Etiketa v Česku aneb Co se v mládí naučíš

„Chtěl jsem alespoň jednou v životě navštívit naši zlatou kapličku – Národní divadlo. Když jsem se procházel v předsálí, byl to pro mě šok. Stála tam dáma ve večerních šatech a kousek od ní buran v oranžovém svetru,“ napsal mi čtenář Jiří Bouchal. Jeho příspěvek byl jednou z reakcí na výzvu v našem Magazínu.

Názorů na to, jak se pravidla společenského chování proměňují, či spíše upadají, přišlo mnoho. Protože cit pro ně má každý z nás jiný, a co jednoho uráží, může jiný tolerovat, hledal jsem pravidlo, na němž se shodnou všichni soudní lidé. Třeba že do Národního divadla se v džínách, nedej bože v kraťasech, prostě nechodí. Jenže ani to už dnes neplatí.

Ladislav Špaček, konzultant ve věci etikety a komunikace, který je v Česku vnímán jako autorita v oboru, přitom moje mínění nejdřív podpořil: „K umění etikety patří správně odhadnout žánr situace, do které vstupujeme. Usednout k táboráku v obleku je stejně pošetilé jako navštívit Národní divadlo v džínách,“ píše ve své Nové velké knize etikety, která vyšla v roce 2008.

Ač se to může jevit jako nedávno, ve světě společenských pravidel mezitím uplynula dlouhá doba. A nic se nemění tak rychle jako móda, která je také jejich součástí. Ale Národní je přece Národní, nebo ne?

Mluvčí divadla Tomáš Staněk tak přísný není: „Sice i na vstupenkách uvádíme, že prosíme o dodržování konvence společenského oděvu, ale už nepíšeme, jestli džíny a sako jsou ještě přijatelné, nebo jestli si musíte vzít oblek.“ Mezi návštěvníky nechce dělat rozdíly, ať už jsou oblečeni jakkoli.

„Ti, kteří si koupí dražší lóži, k návštěvě divadla přistupují jinak než studenti ve svetru, s lístkem nahoru na stání. My ale nechceme dávat najevo, že student ve svetru je pro nás horší divák.“ Ke kraťasům a tričku pak dodává: „Nebudu tvrdit, že zvlášť v letních měsících se to nestává.“

Sluha dvou pánů má podle mluvčího specifické publikum. O to víc jsem zvědavý, co při toulkách Stavovským divadlem, jež pod Národní spadá, uvidím. Je zima, což kraťasy vylučuje předem. Nejdřív mě zaujme vysoký bělovlasý muž v hnědém koženém saku a tmavě modré košili. Nevkusný není, jen má svůj styl.

Poněkud mezi ostatními svítí také muž v červeném svetru. Malé logo s krokodýlem známé francouzské oděvní firmy však značí, že tenhle kus oblečení rozhodně nestál 200 korun. Překvapí mě extravagantní dvojice, která je sice bohatě zdobená piercingem, ale oblečení má zcela konzervativní. Nejsem módní policista, ale nejvíc mi nakonec neladí mladý pár, v němž ona má na sobě svetr a on černou košili s barevným lemováním, přetáhnutou přes džíny, k tomu hnědé tenisky s bílou podrážkou. Až na výjimky tedy alespoň dnes přišli lidé, kteří vědí, jak se do honosného divadla obléct.

„Náš zákazník, náš pán. Kdo si koupí lístek, k tomu se chováme se stejnou úctou a pokorou,“ říká Vendulka Bekrová, šatnářka a uvaděčka, s níž jsem se dal do řeči, když představení začalo. Za léta práce na této pozici viděla na příchozích různé „modely“, ale nemá podle svých slov právo nikoho hodnotit.

