Eliška Bučková: Dodržujete-li pravidla přírody, bude k vám shovívavá

Ale tohle všechno jsem já. Všechny profese mě baví, každá z nich mi dává něco jiného. Modeling je záležitostí ega. Reprezentuje mou ženskou stránku. Každá z nás se chce ukázat, každá se chce líbit.

Organizování dětských akcí jsem zdědila po rodičích, kteří se jim dodnes věnují. V nich vidím své naplnění vnitřní, protože jde o práci s přidanou, budoucí hodnotou.

A divadlo? To miluju. Jsem duší umělkyně, která vyrůstala ve folklórní rodině, kde se zpívá, tančí a hraje. Rodná Strážnice je folklórní město, které tradicemi žije. Folklór je mé rodinné bohatství, je uvnitř mých kořenů.

Ano, o což se zasloužily, vedle rodičů, i obě babičky. Doma opatrujeme několik vzácných vyšívaných krojů, které se dnes už neseženou. Patří k nám taky cimbál. Jak bráška, tak táta mají cimbálové kapely. Moje nejmladší sestra zase tancuje a zpívá ve folklórním souboru.

No a já jsem hrávala na housle a tančila ve folklórním kroužku, což mi pomohlo i v semifinále Česká Miss 2008. Tehdy jsem své vystoupení založila právě na těchhle dovednostech. Jakmile zaslechnu slováckou cimbálovou muziku, začne mi srdíčko plesat blahem.

(smích) Co mi francouzsky šeptal do ouška, už nezjistím. Nerozuměla jsem mu. Ale vím jistě, že ho ještě před vyhlášením výsledků v zákulisí učila paní Michaela Maláčová vyslovit mé jméno. Říkal nejdřív Byškova... Je to velmi galantní muž, jenom mě na pódiu zaujalo, jak je malinký. Sahal mi asi po ramena.

Určitě ano, pro mě to smysl mělo. I proto jsem se stala ambasadorkou soutěže Česká Miss Essens. Pomáhám děvčatům, aby byl ten jejich finálový večer co nejvelkolepější, aby se nebála.

To víte, že se báli. Byla jsem ze všech finalistek nejmladší, plnoletá pár měsíců. Nahrnuly se na mě povinnosti nové Miss. Ze dne na den jsem byla známá. Hned po vítězství jsem se musela přestěhovat do Prahy. Dostávala jsem denně sepsaný program, co musím zvládnout. Od rána do večera jsem chodila na rozhovory do médií, natáčela, fotila...

Rodinu jsem neviděla tři týdny. V době, kdy jsem vyhrála, byla Miss jakousi exkluzivní záležitostí, což je i naším cílem s Českou Miss Essens.

Líbil, Praha pro mě byla velkoměsto. Strašně dlouho mi třeba trvalo, než jsem po ní začala jezdit tramvají. Dobře jsem se neorientovala, tak jsem zprvu radši jezdívala autem. Na vše jsem si ale zvykala s nadšením, protože jsem už v milované Strážnici toužila po tom dostat se do města. Myslela jsem si, že je tu víc příležitostí žít, pracovat. Měla jsem velké oči.

Spíš jsem si ji představovala jinak. Vyrůstala jsem na maloměstě a vnímala ji zdaleka, viděla v ní cosi jako New York. Představovala jsem si velkolepost, tajemnost, vzácnost. Jasně že jsem brzy zjistila, že Praha není New York a že sny jsou jedna věc, a realita druhá.

Tohle byla ohromná výhoda, jak si na nový život zvyknout. A s kým jsem bydlela? Se starší sestrou, která v té době v Praze studovala. Dá se říci, že jsem tedy pod kontrolou byla.

Často, protože máme v rodině velmi úzké vztahy. Potřebujeme jeden o druhém vědět. Rodiče za mnou taky do Prahy jezdívali a jezdívají, já se zas ráda vracím k nim. Taky jim volám, každý den, nebo se ozvu sourozencům. Založili jsme i facebookovou skupinu, kam si posíláme fotky. Chceme mít přehled, jak se druzí cítí.

Hodně, ovšem v posledním roce je to jako všude problém, kvůli pandemii se snažíme velké akce nedělat. Já jsem sice už covid v listopadu prodělala, ovšem opatrnost na místě je...

Abychom se vešli, přinášíme do domu velký stůl z terasy. Je nás vážně hodně. Dvě sestry jsou vdané, mají každá po dvou dětech, nejmladší sestra má partnera. Sedíme všude, kde se dá. Má to své kouzlo.

Při těch příležitostech se u nás pak vaří na kvantitu. Maminka vyndá hrnce podobné těm ze školních jídelen a my, holky, jí u plotny pomáháme. Například na Vánoce děláme polévku v jedenáctilitrovém kastrolu, což je takový náš standard.

Je nás pět: bráška a čtyři sestry, z níž nejstarší je Štěpánka a té nejmladší, Rozárce, je osmnáct. Právě ona jezdívá na mé rybářské tábory, kde nám pomáhá.

Už jsem s tím i začala. Tradici letních táborů jsme založili s Kubou Vágnerem před pěti lety. Během měsíce se u nás vystřídá 180 dětí, kterým se po celou dobu plně věnuju.

Nemůžu jednoznačně říct: ryby nezabíjím. Záleží na situaci. Sportovní rybařina má heslo, chyť a pusť. Chytáte ty nejhezčí kousky, pak se přeměří, vyfotí a dá se jim volnost.

Ale když jsem jezdila s Jakubem na expedice, byla situace jiná. Třeba v Mongolsku jsme si museli potravu najít, ulovit sami. Já jsem chytala menší ryby, lenoky, které se připravovaly na ohni, a Jakub chytal krasavce, trofejní velké ryby tajmeny. Ti se zabít nesmějí, jsou chránění.

Obyčejným kamenem. A řeknu vám, bylo to napoprvé strašné. Chytila jsem rybu a křičela na Kubu: Jak ji mám zabít? Poradil mi vzít kámen a bouchnout ji do hlavy. Což se dobře říká, ovšem hůř dělá, když to neumíte a nevíte, kam udeřit, aby moc netrpěla, zemřela rychle. No, zvládla jsem to a od třetí čtvrté ryby mi to problémy nedělalo.

Já už naštěstí ryby nezabíjím. Nejezdím do Mongolska, raději si je koupím. Když jdu rybařit, ráda úlovky pustím zpátky do vody.

Tepláky si na expedice neberu, zahřejí vás jen na chvíli. Balím si s sebou funkční prádlo, protože vím, jak ho vrstvit, aby mi bylo teplo. Je lehké, dobře se skládá, a jedete-li do Amazonie, kde musíte věci vměstnat do krosny, již pak nesete na zádech, je přímo výhrou.

Tak osm a půl kilo. Ono stejně na místě zjistíte, že tam nic moc nepotřebujete... Podobný styl cestování mi vyhovuje. Sice zbožňuji krásný luxusní život v pohodlí, ale stejně tak miluju totálně nekomfortní prostředí, momenty, kdy poznáte samu sebe.

Až ve vypjatých situacích, které vás posílí, zjistíte, že dokážete víc, než jste si myslela, že limity si nastavujete sama. A jelikož mi tohle v posledním roce chybí, podnikám nejrůznější adrenalinové zážitky.

Začínají u každé věci, do níž se mi nechce. Jakmile začnu přemýšlet, že mi bude zima, že budu mít puchýře, že tam dlouho pojedu, je to špatně. Já se musím sebrat, vyrazit, vylézt tuhle horu, slanit tuhle skálu, zajet rallye. Nepřemýšlím nad tím, co je (ne)bezpečné, chci si to užít. Adrenalin přichází v momentě, kdy překonám svou komfortní zónu.

Vezla jsem dezinfekci a tuhé mýdlo, které jsem používala na mytí i na praní. Jiná kosmetika není v pralese potřeba. Je tam osmdesátiprocentní vlhkost. Vše, co má být suché, je vlhké. Například z papírových kapesníků se stávají vlhčené přirozeně. (smích) A ještě jsem v batohu měla kartáček na zuby a pastu.

Na ty vezu klasický loďák vážící třicet kilo, v němž mám i fén, žehličku na vlasy a spoustu kosmetiky, šperky...

Ale já tohle na ní právě miluju. Naučila jsem se být opatrná, abych neohrožovala sebe a zbytek expedice. Vím, že pomoc je poměrně daleko. Putujeme obvykle neosídlenou oblastí, podle radaru a mapy. Musím tak přemýšlet nad jinými věcmi, než jsem zvyklá. Například, stavím-li si stan, musím ho hned zapnout, aby do něj nevlezla nevítaná návštěva.

Měla jsem arachnofobii doma, ve Strážnici. Tam pro mě bývali pavouci hrůzostrašnými stvořeními, protože doma jsem doma já, oni tam nemají co dělat. (smích) Ale v Amazonii jsem byla první z expedice, kdo běžel do pralesa a ve tmě si svítil na pavouky.

Já to brala tak, že v pralese jsou pavouci doma. Proto jsem se na ně šla podívat. Stejné jsem to měla s hady, škorpióny. Proč by mě kousali? Opatrná jsem ale byla. Kvůli nezvaným hostům jsem si hlídala vedle stanu i holínky. Dávala jsem na ně sáčky, před nazutím je vyklepávala. A na toaletu jsem chodívala poblíž tábora, stále na jedno místo.

Večer jsem si tam svítila jen červeným světlem, aby na mě nešli komáři roznášející malárii... Dodržujete-li pravidla přírody, bude k vám shovívavá.

V tomhle směru je asi lepší nevědět a pochutnat si na tom, co vám předloží. Okusila jsem například citronové mravence, jejich krunýře. Místní z nich čerpají zásoby vitamínu C. Pak jsem taky zpětně zjistila, že podávaná vajíčka jsou želví a že „kuře“ je drahý papoušek.

Mým talismanem je víra v Boha a tu mám v srdci.

Upřímně řečeno, nemám ani mezi modelkami moc kamarádek. Nikdy jsem se tak nepídila po tom, kolik jich je věřících. Asi je to jako všude: cosi z vás vyzařuje, přitahujete k sobě určitý typ lidí. Mně hovory o víře nevadí. Bývají hezké. I mí kamarádi v Boha nezřídka věří. Chodívám i pravidelně do kostela. Po každém běhání se stavím v tom, který mám nejblíž. Bývám i na mších, když je to povolené.

Od pondělí do pátku. Za každého počasí se snažím dát kolem čtyř kilometrů, což mi stačí na udržení postavy. V létě mířím z domova na pražskou Náplavku, když je chladněji, vyrážím do staré Prahy. Hezky mi to nastartuje den.

Řeknu vám to zcela upřímně, dávno mi je jedno, co říkají druzí. Sama nemám čas lidi nějak posuzovat, hodnotit. A chtějí-li to dělat oni, prosím. Je to jejich volba, jejich věc.

Boty miluju. Jsou mojí vášní. O všechny se snažím starat, aby mi dlouho vydržely. Nekupuju si tak pořád nové a rozhodně nemám jen lodičky. V mém botníku převažují polobotky, kecky, boty do pralesa, do hor, na běhání. Těch posledně zmíněných přibylo za poslední rok nejvíc. Kvůli nim jsem dokonce musela vyklidit již obsazené poličky.

Těch jsem nikdy moc neměla, obětovala jsem jiné kusy. (smích) Já podpatky nesnáším. Jsou pro mě totálně nepohodlnou věcí. Už tím, že je obouvám, jdu vlastně téměř do adrenalinové disciplíny. Dělávám to proto většinou jen tehdy, když jdu na akci, případně na módní přehlídku.

Pro pracovní účely mi slouží několik párů, kterým říkávám kopačky. Jsou ochozené, okopané, ale pohodlné, šaty je schovají.

Zhruba hodinu, pokud si nemyju hlavu, dvě, když to udělám. Vlasy mám od přírody kudrnaté, rovnám je, tak to pak trvá, než mohu někam vyrazit. Času stráveného v koupelně ovšem nelituju. Dalšími mými životními vášněmi jsou líčení a úprava vlasů. Proto jsem i z gymnázia kdysi přestoupila na kosmetickou školu.

Moc a moc, teď jsem si uvědomila, že to je rok, co jsem naposledy stála na jevišti Divadla Broadway. Před covidem jsem tam vystupovala sedmkrát, osmkrát do měsíce. Snažila jsem se představení nahustit do čtvrtku, pátku, soboty – to se hrávalo dvakrát – a neděle. Je to jednodušší nejen kvůli organizaci další práce, ale i kvůli kostýmům. A jelikož jsou obě kolegyně těhotné, vypadá to, že se od září z divadla nehnu. Tedy, pokud je otevřou.

V Kvítku mandragory, v krásné komedii na motivy písniček Heleny Vondráčkové. Lidem se hodně líbila, ale pandemie spoustu představení zrušila. Až to bude aktuální, budou se muset udělat nějaké „oprašovačky“, aby byli spokojení. I když v mém případě to asi nebude ani potřeba. Pouštím si muzikál doma, na písničky si tančím. Divadlo, publikum mi chybí. Snad tohle všechno kolem brzy skončí.

Vedle rodinných sešlostí, cestování a divadla taky na to, až se budeme zase všichni moci objímat, mačkat se na fotkách, chodit do kina, podávat si ruce. Jsem hodně společenský člověk, osobní kontakty mi chybějí. Stejně jako úsměvy, které zmizely pod respirátory a rouškami.

Chci žít zase víc life, naživo, než online, virtuálně. Dimenze z posledního roku mi nevyhovují, přijdou mi spíš pro roboty než pro lidi.