Elizaveta Maximová: Nechci být zbrklý sprinter, ale maratonec

V jednom fejetonu jste psala, že potřebujete osm objetí denně. Je to pravda?

Byla to převzatá informace z článku a začínala slovy „britští vědci zjistili“… Ale u mě to rozhodně platí. Jsem hodně kontaktní člověk.

Bez čeho dalšího se ve vztahu neobejdete?

Mám ráda knihu Ericha Fromma Umění milovat (slavný psycholog a filozof v ní představuje lásku jako schopnost nebo umění, které se dá naučit a neustále rozvíjet – pozn. red.), kde jsou mimo jiné popsány různé jazyky lásky, a přijde mi, že jsou pro mě důležité všechny jazyky lásky naráz. Ať už slova, skutky, pozornost, nebo fyzično.

Co svatý Valentýn, svátek zamilovaných. Vnímáte ho jako příležitost si je všechny naráz dopřát?

Může to tak jistě být, pokud máte spokojený vztah. Jenže když se ve vztahu trápíte nebo jste zrovna singl, můžete se naopak v tento den cítit obzvlášť sami. Pro spoustu lidí jde o komerční svátek, který na romantických gestech vydělává, což je do jisté míry pravda.

Valentýna slavím ráda, ale zároveň jsem člověk, který lásku vyznává často a rád, nepotřebuji na to žádný speciální den.

Takže jste permanentně zamilovaná?

Cítím hodně lásky vůči svojí rodině, svým nejbližším, sobě samotné, ale nemám momentálně konkrétního člověka, ke kterému bych směřovala její největší množství. Dřív mi stačilo těžit z platonických lásek, z fascinace talentem, energie dotyčného…

Postupně se to mění, mám větší nároky a je pro mě náročné se zamilovat.

Nikoli ve smyslu pomíjivé náklonnosti, ale opravdového, vroucího citu. Protože pravá láska pro mě představuje něco zásadního, formujícího, obrovského, co přesahuje čas i prostor, co v nás – i po odloučení – zůstává už navždy.

Máte na mysli to, že pravá láska nemusí nutně znamenat partnerství?

Partnerství přece není o tom, že jeden bez druhého nepřežijete, že jste na sobě závislí. Neznamená to pro mě, že hledáte někoho, kdo zaplácne druhou půlku vaší osobnosti. Partnerský vztah se může rozvíjet jedině tehdy, když se sejdou dva kompletní lidi, které to spolu prostě a jednoduše baví. Láska totiž nemůže vzniknout bez vnitřní sebelásky, sebepřijetí, bez toho, aniž byste byli zformovaná osobnost.

Může to jednoho muže s jednou ženu bavit celý život?

Moji prarodiče, kteří jsou spolu šedesát let, jsou toho důkazem. To se v současnosti jeví jako veliká vzácnost, když spolu lidé překonají všechny krizové etapy a stále sdílejí společnou cestu. Nevím, jestli se na tom podepsalo stigma tehdejší doby, ve které se lidé nerozváděli a zůstávali i v nefunkčních vztazích „z povinnosti“. Kdežto dnes je velmi jednoduché se druhého zbavit a najít si rychlou náhradu.

Dříve bylo mnohem složitější se seznámit.

Přesně tak, neexistoval internet, sociální sítě. Pamatuji si, jak jsem se ještě v pubertě pohádala se svým prvním klukem přes SMS a děda se tomu hrozně smál, vyprávěl to jako vtipnou historku kamarádům důchodcům. Vůbec nerozuměli tomu, jak se můžete s někým pohádat přes zprávu vyťukanou do jakési krabičky.

Máte zkušenost s online seznamkou?

Před řadou let jsem to vyzkoušela, byla jsem na jednom rande z Tinderu, žádné seznamovací aplikace od té doby nepoužívám. Stačí mi nahlížet do mobilů svých kamarádek, je to mazec.

Fascinuje mě, jak lidé otevřeně a upřímně píší o intimních věcech, které byste rozhodně na prvním setkání v reálném prostředí nevytáhli. Dá se podle toho vcelku snadno zmapovat, v jakém životním období se momentálně dotyční nacházejí.

Ovšem i rande v reálu někdy může být pořádně dobrodružné. Vybavíte si nějakou nevšední schůzku?

Když jsem byla na střední, koupila jsem si na první rande kožené lodičky na podpatku a mého tehdejšího nápadníka napadlo, že by bylo skvělé se spolu procházet po Praze. Nakonec jsme se zapovídali a procházeli se spolu asi šest hodin. Jakmile jsme si sedli na lavičku, ucítila jsem, že mám mokro v botách, tak jsem si do nich sáhla a byly celé od krve.

Přitom jsem bolest vůbec nevnímala. Dokonce jsem skončila v nemocnici a dva týdny nemohla chodit. Znovu jsme se tedy viděli, až když se mi nohy zahojily.

A vzpomenete si naopak na nejmilejší vyznání, kterého se vám od muže dostalo?

Představte si, že jsem asi patnáct let pátrala po panence Barbie, která se přestala vyrábět v roce 1999. Dokonce jsem vždycky na dovolené v zahraniční prolézala nejrůznější hračkářství a hledala daný model. Bez výsledku. Až jednou na Valentýna jsem vytouženou panenku dostala. Vím, že dotyčný ji musel tuze dlouho a složitě shánět přes sběratele po celém světě.

Za poslední tři čtyři roky se vaše herecká hvězda vyhoupla poměrně vysoko. Jak se na vás podepisuje popularita?

Mám velkou část rodiny z Tatarstánu, z hereckého prostředí, a už odmalička jsem přemýšlela, jak je to zvláštní, že velké tatarské hvězdy nikdo jinde mimo domov nezná. Setkala jsem se i s případy, kdy umělci tu „velkou slávu“ nezvládli, moji příbuzní herci a režiséři tohle však naštěstí měli zpracované. Pýše nedali žádný prostor, zato dali průchod zdravým pochybnostem, které k umělecké práci patří.

Diváků si vážím a uvědomuji si, jak velké štěstí na lidi mám. Mám radost z nabídek, které ke mně přicházejí, a z toho, že si kolegové všímají mojí práce. Zároveň nezapomínám ani na to, jak je herecká profese proměnlivá a že nikdy nevíte, kdy budete zase točit a co to bude.

Navíc mi poslední rok od začátku války, který se intenzivně točí okolo mé rodiny z Ukrajiny a Ruska, přenastavil priority. Naučila jsem se některé věci jednoduše pouštět.

V čerstvě odvysílané minisérii Docent režiséra Jiřího Stracha hrajete burlesku. Jak vám erotický tanec šel?

Absolvovala jsem zhruba tři tréninky s výbornými tanečnicemi z Czech Cabaret Show a překvapilo mě, jak je burleska náročná. Přestože si myslím, že se hýbat umím, a prošla jsem – i když s odřenýma ušima – taneční průpravou na DAMU, jasně jsem viděla, že nemám šanci za tak krátkou dobu dohnat jejich léta dřiny.

Když přijel Jirka na plac a předvedly jsme mu choreografii, čekaly jsme nadšené reakce. Místo toho chvíli mlčel a pak navrhl, aby mě ostatní holky posadily na třpytivý stupínek a jenom vozily dopředu a dozadu. Později mi taktně vysvětlil, že to nebylo kvůli tomu, že nezvládám choreografii, ale proto, abych „vynikla“. (smích)

Líbilo se vám prostředí kabaretu?

Velmi mě chytlo. Především nádherné ručně šité kostýmy tanečnic, make-up nebo rekvizity, jako jsou třeba peří nebo třpytky. Nejvíc se mi líbí filozofie burlesky, která vlastně není o odhalování, ale o flirtování a svádění. Nespatřuji na ní nic vulgárního či nevkusného, v provedení profesionálních tanečnic je to umělecký zážitek.

Myslím, že v řadě nočních klubů by byly považovány za světice z hlediska přístupu k nahotě.

Čím vás role Oxany, bývalé baletky, která je spolumajitelka posilovny a zároveň vystupuje v tanečním klubu, oslovila?

Znala jsem pouze synopsi k Docentovi, nikoliv konkrétní roli. Toužila jsem si vyzkoušet práci s Jiřím Strachem, o kterém jsem slyšela samou chválu. Když jsem tedy vešla do castingové místnosti, kde byla spousta lidí, byla jsem připravena na improvizaci nebo na čtení jednotlivých scén. Jenže nic z toho se nestalo.

Jiří si mě posadil proti sobě na židli a chvilku jsme si povídali, pak mi poděkoval s tím, že má všechno, co potřebuje, a že se brzy uvidíme na place.

Později jsem se ho ptala, jak poznal, že jsem pro roli ta pravá, když ani nevěděl, jestli umím napodobit východní přízvuk. Dozvěděla jsem, že pro něho je stěžejní energie, kterou herec či herečka vyzařuje, viděl také moji předešlou práci. Bylo to pro mě velmi zajímavé setkání.

Divákům se dost možná uleví, že nehrajete vražedkyni. V této roli vás vídají často, třeba v Případech I. oddělení či nové detektivce Místo činu České Budějovice.

Nesdílím pocit, že patřím do škatulky vražedkyň, třeba ve Stockholmském syndromu jsem figurovala jako oběť, ve zmíněném Docentovi jako svědkyně. Jenže občas se stane, že projekty, které se točí v různou dobu, jdou ve stejnou dobu na obrazovky. To jako herec nemohu ovlivnit. Poprvé jsem se s touto rolí setkala ve Spravedlnosti, pak jenom párkrát v průběhu pěti let.

Vražedkyně jsou rafinované, procházejí psychologickým vývojem, je to zajímavá herecká výzva. Musí se chovat jako chameleoni. Když jsme točili Případy I. oddělení, neustále jsem se ptala režiséra Michala Blaška, jak se může mladá matka chovat tak chladnokrevně. Bavilo mě odhalovat a domýšlet si její vnitřní pohnutky. Jenže když víte, že scénář odpovídá skutečným událostem, naskočí vám husí kůže.

Vybíráte si role v minisériích či seriály s detektivní zápletkou cíleně?

Spíš bych řekla, že to přichází samo, žádný prvotní kalkul v tom není. Osobně mě tento žánr nesmírně baví v jakékoliv roli. Kriminálky, pokud jsou dobře napsané a jdou pod povrch, rozkrývají lidské duše. Právě proto si myslím, že jsou tak oblíbené a že jich tolik vzniká.

Když už jsme u žánrů – existuje nějaký, kterému se vyhýbáte?

O žádném nevím. Ráda zkouším různé věci, nejblíže mému srdci jsou dobovky. To jsem si zkusila už v Boženě Němcové, kde jsem hrála Karolinou Světlou, nebo při natáčení minisérie Herec, kde jsem hrála Martu Švarcovou, zapálenou komunistku. Letos půjde do kin i snímek Světýlka, jenž je zasazen do devadesátých let.

Zápletka se točí kolem několika letních dní ze života šestileté holčičky, kdy si uvědomí, že se manželství jejích rodičů rozpadá. Když jsem se koukla, jak mě jako její maminku oblékli a nalíčili, viděla jsem svoji maminku v mládí. Podobná věc se mi stala i v Herci, kde zas vypadám jako kopie své prababičky.

Proto je máte tak ráda? Díky této fascinující proměně?

To také. Ale i díky tomu, že se můžete ponořit do jiné doby. Během příprav na roli vidíte a čtete desítky dokumentů, ovšem nikdy to není dost. Hodně vyzvídám i od kostýmních výtvarníků, maskérů nebo filmových architektů, proměňuji se v nadšené dítě, co baží po informacích.

A teď mě napadá, že jsem si nikdy nevyzkoušela pohádku. To je taky takový dětský sen. Pomalu odrůstám věku princezen, tak se trochu bojím, aby mě to neminulo. (smích)

Třeba to přeskočíte a budete rovnou královna.

Zatím to nevypadá, na castingu na princeznu jsem byla jen jednou. Oblékli mě do růžových šatiček, nalíčili, udělali lokýnky a pak mi z produkce zavolali, že si mě režisér vybral do role smrtky. No nakonec se ani smrtka neuskutečnila, ale rozesmálo mě to.

Přála bych si například dobře napsanou komediální roli. Ladislav Mrkvička, náš pedagog na DAMU, říkal, že jsem komediální typ, ale než najdu režiséra, který to ve mně uvidí, budou mě obsazovat častěji do rolí žen se složitým osudem. Takže zatím stále čekám.

Říká se o vás, že jste poctivá herečka, která je pro roli schopna hodně obětovat. Co byste své duši neudělala?

Nešla bych přes mrtvoly a nechtěla bych žádnou roli získat nepoctivým způsobem. Uvědomuju si křehkost duše a jak jednoduché je ji otupit, zradit – třeba kdybych dělala věci jen pro peníze, nikoliv z vnitřního přesvědčení.

Přípravám jsem schopna obětovat hodně: přiberu, zhubnu, nechám se ostříhat dohola, kdybych se do role zamilovala. Rozdíl je v tom, že zatímco před pár lety bych to všechno udělala rovnou a nemyslela na následky, teď bych byla o dost opatrnější a chtěla bych mít odborný dohled. Cítím, že nechci ubližovat svému tělu. Nechci být zbrklý sprinter, ale maratonec.