Eva Adamczyková: Ráda na sebe kladu vysoké nároky

Sledovala jste minulé ročníky StarDance? Napadlo vás někdy, že dostanete nabídku?

Sledovala, i když jsem určitě neviděla všechny série. První si už ani moc nepamatuju, ale později jsem v některých dokonce měla nějaké kamarády, a tak jsem se samozřejmě dívala a fandila jsem jim.

Potom, co jsem v roce 2014 vyhrála zlato na zimní olympiádě v Soči, jsem si dokonce říkala, že by se mi ve StarDance líbilo. Zhruba za rok nebo za rok a půl se skutečně z České televize poptávali, jestli bych se mohla zúčastnit. Ale tehdy to bohužel neklaplo.

Proč?

U letních sportovců to asi ještě jde nějak skloubit s přípravou a se závoděním, protože na podzim, kdy se StarDance vysílá, mívají volněji. Jenže u mě je to právě naopak. Na podzim mi začíná nejintenzivnější příprava a v prosinci už jsou závody.

S trenérem jsme se proto tenkrát domluvili, že to není dobrý nápad. Už tu první sezonu po olympiádě jsem si totiž dala volnější, a tak už by to byly dvě volnější sezony za sebou…

Bylo mi jednadvacet a mohla bych tím ztratit čas, který už bych nedohnala. Tenkrát jsem tedy StarDance odmítla, ale doufala jsem, že v televizi můj důvod dobře pochopili a nezapomenou na mě. (směje se)

Jak moc to bylo složité, když přišla nabídka tentokrát?

Musela jsem to přirozeně probrat jak s trenérem, tak s celým týmem. Sice se zabývám individuálním sportem, ale zákulisí je vždycky týmová záležitost. Pohybuje se okolo mě spousta lidí a je na mě taky navázaných dost věcí, které bylo potřeba řešit.

Ale oni už mě znají a vědí, že když něco moc chci, tak je se mnou někdy těžké pohnout. (směje se) Chtěla jsem si udělat radost.

Tentokrát jste se neobávala, že jako sportovkyně ztratíte důležitý čas?

Říkala jsem si, že po tolika letech závodění to snad zvládnu. Ale i tak jsme to s trenérem důkladně probrali, a nakonec jsme se dohodli, že to bude v pohodě. Samozřejmě stále normálně závodím, kariéru jsem neukončila, v lednu normálně naskočím do sezony. Nějaký výpadek sice budu mít, ale vypadá to, že bych měla přijít jen o dva svěťáky a další dva závody. Nebude to tedy zase tak hrozné.

Myslím, že v dětství jste se věnovala street dance, ale máte nějakou zkušenost se společenským tancem? Chodila jste do tanečních?

Street dance jsem dělala asi do deváté třídy a od patnácti let jsem se věnovala hlavně už jen snowboardu. V prváku na gymplu jsem začala jezdit se snowboardcrossovým týmem, se kterým jezdím dodnes.

Do tanečních jsem sice chodila, ale proti tomu, co děláme ve StarDance, to je něco úplně jiného. Navíc je to už patnáct let a myslím, že si z toho ani nic pořádně nepamatuju.

Takže od té doby jste společenský tanec ani nevyužila?

Ne, ona ani nebyla příležitost…

Až loni na svatbě.

Vlastně ani tam moc ne. Zatancovali jsme si s Markem ploužák a pak už to bylo jen takové normální trsání.

Váš manžel letos taky soutěžil ve StarDance. Zatančili jste si spolu aspoň na zkušebně?

Říkali jsme si, že bychom se potom chtěli spolu něco naučit, ale zatím na to nedošlo. Ani na to nemáme doma prostor. Jednou jsme si na zkušebně vyzkoušeli valčík, protože už jsme se ho oba začali učit kvůli StarDance.

Jak jdou vůbec dohromady taneční tréninky s těmi vašimi?

Od začátku jsme trénovali s Kubou ve StarDance šestkrát týdně, od pondělí do soboty. Výjimečně jsme si dali volno dva dny, víc ne. Svoje pravidelné tréninky jsem ale stíhala.

Byli jste se s Markem na sebe navzájem podívat, jak vám to jde?

Občas jsme si během dne předávali našeho psa, tak jsme se na zkušebně navštívili spíš jen při takové příležitosti. Prohodili jsme pár slov a zase jsme si každý běžel za tím svým, já na trénink a Marek do divadla. Ukázali jsme si tedy sotva jeden dva tance. Ale doma jsme to samozřejmě rozebírali. Jak nám to jde, nebo naopak nejde…

To vypadá, že jste kvůli StarDance na sebe neměli moc času.

Ale to zase ne. My jsme s tím mým i Markovým pracovním vytížením zvyklí, že se vídáme víc spíš v létě, kdežto přes podzim a zimu až tolik ne. Teď jsme se naopak viděli vlastně téměř každý den ráno i večer.

Pro vás je tedy nakonec možná lepší, že jste soutěžili ve stejné sérii StarDance, a ne každý v jiném ročníku.

Pravda je, že se nám víc líbilo, když jsme to všechno mohli prožívat společně, než kdyby jeden z nás jen seděl od začátku v publiku.

Někteří soutěžící v minulosti přiznali, že občas vznikl doma kvůli StarDance problém, protože soutěží moc žili, neustále o ní mluvili - a taky o svém tanečním partnerovi. Tohle se vám tedy asi vyhnulo, protože tancováním jste žili oba dva.

Asi ano, ale zřejmě taky proto, že my se doma bavili hlavně o těch tancích. Pokud jsme mluvili o svých tanečních partnerech, probírali jsme hlavně to, jaký k nám mají přístup.

Sotva jsme začali trénovat, začali jsme se oba zajímat o to, jak nás Lenka a Kuba učí, jaký v tom mají systém a podobně.

Takže jste vlastně mohli využívat práci obou trenérů, to bylo dobré, ne?

Tak na to jsme přišli hned, že to nepůjde. (směje se) Pouhým povídáním se bohužel nikdo tancovat nenaučí.

Měla jste podle vás jako sportovkyně v soutěži před vaším manželem výhodu?

Těžko říct. Sportovec má samozřejmě dobrou fyzičku, a je tedy připravený na větší tělesnou zátěž už před soutěží. Jenže Marek není žádný pecivál, celkově dost sportuje, a tak má fyzičku taky dobrou. A i když běžně nesportujete, před zahájením StarDance dva a půl měsíce trénujete, a to už na vás potom musí být znát. Určitě si kondici zlepšíte.

Nemusí to tedy znamenat vůbec nic.

Herec může na druhou stranu při tanci i leccos „uhrát“.

Pravda je, že pokud zatančíte dobře technicky, ale nedáte tomu žádný výraz, emoci, nedokážete tedy něco zahrát, hlavně když je potřeba ztvárnit i nějaký ten příběh v choreografii, je to úplně k ničemu. Myslím, že Marek zrovna tohle zvládal dost dobře.

A vy?

No, jak kdy… (směje se) Pro mě je to samozřejmě těžší. Člověk se soustředí na kroky, hlavně ze začátku, a když si v tom není úplně jistý a choreografii si teprve zažívá, je potom těžké do toho dát navíc ještě nějaký pocit.

Jak se vám tenhle prvek soutěže líbí? Láká vás příležitost něco si před publikem „zahrát“?

To zase ne. Je to součást tance a show, takže to tak beru, ale že bych se díky tomu pokoušela hrát, to určitě ne.

Kdyby tedy za vámi přišla některá televize s nabídkou role ve filmu nebo v seriálu, ani byste to nezvažovala?

Myslím, že ne. Přece jen vím aspoň trochu od Marka, co to obnáší. Svoji práci rozebírá s kolegy úplně stejně jako já ten svůj sport. I kdybych měla nějaký talent, neznamená to přece, že by mi to šlo a že by se ze mě mohla stát herečka. Já jezdím na snowboardu a pouštět se do něčeho jiného mě ani neláká.

Co je bližší vašemu temperamentu, spíš latinskoamerické tance, nebo ty standardní?

Hodně mě baví latina, protože je živější, ale zároveň je pro mě komplikovanější. U téhle hudby se totiž potřebujete uvolnit, jenže já když se uvolním, je to zase moc. (směje se)

V latině musíte být pořád narovnaná, nohy sebou musí mrskat, ale tělo od pasu nahoru potřebujete mít zpevněné. A právě na to zapomínám.

Standardní tance nejsou taková divočina, jsou ladnější a klidnější, ale přesto je pro mě těžké udržet ve správném držení ramena, krk a ruce. Svižnější je z nich třeba quickstep, což mě baví, ale jak hudbou, tak atmosférou a výrazem jsou mi celkově bližší latinskoamerické tance.

Oblíbila jste si některé z tanců víc než jiné? Dá se říct, že vám nějaký takzvaně jde?

No, nedá se říct, že bych si některý přímo oblíbila kvůli tomu, že mi jde. To se mi zatím nepovedlo. (směje se)

Člověk má, myslím, vždycky předem nějakou představu, takže se na nějaký tanec i těšíte, ale pak ho začnete trénovat, ono vám to nejde a ten tanec vás začne rozčilovat. Mě třeba baví rumba, líbí se mi, ale ta je zrovna hrozně náročná, takže mě zároveň dost často i rozčiluje. Je to takový „love hate relationship“.

Jenže on má nakonec každý tanec něco, co musíte překonávat. Někdy k němu máte třeba moc pěknou písničku, takže vás navzdory všemu nakonec baví i kvůli ní.

Zalitovala jste někdy během soutěže, do čeho jste se to pustila?

Ne, to ne, jen jsem si občas říkala: „Chtěla jsi do toho jít, tak se tady nemůžeš rozčilovat!“ (směje se) Svoji roli v tom hraje hlavně únava. Myslím, že je to tak asi u všech lidí. Musela jsem prostě myslet na to, abych chodila včas spát.

Ptát se vrcholové sportovkyně, olympioničky, jestli je soutěživá, vypadá jako nesmysl. Ale přesto: řekla byste sama o sobě, že jste soutěživá?

Neřekla bych, že u mě jde při ježdění na snowboardu vyloženě o soutěživost. Spíš na sebe ráda kladu vysoké nároky. Nejde mi tolik o umístění jako hlavně o to, jestli mi přijde můj výkon dost dobrý, jestli jsem s ním sama spokojená.

Dlouho jsem si o sobě myslela, že soutěživá nejsem, ale když mi okolí naznačovalo, že vzhledem k té sportovní kariéře přece jen asi trochu soutěživá budu, zamyslela jsem se nad tím. (směje se) Rozhodně nepotřebuju všude ve všem vyhrávat.

Medaile je pro vás tedy vedlejší?

To se takto nedá říct. Je pro mě taky důležitá, ale je to vlastně taková třešinka na dortu. Někdy sice vyhraju, i když udělám chybu, a potom jsem za medaili samozřejmě taky ráda, ale obecně se při závodech snažím soustředit na to, jak to provést co nejlíp, a ne na umístění. Možná je to ale i tím, že těch medailí a vítězství za sebou mám celkem dost.

Bůhví, jak bych mluvila, kdybych za sebou ty úspěchy ve svých třiceti letech neměla. Jestli bych byla takhle nad věcí. (směje se) Dělám to ale hlavně proto, že mě to baví. Pro mě je moc důležité, aby mi věci, které dělám, dávaly smysl a bavily mě.

V jednom starším rozhovoru jste zmínila, že po zlaté medaili na olympiádě v Soči jste si uvědomila, že vás závodění na čas přestalo bavit. Víte, proč se to stalo?

Na vítězství v olympiádě vás nikdo moc nepřipraví, to asi ani nejde. Před olympiádou směřujete k jasnému cíli, a když ho dosáhnete, najednou si říkáte: „A co teď?“ Každý se s tím vypořádává jinak.

Mě tu následující sezonu ježdění moc nebavilo, ale zároveň jsem to chtěla změnit, a tak jsem se snažila. Dala jsem si volnější sezonu, pomáhala na výcvikových snowboardcrossových kempech, a díky tomu jsem v tom našla zase radost. Neříkám, že by se mi to nemohlo stát znovu, ale byla to lekce, ze které se poučíte, a najdete si jinou motivaci.

Po letošním zlatu na mistrovství světa tedy žádný takový propad nepřišel?

Ne, teď už jsem taky mentálně jinde, je mi třicet, kdežto tehdy v Soči jednadvacet. Žádný propad nepřišel ani po olympiádě v Koreji před pěti lety. Letos jsem ale byla navíc ještě ohromně vděčná za to, že vůbec můžu jezdit na snowboardu a závodit. Ta zlatá medaile pro mě byla ohromná satisfakce.

Když jste si krátce před loňskou olympiádou v Číně zlomila na světovém poháru v Rakousku oba kotníky, jak moc jste myslela na to, že jste s tímhle zraněním se sportem možná skončila?

Za ty roky jsem už na nejrůznější zranění zvyklá. Vždycky se je snažím zrehabilitovat a jít hned dál.

Tentokrát to opravdu vypadalo, že už nebudu jezdit, nebo aspoň já jsem měla takový pocit, ale stejně jsem začala automaticky rehabilitovat. Jako vždycky. Myšlenkou na konec sportovní kariéry bych se vážněji zabývala až tehdy, kdyby se rehabilitace nedařila. Tentokrát to sice trvalo delší dobu, než se to začalo zlepšovat, ale povedlo se.

Už je to tedy za vámi?

Každé zranění na vás samozřejmě nechá nějaké následky. V devatenácti jsem si utrhla křížový vaz, od té doby je v pořádku, ale to neznamená, že se ještě v budoucnosti neozve, třeba i po dvaceti letech.

U kotníků pořád cítím trochu omezení, například ráno mi chvíli trvá, než je rozhýbu. Vím o nich, ale jinak můžu dělat úplně všechno, co chci.