud jsem o ně nestála, byla jsem schopná je takto odpálkovat. Ale s manželem to bylo jiné. Dělala jsem spíš drahoty. Že mu číslo dát nechci, aby měl pocit, že nemám zájem. Ale vzala jsem si jeho s tím, že se mu někdy ozvu.

Řekla jsem to tak, abych v něm vyvolala dojem, že se mu rozhodně neozvu. V duchu jsem si říkala, ozvu se až za měsíc, ať má pocit, jsem na něj zapomněla. No a ozvala jsem se mu už ten večer. Strohou zprávou, aby na mě měl kontakt. Pak už jsme si pořád psali.

Takže se vám líbil na první pohled.

Ano, líbil a přeskočila jiskra. Nevím, čím to bylo, jestli jeho šarmem, přirozeným charismatem nebo tím, že tam byl se skupinkou kamarádů, kteří byli oblečení v tmavých barvách, a on měl bílou košili… Úplně mezi nimi zářil.

Za jak dlouho jste se brali?

Po pěti letech. Rok předtím byly zásnuby a rok po tom miminko.

Jak jste přišli na nápad mít svatbu na Mauriciu?

Chtěla jsem mít původně velkou svatbu, ale věděla jsem, že když bude v Čechách, nevyhnu se médiím. A taky bych musela pozvat mnoho lidí. Pokud pozvete tamtoho, musíte i dalšího, znáte to.

Trochu jsem se bála, že bych se všem nestihla věnovat a jen bych hlídala, jestli všichni mají co jíst a pít a další, aby se nepoprali. Asi bych si to neužila. Takže jsme se rozhodli pro klid na Mauriciu, kam jsme vzali jen svědky, a užili jsme si to. Bylo to dobré rozhodnutí. Vyhnula jsem se stresu, co nevěsty často ze svatby mají.

Zvažovala jste varianty svého příjmení?

Zvažovala. Věděla jsem, že chci manželovo jméno. Nevěděla jsem ale, zda budu jen Hecko, nebo si nechám i svoje. Pro což jsem se nakonec rozhodla. Je to praktičtější, lidi mě tak znají.

Najdete si i s miminkem čas o sebe pečovat?

Už to není, jak to bývalo. Někdy jsem se i nudila, volala jsem si s kamarádkou, že zajdeme na kafe. Teď je všechno hrozně rychle. Pořád myslím na miminko.

Killian toho přes den moc nenaspí. Usne jen tak na deset minut a já v těch desetiminutovkách musím třeba uklidit v kuchyni, pověsit prádlo a podobně. Takže pořád běhám.

Děláte si ráda plány do budoucna?

Maminka mi říká, že jsem osoba, která si z ničeho nedělá hlavu. Že jsem pořád v pohodě. A já nevím, jestli je to dobře, nebo špatně.

Dám příklad, který se nestal, ale kdybych to měla nahnuté v práci, řekla bych si, ono to nějak dopadne. Až po tom, co bych o práci přišla, bych vymyslela, co bude dál. Věci nikdy neřeším dopředu, zařídím se, až když se skutečně stanou.

Máte nějaký profesní sen?

Co by mohlo být víc než hlavní zprávy na CNN Prima NEWS a Primě? Připadám si na vrcholu, je to práce snů, která mě baví. Vždy jsem si ji přála dělat. Kam dál, to nevím.

Někdo mi nedávno navrhoval třeba vlastní pořad. No jo, ale na to člověk musí mít přehled, rozhled a nadhled a musí se umět bavit o jakémkoli tématu. A v této fázi si nepřipadám. K tomu je potřeba zralosti, nechávám to tedy zrát.