Článek
A silné geny v sobě rozhodně nezapře, o čemž svědčí i její břitká ironie a nadhled…
Jak sama říká, je sebestředná optimistka. Do místnosti vpadne jako uragán – hodně se směje, gestikuluje a přehrává veselé i hororové historky ze života. A skvělou češtinou! Jen těžko přitom uvěříte, že loni oslavila pětasedmdesátku.
Do rodné Prahy se vracíte jednou za rok, máte oblíbené místo, kam vždy zajdete?
V první řadě do Kostelní ulice, kde jsem vyrůstala. Na rozdíl od většiny města je tam všechno pořád stejné, jen bez nás. Technické muzeum stojí, akorát v parku přibyly barevné plastiky zvířat…
Nikdy také nevynechám návštěvu hřbitova, kde leží táta, máma Božena a nejmladší sestra Kateřina. Scházíme se tam celá rodina, tedy já a tři bratři s partnerkami, a je vždycky veselo.
Se sourozenci máme různé povahy, ale v základním přístupu k životu se nelišíme. A přes velké vzdálenosti a stáří při sobě pevně držíme
Hodně se smějeme, střílíme si ze sebe jako kdysi u večeře, je to pro nás taková schůzka s rodiči. Občas se na nás někdo dívá pohoršeně, že rušíme klid, ale pro nás je to ujištění, že tady stále jsme a je to dobré.
Jaké bylo vaše dětství?
Dětství bylo určitě základ. Jak jsme dnes všichni dědečkové, tety nebo strýčkové, zdá se nám, že se mladá generace nechová tak, jak by měla. Ale my se tak také nechovali, byli jsme asi stejní.
V jednom ohledu je to však jiné – našim rodičům se povedlo, že ačkoliv máme různé povahy, v základním přístupu k životu a energii se nelišíme. Jsme loajální a i přes velké vzdálenosti a stáří při sobě pevně držíme.
Nevím, že by jeden o druhém špatně mluvil nebo se odmlčel. Samozřejmě špičkování a ironie nám nechybí. Tak to měli už táta s mámou. Oba byli silné osobnosti.
Otec vás prý naučil vyskakovat z tramvaje.
Ano, v zatáčce. Z dnešního pohledu byl špatný otec. Když jsme na výletě zmokli, měl heslo: To na tobě doschne. A vše, co jsme dělali, porovnával s koncentrákem, ze kterého se zázrakem vrátil živý. Když nedojíš jídlo, neumyješ si zuby, umřeš jako v Osvětimi, říkal. Neměli jsme z toho pojem, ale chtěli jsme přežít. To nás zocelilo. On sám pak napsal knihu Továrna na smrt a dělal maximum pro to, aby veřejnost na hrůzy války nezapomněla…
Ale s výchovou nepomáhal. Babičky jsme neměli, takže já jako druhá nejstarší dostala na starost malé sourozence. Honza se narodil, když mi bylo sedm. Měnila jsem mu plenky a naši ho dávali na noc k nám do dětského pokoje, aby se vyspali.
Široká rodina se schází obvykle dvakrát do roka. V létě v Česku na Vinohradském hřbitově a v zimě v teple u moře. Stále dohánějí léta odloučení.
To málem dopadlo špatně, že?
Ivoušek, který působil jako vzorný chlapec, mi navrhl, že až bude Honza brečet, mám mu na hlavu položit polštář. Naštěstí jsem ukecaná a hned jsem hlásila mamince, že budeme mít konečně klid. Ona mi ani nevynadala, ovšem na noc si Honzu zase odnesli.
Jo, Ivoušek byl pro mě vzor, studna moudrosti, takový Google. Vyrostl z něj elegantní a jemný muž. Mezi ním a nejmladší Kateřinou bylo rozpětí sedmnácti let. Nejvíc času jsem prožila s Honzou, který byl opravdu nesnesitelný, takový grázlík. Maminka na něj nestačila, proto jsem já musela být rázná.
A uplácela jsem ho odměnami, žádné čokolády – zajímaly ho peníze. Půjdu nakoupit, kolik dáš? ptal se. Dokonce za peníze i žehlil, sotva dosáhl na prkno. Brzy jsem si začala přivydělávat hodinami všeho možného, takže jsem měla něco málo po kapsách.
Zbýval vám čas na sebe?
Mám v sobě dodnes hysterii, jak jsem toho chtěla co nejvíc stihnout. Neumím být v klidu, odpočívat, pořád lítám jako hadr na holi. Ale baví mě to.
