Eva Decastelo: Všechno se dá utlouct dobrem

Evu Decastelo (45) dovedly životní zkušenosti a rozvod po třinácti letech do bodu, kdy zůstává nohama pevně na zemi. Místo velkých plánů se soustředí na přítomnost a sama k sobě se pravidelně vrací ve Vltavě.

Dneska ráno byla velká zima. Neodradila vás od otužování?

Vůbec ne. Byla jsem si zaplavat. Ale nechodím každý den. Nemám ani žádný striktní rytmus, protože nenávidím, když v životě něco musím. Pokud mám volno, vyrazím. Z důvodu bezpečnosti ale nerada plavu sama. Buď se domluvíme s partou z pražského Braníku, nebo z Komořan. Součástí jedné z nich je i moje milovaná Nela Boudová s Honzou Tunou a teď se k nám znovu začíná přidávat také odhodlaný Honza Dědek.

Vzpomenete si ještě na své otužovací poprvé?

Za něj nevědomě může herec Olda Navrátil. Asi před osmi lety jsem s ním měla natočit lednovou reportáž o jeho zálibě v otužování. Rozhodl se ponořit do Vltavy a mě spontánně napadlo, že do toho půjdu s ním. Spojila jsem se s šéfem pražského klubu otužilců, který mi dal základní školení. Pamatuji si, že jsme v den natáčení byli v Braníku, všude kolem sníh a já s Oldou vlezla do ledové řeky. Byla jsem v šoku, že jsem ponor opravdu zvládla. Tím ale moje odhodlání tehdy skončilo.

Což není konec příběhu…

Dlouho se nic nedělo, až asi před čtyřmi lety mi po jednom natáčení řekl kameraman a fotograf Marek Sodoma, že si jde se svojí partou otužilců zaplavat do Holešovic. Navrhl mi, ať jdu s nimi. Nakonec se k nám přidali i Milan Peroutka a Bára Mottlová. Jen ve spodním prádle jsme uprostřed října společně přeplavali řeku hned několikrát. Voda tehdy měla příjemných dvacet stupňů a mně ten zážitek tak nečekaně zvedl náladu, že jsem už otužování neopustila.

Co jste se musela ve vztahu se studenou vodou naučit?

Práci s dechem, což řeším i v moderování. Jsem celkově v životě zrychlená a doslova mě vytáčí pomalost. Jenže vstup do ledové vody vyžaduje velmi pomalý dech. Zvlášť v klidu je třeba prodýchat prvotní šok, kterému říkám „ach efekt“. Už jsem se za tu dobu dost zklidnila. Hodně mi pomohly i rady kamaráda, ale hlavně zkušeného instruktora otužování a freedivingu Davida Vencla (držitel Guinnessova rekordu v plavání pod ledem – pozn. red.), se kterým bych někdy v budoucnu chtěla vyzkoušet hloubkový ponor.

V souvislosti s otužováním se mluví o mnoha benefitech. Jaký je ten váš?

Už v dětství jsem ráda plavala, potápěla se a nikdo mě nemohl dostat na břeh. Teď, když jsem se k vodě vrátila, jsem si naplno uvědomila, že mi pohyb v ní evokuje let, během kterého se cítím absolutně svobodná. Bonus studené vody přitom je, že v momentě, kdy se do ní ponořím, neexistuje nic jako minulost nebo budoucnost. Všechny myšlenky se zastaví a dochází k totálnímu „resetu“. Už ve vodě jsem hodně spokojená, a když vyjdu ven, dostanu další velkou dávku endorfinů.

Všimlo si vaší změny okolí?

O téhle proměně vím nejvíc já sama. V životě zastávám heslo, že vše, co člověk vysílá, se mu vrací, proto se snažím být k okolí neustále pozitivní. Věřím myšlence, že všechno se dá utlouct dobrem. A tak jsem milá v rodině, v práci, s přáteli… Když pak přijdu domů a nic nemusím, všechno ze mě spadne a úplně vypnu. Maximálně přečtu pár stránek knížky a usínám. Naopak ledová voda mě nabíjí. Doteď sice nezažívám pocit, že bych se ráno vzbudila a těšila se do ní, ale jakmile se ponořím, vím, že jsem na správném místě. Někdo chodí objímat stromy, já se otužuji.

