Článek
Právě jste se vrátila z dovolené v Chorvatsku. Co jste tam na jaře dělala? To není typická doba na koupání v moři…
Byla jsem na Velikonoční regatě, což jsou největší české offshorové – dálkové – jachtařské závody, dlouhé 300 mil. Vyjelo třiatřicet lodí, já s dámskou posádkou. Bylo to krásné, ale náročné. Protože žen, co dělají jachting, není moc, nedaly jsme dohromady správný osmičlenný tým a musely jsme závod zvládnout jen v šesti.
Skoro jsme nespaly, ale daly jsme to – a neskončily ani poslední! Ještě teď trochu doplouvám na vlnách a nejradši bych se okamžitě vrátila. Ten pocit svobody s větrem v zádech je nepopsatelný…
Netušila jsem, že jste propadla jachtingu…
Začala jsem vloni, naše stabilní posádka se jmenuje Surikata Sail – když totiž člověk vyleze z podpalubí, vypadá jako zvířátko surikata. Máme úžasnou kapitánku Pavlínu Bernáthovou a na to, že konkurenti jezdí už třeba patnáct let a jsou sehraní, si vedeme celkem slušně…
Závodil i můj muž Zdeněk, pro změnu s pánskou posádkou, takže jsme jeli proti sobě. Teď nás čekají další tréninky na Orlíku a na Lipně.
Adrenalin mě přitahoval. Když jsem začala chodit s mým mužem, dělal paragliding a skákal padákem, takže i já lítala a zvládla tandemový seskok.
Manžel závodil už dřív?
Ne. Byli jsme spolu na jachtě před víc než dvaceti lety. Pak se narodily děti, neměli jsme peníze ani čas, tak jsme nejezdili. Vloni jsem s tím přišla já, po Velikonoční regatě následovala v listopadu Jabuka. A protože nás bylo málo, stáhly jsme Zdeňka, aby nám dělal kuchaře. Byl super!
Chytlo ho to taky a letos se přirozeně přidal ke zkušenějším kamarádům. Říkáme si, že je fajn nejen závodit, ale jednou třeba budeme trávit na jachtě i důchod, nabereme vnoučata…
Občas je to ale pořádný adrenalin. Nebojíte se?
Chvilkami ano. Na posledním závodě hodně foukalo, byly velké vlny a při rychlosti čtyřicet uzlů se loď pořádně kymácela. Mým úkolem je piano čili ovládání plachet. Byly okamžiky, kdy jsme se dostaly do spinoutu, což znamená, že plachty sahají až na hladinu a člověk musí být hodně pozorný. Ale ve chvíli, kdy se to děje, mi to většinou nedochází, adrenalin funguje úžasně. Ani únavu necítím, a když mám pauzu, nejsem schopná usnout, chci být u všeho.
„Ten pocit svobody s větrem v zádech je nepopsatelný…“ říká Ester.
Adrenalin mě přitahoval vždycky, ale obvykle jsem se k němu dostala přes svého muže. Když jsem s ním začala v sedmnácti chodit, dělal paragliding a skákal svahovým padákem, takže i já jsem chvíli lítala.
Pak jsem zvládla tandemový seskok padákem, ovšem třeba bungee jumpingu jsem se bála. Není to tak, že bych vyloženě tíhla jen k nebezpečným sportům.
Válecí dovolená na pláži vás asi nebere, že?
Prázdniny s dětmi bývají kombinací obojího. V moři se koupeme rádi, ale vždycky s sebou bereme třeba nafukovací raft a podnikáme výlety. A pak si odpočineme pod slunečníkem…
Jenže kluci už jsou velcí, Krištof, kterému bude dvacet, nám loni poprvé dal košem, připravoval v Srbsku s kamarády filmový festival. Bylo mi to líto a prožívala jsem to, odstřihávání pupeční šňůry je bolestné.
Ale najednou mi došlo, že je nejvyšší čas – a možná jednou nastane okamžik, kdy zase bude chtít jet s námi. Cyrilovi je sedmnáct a má taky dost aktivit, takže letošní léto necháváme otevřené. Jedinou jistotou je pětiletá Sára.
Syn byl odhodlaný jít studovat do Izraele a absolvovat jejich vojenskou službu. Měl pocit, že v naší zemi nemá být na co pyšný.
Kam vaši potomci směřují? Jsou múzičtí po vás, nebo jsou spíš po manželovi, který je lékař?
Kluci studují na židovském gymnáziu, kde oceňuji hezký přístup, individuální studium a hodně projektů. Krištofa čeká maturita a chystá se na fakultu sociálních věd nebo na balkanistiku a historii, protože ho odmala zajímal dějepis a politologie, tedy ne úplně praktické věci. Cyril zatím zvažuje medicínu.
Takže puberta proběhla hladce, bez zádrhelů?
Zažili jsme i divoké období. Kolem šestnácti byl Krištof odhodlaný jít studovat do Izraele a absolvovat i jejich vojenskou službu. Měl pocit, že v naší zemi nemá být na co pyšný, a záviděl Izraelcům jejich hrdost a ochotu bojovat za svoji zemi. Chtěl to s nimi spoluprožívat.
Nedovedla jsem si ho představit jako izraelského vojáka, určitě by mě to hodně trápilo a měla bych o něj velký strach. Ale tvářili jsme se, že mu nebudeme bránit. A on najednou obrátil. Potřeboval si to asi vůči nám vybojovat, a když zjistil, že nemá proti komu být v opozici, vycouval. V Izraeli už byl opakovaně se školou, moc se mu tam líbí a je ve fázi, že mu to stačí.
Vy máte půlku židovské krve, neviděl zájem o tuto problematiku u vás?
To ne, já dokonce ani nenavštívila Izrael, i když o to stojím. Nedodržovali jsme žádné židovské tradice a svátky, ani kluky jsme k tomu nevedli. Ale v genech to určitě mám, odmala cítím jistou pýchu na své předky… Přestup na židovskou školu a studium hebrejštiny si prosadil Krištof úplně sám – a nás to tehdy překvapilo.
Cyril po dvou letech udělal totéž, což nás překvapilo ještě víc. Ovšem ta škola rozhodně není jen pro Židy, je otevřená lidem různých náboženství a vyznání, tím pádem tam neexistuje xenofobie nebo rasismus. Bohužel obecně jsou dnes mezi dospívajícími různé fobie velmi aktivní…
Výchova je tvrdý oříšek. Jedete podle modelu z vaší rodiny?
My to měli s manželem pestré. Já měla velmi demokratickou a volnou výchovu, protože mě vychovávala sama máma s podílem sester. Manžel měl naopak přísnou, patriarchální moravskou výchovu. Takže jsme se dost přeli a diskutovali, ale mně se nakonec podařilo prosadit volnější přístup, který Zdeněk přijal za vlastní.
Oba jsme se vždy shodli, že nechceme, aby se nás děti v čemkoliv bály, ale aby nám naopak říkaly, co řeší i co provedly. Jsem ráda, že náš vztah je otevřený a blízký. Ovšem Sára je samostatná kapitola – ta si tatínka otočila kolem prstu. Jen se sladce zatváří, obejme ho – a on zapomene na všechno, co po ní chtěl.
Jaký vztah jste měla vy se svým otcem, dramatikem Otou Ornestem?
Do mé výchovy nezasahoval vůbec, byli jsme lehce v kontaktu do mých čtyř let, ale jen formou návštěv. Nikdy jsem k němu neměla vztah jako k otci a myslím, že ani on ke mně jako k dceři. Hodně mi to scházelo a dlouho trvalo, než jsem to přijala. Nejintenzívnější kontakt jsme měli v době, kdy jsem dělala au pair v Anglii, kterou miloval. Tehdy jsme si vyměnili spoustu dopisů, možná i proto, že vedle mě neseděla máma…
Nicméně vaše směřování k divadlu asi ovlivnil.
Nemyslím. Spíš jsem mu chtěla něco dokázat nebo jsem v sobě sama objevila touhu se tomu věnovat. Odmala jsem se ráda předváděla, návštěvy jsem nutila sednout, pustila jsem muziku, začala tančit – a čekala na potlesk. Logicky jsem chodila do Dismanova rozhlasového dětského souboru a šilhala po konzervatoři, ale nakonec jsem šla na zdrávku a až potom na DAMU.
Vaše přání mít velkou rodinu byla reakce na nevydařený vztah rodičů?
Asi ano. Možná i proto, že jsem měla o dost starší sestry a jako dítě jsem hodně času trávila jen s mámou nebo úplně sama, protože máma byla aktivní chartistka. Přitom jsem strašně toužila mít kolem sebe co nejvíc lidí. Bývalo mi smutno…
Původně jsem chtěla ještě víc dětí, ale jsem vděčná za tři. Inspiraci jsem čerpala hlavně u sestry Svatavy, která jich měla osm. První, Kristýnka, se narodila, když mi bylo sedm, a přestože bydlela na Vysočině, jezdila jsem za ní, pomáhala, hlídala… A cokoliv jsem později řešila, konzultovala jsem právě s ní. Pořád je tam živo, pořádáme společné oslavy, děti si rozumějí.
S manželem Zdeňkem mají tři děti a nedávno ještě adoptovali na dálku v Keni holčičku Leilu. Rádi by se na ni jednou jeli podívat.
O čtvrtého potomka jste bohužel přišla, je toto téma ještě na programu dne?
Kdyby se to přihodilo, určitě bych ho přijala s otevřenou náručí. Ale vzhledem k věku už jsem to uzavřela, nerada bych byla stará matka. Čtvrté miminko s námi bylo dlouho, až do šestého měsíce. Už jsem se těšila, že Sára bude mít parťáka a nezůstane sama jako kdysi já. Naštěstí má kolem sebe dost dětí podobného věku a nestrádá. Ale řadu měsíců jsem to v sobě řešila.
Jste taky neteř básníka Ortena. Psala jste i vy básně nebo deník?
Tuhle linii ve mně povzbuzovala hlavně máma – a mně to lezlo na nervy. Takže když jsem ve dvanácti objevila Ortenovy deníky, které mě fascinovaly, četla jsem je tajně, aby to nevěděla a nebyla šťastná, k čemu tíhnu. Básničky jsem psala odmala, a dokonce jsem vyplodila sbírku Vůně, s níž jsem vyhrála pražskou soutěž Děti, mír a umění. Jenže do celostátního kola postoupily básně Když poslouchám sovětský rozhlas a Pod Picassovou holubicí.
Psala jsem si chvíli i deníček…V pubertě píše kdekdo, a jestli jde opravdu o talent, se ukáže až později. Dnes občas psávám sloupky do novin a někdy bych ráda pokračovala, zatím nemám tu koncentraci. S Ortenem se vůbec netroufám srovnávat!
Po škole jste hrála v Divadle Na zábradlí a v Divadle Miriam. Proč jste skončila?
Po narození Sáry se mi zdálo, že mám hodně aktivit, a chtěla jsem být co nejvíc s ní. V Miriam jsme sice mívali málo repríz, ale já se vždycky znovu bála, jako herečka jsem si moc nevěřila. I to byl důvod skončit. Ráda vzpomínám na Kabaret Na zábradlí, hlavně kvůli osobnosti Petra Lébla, kterého jsem obdivovala.
Jednou mě pozval na večeři a nabídl mi práci dramaturga, jenže já zrovna na DAMU přestupovala na herectví – a tak mi dal roli v Kabaretu. V Miriam jsme dělali zase krásné pohádky s muzikou Petra Traxlera, který už taky zemřel…
Dnes jste hlavně moderátorka, co vás na téhle profesi přitahuje a baví?
Vždycky jsem byla hrozně upovídaná – a najednou je povídání s lidmi moje práce! Prostě super! Jednoznačně si v tom víc věřím než v herectví. Vyhovuje mi i to, že člověk musí být za sebe a nehraje. Navíc poznám spoustu zajímavých lidí, v Sama doma zrovna představujeme lékařské kapacity. Jindy jsme tam měli holku, která dělá strašně dobrou zmrzlinu, tak jsme se natláskli…
Je pravda, že váš nejsledovanější pořad, Pošta pro tebe, končí?
Bohužel, v červnu doběhne dvaadvacet natočených dílů – a další by měly jít až od ledna. Už minulá pauza nebyla šťastná, protože diváci přestávali posílat náměty. Usilovali jsme o to, aby se v mezičase točily aspoň Návraty, kde zjišťujeme další osudy zpovídaných, ale ani ty nebudou.
Ten pořad je pro mě nejvíc, vždycky mě fascinovaly osudy a lidé měli tendenci se mi svěřovat. Příběhy, které nám přicházejí, bývají velmi dramatické a otvírají křehká zákoutí duše. Je úžasné být svědkem nečekaných setkání a silných emocí. Většina účastníků nedovede moc kalkulovat a je upřímná. Při natáčení se nic neopakuje a nenahrává, jde o nefalšovanou realitu a překvapení.
Jaký příběh vás v poslední době nejvíc dojal?
Nejsilnější pro mě je to, co se týká něčeho z mého života: dcera toužící se setkat s otcem, dítě z dětského domova… My si kdysi brali jednu takovou holčičku domů, ale od chvíle, kdy se vrátila její matka z vězení, jsme ji neviděli. Vůbec příběhy kolem dětí jsou síla.
S přibývajícím věkem a zkušenostmi se víc dojímám a chápu bolest druhých. V osobním životě pro mě bylo nejtěžší, když před dvěma lety zemřel můj synovec Filip, který kvůli homofobii ve společnosti spáchal sebevraždu. Najednou se mi zastavil svět…
„Pošta pro tebe je pro mě nejvíc. Je úžasné být svědkem nečekaných setkání a silných emocí.“
Proto jste založila internetovou poradnu S barvou ven. Jak funguje?
Po Filipově smrti mi začaly psát spousty lidí, že jsou v podobné situaci a potřebují poradit, jak to říct doma, že mají strach. Věděla jsem, že jim těžko můžu radit sama, ale konzultovala jsem to s ředitelem Prague Pride Czeslawem Walkem – a vznikla poradna S barvou ven.
Funguje myslím úžasně, máme čtyřicet mentorů, což jsou gayové, lesby, transsexuálové, často i jejich rodiče nebo sourozenci, kteří prošli coming outem nebo šikanou – a dnes mají svoji situaci pevně v rukou. Všichni včetně tří výborných psychologů mají na stránkách svůj profil, takže každý si může vybrat, na koho se obrátí.
Filip se asi neměl komu svěřit…
Tohle mu chybělo. Vím, že hledal kontakt na internetu a narazil na člověka, který fungoval jako gay psycholog, ale tím, že šlo spíš o stránky na seznamování, nenašel správnou odezvu. Svěřil se postupně jen dvěma sestrám a plánoval, že to řekne mně. Bohužel k tomu už nedošlo. Pár dnů před smrtí přijel na narozeniny Sáry, kde ale bylo moc lidí a neměl šanci se ke mně dostat.
Ani nevím, zda bych mu dokázala pomoct. O jeho orientaci jsem věděla zhruba od jeho tří let, byl zkrátka jiný, úžasný, víc holčička než kluk. Ale nechávala jsem čas tomu, až s tím přijde sám. Máme v rodině skvělý lesbický pár, který je spolu fůru let, takže věděl, že by našel pochopení…
Koho byste si do Pošty pro tebe pozvala vy? Máte s někým nedořešené vazby?
Ztratila se mi zmíněná holčička Míša, kterou jsme si brali od jejích dvou do tří let. Je z ní už dospělá ženská a netuším, zda bych měla odvahu se do toho pouštět. Našla bych toho víc, možná bych se snadněji pustila do hledání kamarádů než přímo do rodinných věcí.
Z Pošty mám zkušenost, že některé případy dopadly špatně, lidi se nechtěli setkat, nebo se pozdravili před kamerou, aby se neztrapnili – a víc ne. Ale i tak to může být důležité, třeba když se adoptované dítě upíná na setkání s rodičem – a u nás se zbaví falešných iluzí.
Vraťme se k vám – co byste na sobě nebo svém životě změnila?
Mám velký problém, že stále neumím být sama. Takže když náhodou nejsou děti ani manžel doma, místo abych si odpočinula a užila si samotu, vyrážím do společnosti. Vjede do mě neklid, mám pocit, že jsem opuštěná, a za každou cenu potřebuju kontakt. Snažím se to odbourávat, ale moc to nejde. Zůstat na pustém ostrově by pro mě byl nejhorší trest!
Nemám vlastně žádný koníček, který by se dobře provozoval o samotě, nedokážu něco vyrábět nebo malovat. Relax sama se sebou zkrátka nepraktikuju. Akorát doma cvičím, protože chození na tréninky bralo čas.
Prý jste si vycvičila dokonce kýlu? Často to s něčím přeháníte?
To je fakt, naštěstí kýla je malá, manžel ji má pod kontrolou, a až bude nutná operace, řekne mi. On by mě asi neřezal, i když na kýly je dobrý, menší umí v lokální anestezii… Já se vždycky pro něco bezmezně nadchnu a občas to přeženu. Jenže jsem i trochu líná, takže mi nic nevydrží dlouho. Mám takové extrémy, momentálně necvičím vůbec.
S mužem jste právě oslavili dvacet let od svatby, gratuluju!
Poznali jsme se na horách v partě. Pozval mě na běžky, já mu nestačila a potácela se za ním jako kachna. Tak zpomalil a hezky jsme si povídali, tím mě okouzlil. Po dvou letech jsem odjela do Anglie a on začal chodit se spolužačkou, po třech letech jsme se zase sešli a od té doby jsme spolu. Oslavu jsme ještě nestihli. Vzpomínám, jak jsme na desáté výročí chtěli poprvé vyrazit někam bez dětí, hledala jsem na internetu, v tom přišel malý Krištof a ptal se: Jé, kam letíme? Samozřejmě jsme letěli všichni – do Egypta.
Máte recept na fungující vztah?
Nechci se stavět do pozice rádce, náš vztah nebyl vždy optimální, prožili jsme i krize. Je důležité nesbalit hned kufry a nevzdat to, což je dnes obvyklé. Jako když se rozbije pračka a lidi si okamžitě pořizují novou. Pocit, že jinde to bude snadnější a lepší, je iluze. Časem se stejně dostanete do podobných problémů. Nedovedu si představit, že by děti měly náhradního tátu s dalšími dětmi a přibyly společné…
Vyřešení krizí nás se Zdeňkem naopak posunulo a je nám dnes nejlíp, jak nám kdy bylo, jsme spolu rádi a opečováváme se. Důležité je nesklouznout jen k provozním otázkám. Otevřeme si vínko, pustíme film, povídáme si…
