Eliška Křenková: Nejsem křehká víla

Koncem března dostala svého prvního Českého lva za vedlejší roli ve filmu Všechno bude slovinského režiséra Olma Omerzua. Od té doby se nezastavila a natáčela jak pro kina, tak pro televizi.

K jejím posledním projektům patří televizní seriál Sever a film Tiché doteky. Další si odbydou své premiéry v nadcházejících týdnech.

Zdá se, že se ze mě stává workoholička. (Smích) Pracuju vážně hodně. Letos jsem natočila třeba ještě jednu pohádku nebo krátký film Poslední den patriarchátu. Ten jsme dodělali na přelomu srpna a září, teď je v postprodukci.

Ani nevím, co vám k němu mohu říci. Je to zatím tajný. Prozradím snad jen to, že název odpovídá ději.

Dalo by se to tak říct. Ale nevyzvídejte.

Asi dvakrát v životě se mi stalo, že jsem delší dobu neměla žádnou roli, v divadle ani ve filmu. Prostě nic.

Nejdřív jsem ve volných týdnech cestovala, pak mi došly peníze. Existovala jsem z podstaty a řešila v sobě, kde je chyba. Docházela jsem až k úvahám, že – když nemám práci – herectví mi asi není souzeno, že mi to nejde.

Životní plán Bé v tomhle směru jsem nikdy neměla, ani nemám… Teď bych se s danou situací určitě vypořádala líp než krátce po škole, kdy jsem čekala začátek kariéry, který se jaksi opozdil.

Zlomem se stal až Rodinný film, kde mi nabídl roli Olmo, pak televizní Pustina. Byl to ale právě Olmo, který mi pootevřel filmařský svět. Spolupráci s ním z mnoha důvodů považuju za zásadní.

S manipulací jsem se setkala a stále setkávám: v osobním i pracovním životě a také ve veřejné sféře. Česká republika je totiž manipulovatelná a manipulovaná různými politiky.

Přitom je to téma, o němž se – k naší škodě – moc nemluví. Sama jsem dlouho neuměla manipulaci vůbec poznat. Zlepšilo se to tak před dvěma lety, tehdy jsem se zároveň naučila těmhle věcem říkat ne. A jsem dost nekompromisní.

Snažím se o to. Tuhle odvahu jsem nezískala výchovou, našla jsem ji s věkem, přišla s nabytými zkušenostmi, nabytou sebeúctou.

Nevystačila, což jsme při přípravě hodně řešili. Snímek navíc vznikal v koprodukci, jejíž součástí byli Nizozemci, ti mají angličtinu skvělou už ze školy. Ta moje je naopak stále ve fázi učení.

Mám soukromého učitele, s nímž jsem scénář pilovala větu po větě, repliku po replice, aby si vše následně sedlo. Své mezery v angličtině cítím. Obecně jsem k sobě hodně kritická.

(Smích) Číňané? Práce s nimi je vážně poněkud jiná. Jdete před kameru, aniž tušíte, co budete ten den točit. Tedy, vy víte, co by to mělo být, jenže na místě je vše většinou jinak.

Jako by česká část štábu, která natáčení u nás zajišťuje, měla sem tam odlišné informace než hlavní štáb. A to není jen moje zkušenost.

Čínský režisér je ten, komu se neodporuje. Občas taky dostane náhlou pohnutku, která úplně rozbíjí původní ideu, scénář, a všichni kolem něj se ji ze všech sil snaží – bez ohledu na důsledky – naplnit.

Důsledkem je to, že jako herec nevíte, co se daný den točí. Naposledy jsem hrála v jejich filmu The Great Detective.

Ne. Při natáčení na mě mí herečtí kolegové mluvili mandarínsky, já jim odpovídala anglicky. Díky scénáři v angličtině jsem ale tušila, co mi říkají, co a jak bude na sebe navazovat, jak po sobě jdou dílčí scény. Při postprodukci mě pak předabovali do mandarínštiny.

Viděla jsem jen nějakou ukázku, kde se bez mluvení mihnu asi na dvě vteřiny.

Cítila jsem se tam skoro jako doma. Možná je to tím, že v ní jezdí české tramvaje, ulice jsou podobné těm našim. Město je hezky placaté, lidi tam začínají jezdit na kole, vznikají tam příjemné kavárny…

S režisérem snímku Michalem Hogenauerem jsme se shodli, že se Riga může za pár let díky atmosféře stát „malým Berlínem“. Většinu času jsem ovšem trávila kdesi uvnitř domů, na natáčení.

Odpočívám-li v Praze, dělám něco pořád. Tedy, když nespím, což dělám taky ráda…

Snažím se plnit resty typu: sejít se s rodinou, s kamarády. Když točím, hodně mi chybějí, je mi líto, že nejsou poblíž. Ráda taky koukám na filmy, seriály. Chci vědět, jak se hraje, co lidi zaujalo. Nové věci kombinuju obvykle se starými kusy, klasikou.

Podrobný přehled považuju za součást mé profese. Sečtu-li to, jsem schopná dva dny nevylézt z bytu, koukat se a koukat.

Zrovna včera jsem dokoukala Euforii z produkce HBO. Úplně mě dostala. Podle mě se nedá srovnávat s žádným jiným seriálem. Popisuje svět amerických středoškoláků, různé závislosti moderního světa, sociální sítě, Instagramy, deprese, drogy…

Tohle téma je, myslím si, přenosné na celý svět. Po každém z dílu jsem měla pocit, že můj mozek je přeplněný. Proto jsem dokázala sledovat vždy jen jeden.

Jak herečka, tak tanečnice je interpretka, performerka. Blízké mi je tak obojí, obojí jsem i studovala: nejdřív choreografickou střední školu, pak DAMU – alternativní divadlo.

Dobře jsem to následně zkombinovala. Pohybovou paměť, pohybovou průpravu totiž používám k práci stále. Často hraju tělem, což je podle mě v mé profesi důležité. Tělem zahrajete cokoli. Jsem si jinak poměrně jistá, že kdyby nebylo Rafťáků, jsem taneční choreografka.

(Smích) Já jsem dobrá ve všem. Musím-li ty věci srovnávat, tak to vyhrají ty rigy.

Pomáhají obecně hercům v pohybu. Díky nim „létáme“, děláme přemety, skoky do výšky, které pak diváci vidí v kině. Pomohou vám při natáčení mnoha akčních scén, těch, kdy do vás třeba někdo střelí silnou ráží, někdo vás přišpendlí na zeď.

Jak jsem říkala, máte je na těle a v momentě určeném scénářem za ně někdo zatáhne, aby vše před kamerou vyšlo. V tom samém zlomku vteřiny musíte hrát i svou roli. Je to velmi těžké zkoordinovat, zcela jiné než to, na co jsem zvyklá. I proto jsem do natáčení pohádky šla.

I v tomhle směru mi pomohla má taneční minulost. Po vysvětlení, co mám s lukem a šípy dělat, jsem při cvičení dovedností zapojila zmíněnou pohybovou paměť.

K lukostřelbě potřebujete správnou činnost celého těla, nejen rukou. Jistě, ty vás z ní taky bolí, ovšem posilujete i jiné svaly, o nichž samozřejmě předem vůbec netušíte, že je máte…

Ze švihající tětivy vás může bolet i předloktí. A rozbitý šíp mi taky rozsekl prst. A abych byla v lukostřelbě dobrá? Musela bych hlavně střílet a střílet.

Myslím si, že na lidi, kteří mě neznají, jako víla působím. Ti, co mě znají, by tohle ovšem o mně rozhodně neřekli. Nejsem křehká víla. (smích)

Vyhrává film. Práce na něm je obvykle soustředěnější, což mi vyhovuje. I když i tady se branže mění, až neúprosně se zrychluje…

Když se tedy rozhoduji, pročítám nejen konkrétní scénář, řeším také, kdo snímek produkuje, kdo je režisérem, kdo budou moji herečtí kolegové. Aspektů je moc. A podívejte se na skvělou Pustinu. Je to seriál, ovšem v mnohém připomíná osmihodinový film.

Ráda bych ještě cestovala. Chtěla bych vidět třeba Yellowstonský národní park, projet víc Jižní Ameriku. Ráda bych taky líp mluvila anglicky, naučila se další jazyk, možná španělštinu.

Ráda bych dostala zásadnější roli v zahraniční produkci, v dobrém projektu, abych byla braná jako evropská herečka. No, a ještě jsem nestihla mít dítě…

Samozřejmě vím, že žádný z těchto plánů do ledna nestihnu realizovat. Taky mám někdy pocit, že mám mozek úplně zahlcený scénáři, což hatí ty plány s jazyky!

Kombinuju obojí. Mám malý analogový foťák z bazaru. Olympus Mju. Někdo mu říká mejdlo. Focení s ním je až dobrodružné. Nad každým záběrem musím víc přemýšlet, což mě baví.

Znovu a znovu si opakuju: Teď počkej, promysli si kompozici, koukej se pořádně do hledáčku. Mobil je v tomhle směru jiný, nacvakáte rychle dvacet třicet záběrů, pak si z nich vybíráte nejlepší. Analog vám tuhle šanci nedá. Do poslední chvíle, tedy do té, než držíte vyvolané snímky v ruce, nevíte, co vyšlo a co ne.

Ve všech směrech. Tenhle risk mě hodně baví. Když mi přijdou zpracované fotky e-mailem, těším se na ně jako dítě na rozbalování dárečků. Probírám jednu po druhé, hodnotím: Ta vyšla výborně, tohle mohlo být lepší, a tohle je co?

Nedávno jsem vzala foťák na velkou dovolenou do Indonésie. Čtyři filmy do něj mi koupil můj kluk. Právě on mi jich na podobné cesty vždy dává hned několik a říká: nevracej se, dokud je nevyfotíš. Poslouchám ho.