Děti se k vám ještě nepřidaly?

Šly se mnou jednou ze zvědavosti a pak se rády vrátily ke svým aktivitám. Ze všeho nejvíc je překvapilo, že vůbec jdu cestou jakéhokoli sportu. Dobře vědí, že se cvičení a pohybu celkově vyhýbám, protože mě nebaví a nic mi nedává. Jsem po něm jenom unavená, zpocená a naštvaná. Naopak Zuzka i Míša jsou velmi sportovně zdatní. Což zdědili po svém tatínkovi (spisovatel a scenárista René Decastelo – pozn. red.), který, na co sáhne, to mu jde – píše scénáře, umí na bicí, dřív hrál basketbal, je i manuálně zručný. Já, kdybych se měla živit rukama, nebo snad dokonce pohybem, umřu hlady. (směje se) Moje noční můra je, že by mi zavolali s nabídkou účasti ve StarDance. Musela bych odmítnout, protože nezvládám koordinaci pohybu a vůbec nevnímám rytmus. Tlesknete třikrát a já se u druhého tlesknutí ztratím… I moje učitelka zpěvu prohlásila, že v životě nezažila nikoho tak mimo rytmus.

Navzdory tomu máte pracovní diář naplněný.

Baví mě pracovat s lidmi, propojovat je a v současné době mám neuvěřitelné štěstí na rozmanitost svých povinností. Stále se věnuji produkci, hraji v divadle, často moderuji, jak jednorázové akce, tak třeba talkshow Kafe u Osmanyho (Osmany Laffita, módní návrhář kubánského původu – pozn. red.). Ta různorodost přesně ladí se skutečností, že miluji změny, ráda přijímám výzvy a učím se nové věci. Navíc jsem se ve svých 45 letech dostala do fáze, kdy pracuji jenom s lidmi, se kterými je mi dobře. Na výstavě Krištofa Kintery jsem zahlédla tričko s nápisem „Moje práce je lepší než tvoje dovolená“, já bych jej přepsala na „Moje práce je lepší než moje dovolená“.

Byly takto radostné i vaše začátky?

Moderátorské vůbec. Když jsem v roce 2004 začínala na Óčku, oslovili mě, abych hosty provedla televizním plesem v Plzni. Dopadlo to příšerně. Po každém vstupu jsem běžela na záchod, jak mi bylo zle. Nakonec jsem si za ten hrůzný výkon ani neposlala fakturu a zařekla se, že už nikdy. Dnes mě přitom vystupování před živým publikem nejvíc nabíjí. Na divadelní prkna jsem se poprvé dostala v 17 letech díky vyhranému konkurzu do hry Nahniličko Divadla Na zábradlí. O pár let později mi Radek Bajgar a Lenka Hornová nabídli, abych moderovala reality show Big Brother. A pak následovala role v seriálu Ulice.

Odhadnete, kolik času dnes strávíte na cestách?

Hodně, tachometr mého auta je konkrétnější – najezdím kolem čtyřiceti tisíc kilometrů ročně. Řídím ráda a řekla bych, že i dobře. Když hrajeme mimo Prahu, často vozím celou naši divadelní partu z představení A do pyžam!. Míříme do všech koutů republiky, takže potřebuji mít pocit jistoty a bezpečí. I proto mám auto od Suzuki S-Cross. Je to čtyřkolka, která mě nenechá ve štychu, ani když jedeme hrát třeba do Vrbna pod Pradědem nebo Rožnova pod Radhoštěm. Navíc šetřím čas, který pak můžu věnovat dětem.

Nedávají už v souvislosti s dospíváním větší přednost kamarádům?

Míšovi je čtrnáct, Zuzance dvanáct, takže samozřejmě mají své přátele a zájmy. Ale šílené příhody o puberťácích naštěstí znám zatím jen z vyprávění. Myslím, že je to i díky tomu, že u nás byla komunikace vždy na prvním místě a oni věděli, že můžou kdykoli přijít a zeptat se na cokoli. Když nebude odpověď vědět máma, rozhodně ji bude mít táta. A tak to zůstalo doteď.

Koncem srpna jste na svém Instagramu sdílela příspěvek o šikaně mezi dětmi a jak je podstatné, aby se vůči ní vymezili hlavně rodiče. Znáte ji ze svého dětství?

Mě naprosto minula. Měla jsem velké štěstí, že pocházím z rodiny, kde moje babička Irena Jägrová byla jednou z nejmilovanějších učitelek na první základní škole v Litoměřicích. Vstřícná a srdečná žena, která krásně hrála na varhany. Chodila jsem do stejné školy, kde učila, a vnímala, jak ji všechny děti zbožňují, od prvňáků po osmáky.

Nechtěla jsem ale, aby si spolužáci mysleli, že jsem protekční dítě, a tak jsem byla jedničkářka a snažila se pochytit co nejvíc znalostí. Hodně v tom sehrál roli i fakt, že se v naší rodině kladl velký důraz na to učit se kvůli sobě a rozvíjet tak vnitřní bohatství.

Věděla byste si dnes se šikanou rady?

Přestože jsem k druhým pozitivní, nesnáším v životě hry. Hodně mě v tomto směru inspiroval Bořek Slezáček, který mi mnohokrát opakoval: Nemůžeš být s každým zadobře, zaděláváš si jenom na problémy. A má pravdu, protože je důležité umět se postavit sama za sebe. Ohledně šikany mi přijde, že je důsledkem dnešní doby, kdy se my, lidé v západním světě, máme neskutečně dobře. Odvracíme se od důležitých věcí a místo toho si pořád na něco stěžujeme, nebo právě vymýšlíme hovadiny. Mám kamarádky, které mají postižené děti, a vnímám jejich život. Jim nezbývá čas na nic zbytečného kromě otázky, jak přežít, a aspoň trochu žít.

Jak vy přijímáte životní překážky?

Jsem celkem fatalistka, a tak beru, co přichází. A díky svému optimismu se snažím všechno obrátit v dobré.

Dokázala jste život vnímat pozitivně i vloni? Ve chvíli rozpadu manželství?

Tehdy moc ne. Myslela jsem si do té doby, že se nikdy nerozvedu. Moje maminka rozpad manželství zažila a já se zařekla, že jestli se jednou vdám, bude to do konce života. Ale člověk míní a pánbůh mění…

Rozvod je extrémně bolavá záležitost a myslím, že někdo, koho by nezaskočil a nebolel, není normální. Já mám velké štěstí, že můj exmanžel je fajn chlap, který mi během třinácti let našeho společného života hodně dal a pro své děti jsem si nemohla vybrat lepšího tátu. Vždycky jsme byli za jedno v názoru, že chceme, aby Zuzka s Míšou byli spokojení. Nikdy tak nezažili, že bychom se před nimi hádali.

Dodnes máme s Reném nadstandardně dobré vztahy, takže nevím, jestli bych konec manželství s někým jiným zvládla s takovým nadhledem.

Hledala jste tehdy pomoc u blízkých či u odborníků?

Když mě v životě něco trápí, nikoho tím neotravuju. Radši si zalezu do županu, ke zmrzlině, knize a v mezičase do studené vody.

Když jsme u knih – potřebujete se začíst do romantického příběhu, nebo třeba detektivky?

Jsem milovnice sci-fi. A velká. Čtyři roky jsem dokonce byla čestnou členkou Akademie science fiction, fantasy a hororu. Dodnes jsem v kontaktu s jedním ze členů její rady Martinem Šustem, protože jestli někdo ví úplně všechno o českém sci-fi, tak je to on. Za svého sci-fi guru považuji Richarda Klíčníka a miluji překlady knih od Richarda Poddaného.

Kdo vás ke sci-fi přivedl?

