Eva Benett: Jsem vděčná, že jsem vedle zpěvačky zůstala i tou paní z kanceláře

Setkáváme se poblíž jejího pracovního působiště u kostela sv. Šimona a Judy na pražském Starém Městě. Má jich hned několik. Venku hustě prší. Vláda právě vyhlásila další omezení pohybu kvůli pandemii koronaviru. Ona díky nim ví, že do opery, která ji zčásti živí, hned tak nenastoupí…

Já u psaní spíš obvykle lehávám. (smích) Uložím se do postele kolem jedenácté večer, občas kolem půlnoci, v jednu ráno. Začnu psát, když je kolem úplný klid. Píšu pak do dvou, do tří…

Teď nemusím do kanceláře, do práce, takže je to dobré. (smích) Mohu si přispat. V běžném režimu vstávám tak v sedm osm.

Záleží na tom, jestli jsou to zakomplexovaní, nebo normální chlapi. Ti zakomplexovaní, kteří mají nějaký problém s ženskými, mi často píšou věci nehezké. Například že bych měla zhubnout, jinak se nevdám. Souhlasím tak z poloviny. Vdávat se nechci, ale zhubnout bych mohla. Podobných vzkazů je ale hrozně málo.

Převažují zprávy od normálních chlapů. Ti mi fandí. Sdělují mi, jak rádi můj blog čtou. Což vlastně nechápu, protože já si tam s muži moc servítky neberu. Navíc – kupodivu – můj blog doporučují svým manželkám.

Asi nejhezčí vysvětlení mi dal jeden pán. Napsal, že díky mně vidí do hlavy své ženy. Že konečně alespoň trochu pochopil, co si ženská v určitých situacích myslí a že mu to mockrát pomohlo v manželství. To mě hodně potěšilo.

No jasně. Oni se ti muži, na které jsem přísná, ke mně také nechovají moc pěkně. A když se k vám někdo nechová dobře a vy se kvůli němu trápíte, máte na přísnost právo, ne?

Já samozřejmě dávno vím, že ideální chlap neexistuje. Navíc ani já nejsem ideální žena. A v co opravdu věřím? Že potkám chlapa, který mě nechá jednoduše žít. Nebude mě chtít měnit, předělávat. A já nebudu zase chtít měnit a předělávat jeho.

Naše kolečka do sebe zapadnou tak akorát. Najde-li se občas nějaký ten zoubek v převodu navíc, dokážeme ho společně obrousit a stroječek pojede zase dál.

Mám svůj život rozdělen podle povolání. Vedu vlastně dva životy: umělecký a ten normální. Cítila jsem v sobě, že je chci rozdělit: že v tom jednom budu ta zodpovědná paní z kanceláře a v tom druhém ta, co píše, zpívá a je rozevlátá.

Během přemýšlení nad vhodným pseudonymem jsem se zrovna dívala na film Škola základ života, kde vystupuje postava Benetky. Přišel mi takový správný, čestný a sportovec. Všichni mu fandili. Líbilo se mi to.

Původně jsem si myslela, že bych mohla být jen Benetka, ale nakonec se mi zdrobnělina moc nezdála. Jméno pro umělecký svět jsem zkrátila na Benett. Až později jsem zjistila, že i moje oblíbená Elizabeth v Pýše a předsudku od Jane Austen se jmenuje Bennet. To je také nakonec moc pěkná náhoda.

Byla jsem právě na dovolené u moře, na Mallorce a sama. Takže jsem měla potřebu zážitky s někým sdílet, ale nikdo tam nebyl. Proto jsem si sedla k počítači a začala své postřehy psát na Facebook pro kamarádky. Tak vznikl Nočník neohrožené cestovatelky. Měl okamžitý úspěch, jenže když jsem přijela domů a byla jsem ve psaní hezky rozjetá, řešila jsem, co dál.

Z Nočníku neohrožené cestovatelky jsem udělala Nočník neohrožené ženy. Hledala jsem pro blog název, který vydrží, nebude navázán na jedno téma, můj věk nebo činnost.

Ono to zas není tak dávno, co jsem ji oslavila. (smích) Netruchlím. Mé osobní zlomy jsou navíc spíš spojené s událostmi, jež mi chodí do života. Považuji za ně spíš ukončení školy, setkání s určitým člověkem, novou práci… Věk sám o sobě pro mě zlomem není.

Ne, to rozhodně ne. Hudba ve mně však byla ukotvená od dětství. Měla jsem totiž hudebního dědečka. Hrál se mnou na klavír. Zpívali jsme. Hodně mi pouštěl klasickou hudbu. Chodili jsme na operu, na operetu…

Ne, hudba ho „jen“ bavila. Miloval ji a sám hrál na housle. Asi to souviselo s tím, že dřív se obecně doma víc zpívalo, muzicírovalo. Teď si pustíte do sluchátek, cokoli chcete.

Dřív nebyl přístup k hudbě tak jednoduchý. Když jste ji chtěla slyšet, musela jste si ji zahrát. Zároveň se tak mezi lidmi sdílela radost z jejího provozování. Což je na umění to nejhezčí.

Bohužel ne. Před vystoupením si na něj ale vždycky vzpomenu. Zeptám se: Dědo, jsi tady? Držíš place? (smích) A věřím, že tam se mnou je, že mě odněkud slyší.

Jakmile to bylo možné. U nás na vsi máme takovou hudební rodinu, kam jsme já i další mí spolužáci chodili na výuku. Já jsem se u nich věnovala klavíru. Zjistilo se, že mi to poměrně jde. Roky jsem snila o konzervatoři. Chystala jsem se na přijímačky, hodně jsem cvičila, až přišly zdravotní problémy s rukama. Přetížila jsem je…

Ovšem mělo to tak být. V tu chvíli jsem cítila, že hrát celý život nechci. Takže jsem šla na gympl, jenž mi dal prostor se zamyslet nad tím, co chci dělat.

Psala jsem vždycky ráda. Bylo pro mě nějak přirozené. A asi k tomu vlohy mám, protože jsem po maturitě udělala i přijímačky na žurnalistiku. Jenže nikdo mi neříkal: měla bys být spisovatelka, novinářka. Podpory se mi dostávalo spíše v hudbě, proto jsem jí dala i přednost. Byla ve mně silněji zakořeněná.

Zpívat jsem začala až na gymplu. Po zmíněné maturitě jsem chodila další rok na zpěv a do jazykovky. Pak jsem si myslela, že jsem připravená, a vyrazila k přijímačkám na státní konzervatoř. No a nevzali mě. Byla jsem z toho tenkrát strašně nešťastná.

O tom, že se hudbě budu věnovat, rozhodla nakonec náhoda. Jedna moje známá chodila tehdy na Konzervatoř Jana Deyla, která vyučuje hlavně zrakově postižené studenty. Tam mě vzali.

Je, protože se cíleně snaží míchat znevýhodněné studenty s těmi zdravými. Nebo alespoň tenkrát to tak bylo. Narazila jsem tam na skvělou profesorku Danielu Štěpánovou-­Šimůnkovou, díky níž jsem se po čtyřech letech dostala na JAMU do Brna.

Řeknu to jinak. Teď už mě hudba roky živí, ale i v jiné formě. Než se v branži prosadíte, trvá to, a já nemám zrovna ostré lokty a silný žaludek. Proto jsem začala dělat také hudební produkci.

Samotný operní zpěv mě živí v posledních letech z velké části, ale pandemie vše změnila. A tak jsem vděčná, že jsem vedle zpěvačky zůstala i tou paní z kanceláře.

Diva je v mém případě vážně hodně silné slovo, ale chce to kázeň a vytrvalost. Hlasivky jsou sval, o nějž musíte pečovat. Musíte cvičit, vystupovat, udržovat je v kondici. Do plné formy se po období nicnedělání vrátí až za několik týdnů. Trénování zpěvu do šuplíku je těžké.

V září v Českém Krumlově, kde jsem zpívala barokní operu. To už jsem potřebovala na rozezpívání delší čas. Musela jsem hodně cvičit a chodit na hodiny, abych hlas na vystoupení zas připravila. Je to jako s běháním. Věnujete­-­li se mu pravidelně, jde vám snadno. Když si dáte měsíc pauzu, dříve se při něm zadýcháte a tělo vás bolí víc.

Před barokním divadlem v Českém Krumlově jsem vystupovala ještě na jaře ve Slezském divadle Opava, kde jsem zpívala Zuzanku ve Figarově svatbě. Dva měsíce jsem na ni zkoušela, ale odehrála jsem pak jen čtyři představení, pak se divadla kvůli koronaviru uzavřela. Na jevišti v Opavě jsem tak naposledy stála 7. března. Podzimní termíny se také zrušily…

Uvidíme, co bude s mým zpíváním dál. Toho, že se budu nudit a sedět s rukama v klíně, se nebojím. Jsem zvyklá dělat víc věcí a jen mezi nimi přepínat. Tato divná doba mi potvrdila, že je to dobrá cesta. Doufám, že ve volném čase budu víc psát.

