Erika Stárková: Herecké ego mám vyřešené

Když jsme spolu hovořily na podzim roku 2020, bavila diváky v populární show Tvoje tvář má známý hlas a plánovala, že až pořad skončí, vypraví se do Asie a navštíví Himálaj. Pak měl přijít čas na rodinu. Jak to dopadlo?

„Skončila jsem Tvář a procházela se v Praze po náměstí Jiřího z Poděbrad, kde prodávali dva indiáni šperky. Jeden šperk jsem si koupila a zároveň jsem si od jednoho z nich nechala spravit prsten,“ vzpomíná na seznámení s přítelem, Peruáncem Cesarem Chunkem.

„Indiáni jsou zvyklí cestovat, kdekoli na ulici prodávat svoje umělecké výrobky. Náhodou se s kamarády dostal i sem. Z cesty do Himálaje byla pomyslná do Peru: sice jsem tam necestovala, ale ocitla jsem se v energetickém poli někoho odtamtud.“

A záhy byla i vytoužená rodina. Vloni v prosinci se páru narodila holčička, které dali jméno Alma. Ve španělštině, tatínkově rodném jazyce, to znamená duše. „V turečtině a maďarštině zase jablko,“ doplňuje pyšná maminka.

„Mám pocit, že děti si dopředu vybírají rodiče, vědí přesně, koho potřebují. Alma si vybrala, že bude napůl indiánka a napůl Moravanka,“ je přesvědčená Erika.

„Alma byla počata naprosto vědomě. Těhotenství jsem si moc přála, byla jsem šťastná. Léta jsem hlídala děti, měla jsem je vždycky ráda, mateřství mi přišlo naprosto přirozené. Nedovedu si představit, co by s mým životem bylo bez dítěte dál,“ svěřuje se.

Od počátku byla rozhodnutá pro domácí porod. „V mnoha zemích to je naprosto běžné, pokud je žena fyziognomicky zdravá. Stejně běžné jsou porodní domy. Všechno tam probíhá pokud možno přirozenou cestou. Nastávající maminky nechodí na ultrazvuky a běžné gynekologické prohlídky. Mají své porodní asistentky a duly, což jsou zkušené porodní báby, které jsou hmatem, sluchem a napojením se na ženu schopné nahradit běžná gynekologická vyšetření. Funguje to i u nás v Praze díky porodní asistentce Ivaně Königsmarkové. Ráda cituju její větu ohledně ultrazvuku a screeningu: „Kdyby pánbůh chtěl, abychom viděli do břicha, udělal by tam okno.“

Podle Eriky Stárkové je u nás uměle vytvořená bublina strachu a spousta porodů, které by mohly proběhnout přirozeně, se v nemocnicích všeobecně zbytečně vyvolává.

„Doktorů si vážím, mnohokrát mi v životě pomohli, ale myslím, že o porodu by měla rozhodovat žena, sama dokáže vycítit, co je správné. Naše těla umí přirozeně rodit a děti umějí přicházet na svět,“ je přesvědčená, zároveň však dodává, že byla připravená na variantu, že když bude třeba, pojede do porodnice.

„Měla jsem báječnou dulu Petru Davidovou, která se mnou byla doma. Všechno proběhlo díkybohu přirozeně a Alma byla za pár hodin na světě. Je důležité mít v sobě ohledně porodu pokoru a dobře se informovat o všech možnostech. Sbírala jsem zkušenosti a připravovala se na všechny varianty. Uvědomuji si, že jsem měla štěstí, a rozhodně porody v nemocnicích nezatracuju.“

Téma domácích porodů leží Erice hodně na srdci: „Velmi si přeji, aby se naše porodnictví otevřelo pro přirozené cesty a porodní asistentky a duly byly respektované a uznávané. Jsou to silné, zkušené ženy, které provází porodem stovky žen, ale neví se o nich nebo se o nich mluví za zavřenými dveřmi.“

Loňské osudové setkání u stánku s indiánskými šperky nepovažuje za náhodu. „Peru mě vždycky přitahovalo. Začalo to spisovatelem Hernánem Maminim (kečuánsky píšící šaman), který napsal dvě knihy o hledání ženské podstaty (Kurandera, Hadí žena). V době, kdy jsem se hledala, mě tyhle knihy velmi ovlivnily. Objasňují propojení ženské podstaty s přírodou, matkou zemí. To je něco, na co jsme už jako konzumní Evropané zapomněli. Neumíme si vážit toho, co máme, přírodu nevyjímaje.“

Díky partnerovi, který vyrábí šperky, oblečení a věnuje se i hudební produkci, pronikla do jihoamerické komunity i způsobu života.

„V Peru se všechno odehrává na ulici, všichni jsou pospolu, přejí si, nezávidí. Jsou neobyčejně otevření, nemají mezi sebou bloky. Když tam přijedete, klidně vás vezmou k sobě domů, chtějí slyšet, odkud jste, jaké to tam je. Na žádné hranice tam nehrají. Indiáni ani nemívali dveře, kdokoli u nich mohl přespat. My jsme oproti nim mnohem uzavřenější. A mnohdy xenofobní.“

S přítelem Cesarem Chunkem ve stánku s jeho produkty krátce před narozením dcery Almy

Se španělštinou zatím zápasí, s přítelem se baví spíš anglicky a také česky, protože Cesar už tady nějaký čas žije. „Na dceru mluví španělsky. Moc bychom si přáli, aby znala oba jazyky,“ vysvětluje Erika.

Peruánci jsou podle Eriky díky své otevřenosti velmi umělecký národ a jsou také manuálně šikovní. Partner umí šít na stroji, založili spolu značku Noční asociace. Vyrábí šperky a oblečení, tvoří hudbu: přítel je DJ a Erika zpívá. Mají teď za sebou dva koncerty v pražském Paláci Akropolis, momentálně pracují na hereččině debutovém albu, zároveň i na svém e-shopu.

Oblečení, jež pod svojí značkou prodávají na trzích i přes internet, je téměř výhradně recyklované. „Chodíme po secondhandech tady i v Německu, hlavně v Berlíně a Drážďanech, často si taky oblečení vyměňujeme. V Berlíně mají na ulici skříně, kam lidé dávají to, které už nepotřebují, a každý si tam může vybrat, co chce. Spoustu věcí přešíváme.

Cesar hodně pracuje s materiály z Peru, výšivky, které vytvořily indiánské ženy, třeba našije na mikinu a sprejovou technikou domaluje. Pracujeme i s českými krajkami nebo s prvky českých krojů.“

Erika se zamilovala i do latinskoamerické hudby. „My Češi jsme teď hudebně hodně napojení na USA, díky Cesarovi jsem zjistila, že spousta českých umělců přebírala jihoamerické písničky a udělala z nich s českými texty hity. Španělština je fantasticky zpěvná,“ podotýká.

Společně mají každý pátek večer živě na brněnském internetovém rádiu Lovemusic vlastní hudební program. „Já to uvádím, on jako DJ pouští hudbu, kterou sesbíral na svých cestách. Díky němu jsem poznala bezpočet alternativních umělců z celého světa. Jsem ráda, že je objevujeme pro naše posluchače.“

Znamená to, že se od divadelního a hereckého života úplně odstřihla? „Tuhle životní kapitolu jsem naprosto naplnila, včetně Thálie. Teď mohu tvořit, co se mi líbí, co mě nově naplňuje, a cítím se osvobozená,“ odpovídá.

„Vystřídala jsem mnoho divadelních scén i žánrů, herecké ego mám vyřešené, hraní mi nechybí. Energii vkládám do dcery a do rozhlasového pořadu, který vytváříme s partnerem. Jednou chci mít svoji kapelu, ale věřím, že všechno má svůj čas. Nikam se zatím nehrnu.“

Momentálně nehraje v žádném divadle, protože večery chce trávit s dcerkou. Na jaře pouze kývla na dvě vystoupení v show Tvoje tvář má známý hlas. „Alma tam byla v centru pozornosti, užívala si to. Beru jen natáčení, kde je se mnou partner a kdykoli ji můžu nakojit. Chci být mámou a mateřství si užít. Netoužím zemřít na jevišti, chci se v životě zabývat i jinými věcmi.“

Na bouřlivou dobu, kdy se po odvysílání seriálu Most! stala z herečky, kterou do té doby znali nanejvýš brněnští diváci Národního divadla a HaDivadla, hvězda první velikosti, vzpomíná se shovívavostí.

„Tenkrát mě to hodně zaskočilo. Bylo to jako v horečce, hrozně intenzívní, moc jsem nevěděla, co s tím. Samozřejmě že to pohladí ego a je vám v tu chvíli dobře. Brzy jsem přišla na to, že musím určit mantinely. Jinak vás to převálcuje. Šla jsem po ulici, kdekdo na mě sahal a pokřikoval, bez dovolení se se mnou fotil, tohle všechno mi bylo hrozně nepříjemné a vysávalo ze mě energii,“ vzpomíná.

„To, že se z Mostu! stal fenomén, bylo jedině dobře, protože to zesměšnilo různé xenofobní či homofobní tendence, provětralo to vzduch. Teď taky oceňuju, že jsem se nějak zapsala, a je to dobré pro práci v budoucnu. Moc si toho vážím.“

Erika Stárková pochází ze sportovní rodiny z Nového Města na Moravě, království běžek. Vyrůstala ve Žďáru nad Sázavou. Tatínek učil tělocvik a brannou výchovu, pak začal s výrobou horských kol.

Obě dcery vedli rodiče ke sportu, starší sestra Lenka (manželka herce Václava Neužila) byla mistryní republiky v sálové cyklistice, tomuto sportu se věnovala i profesionálně. Erika jezdila na horských kolech, závodila v tanečním aerobiku, běhala, tancovala.

Se starší sestrou Lenkou Neužil Stárkovou a synovcem Vincentem na snímku z roku 2020

Se sestrou chodily i do pohybových, tanečních a hudebních kroužků. Tam se nejspíš zrodila touha po „prknech znamenajících svět“. „Už jako dítě jsem byla ráda středem pozornosti. S tím se člověk prostě narodí,” soudí Erika. „Na skutečném jevišti jsem poprvé stála, když jsem chodila na flétnu a klavír a hrála jsem na veřejných přehrávkách.“

Stranou teď zůstalo nejen hraní, ale i sportovní aktivity: „Teď hlavně hodně chodím s Almou, napřed jsem ji měla v šátku, teď, když už je těžší, v nosítku. Někdy ji dám do kočárku, jedu s ní na kolečkových bruslích, přítel vedle nás na skejtu. Do žádného sportu se neženu, těhotenství bylo pro tělo těžká práce, pak porod, šestinedělí...“

Na otázku, zda rodiče nezaskočilo, že si vybrala muže z jiného kontinentu, z jiného kulturního prostředí, má jasnou odpověď: „Rodiče se nám do vztahů nikdy nepletli. Každopádně jsou nadšení z dalšího vnoučete (starší sestra Lenka má s hercem Václavem Neužilem pětiletého Vincenta). Je to moje cesta, které se nikdo nemůže postavit, vyšší záměr, aby na svět mohla přijít bytost jménem Alma.“