Tatínek. Pracoval jako zámečník svářeč, mimochodem díky němu umím svářet CO2 (metoda obloukového svařování – pozn. red.). Ve svém volnu moc rád četl sci-fi. Na rozdíl od babičky, která mě zásobovala knížkami vznešených literátů a ve dvanácti letech mi dala přečíst Hlavu XXII Josepha Hellera. Zato táta mi daroval Den trifidů (vědeckofantastický postapokalyptický román Johna Wyndhama – pozn. red.). A tím okamžikem jsem se rozhodla, že Remarque sice dobrý, Bukowski mě taky moc bavil, ale dál půjdu cestou sci-fi. Dneska mám doma obrovskou knihovnu, která je maximálně naplněná všemi možnými sci-fi. Velká část knih byla mého tatínka, moc ráda a často se k nim vracím. A pak je tam asi patnáct knížek od Michaela Třeštíka.

Ty tam ale nejsou dlouho?

Ne.

S jeho synem Tomášem, známým fotografem, tvoříte už několik měsíců pár. Jaké to je být zamilovaná, když už nejde o to hledat otce svých dětí?

Moc hezké. Užívám si vztah, ve kterém nikdo nic nemusí. Ani v něm z jakéhokoli důvodu zůstat. Cítím mnohem větší svobodu i intenzitu všeho, co s Tomášem prožíváme. A jsem vděčná, že zrovna s ním. Vzhlížím k němu, protože mě v mnohém inspiruje, podobně jako v minulosti René. Vnitřně vnímám, že od takových mužů se můžu hodně naučit.

Je pravda, že za váš vztah vděčíte Instagramu?

My s Tomášem jsme stará generace, takže nás dal dohromady Facebook. (směje se) Ale jinak se už známe dvaadvacet let. Poprvé jsme se potkali na natáčení reklamy, kde Tomáš fotil a byl tam i zpěvák Matěj Ruppert, tehdy v roli asistenta režie. Balili mě oba a já si vybrala Matěje, se kterým jsem pak dlouho chodila. Po letech jsem si na Facebooku všimla, že Tomáš sdílí reklamu na představení Cesty od novocirkusového souboru Cirk La Putyka. Věděla jsem, že už pro ně dlouho fotí a napadlo mě, že bych show mohla díky němu vidět. Měla jsem zrovna po rozvodu období, kdy jsem neměla s kým jít, tak jsem mu napsala zprávu, jestli bychom nevyrazili spolu jako kamarádi. A on souhlasil.

Komu jste jako prvnímu řekla, že jste zamilovaná?

Tomášovi. Hodně dlouho jsme se potkávali nezávazně. A já za to byla ráda, protože jsem nevěděla, jestli budu ještě někdy schopná být někomu partnerkou. Ale v jeden moment se něco změnilo a já považovala za fér mu říct, že se zamilovávám. Potřebovala jsem tento krok udělat i pro případ, že on by nás dva měl jenom jako zábavu.

Vsadila jste na upřímnost.

Sázím na ni čím dál víc. Nejenže je osvobozující, ale šetřím tak čas sobě i druhým. Poslední roky i „ne“ říkám mnohem častěji.

Umíte „ne“ říct i Tomášovi?

Umím, ale nemusím. S Tomášem jsem „ano“ holka – s čímkoli přijde, jdu do toho. Nevymýšlí totiž nic, u čeho bych se musela dlouze rozmýšlet a co by mi bylo nepříjemné. Zároveň vycítí hranice. Třeba když k němu večer přijedu unavená po dlouhém moderování, přinese mi moje oblíbené pití, zapálí svíčku a nechá mi absolutní prostor. Dá mi čas, dokud nezačnu mluvit sama.

A jeho rodina?

Vnímám, že jsem „jejich“. Často s Tomášem dostáváme od úplně cizích lidí zprávy, jak nám společný vztah sluší, že já jsem rozkvetla a on září. I moje okolí vidí, že jsem zase jako holčička, které je moc hezky.

Na chvilku, nebo navěky?

Kdo ví. Stejně jako ve studené vodě už nenechávám ve vztahu utíkat myšlenky do minulosti ani příliš do budoucnosti. Naplno prožívám přítomný okamžik, abych si tuhle skvělou jízdu užila naplno.