„I když přijedou mladí holandští turisté v bermudách, tak je zkrátka pustíme,“ přiznává, s čím se občas setkává. Že by se cizinci zastyděli, když uvidí, že ostatní jsou v gala, se však neděje. „Jsou naprosto uvolnění, dokonce bych řekla tím jejich termínem, že jsou free, a dávají si o přestávce jedno pivo za druhým. Je to pro ně gastronomický zážitek, k němuž mají navíc lístek do divadla.“

Pro Čechy má, co se týče oblékání, spíš slova chvály. Více jí vadí prohřešky v chování, jedno jestli našinců, nebo přespolních. „Někdo si občerstvení nosí do lóže a tam si udělá piknik. Klidně si donesou i balíčky z McDonaldu,“ zaznamenala. Povolené to není, jenže lidé často jídlo propašují v různých kabelkách a taškách. Alespoň mobily už si zvykli vypínat před začátkem hry, byť ještě při třetím zvonění září potemnělým sálem rozsvícené displeje.

Největší rozruch při mojí návštěvě nakonec způsobil starší, slušně oblečený muž, jenž se i bez lístku dožadoval vstupu, ačkoli bylo vyprodáno.

„Však všichni určitě nepřijdou,“ snažil se vetřít dovnitř. Mladého zaměstnance, který měl na starosti hlediště, nejprve počastoval: „To musí být hrozné, takhle tady stát a nemít žádné kompetence.“ A když viděl, že nepochodí, rozloučil se s ním slovy: „Takový mladý, a už takový sráč.“

Počáteční inspirací, která čtenářské výzvě předcházela, byl e-mail od paní Jany. Reagovala na magazínové téma o češtině a od úpadku spisovného jazyka se ve svém e-mailu dostala k úpadku slušného chování.

„Podobně jako nadměrné užívání anglických výrazů se mně jako zástupkyni starší generace (53 let) nelíbí familiární oslovování pouze křestním jménem na pracovišti. Nejsem žádná upjatá stará panna, ale nevím, proč by mě kolega z úplně jiného oddělení, s nímž jsem v občasném pracovním styku a kterému bych mohla dělat matku, měl oslovovat křestním jménem, pokud jsme se na tom nedohodli,“ postěžovala si.

Je tenhle nešvar způsoben jen neomaleností či nevychovaností jejích kolegů, nebo se snad nenápadně klube zárodek nového trendu, kdy si přestaneme vykat?

Mně osobně máloco vadí tak jako to, když mi cizí lidé tykají. Příklad: Blížím se k činžovnímu domu, v němž bydlím, vychází z něj kurýr, který sousedům doručil balík, podrží dveře a zeptá se: „Jdeš dovnitř?“

Nebo: Stojím poblíž zastávky autobusu, opodál studuje jízdní řády o několik let starší muž. Křikne na mě: „Prosím tě, můžeš mi poradit?“ „My si tykáme?“ odpovím. „To seš tak starej?“ reaguje překvapeně. „Ne, jen slušně vychovanej,“ pomyslím si.

Nevychovanost některých lidí nelze brát za normu, i když takoví určitě mají moc nakazit i ostatní. Jak píše Ladislav Špaček v jedné ze svých publikací, současné pojetí etikety se pohybuje mezi dvěma krajnostmi.

„Konzervativní názor převládá u starší generace, která si váží hodnot Gutha-Jarkovského a usiluje o jejich udržení, kdežto u mladé generace převažuje názor, že všechna pravidla jsou jen staromilskou odumřelou zbytečností, která nás jen svazuje a omezuje. Je příznačné, že tento názor zastávají především lidé, kteří nepotřebují znát pravidla etikety kvůli své profesi nebo sociální roli ve společnosti.“

Jisté zvyklosti by si však podle něj měli vštípit i ti, kdo na sobě nikdy neměli oblek. „I pro ně platí obecná pravidla o ohleduplnosti vůči ostatním lidem, ke starším, k ženám, i oni by měli umět pozdravit a představit se.“

O tom, že přibývá lidí, jimž na zdvořilém vystupování naopak velmi záleží, svědčí mimo jiné jeho diář. Je nabitý přednáškami a kurzy etikety. „Vidím to především na zájmu firem, které si uvědomují, že se etiketa stává řekněme konkurenční výhodou. Realitní makléři, finanční poradci, privátní bankéři, obchodníci, manažeři mají velkou výhodu, jestliže jsou svým klientům příjemní. Vhodně se obléct, umět pozdravit, předat vizitku, navázat konverzaci, přiměřeně stolovat, tím vším vyzařují sebejistotu, která se promítá do image a povědomí o firmě,“ říká Ladislav Špaček.

Klidně by se podepsal i pod doporučení začít s výukou etikety co nejdříve. Mnoho základních škol už ji zařadilo do svých osnov, nebo alespoň pořádají jednorázové kurzy za účasti zkušených lektorů.

Přibližně 70 mladých párů ve věku středoškoláků se tu ladně, tu neobratně pohybuje po parketu sálu Slovanského domu v Praze. Jakub Vavruška, taneční mistr a majitel taneční školy, jim k tomu udílí pokyny a oznamuje, jaký tanec bude následovat.

Překvapuje mě, že i návštěvníci, kteří dění chtějí sledovat pouze z ochozu, jsou cedulí upozorněni, jak by se měli obléct. Tradiční středoškolské taneční kurzy, do značné míry stále „povinné“, nám jiné země mohou závidět.

„Potřebovali bychom jeden pár, slečnu a pána,“ vyzývá taneční mistr přítomné, když dojde na pravidelné okénko etikety. Přihlásí se Nikola a Lukáš.

„Teď dávejte dobrý pozor, Lukáši,“ osloví dobrovolníka a vede ho ke stolu uprostřed sálu. K němu už kromě Nikoly zasedla i „cvičná maminka“, jak taneční mistr označil svého kolegu v dámských šatech a paruce.

„Když zjistíte, že dívka, se kterou chcete tančit, sedí u stolu se svým doprovodem, v tomhle případě maminkou, měl byste požádat o svolení k tanci i ji. Častěji se s tím možná setkáte, až budete trochu starší, slečny vdané a pánové ženatí. Zatančit si s nimi můžete, ale je slušné se formálně dovolit doprovodu. Přijdete ke stolu a podle společenské významnosti pozdravíte nejprve maminku,“ vysvětluje a dle jeho pokynů začíná nácvik docela časté společenské situace.

Scénka končí z pohledu mladého tanečníka očekávaným úspěchem. „Pak požádáte kamarádku – Nikolo, smím prosit? Nabídnete jí rámě a jdete na parket,“ vyprovází je taneční mistr.

Když lekce končí, sedáme si s Jakubem Vavruškou k volnému stolu. „Na každé lekci během tanečních probíráme nějaké téma z etikety. Začínáme společenskou významností, pak jdeme ke zdravení, podávání ruky, představování. Vždy formou nějaké scénky, aby to děti bavilo,“ vysvětluje.

Jedna speciální lekce se zaměřuje na stolování a účastníci se v ní dozvědí, kdo vchází první do restaurace, že by se měl muž postarat ženě o kabát, kam usadit společensky významnější osobu, jak použít látkový ubrousek nebo třeba příbor na ryby. Mnozí náctiletí, pokud nechodí často s rodiči do restaurace, se s tím setkávají poprvé v životě.

„Když se mě někdo ptá, proč chodit do tanečních, odpovídám, že právě tohle je nejdůležitější. Máme možnost mladým otevřít dveře do světa společenských pravidel, ačkoli nikoho nenutíme je dodržovat. Nikdy neříkám, co se musí nebo nesmí, jen co je vhodné a nevhodné, a je na nich, jak si to přeberou,“ objasňuje Jakub Vavruška.

Je podle něj znát, pokud dospívající tanečním kurzem projdou, a to nejen proto, že nebudou muset na plesech šlapat zelí. I nošení společenských šatů pro ně bude přirozené a nehrozí, že by se cítili nesví, pokud by je poprvé měli obléct až při přijímačkách na vysokou školu nebo při pracovním pohovoru.

Vrtošivá móda nicméně zasahuje i do tanečních. Bílé rukavičky z chlapeckých rukou mizí, zato se vracejí kapesníčky a nově se v klopách sak lesknou odznaky. „Kdo se zajímá třeba o letadla, připne si malé letadélko,“ všiml si Jakub Vavruška. Jen na pestrobarevné ponožky, jimiž mladí pánové schválně nabourávají fádnost společenského obleku, si dosud neudělal jasný názor.

První kniha Ladislava Špačka vyšla před 12 lety, a ačkoli řada pravidel je platná už od doby Jiřího Gutha-Jarkovského, ceremoniáře prezidenta Masaryka a šiřitele společenské osvěty, v mnoha jednotlivostech se bouřlivě vyvíjí.

„Můžu to na vás sypat,“ chytí se Ladislav Špaček otázky, jak se společenské konvence změnily za posledních deset či dvacet let, a začne u pánského oblečení. Pod sako se přestává nosit vesta, dvouřadové obleky nahradily jednořadé, kravata už není nutností skoro nikam. A že by si žena nezakryla holé nohy punčochami? Dříve nemyslitelné, dnes normální.

„Tendence k ležérnosti je společným jmenovatelem,“ zobecňuje. Už neplatí ani to, že dokonalý muž musí být hladce oholen. „Za Gutha-Jarkovského měli třídenní strniště a oholenou hlavu pouze uprchlí trestanci. Dneska takhle vypadá čtvrtina, možná třetina mladých mužů a je to velmi módní.“

A co ty proklaté džíny, které byly dříve lepšími montérkami, a dnes se v nich chodí skoro kamkoli? Ladislav Špaček kvůli tomu kupodivu neskřípe zuby.

„Ani nemohu. Džíny jako součást neformálního smart casual oblékání jsou celosvětovým trendem. Nejsem staromilec, který by se pokoušel vracet společnost k frakům. Stejně jako jazykovědec, který může zaznamenávat stav, jaký je, a vtělit ho do pravidel, ale nemůže lidem přikazovat, jak mají mluvit.“

Zvláštním trendem, jak o tom psali i čtenáři, je odmítání zdvořilostí. Některé ženy v duchu emancipace například nedovolí, aby za ně muž platil v restauraci, byť ten by to rád udělal, jak ostatně velí etiketa. Anebo si dobře pohlídají, aby příště zaplatily útratu na oplátku ony.

„My muži, kteří ctíme klasiku, platíme za ženy vždy, ale pochopitelně že u kolegyně nebo ženy, s níž vás nepojí žádný vztah, je reciprocita namístě. Žena by se mohla cítit zavázána, když za ni budete trvale platit, a mohla by se domnívat, že z toho můžete něco vyvozovat,“ vysvětluje Ladislav Špaček. Navzdory tomu je podle něj většině mužů žinantní, aby za ně žena platila, a hned také vysvětlí proč: „Naše evropská kultura je jediná na světě, která je galantní k ženám a povýšila je na nejvyšší piedestal významnosti.“

V určitých situacích se však na tento piedestal derou naši nejmenší. V restauracích, kavárnách i foyer divadel některé děti řádí jako doma, a kdo by si na to chtěl stěžovat, div není v očích jejich rodičů za nelidu bránícího dětské přirozenosti.

„Celé dějiny smělo být dítě vidět, ale nesmělo být slyšet. Nebylo možné, aby například oslovily dospělé bez vyzvání. Dneska mají daleko více volnosti, nic proti tomu, ale vše má svoje meze,“ říká Ladislav Špaček a přiznává, že sám někdy žasne nad tím, co rodiče dětem třeba v restauraci dovolí.

Naši potomci v dětství podle něj ještě nemají zažité určité vzorce chování, a pokud je v nich rodiče nebudou vytvářet, těžko se později budou přizpůsobovat řádu v jiných kolektivech, ať už ve škole, nebo na pracovišti.

Ani v čtenářských dopisech nechyběly stesky nad dnešní mládeží. Taneční mistr Jakub Vavruška na otázku, jestli mají mladí stejné vlohy k etiketě jako dřív, odpovídá: „Jsem zastáncem toho, že všechny generace jsou stejné, jen ta starší už si nepamatuje, jaká byla, a nadává na ty mladší. Už moji asistenti, kteří tanečními prošli před několika lety, s despektem komentují chování svých mladších spolužáků. K určitému věku jisté chování patří a já se na to snažím dívat s pochopením.“

Ladislav Špaček v téhle souvislosti rád dává k dobru jeden citát: „Dnešní mládež je nevychovaná, mlaská při jídle, nevstane, když vstoupí dospělý, skáče do řeči a nemá k ničemu úctu.“ Autorem výroku byl ve 4. století před Kristem filozof Aristoteles.

Konflikt mezi starými a mladými tady vždy byl a bude. Někdy to přitom nejsou ti zkušenější, kteří jdou příkladem. Nevím, zda je to specialita pouze českých seniorů, ale mám pocit, že zejména ti pražští jezdí v MHD s nadsázkou řečeno zásadně jen jednu stanici. Často se totiž stane, že poté, co jim někdo uvolní místo, odmítnou je se slovy: „Ne, děkuju, já jedu jenom jednu stanici.“

Podle Ladislava Špačka by si však měli sednout vždycky, i kdyby měli za okamžik vystupovat. „Jestliže nám někdo prokáže takovou ušlechtilost, že nám nabídne svoje místo, musíme si toho vážit. Často vidím, jak nějaká náctiletá slečna uvolní místo dámě, která nad ní stojí, a ta odmítne, protože za chvíli vystupuje. Tak tam obě dvě trapně stojí a čekají, až se na další stanici objeví puberťák, protáhne se mezi nimi a rozvalí se na sedadle.“

Druhý efekt je nasnadě – slečna už příště nebude mít zdaleka takovou chuť svoje místo uvolnit. A to je škoda. Se zdvořilostmi by se nemělo zacházet macešsky, zvlášť pokud se jimi neplýtvá. Časem bychom je mohli postrádat.

Stává se nezřídka, že pán nepozná hned dámy, kterou viděl teprve jednou, dvakrát, nebo již před delší dobou a v jiné toaletě nebo v jiném klobouce. Třeba se na ni bezděky i zadívá, vzpomínaje, ač není slušno upřeně pohlížeti na dámu, které nehodláme pozdraviti.

Tehdy dáma, která zná pána a dobře dovede rozpoznati, že opomenutí se strany pánovy není úmyslné, může bez rozpaků pokynutím hlavy dáti pánovi znamení, že může pozdraviti, přes to, že u nás jest všeobecným pravidlem, že pán pozdravuje vždy dámu dříve.

Líbati ruku jest vrcholným projevem úcty a ve společnosti užíváme ho ve případech jen co možná řídkých. Pán líbá ruku jenom dámě provdané a mladík, který políbil ruku děvčeti, dopouští se hrubého poklesku, leč by hned v okamžiku nebo následujícího dne poté chtěl požádati rodiče o ruku té dívky, jíž ruku políbil.

Přísně-li vezmeme, nemělo by se ve společnosti kouřiti vůbec, ba ani ne na ulici, zejména ne z dýmek s ostrým tabákem, jehož kouř je nepříjemný i osobám jinak vůči kuřákům shovívavým. Také by bylo logičtější vykazovati zvláštní místnosti a kupé kuřákům než nekuřákům, jako se děje v Americe. Bohužel však že kouření jest dnes rozšířeno příliš a není osob tak bezohledných, jako bývají velmi často kuřáci.

Buďme přísnějšími sami k sobě než ke svým bližním. Čisté ruce před jídlem a vyplachování úst po jídle jest požadavkem stejně zdravotnickým jako společenským, a čisté nehty jsou důležitější než vyžehlené kalhoty. A nezapomínejme, že rukavičky nosíme proto, abychom chránili čisté ruce, nikoli zakrývali špinavé.

Zdvořilost a dobrý mrav žádá, abychom i vůči neznámým chovali se vždy tak, aby přítomnost naše byla jim, ne-li příjemnou, tož aspoň co nejméně na obtíž. Základní pravidlo obecné slušnosti na místech veřejných jest: chovati se tak, abychom na sebe obraceli pozornost co nejméně.

Stejně je směšno oblékati nádhernou toaletu a skvostné divadelní pláště a choditi v tom do divadla – pěšky, snad jenom proto, abychom se pochlubili či lépe pochlubily s tím kusem úboru procházejícímu se obecenstvu na ulici k divadlu vedoucí. Jsou obleky, které nutně vyžadují povozu.

Nikdo si nemysli, že můžeš porušiti slušnost proto, že jsi tady za svoje peníze, a že v hospodách je každý žebrák pán. Vzdělaný člověk chová se všude stejně, ať sedí u tabule královské, ať u stolu hospodského. Ani v hospodě nejí nožem, neolizuje lžíce a nestrká do kapsy zbylý cukr nebo v hotelu do kufru zbylou svíčku, „protože to zaplatil“.

Zdroj: Jiří Stanislav Guth-Jarkovský: Společenský katechismus. Ve společnosti. Vydavatelství Hejda a Tuček, r. 1914

V televizních záběrech z úvodu pořadu Otázky Václava Moravce často vidíme, kterak dívky či ženy otevírají a drží dveře politikům, kteří do dveří vplouvají jako mahárádžové. Jistě můžeme přihlédnout k pravidlu nadřízenosti a podřízenosti, ale kam se ztratila obyčejná galantnost? Normální muž bez zbytnělého ega by tohle nedopustil a dveře by si otevřel sám a podržel sám. Martincovi

Mně opravdu vadí nestydatost řidičů, kteří podél cest zády k ostatním vykonávají vestoje potřebu, aniž by si dali práci zajít alespoň za nejbližší keřík. Ještě jsem neviděla přičapnout u cesty ženu. K tomu, že mužské močení na veřejnosti se zdá asi normální, přispívají film a jiná média. Je běžný záběr, ze kterého je jasné, že muž(i) právě močí, oklepávají, zapínají si kalhoty. Marie Vintrová

Myslím, že oblíbený argument – hodit všechno na komunisty – už asi nezabere. Měli jsme dost času, abychom se vyrovnali Západu, ale tady stále žalostně zaostáváme. Snad by to šlo aspoň trošku zachránit hodinami společenského chování ve škole, abychom ty děti naučili, jak se chovat ve společnosti. Ale jak jim vysvětlit, že se mají chovat slušně ve společnosti, která slušná není? Ivana Peterová

Bude mně zanedlouho 70 let a dost jsem zažil. Ale jak se dnes lidé, nejen mladí, chovají, to mě nemůže nechat v klidu. My, když jsme byli mladí a chtěli jsme jít do města, tak jsme se museli slušně obléct. Dnes se běžně chodí do nákupních center v teplácích s rozkrokem u kolen. Mladé páry s kočárkem jdou na procházku také v teplákových soupravách. A můj nejhorší zážitek? Chtěl jsem alespoň jednou v životě navštívit naši zlatou kapličku – Národní divadlo. Když jsem se procházel v předsálí, byl to pro mě šok. Stála tam dáma ve večerních šatech a kousek od ní buran v oranžovém svetru. Když jsem byl mladý, tak nás bez saka nepustili do vinárny ani na odpolední čaje. Jiří Bouchal

Já jsem své potomky vychovávala tak, jak jsem byla vedena já. Zákon – nepřekročitelný – byl tzv. 3P, což znamená pozdravit, poprosit, poděkovat. Porušení znamenalo exekuci, a to hned na místě, žádné psychologické tirády, bylo to výstižné, stručné, srozumitelné, a hlavně – účinné. Stejně jsou vychováni mí vnuci a tu je společný jmenovatel – RODINA. Tam začíná všechno dobré a bohužel – i zlé. Lída Wolanská

Dopisy jsou redakčně zkráceny.