Eliška Křenková: Miluju místa, kde proudí energie a tepe život

Jezdíte ráda na filmové festivaly?

Ano, protože to je příležitost, jak vidět hromadu dobrých filmů na jednom místě. Proto se letos tak těším do Varů, kde se chystám užít si nejen vlastní premiéru, ale i další soutěžní filmy. Možná zvládnu i nějaký drink na party. (rozhovor vznikal před počátkem festivalu)

Už dávno jsem ale vyrostla z toho, abych pařila do čtyř do rána, byla další den nepoužitelná a prošvihla promítání, na které se těším. Když si to dám na misky vah, radši party oželím a půjdu do kina.

Hlavními hrdiny filmu Úsvit, který na festivalu představíte, jsou těhotná nedostudovaná lékařka Helena a její manžel Alois, ředitel továrny, který v roce 1937 přijíždí na Slovensko vybudovat průmyslové město po vzoru Zlína. Kam se dá snímek žánrově zařadit?

Chápu, že filmům se dávají nálepky, aby to měl divák jednodušší, někdy to ale nemusí být úplně přesné. A i když je Úsvit označován jako dobové drama, přechází mezi žánry, je to melodrama, trochu detektivka, zároveň v sobě nese prvky thrilleru či westernu.

Děj se odehrává ve fiktivním městě Svit v Tatrách a natáčel se unikátní technikou v kombinaci reálných záběrů, dekorací a modelu celého města v poměru 1:7. Můžete popsat, jak natáčení probíhalo?

Na české podmínky se jedná skutečně o neobvyklou věc, protože je to velmi nákladné. Americké výpravné filmy typu Pán prstenů či Letopisy Narnie podobné techniky používají běžně.

Reálné kulisy zlínského náměstí s botou, obchody nebo čelo Společenského domu vznikly v Dřísech, zatímco zmenšeniny baťovského komplexu byly postaveny v hale u Slaného.

Točili jsme ve skutečných kulisách a měli za sebou jednobarevné pozadí. Stejné záběry se pak dotočily ve vymodelovaném městečku, následně se obě kompozice upravily a daly k sobě, aby to sedělo. Popisuji to velmi laicky, každopádně při natáčení Boris Masník (tvůrce speciálních efektů – pozn. red.) hlídal, aby byly scény totožné, měl při ruce šablonu městečka a přesně měřil všechny obrazy, které jsme dělali.

Jako herečka hodně vycházíte z práce s tělem a mimikou. Ve své roli jste ale měla těhotenské bříško. Vnímala jste rozdíl?

Těhotná jsem nikdy nebyla, proto jsem ještě před natáčením chodila s umělým těhotenským břichem, abych se dokázala hýbat přirozeně. Bylo to hodně nepohodlné, zejména když bylo horko. A také při chození na záchod. Na druhou stranu ke mně byli lidi přívětivější. Na ulici se usmívali, v obchodech byli milí, v tramvaji mě pouštěli sednout.

Těhotenství Helenu definuje, a tak mi zkoušení velmi pomohlo v tvůrčím procesu, protože přes pohybové omezení se k postavě snáze dostávám. Těhotenství hraje v příběhu zásadní roli, je spouštěčem všech věcí, které se dějí. Trochu by mě zajímalo, jaká by byla Helena bez toho břicha, jestli by její postava nepostrádala tu roztomilost a naléhavost, kterou jako nastávající matka má.

Už během natáčení jste uvedla, že Helena je neobvyklá hrdinka. Čím si vás získala?

Ta postava je skvěle napsaná, celý scénář od Mira Šifry je velmi propracovaný. S takto kvalitním základem mi postava doslova kvetla pod rukama. Bavili jsme se o tom i s režisérem Matějem Chlupáčkem, že s tak přitažlivým scénářem se pracuje lehce a snadno mu dokážeme vdechnout život, posunout ho, prohlubovat ho.

Helena je nejsilnější postava, jakou jsem kdy hrála. Svým způsobem je wonderwoman (přeneseně superhrdinka – pozn. red.), ovšem nechtěla jsem, aby byla úplně perfektní. Šlo mi o to, aby působila reálně a měla i negativní vlastnosti. Vždycky bude trochu fracek a malá holka, ale já se jí budu zastávat.

Takže mnohovrstevnatá hrdinka…

Během několika dnů přijde o naivitu a veškeré dívčí ideály, které se týkají vztahů a fungování světa. Hledá své místo ve světě, postoje vůči věcem a lidem okolo, stává se odvážnou ženou.

Zároveň v jejím základu zůstává hledání pravdy, což hodně souvisí i s tím, že je těhotná. Helena bojuje za spravedlnost, její muž zas za tu svoji. O tom je celý film. Všichni v něm hledají svoji pravdu.

A ta bývá občas dost rozdílná i u dvou blízkých lidí.

Helena i její manžel se dají označit za velmi pokrokový pár na danou dobu. Myslím však, že ona je pokrokovější než její muž, na což jako dvojice tvrdě narazí. V určitý moment udělají oba chybu. Ona dá přednost pravdě před vztahem, on dá přednost práci před manželstvím.

Jsem si jistá, že i v divácích se budou dojmy tříštit. Část bude sympatizovat s Aloisem a Helena jim přijde jako rozmazlená hysterka. Najdou se ale určitě i lidé, kterých se více dotkne Helenino vnímání světa. Nejde říci, co je správně a co špatně, věci nejsou černobílé.

Myslím, že film nejlépe vystihuje jeho anglický název Nikdy jsme nebyli moderní. Přitom se podstatně dotýká i tématu intersexuality. Na projekci přišli i lidé z LGBT komunity, kteří na to reagovali tak, že by film rádi pustili mámě nebo babičce, protože je stravitelně podaný. Citlivě zobrazuje věci, se kterými může mít starší generace problém, protože je nechápe a neumí si je představit.

Zároveň jsem si jistá, že existuje skupina diváků, která by nešla na film o intersexualitě, protože to třeba není jejich téma, ale šli by na Úsvit, který v sobě tuto tematiku obsahuje.

Vaše léto se ale kromě Úsvitu nese i ve znamení Letních shakespearovských slavností. Hrajete v režii dua SKUTR v představení Bouře. Prý to pro vás byl takový návrat do dětského pokojíčku.

No, to teda byl. Kluci (režijní duo SKUTR tvoří Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský – pozn. red.) mi zavolali, jestli bych vzala roli Mirandy v Bouři, a já s nimi opět chtěla spolupracovat.

S klasickým textem jsem se od školy nesetkala, musela jsem se s ním dost poprat, má úplně jiný jazyk než Amerikánka. Bez Shakespeara by divadlo i literatura vypadaly úplně jinak. Nikdy není na škodu si připomenout věci, ze kterých vychází naše kultura. Když ještě přidáte tu neopakovatelnou atmosféru hraní pod širým nebem, je to zážitek pro herce i pro diváka, ve kterém je obrovská svoboda a letní vibrace.

Z představení Amerikánka se stal fenomén. Je to drsný příběh dívky dospívající v socialistickém Československu. Proč myslíte, že má takový úspěch?

Zrovna nedávno jsem nad tím přemýšlela, když jsem narazila na úryvek z knihy Na východ od ráje. John Steinbeck píše, že jenom příběh nesoucí hlubokou pravdu, která se týká všech, dokáže vydržet desítky let. A aby ten příběh přetrval tak dlouho, musí být velmi lidský, člověk musí cítit, že se ho dotkne.

Přesně tak vnímám Amerikánku. Je v ní obsažená jakási esence života, archetypy, které se vrství na sebe a dokážou lidi přesně zasáhnout. Asi proto si příběh Amerikánky žije vlastním životem.

Co s vámi osobně to představení udělalo? Čím jste Amerikánka?

Podstatně se do mě otisklo, proměnilo mě. To je však dané i tím, že za necelých pět let, co ho hrajeme, se mi zásadně změnil život v mnoha ohledech. Pro mě osobně je to životní přístup, něco, co mě podrží, když je mi opravdu blbě.

Hra je vlastně sólo pro dvě herečky, na jevišti jste pouze vy a vaše kamarádka Tereza Ramba. Musely jste si domluvit nějaká pravidla, jak při takto intenzivní práci uchránit vaše přátelství?

Ano, to bylo potřeba. Nastavovat si hranice mi obecně připadá rozumné, i když v tom nejsem vždy důsledná, postupně se to učím. Vlastně i Terka. Náš vztah se proměnil nejen tím představením, ale i věkem, obě jsme prošly transformací. Začínaly jsme zkoušet jako dvě nevycválané kozy, dnes je Terka maminka a já jsem také úplně někdo jiný. Amerikánka je svědek naší proměny.

Jak dlouho jste pro tak niterný příběh hledaly optimální hereckou polohu?

Rozhodně jsme ji ladily ještě dlouho po premiéře. Svým způsobem je trochu jiné každé představení, něco nového si uvědomím, najdu, i když už si myslím, že víme, co hrajeme, že známe hru skrz naskrz.

I lidi z našeho týmu, kteří Amerikánku viděli třeba stokrát, se na ni stále chodí koukat, nepřestává je bavit a je to pro ně pokaždé jiné. Jsem přesvědčená, že kdyby diváci, kteří představení viděli na začátku, přišli teď, budou mít zcela jiný zážitek. Hru nebudou vnímat stejně.

Patříte k nejobsazovanějším herečkám. Nejvýraznější role máte ve filmech, hrajete ale i v seriálech. Vyžadují seriálové postavy menší úsilí?

Ne, to se takto nedá říci, třeba Pustina rozhodně odpočinková nebyla. Záleží vždycky na konkrétní roli a na projektu.

Vyhovuje mi střídat různé typy postav, vždy mi však musí otevřít nový obzor, být určitým způsobem zajímavá. A takových v tuzemském prostředí zas tak moc není.

Netajíte se tím, že chodíte na terapie. Není určitou terapií i herectví?

Herectví může být terapeutické, ale zároveň pořádně traumatické. Jsem dost introvertní, vždycky musím vyjít ze své komfortní zóny, což je samo o sobě nepříjemné. Mám spoustu traumatických zážitků z natáčení, i když ty krásné rozhodně převažují.

Někdy mě scénář hází do situací, ve kterých se objevují bolavé vzpomínky. Během hraní se spouští cosi, co vás dostane do nejrůznějších koutů lidské duše, včetně těch, do kterých se nechcete podívat. Kvůli roli ale musíte.

Kromě terapie si čistíte hlavu jak?

Odpočívám různě, třeba chodím do přírody, na filmy, aktuálně mě nabíjí sluníčko. Chtěla bych se vrátit ke thaiboxu, který miluji. Nejvíc ze všeho mě asi baví focení. Ideálně na cestách, takže jakmile odjíždím z Prahy, beru si s sebou foťák. Používám kompakt a k tomu tahám filmy. Skvěle si při tom odpočinu. Díky tomu, že je to introspektivní činnost, mohu být ve větším kontaktu sama se sebou, což se mi v práci nedaří.

Kdy jste držela foťák v ruce poprvé?

No, pár let to už bude, jen fotím víc a víc. Před nedávnem jsem tři a půl měsíce cestovala po Asii, měla jsem dost času se na fotku zaměřit. Obyčejně neřeším, co mám ve foťáku za film. Při své poslední cestě jsem to vyšperkovala, vzala kompakty dva, v jednom byl černobílý a ve druhém barevný film. Podle nálady jsem vždy sáhla po jednom z nich. Začala jsem se víc zajímat o techniku, vnímat víc světlo.

Říkala jsem si, že bych se mohla naučit vyvolávat fotky, i když mi to přijde jako zdlouhavý a trochu riskantní proces. Mám ráda věci s kontextem, které nekloužou po povrchu, vyžadují hlubší znalost. Dneska se to moc nenosí, nechci však zakrňovat.

Na Instagramu máte pestré portfolio, které zahrnuje portréty i krajinky, barevné i černobílé snímky. Co vlastně nejraději fotíte?

Paradoxně jsem krajinkou začala, přitom hodně fotografů i malířů na to jde opačně. Například Robert Mapplethorpe (1946–1989, slavný americký fotograf – pozn. red.), souputník Patti Smithové (americká básnířka, hudebnice a první dáma punku a nové vlny – pozn. red.), se od syrových až pornografických fotek dostal ke kytkám.

Asi u mě záleží na konkrétním období. V Asii jsem nějak automaticky začala fotit lidi, jsou to jiné emoce než v krajině. Dokumentární fotka tedy asi momentálně vede.

Nepřemýšlíte nad výstavou?

To úplně ne, i když mám z Asie skoro tisícovku analogových snímků a moc nevím, co si s nimi počít. Samozřejmě nejsou všechny podařené, takže je momentálně selektuji. Chystám se s nimi dál pracovat, dát jim nějaký kontext, nechci je házet jen na Instagram.

Hodně cestujete po světě. Máte seznam vysněných destinací, nebo je to náhodný výběr podle levných letenek?

Na levné letenky moc nekoukám, většinou je to spontánní výběr. Existují místa, která mě lákají a kde jsem ještě nebyla, například Latinská Amerika nebo Japonsko. Také se toužím vrátit do Maroka a na Saharu, kde to zbožňuju.

Nekonečné duny písku a horko. Co vás na poušti uchvátilo?

Vydala jsem se tam v zimě, kdy byla opravdu zima, protože teplotní rozdíl mezi dnem a nocí se může vyšplhat i ke 30 °C. Fascinuje mě ticho, které tam panuje. Ze začátku působí úzkostně, pak si zvyknete a začne se vám líbit.

Pro mě je to nádherná krajina, kde jsem viděla nejkrásnější východy a západy slunce. Neuvěřitelnou energii má poušť i v noci, kdy máte pocit, že je nad vámi koberec utkaný z hvězd jako v baladách a pohádkách. A nic takového jako světelný smog tam neexistuje.

Také cítím silný pocit uzemnění, silný element země, podobně jako v Egyptě na Sinaji. Asi je to ozvěna našich kořenů, říká se přece, že všichni pocházíme z Afriky, že jde o kolébku civilizace.

Takže vám při cestách nevadí nepohodlí?

Miluju živočišnost, místa, kde proudí energie a tepe život. Jako jsou třeba tržiště. Ráda smlouvám, špína mi nevadí. Nemám problém strávit pár nocí v hostelu, ve smíšeném pokoji na palandě, pak však potřebuji svoji sprchu a vlastní prostor.

Ač si o sobě myslím, že jsem holka do nepohody a nezblázním se z toho, když se jeden večer neumyju, nemusím být neumytá týden. To fakt nepotřebuju. Pohodlí mám ráda a nevidím důvod si ze života cokoliv ukrajovat. Mám ráda život se vším všudy, chci věci poznávat a zkoušet, co mi vyhovuje.