Článek
V květnu jste oslavila významné životní jubileum. Jak jste se k němu postavila?
Už vůbec nijak, přiznám se. S bilancováním se musí velmi opatrně. Raději se dívám stále ještě na to, co bude, než na to, co bylo. Velké oslavy nemám ráda, ale je fakt, že v divadle se to neutajilo. To ani nešlo. Jsou jubilea, která se mají oslavovat, ale slavit osmdesát let je skoro až trapné – takto to vidím.
Vážně jste si nezavzpomínala?
Ale ano… Hraji stále ve Slovenském národním divadle, to je můj každodenní chléb už 60 let. Ale v životě je asi nejdůležitější vědět, kdy mám s něčím začít a kdy zase skončit. Na to myslím teď intenzivně.
Simona Chytrová: Jsem šťastná, že jsem ve věku, v jakém jsem
Mnoho hereček tvrdí, že od určitého věku jsou pro divadlo neviditelné. Ale vy jste měla mnoho rolí celý život…
Mají pravdu, je to často tak. V našem povolání je nejzákladnější dostat dobře napsanou dobrou roli, dobrého režiséra a dobrého partnera na jevišti. Důležité je být připravený, být v pravou chvíli na pravém místě a svou úlohu hraje i náhoda v životě a štěstí.
Nestěžuji si, nechci urazit partu. Ještě stále dostávám zajímavé role. Poslední premiéru jsem měla v červnu. Je to hra s názvem Kým prídu Stouni a napsal ji náš mladý dramaturg.
Byla jsem na Erikovi Claptonovi v Praze v O2 areně. Je to jeden z mých miláčků, hned po Bobu Dylanovi a Bruci Springsteenovi
Stouni, to jsou Rolling Stones?
Ano. Je to fraška, komedie, mám tam dobrou komickou roli. Velmi mě baví, protože hraju jednu z groupies, která skupinu provází. Říkali jí Máslová královna. Dál to nebudu rozvádět.
Dobrou roli mám i ve hře anglické autorky Churchillové s názvem Čaj a apokalypsa. Autorka je přibližně tak stará jako já a stvořila hru pro čtyři starší ženy. Napůl si dělá žerty z jejich sklerózy, kterou spojuje s apokalyptickými obrazy, jimiž nás média denně krmí.
Máte ráda Rolling Stones?
Mám ráda rock, jazz stejně jako vážnou hudbu a operu. Miluji klavír a klavírní koncerty, v covidovém období mi pomáhaly přežít izolaci. Rolling Stones zase tolik nemusím, ale mám jiné oblíbené kapely.
Teď, před půldruhým měsícem, jsem byla v Praze na Erikovi Claptonovi, nahoře na bidýlku v O2 areně. Je to jeden z mých miláčků, hned po Bobu Dylanovi a Bruci Springsteenovi. Pak mám ráda Beatles a až pak jsou Stouni.
Je pro vás hudba důležitá?
Nesmírně, možná je i to nejdůležitější. Kdybych se znovu narodila, jistě studuji hudbu. Na VŠMU (Vysoká škola múzických umění v Bratislavě) jsem chodila taky na hudební přednášky. Udělala jsem si dokonce i státnici z dějin hudby. Protože jinak mi to studium přišlo nedostatečné.
Na VŠMU jsme studovaly my děti, co se nedostaly na jiné vysoké školy. Kvůli kádrovým posudkům a prostředím, odkud jsme pocházely. Někteří z nás věděli, že herectví nikdy dělat nebudou, ale chtěli jsme socialistický nesmyslný totalitní režim dostat.
Jaroslava Obermaierová: Chlapy mám ráda, ale nejsem vdávací
Jaké bylo to vaše prostředí? Pamatujete si na maminku v podobném věku, jaký jste teď oslavila?
Bohužel moje maminka zemřela, když jí bylo sedmdesát pět let.
Jste po ní?
To nevím, spíš bych řekla, že jsem podobná svému otci.
V čem?
Zdědila jsem po něm mnoho věcí. Například jsem vždy byla dost snědá. Se snědou kůží, víte? Teď už za to děkuji, zdá se mi odolnější než světlá. Já i Magda jsme rozhodně po rodičích zdědily workoholismus. Nikdy jsme neslyšely, že by byli rodiče unavení. Slovo nuda bylo v naší rodině zakázané.
Angažujete se v opravě hradu Lietava. Jak jste se k tomu dostala?
To je pro mě malý zázrak. Dostala jsem se tam náhodně před sedmi lety na výletě se synem a vnoučaty. Když jsme tam byli poprvé, byla to ruina s otřískanou plechovou krabičkou, do které jsme strkali peníze. A pak jsem zjistila, že tam vlají i české vlajky, že jde o velký projekt československé „rodiny“ nadšenců. Že ten úžasný hrad v příšerném stavu zachraňují. Dali se dohromady v roce 1999 a jsou ze Slovenska, Moravy i Čech. Ani rozdělení je nezasáhlo, nevstoupilo mezi ně a ani neovlivnilo jejich lásku k historii. A toho si vážím.
Mám historii taky ráda a líbí se mi, když lidé drží při sobě. Dokonce mezi nimi vzniklo několik manželství. Požádali mě, ať je podpořím, a já kývla. Letos jsem je navštívila znovu a nevěřila jsem vlastním očím, jak moc s tím pohnuli!
Je to krásná akce a hrad je už nádherný. Žádná ruina! Už je tam všelicos opravené. Ale potřebují peníze na padací most, který je tam jen provizorní. Prošla jsem se po něm. A prohlásila jsem, že by bylo dobré, abych žila aspoň tak dlouho, dokud se most nespraví. Až se spraví, obleču si krásné dlouhé šaty a projdu se po něm.
Ale vážně, fakt chci pomoct a chtěla bych poprosit o pomoc čtenáře, pokud můžou. Není důležitá velikost příspěvku, když nás bude hodně, reálně to pomůže. Sbírku s mojí patronací lze najít na stránce www.znesnaze21.cz.
Hana Drozdová: Brněnská euforie se mě pořád drží, oproti Praze je to tu klidnější
Proč by se lidé měli na Lietavu přijet podívat?
Protože je tam krásně. Kousek od Rajeckých Teplic, známého lázeňského městečka, hned vedle, takže je to hojně navštěvované místo. Hrad je ze 13. století a v 16. až 17. století byl rodovým sídlem Thurzových, jednoho z nejvlivnějších magnátských uherských rodů té doby.
Je tam krásná knihovna i Thurzovy kostýmy. A nádherný výhled! Je možné si tam dát výbornou kávu a vnímat, jak hrad dýchá. Podobný pocit jsem zažila i na Pražském hradě, kde jsem odehrála asi sto představení.
Získala jste titul Slovenská herečka století. Avšak na jaká setkání s českými tvůrci vzpomínáte nejraději?
To je otázka, na kterou nelze snadno odpovědět. Během těch šedesáti let mé profese jsou to desítky přátel, hereckých partnerů, režisérů, kameramanů, štábů… na Barrandově, na českých jevištích.
Fantastická setkání s osobnostmi české kultury. Desítky let jsme se Slovenským národním divadlem hostovali v Národním divadle v Praze.
Když jsme se jako Československo rozdělili, byl to šok, nikdo z toho neměl radost. Navzájem jsme se inspirovali v divadlech, televizích, filmech, spolupracovali jsme. Krátce nato mě oslovil umělecký šéf Divadla Na zábradlí Petr Lébl a nabídl mi hostování v jejich divadle a skvělou roli ve hře Thomase Bernhardta Ritter, Dene, Voss v režii Zdeňka Pitínského. Hráli jsme to pod názvem Vášáryová, Hadrbolcová, Ornest.
Měla jsem jedinou podmínku – že musím hrát česky. A Petr Lébl řekl: „Vždyť o to jde, chci zachovat češtinu na českých jevištích.“
A začala moje dlouhá divadelní odysea – nejprve Divadlo Na zábradlí, pak Činoherní klub, pak Národní divadlo v Praze a pak Studio Dva, Divadlo Bolka Polívky. Když vypukl lockdown v Bratislavě, cestovala jsem na představení do Studia Dva v Praze, všechno jsem odvolala, oni vrátili lístky na vyprodané představení Odvrácená strana Měsíce a já jsem se v Brně s řidičem u volantu otočila a vrátila se do Bratislavy. A půldruhého roku jsem nehrála nikde.
Máte v Čechách i přátele?
Ale vždyť my jsme pořád jedna velká rodina. Jedna z mých prvních přítelkyň je Iva Janžurová. Byly jsme spolu v paralelních ročnících na vysokých školách. Jana Brejchová, poté Jana Hlaváčová, Táňa Medvecká, Zdena Hadrbolcová, Bára Hrzánová…
Moje sestra nepotřebuje prošlapávat cestu, každá jsme si šla tou svojí. Obě jsme se napracovaly, neměly jsme čas ani si říkat, co děláme
V posledním mém televizním filmu v Čechách hráli Jan Cina a Jenovéfa Boková moje vnoučata a velmi jsem si je oblíbila. Poslední dva filmy na Slovensku jsem točila s Jirkou Bartoškou a Dagmar Havlovou. A mezi tím jsou i všichni ostatní, se kterými jsem pracovala. Je jich moc.
Vaše sestra Magda je také herečka, připadala vám někdy jako konkurence?
Ale jaká konkurence! Magda je vystudovaná socioložka, která byla a je skvělou herečkou. Dodnes všichni litují, že přestala hrát. Vím, že stále dostává nabídky. Držím jí palce.
Každá máme s Magdou své starosti, ale když jde do tuhého, voláme si. To je první pomoc. Detaily neřešíme
Je to moje milovaná sestra, mladší o šest let, to je výhoda. Doufám, že mě bude opatrovat. Herectví u ní, ale i u mě bylo v našich životech zvláštní náhoda. V 60. letech minulého století jsem poprvé přišla na Barrandov do ateliérů a po pár letech tam přišla i moje sestra.
Neříkejte, že jste Magdě neprošlápla cestu!
Moje sestra nepotřebuje prošlapávat cestu. Obě jsme se napracovaly, možná to bylo štěstí, neměly jsme čas ani si říkat, co děláme. Každá jsme šla svojí cestou.
A pak se začalo jednat o rozdělení republiky, a to mě úplně vytočilo. Tak jsem poslala dopis panu Dubčekovi, že končím
Teď jsme už zůstaly samy dvě, nemáme rodiče ani partnery. Každá máme své starosti, ale když jde do tuhého, voláme si. To je první pomoc. Detaily neřešíme.
Vydala se na politickou dráhu – vás to nelákalo?
Byla jsem tři čtvrtě roku ve federálním shromáždění. Seděla jsem tam s panem Hrušínským, Kačerem a spoustou komunistů. Dostala jsem mnoho preferenčních hlasů.
Ale brzy jsem zjistila, že to nejde a že to není pro mě. A pak se začalo jednat o rozdělení republiky, a to mě úplně vytočilo. Tak jsem poslala dopis panu Dubčekovi, že končím. Politika není pro mě, nezajímá mě.
To jsem raději šla učit a udělala jsem si i profesuru. Měla jsem pocit, že to dlužím rodičům, abych vystudovala něco pořádného.
Říkala jste, že se raději díváte dopředu, než že byste se ohlížela. Jaké máte cíle teď?
Jiné cíle nemám. Mám velkou rodinu, vnoučata i pravnouče. Vnuk je právník a vnučka lékařka. Nejmenší vnučka se jmenuje Emília. Chtěla bych vidět, jak se jim bude dařit. Jiné cíle si nekladu, ještě stále pracuji.
Co považujete za svůj největší úspěch?
Že se mi při tomto povolání, které bylo pro mě vždycky velmi podezřelé, podařilo udržet rodinu. Bylo kolem mě mnoho žen hereček, které obětovaly život umění. A já mám děti a rodinu, která mě podrží. Měla jsem i muže, se kterým jsem žila šestatřicet let (Milana Čorbu).
Teď jsem vdova, ale spolupracovali jsme spolu padesát let. Byl kostýmní výtvarník. Vychoval mnoho úspěšných scénických výtvarníků, následovníků, kteří sbírají ceny po světě a v Čechách České lvy. Všechny dobré inscenace a dobré filmy dělal náhodou se mnou. Jsem bez něj už devět let, ale rodina je naštěstí pořád se mnou.