Ester Geislerová: Udržet vztah je práce a my chceme všechno rychle a hladce

V něčem to bylo hodně podobné jako tenkrát, protože on je pořád svou podstatou kluk, kterého hrozně baví, co dělá, a radost z té práce přenáší na všechny kolem.

Snowboarďáci se točili čtvrt roku, takže zážitků bylo hodně. Vzpomínali jsme na to, jak jsme byli tehdy rozverní a jak nás natáčení bavilo. Hodně dlouho jsme se pak neviděli.

Vůbec ne, prošla jsem castingem. Měl mě zapsanou v paměti jako naštvanou protivnou Mádlovu ségru Martu. Od té doby jsme se neviděli, nemohl vědět, jak jsem se herecky a asi i lidsky vyvíjela. Musel si vyzkoušet, zda umím být křehká, zranitelná, láskyplná, sexy… Asi byl spokojený.

Jsem citlivý člověk, ale nejsem naivní. Vím, co chci, a umím to říct. Nevadí mi však hrát někoho, kdo to neumí. Nemám ani problém hrát dominantní postavu. Prostě popustím kohoutek emocí tam, kde je potřeba. To je pro mě na herectví nejzajímavější a nejzábavnější.

Zkusila jsem si to jako dítě sama. Asi od pěti let jsem účinkovala v televizních pohádkách, inscenacích a v různých reklamách. Jestli pro mě byla Aňa hereckým vzorem, tak v tom, že je nesmírně přemýšlivý a inteligentní člověk. Ano, nesporně tu cestu vyšlapala.

Druhá sestra je výtvarnice, ta byla mým dalším vzorem. Když jsem byla malá, kreslila si se mnou. Máma je malířka a počítačová animátorka, táta kromě japanologie a novinařiny dělal kaligrafie.

Nesmím zapomenout na babičku a tetu z tátovy strany, herečky Růženu Lysenkovou a Zuzanu Geislerovou. Výtvarné umění a herectví pro mě byly přirozené činnosti. Všechno se ve mně spojilo. Chodila jsem na dramatický kroužek, hráli jsme divadlo, recitovala jsem…

Chtěla jsem mít vystudovaného „něco pořádného“, něco, čím bych se mohla živit bez ohledu na to, jestli dostávám role, nebo ne.

Vystudovala jsem střední grafickou školu Václava Hollara, obor propagační grafika. Odtamtud jsem se hlásila na AVU, na obor nová média k Veronice Bromové. Naše máma Věra Geislerová se zabývala počítačovou animací, všechny ty technologie jsem znala odmalička, fotila jsem, točila, co mi připadalo zajímavé a zaznamenáníhodné.

Přemýšlela jsem i o dokumentaristice na FAMU, ale nová média pro mě byla spojení výtvarného umění a filmu.

Že čekáme dvojčata, jsem zjistila po premiéře Snowboarďáků, kdy jsem už byla v prváku na AVU. Zpočátku jsem si myslela, že to zvládnu, ale nakonec jsem studium na dva roky přerušila. Pak jsem se věnovala škole a dětem, herectví šlo stranou.

Ani ne. Je pravda, že mi na chvíli unikli moji vrstevníci. Ale na to jsem byla odmalička zvyklá. Hodně jsem natáčela a pohybovala se mezi staršími lidmi.

Trochu mi ale chyběl takový ten bezstarostný studentský život. Z ateliéru si šli moji kamarádi někam sednout, já spěchala vyzvednout děti do školky, vařit večeři a uspávat. Byla jsem s dětmi šťastná, ale občas jsem si připadala izolovaná.

Když jsme se nedávno s Honzíkem poměřovali, tak ano. Už mě přerostl. V červnu jim bude čtrnáct.

Na normální základku. S jejich tatínkem (filmový architekt a vizuální umělec Jan Kadlec) jsme si hned na počátku řekli, že jim dopřejeme normální dětství a nebudeme je předurčovat nějakou výběrově zaměřenou školou. Ať se později rozhodnou samy.

Dcera Mia dostala čtyřměsíční stipendium na Prague British School. Zvládla všechny předměty v angličtině, moc ji chválili. Byla jsem na ni pyšná. Líbil se mi způsob, jakým se tam vyučuje. Začala ji bavit věda a dramatická výchova. Bylo pro nás velmi zajímavé vidět ten rozdíl mezi českou a anglickou školou. Hlavně přátelský přístup k žákům, ne ten autoritářský.

Ne, stejně jako ji mě bavilo učení ve škole i kroužky, všechno mě zajímalo. Oba chodí na tenis, na angličtinu, na kreslení. Baví mě pozorovat, jak se vyvíjejí, mění. Nechci je nikam škatulkovat a tlačit.

Herecké geny se ale projevují u obou: přehrávají různé scénky a jsou u toho hodně vtipní. Jsou skvělí, jsem na ně moc pyšná.

Modeling jsem dělala dva roky, od šestnácti do osmnácti. Bylo to zajímavé, protože jsem cestovala, potkala zajímavé lidi, ale za modelku jsem se nepovažovala. Daleko důležitější bylo výtvarné umění, film a děti.

Loni jsem vystavovala s Milanem Mazúrem ve zlínské Galerii Kabinet T, v Národní technické knihovně mám na výstavě After New Media svoje video. Na podzim chystáme s Milanem Mazúrem společnou výstavu v pražské galerii NoD.

V tom, že láska se může zrodit na místech a v čase, kdy ji člověk nehledá. Říká se, že páry, které spolu vydrží nejdéle, mívají hodně společného. Mohou to klidně být letití přátelé, kteří si uvědomí, že si jsou blízcí v hodně věcech.

Asi ano. Ale na jak dlouho?

V rámci přípravy na tu roli jsem si stáhla jednu takovou aplikaci a byla to dost hrůza. Člověk soudí a je souzen podle fotek, které můžou a nemusí odpovídat skutečnosti.

Je to povrchní, ale věřím, že někdy a pro někoho nemusí být. Ve svém okolí znám jen jednoho nebo dva lidi, kteří do toho šli.

Romantická část mé duše si libovala.

Jednu krásnou svatbu jsem už měla. Lidské rituály mám ráda a uznávám je. Ale že bych se za každou cenu potřebovala provdat a nosit na ruce snubní prsten, to fakt ne. Každý toužíme po blízkém člověku a je hezké, když si před kamarády řeknete, že to s tím druhým myslíte vážně.

Teď mám období, kdy se věnuju sama sobě.

Vzniklo to na základě naší kolekce triček, která jsme ozvláštnily větami, které se stále odrážejí v komunikaci ve vztazích. Původně to měly být vztahové věty, ne rozchodové. Jenže ty z toho bohužel vyplynuly.

Na základě toho nám lidé začali posílat své vlastní rozchodové věty. Inspiroval nás tehdy rozchod společné kamarádky. Ujalo se to a lidé nám začali posílat další a další hlášky. Vydaly jsme první knihu Terapie sdílením a teď Terapie sdílením 2, kde jsou ty nejlepší věty a esemesky.

Mezitím jsme vytvořily novou kolekci – šaty a košilky s názvem To a jen sen. Jsme hlavně designérky, ne spisovatelky. Ani jsme netušily, jak silnému proudu jsme těmi rozchodovými větami otevřely cestu.

Sílou toho tématu. Kolik lidí to trápí a jak se jim uleví, když to přestanou dusit v sobě a ukáže se, že se tomu dá zasmát. Psaly nám holky, že se několik let trápily po nějakém rozchodu a pořád jim v hlavě zněla ta slova na rozloučenou. Proto Terapie sdílením. Je to anonymní, nikdo se nemusel bát, že ho tam někdo pozná.

Počet lidí, kteří nás sledují, roste a stále nám posílají na Instagram a na Facebook nové a nové záznamy komunikace. Chceme ten projekt teď posunout ještě dál: oslovily jsme psychologa Honzu Vojtka, párového terapeuta.

Od dubna s námi bude dělat sérii přednášek a diskusí o vztazích. Zkusili jsme si to už v DOXu (Centrum současného umění v pražských Holešovicích), kde se v rámci výstavy o internetu Datamaze pořádal cyklus přednášek a my dostali na starost tu první na téma Data vs. láska. Ani jsme nečekali tolik otázek a zdaleka se neptali jen mladí.

S nástupem internetu, mobilů a sociálních sítí lidi ve vzájemné komunikaci hrozně tápou: Jak jsi to myslel? Proč jsi mi tohle napsala, co jsi tím chtěla říct? Máme v rukou komunikační nástroje, které nás nikdo nenaučil správně používat a které se začaly prolínat i do vztahů.

Udržet vztah je práce a my chceme všechno rychle a hladce. Tak to ale nefunguje. Neznáme hranice a necháváme si i líbit věci, které jsou za čarou. Věřím, že přijde zase vlna trvalosti vztahů – ve dvou se to lépe táhne a je hezké mít s kým sdílet svůj život, nemluvě o praktických výhodách.

Zatím jsem prostě nepotkala někoho, kdo by byl ke mně vhodný. S mým bývalým manželem jsme měli láskyplný vztah. Po čase se ukázalo, že nesdílíme v životě stejné hodnoty. Máme ale dvě nádherné děti.

I když jsme se rozešli, děti vychováváme společně dál. Týden jsou se mnou, týden s tátou, dobře to od jejich sedmi let funguje. Mají nás oba.

Nemá podle mě smysl urputně trvat na tom, že je třeba s někým zůstat do konce života, vztahy se vyvíjejí a my s nimi. Přestože je na to stále velký společenský tlak. Já považuju za štěstí, že jsem potkala zajímavé lidi, se kterými jsem tvořila pár a které mám dodnes ráda. Každý vztah, který jsem měla, mě něčím obohatil, a věřím, že to bylo vzájemné.

Může se vám hodit na Zboží.cz: