Erika Bornová: Úraz oka mě vrátil na start

V jejich rodině, zdá se, nepadá jablko daleko od stromu. Také dvě Eričiny dcery se vydaly podobným směrem jako rodiče, a dokonce i malý vnuk prý nejraději kreslí. Od jejich volby povolání je nezrazovala – rodinný umělecký kvas ji velmi těší, mají tak společná témata k hovoru…

Pracovně v pološílenství, protože jak se otevřely výstavy, nakupila se mi spousta akcí dohromady. Třeba účast na přehlídce patnácti autorů v nové liberecké Kunst hale – pod názvem Liberecká smršť. Nebo na výstavě Vanitas v DOXu.

K tomu se přidala vánoční socha do Ostravy, kterou jsem chystala už vloni, jenže kvůli pandemii byla odložená. Léto tedy trávím opět Vánoci.

Ale hlavní je pro mě samostatná výstava v Colloredo-Mansfeldském paláci v Praze, otevřená od 12. srpna. Pevně doufám, že do toho zase nevstoupí covid, protože o mně zároveň vychází kniha v nakladatelství Kant. V tuto chvíli děláme poslední úpravy. A taky mám dvě vnoučata…

Od starší dcery Natálie (33) roční vnučku Rebeku a od mladší Rozárky (30) třiapůlletého Zachariáše. Moje obrovské radosti. Jsem moc ráda, že jsem babičkou už teď, nedokážu si představit, že bych to, co kolem nich podnikám, zvládala za deset let. Takže můj osobní životní pocit je štěstí.

Vlastně i na covidu vidím pozitiva: dal nám možnost být jako rodina spolu, pod jednou střechou. Odstěhovali jsme se totiž do Šluknovského výběžku, kde si Rozárka s mužem pořídili chalupu a galerii s fabrikou, kterou její tchyně vybudovala z bývalé niťárny. Dnes je tam hospoda, prostor na koncerty a divadlo a penzion. Báječné kulturní místo na severu, kam jezdí i lidi z Prahy. Navíc obklopené nádhernou krajinou.

Právě, že ano. Je tam velký ateliér, mnohem větší, než jaký mám v Praze. Tak jsem spojila příjemné s užitečným. A chodila jsem hodně do přírody. V Praze koukám z okna jen do šedivého betonu – Pakul, žižkovská věž, střechy činžáků…

Nic mě nerozptyluje a soustředím se na práci. Naopak krajina na pomezí Lužických hor a Českého Švýcarska znamenala velkou inspiraci, nová témata a materiály.

Já vždycky propadnu nějaké historické postavě a snažím se o ní dohledat co nejvíc. Baví mě číst její životopisy, stávám se jí doslova posedlou. Když jsem byla oslovena, abych vytvořila něco pro Smetanovu Litomyšl, přemýšlela jsem, komu vzdát hold. Zjistila jsem, že se tam roku 1839 potkaly právě tyhle dvě dámy. Božena porodila druhého syna a chodila k Magdaleně, která vedla společenský salon, na večírky.

Napadlo mě, že by bylo hezké je ztvárnit a tím se k nim připojit, jako bych poslouchala jejich rozhovor. Žila jsem tak určitou dobu s nimi, v noci jsem se jich ptala na různé věci…

Zvolila jsem pro ně typické atributy: pero a vařečku. Ovšem Božena musela taky vařit a Magdalena psala verše a písně. Dokonce si přála, aby jí do rakve dali polštář, do kterého zašijí všechny její texty. Což se moc neví.

Abych pravdu řekla, vaření jsem si užila až až, když byly holky malé. A není to zrovna disciplína, která by mě bavila. Čím jsem starší, tím víc mám pocit, že mi stačí k obědu jogurt a banán. Pak si třeba večer jdu sednout s kamarády do restaurace, to je nejhezčí. Vařím, jen když mají přijít děti s vnoučaty, to se přinutím. Ale denně ani omylem.

Přesto mě bavilo číst si recepty od Rettigové, například se tehdy dělalo račí máslo, běžně se jedly artyčoky a chřest. Zelenina, kterou my jsme objevovali až po revoluci.

A psaní? Jednu dobu jsem zkoušela psát pro kamarádku z ČT 24 recenze o výstavách kolegů. Ale je těžké zůstat objektivní, takže jsem po pár kouscích skončila. Tím jsem se vyřádila do konce života.

Částečně. Už s ním pracuju třicet let. Vždycky jsem toužila dělat velké věci a polystyren mi to dopřával. Potřebovala jsem materiál, který je lehký a zároveň monumentální, který bych mohla sama přenášet, manipulovat s ním.

Obdivovala jsem sochaře, kteří měli blok kamene a z něj tesali. Nechci to srovnávat s blokem polystyrenu, ale aspoň částečně, rozměrově, jsem si tak připadala. Nejdřív se mých soch lidi trochu báli, dnes už je kupují do sbírek…

Figury na výstavu jsem tvořila i z tvrdé pěnové hmoty, používané na těsnění a prodávané v kvádrech. Což je ještě šílenější než polystyren. Časem získá podobu mořské houby. Ale taky tam mám kresby a malby.

Část tvoří (opět) cyklus historických postav. Alma Mahlerová a její muži a Rainer Maria Rilke a jeho ženy. Na Rilkeho jsem narazila, když jsem se zabývala Sidonií Nádhernou. Znala jsem jeho básně a připadal mi moc zajímavý, dělal asistenta u Rodina a vzal si nakonec jeho žačku. Ale proč básník pracoval u sochaře? Tak jsem se do něj ponořila.

Kamarád překladatel mi řekl, že byl pěkný hajzlík, který využíval ženy… Souviselo to možná s jeho dětstvím: narodil se po smrti sestry a maminka ho do šesti let oblékala do jejích šatů a říkala mu jejím jménem. Pak nastal šílený zlom, protože otec ho dal na vojenskou školu, což muselo ovlivnit jeho psychiku. A on, jemný, citlivý muž, celý život hledal v ženách (obvykle starších, vzdělaných a majetných) maminky. Každá ho nějak ovlivnila.

Ta zase zapůsobila na mnoho mužů. A já chtěla odhalit, v čem spočívalo její charisma, proč jí podlehli pánové mnoha profesí a dokázala z nich vytřískat maximum, byli s ní umělecky nesmírně plodní.

Na fotkách vidíte jen velká ňadra a štíhlý pas. Byla ale i chytrá ženská, uměla mluvit o kultuře, skládala hudbu, dnes by byla asi hudební skladatelka. Tehdy to musela potlačit a věnovala se spíš vztahům s muži. Třeba Oskar Kokoschka si poté, co ho opustila, nechal udělat její loutku v životní velikosti a všude s ní chodil, dokud kdesi neshořela. A až do smrti jí psal milostné dopisy…

Mně Alma zkomplikovala život. Když jsem ji totiž před dvěma lety tesala, prasklo mi oko.

Svítilo zrovna prudké slunce, měla jsem silné brýle – a přetlakem mi prasklo oko zevnitř. Zvenku nebylo nic vidět, ale uvnitř vznikl hematom, kvůli němuž jsem přestala vidět. Respektive viděla jsem přes krevní sraženinu všechno pokřivené a šedivé, zmizely mi barvy.

Na očním hrozili operací, po které se ovšem problém vrací, často na obou očích. Na internetu jsem si zdravým okem pročetla rizika a propadala jsem zoufalství, že oslepnu. Nesměla jsem koukat na televizi ani číst, já přitom byla vášnivá čtenářka. Mohla jsem jen poslouchat rádio, a hlavně být v klidu.

Jediným plusem bylo, že mi manžel každý večer dvě hodiny předčítal! Dokonalé, jako za starých časů. Nebo jsem poslouchala hudbu.

Po malém zlepšení jsem na sebe jednou ráno koukla do zrcadla a napadlo mě, že zkusím vytvořit sérii autoportrétů, jak se ten který den cítím, jak se vidím. Nikdy v životě jsem to nedělala. Vzniklo 63 akrylů. Hrozně mi to pomohlo, byla to účinná terapie.

Zároveň jsem si uvědomila, jak se cítí lidi se zrakovým postižením, a smekám před nimi. A taky, že dokud jsme zdraví, bereme to jako samozřejmost, a najednou zjistíme, že nic samozřejmé není.

Po půl roce mi bylo jasné, že na tvorbu soch, což obnáší přesné řezání skalpelem a kuchyňskými noži, si jen tak netroufnu. I dřív jsem se samozřejmě u vzniku každé sochy aspoň trochu řízla. Brala jsem to jako takové krevní pouto mezi mnou a dílem. Ale když jsem nedokázala zaostřit, dopadlo by to tragicky.

Řekla jsem si: dobře, nastává nová etapa, začínám úplně znova. Vzala jsem černé papíry a olejové pastely a nakreslila sérii rostlin a mořských bytostí. Na černém podkladu jsem postupně začala zase vidět barvy a propadla jsem naprosto kouzlu láčkovců, mlžů, plžů, hlavonožců, medúz…

Do tohoto mého vnitřního lockdownu přišel vnější – a my se stěhovali, jak jsem zmínila, do přírody. Pro mne ve správný čas. Chybělo mi jen setkávání s kamarády a výstavy, o to víc jsem se soustředila na práci. A to mi pomohlo. Dnes už vidím skoro dobře.

Zatím mě pořád baví ta mořská fauna, sjíždím vědecké servery objevující neznámé živočichy, kteří ještě nemají ani jméno. Kdyby se mě dotkli při plavání v moři, asi bych se zbláznila, ale vizuálně mě fascinují. A dál? To se uvidí…

Určitě. Potřebovala jsem si najít svůj svět, který není ničemu podobný. Nechtěla jsem, aby mě kdokoliv srovnával – ani s otcem, ani s mužem. Jediné, čeho v životě lituju, je, že jsem nestudovala přímo sochařství, ale malbu. Musela jsem si k tomu dojít sama, bylo to pracnější, ale mám z toho dnes dobrý pocit. Žen, které se věnovaly sochařině, moc není. Obdivuju Camille Claudelovou, která je naprosto nedoceněná.

Ani ne, táta nebyl vůbec nadšený, když jsem s ním chtěla jít do ateliéru. Znervózňovala ho moje přítomnost, abych mu něco neposunula, nevylila barvu. Pro mne to bylo tajemné a nedostupné místo, kde se odehrávaly zajímavé věci. Lákaly mě jeho kresby nejrůznějších bytostí, pověšené loutky…

Jenže táta byl workoholik, takže vždycky, když jsem zaťukala, řekl, že má moc práce, ať přijdu jindy. Dnes ho plně chápu, při práci taky potřebuju být naprosto sama. Jakákoliv jiná energie to narušuje.

Ale myslím, že ho určitě potěšila má volba umělecké školy, protože v ní spatřoval svobodu, že člověk mohl dělat, co chce. Což v jiných oborech tak úplně nešlo. Chválil moje obrazy z 80. let, jejich divokost. Jestli se mu líbily i mé sochy, popravdě nevím. Jen diplomaticky říkal, že on by to nedokázal. Byl dost zahleděný do sebe, do svého světa, a jako každému umělci se mu nejvíc líbilo to, co tvořil sám.

Ta všechno řídila, což bylo pro tátu naprosto ideální. Nemusel se starat prakticky o nic z běžného chodu rodiny a domácnosti, o zahradu, o auto, složenky, dovolené…

Táta ani netušil, kde máme sekačku na trávu, vlastně ani nechodil na zahradu. Všechno zvládala. Taky moc pomohla mně, když byly holky malé. Stále žije v domku v Podolí a je neuvěřitelně vitální, se spoustou aktivit a zájmů.

Poznali jsme se už na škole, byli jsme přímo v ročníku. A za ty roky jsme sehraní. Asi právě proto, že je taky tvůrce, dokázal vždycky pochopit, kdy potřebuju zmizet v ateliéru. Stejně tak já. Nemuseli jsme si nic vysvětlovat.

Co se týče rodiny, jsme oba dost zodpovědní a snažili jsme se, aby děti měly aspoň základní řád. Snad se to podařilo. Mojí výhodou bylo, že mám ateliér přes chodbu a stačilo jen přeběhnout. Muž to měl složitější, o dva ateliéry přišel a teď zdědil bývalou hospodu za Prahou, která patřila jeho otci, kde si udělal ateliér a depozit pro nás oba.

Obě nějaký čas žily a studovaly ve Francii, kde si prošly řadou životních zkoušek – úžasných i velmi tvrdých. Pomohlo jim to dospět, zároveň jako by rychleji zestárly. Nakonec se vrátily.

Natálie vystudovala na FAMU dokumentární režii. Za muže má Čecha, taky dokumentaristu, tedy opět dvojice ze stejného oboru. V době covidu dostříhala dokument o mládí Františka Kupky, podle mne se jí moc povedl. Je to taková pocitová báseň.

Teď dostala grant na hraný film o reálné postavě z 90. let: nadějné skokance do vody Andree Absolonové. Měla nás reprezentovat na olympiádě, jenže se jí při tréninku stal úraz. A ona se místo toho vrhla na focení aktů. To ji odpinklo do Ameriky, kde začala točit pornofilmy a získala několik porno Oscarů. Pak se vrátila do Čech, ale brzy zemřela na nádor na mozku. Silné téma.

Natálie psala pět let s kolegyní scénář a teď se chystá točit. Chce ukázat tělo jako nástroj, na kterém jsme závislí.

Vystudovala UMPRUM v ateliéru Jiřího Davida, vzala si kluka, který studuje Akademii, a přestěhovali se na ten sever Čech. Věnují se současnému umění, pořádají koncerty… A Rozárka maluje, zase úplně jinak. Má to ještě těžší, než jsem to měla já. To stejné směřování mi ale dělá radost, máme si všichni vzájemně co říct. A představte si, že i malý Zachariáš se vrhl na kreslení! Zatím se jedná o abstrakci, ale je fakt dobrý. Jestli táta kouká odněkud seshora, musí ho to těšit.

Nejraději propojuju práci a odpočinek, cesty za výstavami a debaty s kolegy. Bavily mě i delší výlety po světě, třeba Mexiko je pro mne nezapomenutelné. Propadla jsem Fridě Kahlo a Diegu Riverovi a nechala se odvézt k jejich dvojdomku i k modrému domu, ve kterém žila s rodiči. Fascinující. Mexiko se musí zažít – barvy, vůně, chutě, styl oblékání. Manžel byl nadšený jako já.

Zato mi dalo práci vytáhnout ho na desetidenní cestu do Compostelly, asi 180 kilometrů. Chtěla jsem znát pocit, když celý den jen jdete, potkáváte lidi z celého světa, přespíte a jdete dál. Nakonec uznal, že cesta je daleko zajímavější než cíl.

Jezdívali jsme taky s kamarádem Jardou Duškem do Chorvatska, ale pak jsme si oblíbili ostrov Ischii, spojující moře a lázně. Chápu staré Římany…

V Česku ráda chodím na procházky do lesa. A pozoruju stojatou vodu, rybník, jezero, to mě uklidňuje.

Dřív bývaly babičky studnicí moudrosti, dnes naopak děti učí je, jak se ovládá internet atd. Role se obrátily, přesto základ zůstává stejný. Myslím, že je důležité jim od nejútlejšího věku číst pohádky – stejné, jaké se četly mně a mým dcerám. Jsou totiž nadčasové, základní pojmy dobra a zla se nemění.

Chci, aby vnoučata získala hezký vztah ke knihám a zároveň se věnovala něčemu rukodělnému, tvůrčí práci, která je obohatí. Aby se zajímala o umění, měla vlastní zážitky a vzpomínky a vytvořila si svět, který jim nikdo nevezme.