Chodila jsem tehdy na fůru kroužků, hlavně mě chytlo divadlo, hraní. S kámoškami jsme si přehrávaly pohádky, přijela jsem s kočárkem na hřiště a hned ze mě byla princezna. Ve škole to pokračovalo.
David Kraus: Ulovila mě čarokrásná moravská děva s lahví slivovice
Ta princezna ve mně zůstala. Jednou jsem s manželem procházela krásný italský zámek a on povídá: Máš pocit, že jsi tu doma, viď? Chováš se jako jeho majitelka. Říkám, že jsem tam možná žila v minulém životě a jsem na některém z portrétů na stěnách. On na to: A nenapadlo tě, že jsi tu třeba myla schody? Ty vždycky myslíš na to nejlepší. Což je pravda. Ne že bych byla namyšlená, ale o nejhorší variantě neuvažuju.
Na DAMU vás nevzali, proč jste to vzdala a nezkusila znovu?
Původně jsem byla rozhodnutá jít na rok do továrny a opět se přihlásit. Byla jsem přesvědčená, že mám talent aspoň jako Sarah Bernardová. Jenže herectví bylo proti vůli tatínka, tvrdil, že bude-li někdo komediant, vyhodí ho z domu. Tak jsem zvolila filozofickou fakultu, obor francouzština – španělština.
Jednou jsem potkala své herecké kamarády Táňu Fischerovou a Petra Svojtku a viděla jsem na nich obdiv, že studuju na univerzitě, zdálo se jim to mnohem významnější než chodit na DAMU. To mě ovlivnilo a získala jsem pocit, že musím zůstat. Divadelní kroužky jsem ale neopustila, s Radimem Vašinkou jsem účinkovala třeba v divadle Orfeus.
S manželem Ignaciem (vlevo), bratrem Ivanem a jeho ženou Naďou, Paříž 1993.
Hrála jste i později?
V Bogotě jsem si jednu dobu přivydělávala v televizních inscenacích. Byla to legrace, ale potvrdil o se mi, že to není moje parketa. Manžel byl velmi shovívavý a čekal, až mě to přejde. Měl strach, abych nezapadla mezi kumštýře, kteří měli v Kolumbii ještě horší pověst než u nás. Šeptalo se, že všichni spí se všemi.
Jednou mi režisér vynadal, že ho musím poslouchat, co si o sobě myslím, že nejsem žádná hvězda. Vzala jsem své věci, poděkovala a odkráčela středem. Kapitola hraní skončila.
Jak to přesně bylo s vaším odjezdem do Kolumbie?
Dostala jsem půlroční vízum k postgraduálnímu studiu lingvistiky na bogotské univerzitě. Odjela jsem jako na Slapy, v letních minišatech a s pár věcmi. Bydlela jsem v rodině u strýčka a doháněla španělštinu i chabé znalosti světové literatury z Československa.
Chvílemi jsem myslela, že to nedám, ale zdálo se mi hrozně důležité pro můj život to zvládnout. Čekala jsem, že až se vrátím do Prahy, udělají mě nejmíň rektorkou na UK. Jenže do toho vpadl srpen 1968. A taky jsem se časem sblížila s jedním z profesorů – budoucím manželem Ignaciem.
V Kolumbii neznali pračku, myčku ani vysavač. Restaurací bylo málo a žena tam mohla vstoupit jen s mužem. Pro moji povahu bylo náročné se přizpůsobit
Kdy jste se definitivně rozhodla zůstat v cizině?
Ani pořádně nevím, nejhorší byla nejistota a váhání. Já potřebuju jistoty. Změny a nebezpečí pro mě nejsou snadné. Představa, že se nevrátím k rodině a své pražské lásce, byl zlý sen. Z dopisů jsem věděla, že se situace v Praze zhoršuje, dva bratři už emigrovali, Michal do Ameriky, Ivan do Německa. Neměli to lehké, ale my si nikdy neříkali, jak trpíme, jen pozitivní věci.
Rodiče nechávali rozhodnutí na mně. Stejně tak Ignacius, nechtěl, abych mu to jednou vyčetla. Byl sympatický, kultivovaný, skoro evropský, představoval pro mě most s Kolumbií. Všechny holky o něj usilovaly, vyhrála jsem já. V létě 1969 jsem dostala lákavou nabídku odjet do Kanady, ale už mě nezajímala.
Překvapení pro Ivana k 70. narozeninám v Praze. Zleva Michal, Eliška, Ivan a Jan.
Kolumbie tehdy byla zaostalá země. Jak jste se s tím vyrovnávala?
Neznali pračku, myčku ani vysavač. Restaurací bylo málo, navíc žena tam mohla vstoupit jen s mužem. Cílem dívek bylo dobře se vdát a mít děti, studovaly výjimečně. Pro moji povahu bylo velmi náročné pochopit místní pravidla a přizpůsobit se jim.
Střední třída, do níž jsem se vdala, ovšem měla běžně pomocnice v domácnosti a šoféry. A lidi se ke mně jako cizince chovali moc hezky, uctivě. Což se v průběhu další desítky let bohužel změnilo. Celkově se zhoršila kvalita života.
V tanečních jsem se cítila hloupě ve špatně padnoucích šatech. Maminka si neodpustila poznámku, že mám velké břicho a žádný zadek, zkrátka blbou postavu po tatínkovi. Tak ať se snažím dohnat to hlavou
Přestože (nebo protože) technický pokrok skočil z 19. století rovnou do jednadvacátého. Dnes si můžete objednat jídlo nebo taxík jako kdekoliv na světě. Globalizace a internet přinesly stejnost oblečení i postavení žen – stále víc jich upřednostňuje kariéru. Ale ztratila se individualita, ta mi chybí.
Byla jste velmi krásná, zažila jste od mužů tradiční „macho“ přístup?
Kolumbijky jsou vyhlášené krasavice a já se za nijak zvláštní nepovažovala. Z domova jsem byla zvyklá spíš na kritiku než na chválu. Když jsem šla do tanečních, cítila jsem se hloupě ve špatně padnoucích šatech a maminka si neodpustila poznámku, že mám velké břicho a žádný zadek. Zkrátka jsem zdědila blbou postavu po tatínkovi. Tak ať se snažím dohnat to hlavou. To dělala pořád.
Kolumbijští muži mě neobtěžovali, ani si netroufali, protože jsem se nechovala jako poddajná a poslušná domorodka. Ale dnešní Kolumbijky už mají způsoby a mluvu jako chlapi, bohužel.
Než jste vystoupala na post vysokoškolské profesorky, prošla jste díky své akční povaze různými profesemi…
Po studiích jsem chtěla učit francouzštinu, abych si vydělala vlastní peníze, ale dlouho se mi nedařilo. Tak jsem kývla, že budu prodávat paruky. Sice jsem o nich vůbec nic nevěděla, ale naučila jsem se je nabízet zákaznicím, přesvědčit je. Šlo mi to výborně, projevily se mé herecké geny.
Podobně jako později při učení, obě profese mají mnoho společného, včetně nejistoty, když vstoupíte na jeviště nebo do třídy. Každá třída je jiná, jako každé publikum, jedna osoba vám může všechno zkazit nebo vylepšit. Miluju ten adrenalin.
Ivana Chýlková: Nepatřím mezi spasitele světa
Ignacius z mého prodávání nebyl nadšený a nalákal mě, že pojedeme k moři. Tak jsem lehkovážně odjela s tím, že s parukami bude konec. Přesto jsem po návratu šla drze navštívit bývalou šéfku – a ona mě zase přijala. Než jsem sehnala práci ve francouzském knihkupectví…
Manžel byl vážený občan a uvedl vás do nejvyšší společnosti, jaké na to máte vzpomínky?
Hlavně jsem tam nemohla říkat tyhle věci, ani o parukách, ani o hraní… Což trvá vlastně dodnes, bydlím v domě, kde převládají bohatí, a někteří jsou pěkní snobové. Když jsem v 90. letech na schůzi družstva uvedla, že pracuju na pedagogické univerzitě, byli v šoku. Jedna advokátka se zeptala: Vy pracujete tam, kde padají bomby? Řekla jsem: Ano, ale málo, není to denně.
Dnes dokonce představenstvo našeho družstva řídím, protože mi schůze připadaly zbytečně nudné a dlouhé. Daří se mi také krotit zbohatlíky, kteří vymýšlejí zbytečné platby.
Jak přijala vašeho manžela široká rodina?
Než ho viděli poprvé, myslela maminka, že v Kolumbii žijí lidi na stromech a neznají ani žehličku. Že svůj šarm a velkorysost Ignacius jen hraje a ve skutečnosti má několik žen atd.
Ale on je pozval na dva měsíce do Bogoty a úplně si je získal. Pochopili, jak významné postavení má, nejen jako ředitel institutu Caro y Cuervo, ale v celé společnosti. Třeba když jsme s maminkou nabouraly auto…
Koho jste díky manželovi poznala?
Nejrůznější spisovatele – Marqueze, Fuentese, Vargase… Několikrát jsem se setkala se španělským králem, se spoustou prezidentů…
Mám fotku i s Fidelem Castrem, toho jsem moc chtěla vidět. Nezapomenu na plakát, který visel v Praze na fakultě a vlastně trochu rozhodl o tom, že jsem si vybrala španělštinu: parta vousatých fešáků kráčí vpřed. Naivní romantička jsem byla.
O unikátním životě paní Elišky Krausové si můžete přečíst víc v knize rozhovorů s Vladimírem Krocem Letenka do neznáma.
K setkání došlo v nejhorší dobu, když padl SSSR, na Kubě byl šílený hlad a žádný benzin. Známá mi poradila, abych všechno, co vezmu s sebou, nechala v Havaně. Trička, zubní pastu…
Poslechla jsem. A obdivovala jsem lidi, jak srdnatě svoji situaci berou. Když jsem viděla mámy od rodin, jež se před hotelem nabízely za sendvič, ztratila jsem řeč. Ale jinak je to nádherná země.
Vyhlášeného mafiána Escobara jste asi nepotkala, že?
Kdepak! Teď jsem četla, že se jedna mediálně známá Češka sblížila s jeho synem a chce mu v Česku vydat knihu, v níž se snaží vylepšit otcův obraz. Dokonce na jeho pozvání jela do Kolumbie a navštívila Escobarův hrob. Přitom musí dobře vědět, jakých hrůz se dopustil. Byla s ním spojená mafie, drogy, vraždy. Hrozně mě to urazilo a napsala jsem české velvyslankyni v Kolumbii a kolumbijské honorární konzulce v Praze. Zatím čekám na odpověď.
Vy jste se někdy bála o život?
Ano, právě když v 90. letech začaly padat ty bomby v Bogotě. Escobar pochopil, že už nemůže hrát hru, která mu dřív vycházela, a šlo do tuhého. Bouchalo to kdekoliv a báli jsme se úplně všichni.
Neuvažovala jste o návratu do Prahy?
Ne, nikdy. Ani tehdy, ani po náhlé smrti manžela roku 2005. I když jsem zůstala sama a zpočátku byla bezradná. Naštěstí mě už dřív připravoval na situaci, kdy tu nebude, takže jsem postupně začala plnit jeho rady. Od banální: Nezapomeň, že máš podpisové právo na mé šekové knížce, přes: Neprodávej náš byt, jsi sice lakomá, ale nech si ho. Až po: Pomáhej propojit Kolumbii a Česko.
Dobrá byla taky reakce mojí maminky, která na můj povzdech: Co teď budu dělat? řekla: No co, půjdeš do práce, ne? Nebudeš sedět doma a brečet! Tak jsem šla. To mi pomohlo.
V té době jste pracovala jako děkanka pro mezinárodní vztahy. A založila jste asociaci česko-kolumbijského přátelství Asocheca. Na co jste nejvíc pyšná?
Mám radost, že jsem spoustě chudých studentů umožnila cestovat a využívat stáže v zahraničí. Byla jsem taková prodavačka snů… A Asocheca? Není to velký spolek, našich emigrantů nebylo v Kolumbii nikdy moc. Navíc stárnou a mladí už žijí jinak. Ale nevadí. Hlavním cílem je ukazovat v Kolumbii naši kulturu.
Zajímavé je, že tam znají a obdivují Pražské jezulátko, proto jsem o něm sepsala španělsky knížku. Nebo jsem jezdila po školách s obrázky dětí z Terezína. A teď jsem propagovala Komenského. Kvůli pandemii jsme přešli úspěšně do virtuální komunikace. Na pořádání plesů či koncertů nejsou podmínky, ale aspoň děláme pro děti na velvyslanectví Mikuláše.
Co vás drží v tak výborné fyzické i psychické kondici?
Běhám. Ne že bych trénovala na maraton, ale pořád se hodně pohybuju. A k tomu cvičím pravidelně pilates. Relativně zdravý jídelníček plný zeleniny jsem měla ráda vždycky, sladké mi nedělá s věkem dobře, a tak ho moc nejím. Ale základ jsou asi dobré geny a optimismus.
Na co se těšíte?
Něco mě napadne! Těším se obvykle na věci v horizontu týdne. Jsem vždycky ráda tam, kde jsem, v Praze, nebo v Bogotě. Tam mi teď začne další semestr na univerzitě…
Ničeho, co jsem v životě udělala, nebo naopak neudělala, nelituju, ani že jsem neměla děti, protože Ignaciovi stačil syn z prvního svazku. A líbí se mi heslo, že člověk nesmí žít jen sám pro sebe.
Může se vám hodit na Zboží.cz: