Eva Adamczyková: Co jsem dokázala, mi už nikdo nevezme

Zastihla jsem vás na ledovci. Jak se vám jezdí?

Docela to jde. Už jsem byla párkrát v trati, pomalu se rozjíždím. Kotníky se dobře adaptují na zátěž. Někdy bolí, někdy míň, někdy ne, zvykají si. Dostávám se tam, kde jsem byla, pořád na tom ale musím pracovat.

Změnil se za dobu od vašeho olympijského triumfu v Soči v roce 2014 váš tým?

Změnil se servisman, který se stará o snowboardy, v Soči jsem měla Kanaďana, teď Čecha Tomáše Kašpara. Hlavní trenér Marek Jelínek zůstává, jako druhý trenér s námi jezdil Jakub Flejšar (autor Evina pověstného knírku), s ním jsem začínala jako juniorka. Vrátil se ke své sochařině, jezdí s námi Petr Knapp.

Moji spoluzávodníci v týmu se samozřejmě obměnili. Vystřídali je mnohem mladší. V Soči jsem byla v naší snowboardcrossové reprezentaci nejmladší, teď jsem nejstarší.

Fungujete tedy v rámci české reprezentace. Proč nemáte jako Ester Ledecká vlastní realizační tým?

Náš sport je tak malý, že jsme jeden tým, na soustředění se může sjet reprezentace, junioři. Společně řešíme, kdo kam pojede, na jak dlouho… Snowboardcross je sice individuální sport, ale v trati jezdíme ve více lidech, takže můžu trénovat s klukama. Jezdit sama by mě nebavilo, mám ráda partu. Realizační tým funguje pro všechny, v nárazových situacích bych asi měla prioritu já, ale je to, myslím, vyvážené.

Máte na čem jezdit? Jak to je teď se sněhem?

Na rakouských ledovcích nějaký je. Bohužel ho není moc. Ledovce přes léto hodně odtály. Přesto je tady postavená trať a jsou tu slušné tréninkové podmínky.

Sledujete to už mnoho let. Opravdu se klimatické podmínky pro zimní sporty stále zhoršují?

Ten trend pozorujeme všichni, to ani nemusíme jezdit na ledovce. Změny jsou opravdu výrazné. Na horách je pořád míň srážek, výkyvy počasí jsou extrémnější. Na ledovci se tu jezdí na třech sjezdovkách, před pár lety jich bylo ve stejnou dobu otevřených jednou tolik.

Znepokojuje vás to?

Určitě mě to trápí, vyrostla jsem v Krkonoších, mám přírodu ráda. Nechtěla bych jednou jezdit na snowboardu v hale. Měli bychom si naši planetu opečovávat, jinou mít nebudeme.

Jak to teď máte s financemi? Po dvou sezonách vymazaných covidem a pak vašimi polámanými kotníky…

Pandemie zasáhla celý český sport, ze státního rozpočtu má teď do něho jít ještě míň peněz než jindy, nic příjemného to není. Já mám velké štěstí v tom, že mi mí sponzoři zachovali přízeň. Mnozí mě sponzorují už od Soči, vědí, že zranění jsou ve snowboardcrossu bohužel běžná, a podporují mě dál. Moc si toho vážím. Samozřejmě že chtějí, abych závodila a vyhrávala.

Jsem zaměstnanec Dukly, tedy ministerstva obrany, jsem vděčná, že mě podporovali i v těžkých posledních dvou letech. Pořád můžeme jezdit na hory, takže si nemám nač stěžovat.

Ve srovnání s pohádkově placenými sportovci se necítím nijak ukřivděně.

No právě. Nepřijde vám nehorázné, jaké neskutečné miliony létají ve fotbale nebo hokeji?

Konkrétně fotbal je nejsledovanější sport na světě, a když v něm chcete být nejlepší, je to o hodně těžší než být nejlepší snowboardcrossař na světě. To se vůbec nedá srovnávat. Skoro každý kluk chce kopat jako Neymar nebo Messi, o hodně míň dětí chce jezdit jako Eva Samková.

A to ještě máme štěstí, že v České republice je náš sport celkem známý. Celosvětově to je ve srovnání s fotbalem trpasličí sport. To samozřejmě odpovídá sumě peněz, která se do toho dává. Sport jsem začala dělat, protože mě bavil, tehdy mě ani nenapadlo, že by mě živil. Považuju proto za skvělé, že určitou část života mě živí něco, co mě baví ze všeho nejvíc.

Jak daleko do budoucna máte naplánovanou svoji sportovní kariéru?

Moc dobrá v plánování nejsem. Plánovala jsem, že pojedu na olympiádu do Číny, a nikam jsem neodjela. Zvítězila tam Lindsey Jacobellisová, které je šestatřicet, a je tak nejstarší snowboardcrossařka, která vyhrála olympiádu.

Převahu mají dvacetileté holky, jsem ve svých devětadvaceti asi druhá nejstarší. Cítím se dobře, chci si tuhle sezonu vyzkoušet, jak mi to půjde. Zatím mě ježdění baví a ráda bych ještě pokračovala. Nerada plánuju, protože když se na to pak člověk upne a nevyjde to, je to velké zklamání.

Určitě nebudu jezdit donekonečna, je mi jasné, že jsem se přehoupla do druhé půlky své sportovní kariéry. Když něco děláte naplno a baví vás to, máte tím plně zaměstnanou i hlavu. Vymýšlet, co by mě pak dál bavilo, je tak pro mě těžké. Veškerou pozornost spolyká trénink, příprava na závody. Dostudovala jsem bakaláře na fakultě tělesné výchovy a sportu, obor trenérství. Nabízí se, že bych jednou mohla trénovat, ale zatím se k tomu nijak neupínám. Rozhodně nepřestanu sportovat.

Vypadá vaše příprava v roce 2022 o hodně jinak než před nějakými patnácti lety?

Tehdy jsem „suchou přípravu“ (letní fyzická příprava) trénovala u nás ve Vrchlabí s běžkaři, nijak profesionálně jsem k tréninku nepřistupovala. Byla jsem prostě zevl.

Kdy se to změnilo?

V devatenácti jsem si utrhla křížový vaz v levém koleni. Bylo to v době, kdy jsem se snowboardem začala živit. V tu chvíli k tomu začnete přistupovat jinak. Začala jsem spolupracovat s trenérem, který mi doteď dělá silovou přípravu do posilovny. Do té doby jsem žádnou atletickou přípravu neměla. Teď dvakrát týdně.

Postupně člověk přichází na věci, které mu v tréninku pomohou. Já třeba před deseti lety nevěděla o hlubokém stabilizačním systému a tak dále…

Důležitá je kontinuita. Když se podaří čtyři roky trénovat bez zranění, je to znát. Když ale každé jaro po sezoně řešíte zranění a operace, začínáte prakticky znovu.

Je to teď větší dřina?

Některé věci jdou naopak líp, protože se znám. Posilovnu jsem v devatenácti nesnášela, teď jsem si na ni zvykla a dělá mi i dobře. Je mi skoro třicet a patnáct let sportuju, znám se a intuitivně už vím, jak často a kolik toho dělat.

Ve vašem sportu jsou zranění hodně častá. Poznamená vás to psychicky?

Často, a strach překonávám i tehdy, kdy se mi zranění vyhýbají. Jezdíme opravdu rychle, máme tam skoky, zatáčky, na trati jsme s dalšími závodníky. Necvrnkáme prostě kuličky. Mně vždycky pomáhala letní příprava, po půlroční práci na fyzické kondici, síle a vytrvalosti vím, že tělo je dobře připravené a v nějaké kritické situaci se nemusím bát víc zabrat, víc se odrazit.

Na druhé straně po všech těch zkušenostech vím, jak ta zranění bolí. Měla jsem sezonu, kdy mě strach paralyzoval, ale teď to je lepší.

Byla prosincová zlomenina obou kotníků, která vás připravila o účast na olympiádě, vaše nejdrsnější zranění?

Mám štěstí, že na to špatné rychle zapomínám. V tu chvíli to drsné bylo, je nepříjemné, že vám po operaci zůstanou v nohách šrouby, chodíte o berlích. Bylo to nejsložitější zranění. Věděla jsem ale, že ty berle nejsou na furt, že se to bude zlepšovat.

Doléhá na vás tlak, kdy se očekává, že jako dvojnásobná olympijská medailistka musíte už odevšud vozit medaile?

Vnímám to tak, že co jsem dokázala, mi už nikdo nevezme. Klidně si můžu říct, že jsem toho v našem sportu vyhrála už tolik, že můžu být v pohodě a jenom to případně zlepšit. Na olympiádě v Koreji to na mě, přiznám se, doléhalo. Byla to druhá olympiáda, kde se čekalo, že prvenství obhájím.

Zvládla jsem to díky dobrému zázemí, které v týmu mám a kde mě psychicky podrželi. Nakonec si řeknu, že to je jen snowboardcross, nejde o život, a musím k tomu přistupovat s lehkostí a nadhledem. Sport jsem vždycky dělala proto, že mě bavil, ne abych vyhrávala olympiády. Když vyhraju, je to bonus navíc.

Nastoupíte do letošního prvního závodu zase s knírkem?

Vidíte, nad tím jsem zatím nepřemýšlela, ale asi jo. Stala se z toho tradice. Už si ho umím namalovat i sama.

Pamatuji se, že když jste se vrátila z olympiády v Soči, darovali vám Vrchlabští poníka. Ještě ho máte?

Pepina nikdy neprodám, to bych nemohla udělat. Je mu patnáct let a má se skvěle. Ségra (o šest let mladší Jana) si ho teď vzala k sobě do Krkonoš.

Koně vás provázejí od dětství. Pomýšlela jste někdy na jezdeckou kariéru?

Kvůli koním jsem se chtěla přihlásit na střední zemědělskou školu, ale nakonec z toho bylo gymnázium. To je na tom hezké, že já s koňmi nemám spojené žádné výkonnostní nebo závodní ambice, je to čistá zábava. I když mi dělá dobře, když se s pomocí kamarádky a trenérky Marti a Káti zlepšuju, když se společně posouváme já i kůň.

Občas to je frustrující, někdy to jde, většinou ale ne. Je to úplně jiná disciplína, jiný životní styl. Před třemi lety jsme si se sestrou pořídily druhého koně, mladou kobylu. Jsou jí teď čtyři a půl, cítím zodpovědnost za to, aby byla dobře vedená. Neskáču s ní, ale nějaké drezurní tréninky už děláme. S ní mě ježdění ještě víc vtáhlo.

Získala jste pro jezdecký sport i manžela?

Marek se učil na koni jezdit vloni, když natáčel vánoční pohádku (Jak si nevzít princeznu). Bavilo ho to. S ním a Aničkou Fialovou, která v té pohádce hrála princeznu, jsem i párkrát byla na vyjížďce. Spolu na koni nejezdíme, ale slíbil mi, že když tady v zimě nebudu, bude za mě ve stáji pomáhat s péčí o moji kobylku.

Co společné běžkování?

Začali jsme vloni při přípravě na natáčení filmu Poslední závod. Běžky máme oba rádi. Jezdili jsme spolu i před filmem. Když bude sníh, zase vyrazíme.

Pokračujete se společným muzicírováním, kterým jste si zpestřovali lockdown?

Nejsem zas tak velký muzikant. Marek hraje na piano, já mám sice doma saxofon, ale dlouho jsem na něj nehrála. Patří k mým opakovaným novoročním předsevzetím, že ho opráším a začnu hrát. Spíš si spolu prozpěvujeme, než bychom spolu něco instrumentálního nacvičovali.

Vy si prozpěvujete nejen s manželem, ale i s renomovanou interpretkou Bárou Polákovou, se kterou jste natočila videoklip Poď si. Půjdete po téhle cestě dál?

Ne, aby to člověk dělal dobře, tak tomu musí věnovat hrozně času. Navíc si nemyslím, že bych měla talent. Původně jsem se tam měla jenom tak mihnout, o zpěv vůbec nešlo. Jenomže během natáčení mě Bára zaslechla, jak si prozpěvuju, a hned mě začala přesvědčovat i k tomu zpěvu. To ale neznamená, že bych se měla začít věnovat hudbě.

Bylo hezké vyzkoušet si nahrávání jedné písničky, ale kdybych se pustila do další, bylo by to spíš blbé než dobré, a blbé věci dělám nerada.

Showbyznysovým akcím se však nevyhýbáte.

Jako dítě jsem tancovala v dívčí skupině a hrála jsem na ten saxofon. Školní besídka nejde samozřejmě srovnávat s koncertem Báry Polákové, ale jsem extrovert a nedělám si z toho těžkou hlavu. Že bych však toužila po pódiích, to určitě ne. Třeba u Báry na koncertě jsem byla nervózní, protože to není něco, co běžně dělám. Uklidní mě, když si řeknu, že nebude vadit, že to bude blbé, protože to trvá jen chvíli. Nakonec to bývá zábava.

Veřejným vystoupením bylo svým způsobem nafocení nádherného aktu pro módní značku Odivi…

Navrhla mi to její zakladatelka Iva Burkertová, protože ví, jaký mám vztah k životnímu prostředí a udržitelnosti. Spolupracujeme už dlouho. Dost jsem o tom uvažovala a nakonec jsem si řekla, že když mám někdy něco takového nafotit, tak tohle je ta nejlepší příležitost. Že to nebude jen o aktu, ale o nějakém hlubším tématu.

O jaké téma šlo?

Jak se vyrábí kvantum zbytečného oblečení, na které se vyplýtvá spousta zdrojů. Šlo o prezentaci kolekce Nula, inspirované pohádkou o císařových neviditelných šatech. Na přehlídce šli modelové a modelky nazí nebo jen minimálně oblečení. Iva při navrhování oblečení vychází z materiálů, které by se jinak vyhodily, nic tak nepřijde nazmar. Udržitelnost je na prvním místě a s tím se naprosto ztotožňuju.

Radila jste se o tom focení s manželem?

Tenkrát jsme spolu teprve začínali chodit. S Markem řeším všechno, na jeho názoru mi záleží. Vážím si, že má na věci zdravý, rozumný pohled. Vždycky se mě snaží pochopit, ale zároveň mě upozorní i na reakce, které to může vyvolat. Když se nakonec nějak rozhodnu, pokaždé mě podpoří.

Mužské ego jím tedy necloumá.

Žádného egomaniaka bych nesnesla! Mára je sám se sebou srovnaný, ví, kdo je.

V září jste měli v Krkonoších krásnou svatbu. Vaši rodiče se jí bohužel nedočkali (otec zemřel před pěti lety, matka před dvěma). Kdo vás „vedl k oltáři“?

Sestra.

Proč jste se rozhodli uzavřít sňatek?

Protože mě Marek požádal o ruku a já řekla ano. Prostě klasika. Byli jsme spolu už nějaký čas a byli jsme spokojení, to byl ten hlavní důvod.

Sportovní svět vás zná jako Evu Samkovou, po svatbě jste se rozhodla, že budete Adamczyková. Má to znamenat, že začínáte život číslo 2?

Dost jsem o tom přemýšlela a dospěla jsem k tomu, že je správné se jmenovat jako můj muž. Když už jsme se rozhodli pro něco tak tradičního, jako je svatba, chtěla jsem to mít tradiční se vším všudy.

Nový život začínáte po boku renomovaného herce, nabízí se otázka, jaká jste divadelní divačka.

Do divadla chodíme, záleží pochopitelně na tom, jak mám soustředění nebo závody. Spíš tedy chodíme od jara do podzimu. Všechno, kde Marek hraje, jsem už viděla, společně se chodíme dívat na naše kamarády.

Nahlédla jste díky němu do divadelního a filmového světa. Liší se hodně od vašeho sportovního?

Ve sportu máte pravidla, a když je dodržujete, je to v pořádku, když ne, vypadnete. Mohou nastat nějaké sporné situace, ale já naštěstí dělám sport, který je na čas, takže není co řešit.

U herecké profese to asi takhle černobílé nebývá. Je to jiná disciplína. Společná je ale práce s emocemi. Rozdíl je, že se u herců odehrávají před kamerou a na jevišti, jsou veřejné, u nás jsou skrytější, nejsme při tom v žádné roli, jsme za sebe. Jinak jsou sportovci i herci lidé jako každý jiný. S nejrůznějšími charaktery a povahami.

Je tedy ten sportovní svět spravedlivější?

To se taky nedá říct. Je spravedlivé, když poctivě makáte a stejně se vám závod nepovede?