Můj diář je prázdný. Pořadatelé své akce kvůli přísným opatřením raději zrušili. Organizace koncertů a různých festivalů nemůže proběhnout ze dne na den. Musíte dát lidem vědět, že něco chystáte, nasmlouvat si účinkující, prodávat vstupenky a hlavně zkoušet.

I když vám 30. listopadu povolí otevřít divadla a koncertní sály, 1. prosince se kultura v Česku nerozběhne. Letošní advent tak pro mě bude rozhodně klidnější. A určitě to bude mít i svá pozitiva.

Zhasínat se už nebojím. Určité věci se v mém životě změnily. Negativní myšlenky, které občas přicházely ze tmy, přicházejí míň. Ani moje katastrofické filmy už se mi tak často nepromítají.

Všechny své obavy. Mívala jsem strach o své blízké, o sebe. Přicházely vždy, když nastalo absolutní ticho. V tichu člověk najednou uslyší to, co přes den přehluší běžný život. Totiž sám sebe.

Nikde nepobíhá pes, nehraje rádio, nikdo na vás nemluví. To byl čas pro mé strachy, myšlenky běžící špatným směrem. Zastavit skoro nešly.

Kvůli nespaní? To nikdy. Občas jsem vyhledala v šuplíku půlku prášku na spaní.

Víte, co je zajímavé? Já bych svůj blog jako příliš otevřený nepopsala. Sice mi to hodně lidí říká, píše, ale já si pořád spoustu věcí nechávám pro sebe. Mám jednu zásadu: nikomu neublížit. Za své strachy se ale nestydím. Píšu o nich, protože mi to pomáhá, A zjišťuji, že je mají i jiní lidé, a těm zas pomáhá to, že já o tom všem, co oni prožívají potichu, nahlas píšu.

Jsou to ženy, které nasbíráte během života. Jsou kolem vás, když je potřebujete, a vy jim pomůžete, když potřebují ony. Nikdy se od nich nedočkáte odsouzení nebo zlehčení vašich problémů. Vždycky vás vyslechnou, řeknou vám svůj názor. Snaží se stát při vás. A do téhle ženské smečky se zvenčí nikdo nedostane. Je uzavřená, udrží tajemství.

Málo. Nechci říkat přesné číslo, ale můžu říct, že každá je jiná a všechny ke mně přišly nejrůznějšími náhodami. Jsem spíš introvertní typ a velké kolektivy mi nikdy nedělaly dobře. Proto je má ženská smečka malá. Je to takový VIP klub.

Teď jsem je procházela dokonce několikrát za sebou, protože jsem z nich dávala dohromady knížku. Procházela jsem své pocity za uplynulých šest let jaksi z donucení. (smích) A jestli jsem něco smazala? Na blogu jsem své příspěvky nechala v původní podobě, do knížky jsem je maličko vytřídila a mírně upravila, něco jsem i přidala.

Tuhle otázku moc neslýchám. Možná je to tím, že jsem s žádným ze svých partnerů nevydržela dost dlouho na to, aby se mě měli lidé šanci ptát. Žádný z mých vztahů nedospěl do stadia „teď je čas na děti“, a tak asi podobní nevychovaní zvědavci odpadli přirozeně.

Neptal. Moji přátelé o mně vědí opravdu hodně. Čím vším jsem si prošla, co jsem se svými muži prožila. Oni vědí, proč jsem se nikdy nevdala, a že jsem po tom ani nikdy netoužila. Cizí lidé asi nemají odvahu se mě zeptat, a to je moc dobře. Doufám, že u toho zůstane.

Nebo si vybírali špatně oni. Nevím. Přitom seřadím-­li si bývalé partnery do řady, ani si moc podobní nejsou, nejde o jeden typ člověka. Jen mi to s žádným z nich z různých důvodů nevyšlo. Viděla bych to spíš na osud než na nějakou velkou vědu.

Moc bych si přála, abychom se všichni mohli zas vrátit ke svým „obyčejným“, všedním životům. Abychom mohli pracovat, radovat se, zpívat a milovat. Pro sebe bych si přála zas plné divadlo. Hudbu ve svém životě nedokážu ničím nahradit. Umí totiž v člověku probudit neuvěřitelné věci. Je absolutně výjimečná. Skoro jako láska.

Může se vám hodit na Zboží.cz: