Eliška Balzerová: Žila jsem méně emancipované, ale krásné roky

Po Poslední aristokratce jde do kin další filmová podoba knížky Evžena Bočka, jmenuje se Aristokratka ve varu. Hrajete v ní dnes už kultovní postavu hospodyně paní Tiché. V čem se změnila?

Paní Tichá je jako v prvním filmu pořád rozverná hradní hospodyně a má stále oblíbenou svoji ořechovku. K tomu se věnuje péči o zvířata, honí husy po zámeckém parketu, stará se o kuchyni, jen už tolik nepeče koblihy. Děj se tentokrát odehrává kolem Velikonoc, je jaro, všechno kvete a Američanka a zámecká paní Vivien nechápe, že u nás mohou muži mlátit ženy jen tak pro nic za nic pomlázkou. Paní Tichá učí mladou slečnu Marii foukat a barvit vajíčka a ani jedna nakonec pomlázce neunikne.

S režisérem Jiřím Vejdělkem jste už natočila několikátý film. Jak se vám s ním pracuje?

S Jirkou to není práce, ale jsou to radostná setkání. Po těch letech spolupráce mezi námi panuje naprostá důvěra. Umím ho bezvadně zahrát, jak při natáčení sleduje monitor, když ho chci rozesmát, předvedu mu to. On točí komedie, což není lehká disciplína, s humorem, který mám ráda. Užili jsme si natáčení i tentokrát, točilo se znovu na Moravě, bydleli jsme v penzionu mezi vinnými sklípky, kde se nabízelo vínečko i ořechovka. Opět mám baterii lahví tohoto moku, často s vinětou Ořechovka paní Tiché. Když mám nějaké trápení nebo mě přepadne smutek, naliju si stopičku a říkám si, že ta paní Tichá to neřešila vůbec špatně. (směje se)

Nedávno jste svůj hlas propůjčila k četbě audioknihy Roky od francouzské spisovatelky Annie Ernauxové. Jste skoro vrstevnice, oslovily vás něčím společenské okamžiky, na které vzpomíná autorka?

Ano, často. Jakmile ve vzpomínkách došla do let, která jsem já už intenzivně prožívala, bylo to pro mě velmi osobní. Sice se příběh odehrává v jiné zemi, ve Francii, ale třeba rodinné vztahy jsou všude v Evropě podobné. Načíst audioknihu je zvláštní a dost těžká disciplína. Interpret vlastně nabízí svoje pocity a postoje k přečtenému textu. Měla by to být nabídka posluchači, že budu jeho očima a příběh mu zprostředkuji. Samotná práce pak znamená naprosté soustředění, ocitnete se v jakési bublině jen s autorem, jeho textem a režisérem, který vás koriguje.

Autorka je o devět let starší než vy. Některé věci, například revoluční rok 1968, musela prožívat stejně jako vy a vaši vrstevníci.

Ona je ročník 1940, přibližně jako můj muž. Annie Ernauxová mezi jiným píše o nástupu levice ve Francii právě v roce 1968 a můj muž mi vyprávěl, jak během toho osudného roku diskutovali se zahraničními studenty v Praze o tom, co se tehdy vlastně u nás stalo. Jeden student z Francie, levičák, tvrdě hájil levicové postoje. Můj muž se ho zeptal, z jaké je rodiny, a dozvěděl se, že z lékařské. Jeho tatínek měl ordinaci. Tak si představ, že komunisti by mu tu ordinaci znárodnili, řekli mu. On se ušklíbl, že to se přece nemůže stát, vždyť je to jejich soukromý majetek. To byla doba, kdy si svět s komunismem zahrával, ale netušil, co přinese. My už jsme měli na Václavském náměstí tanky.

Autorka se věnuje i ženské emancipaci. Jak ji vidíte vy?

Mám pocit, že je znát, že jsem dospívala v jiné době. Tehdy se leccos smělo. Popravdě řečeno, trochu se bojím vyjádřit, co cítím. Některé aktivistky v boji za práva žen se velmi radikalizují. Chápu, že ženy bojovaly ve své době za právo na práci nebo za volební právo. My jsme jako výdobytek svého času braly i to, že máme svobodnou volbu dítě mít, či nemít. Teď se mi ale zdá, že ženy někdy bojují proti mužům nebo se chtějí muži stávat. Že chtějí být ve všem rovnocenné. Jeden kamarád mi vyprávěl, že dal u výtahu přednost ženě, ta se na něj obrátila se slovy: „Ještě jednou to uděláte a budu vás žalovat!“ Dnes se mi občas zdá, že ten boj za práva a postavení žen je drsný, až neženský. Ale obávám se, stejně jako autorka Ernauxová, že svět kolem nás začíná takový být - krutý, nebezpečný a pro naši generaci už skoro nepochopitelný. Žila jsem roky, které byly z dnešního pohledu možná méně emancipované, ale strašně krásné.

Seděly jsme tu spolu před dvěma roky a vy jste si před rozhovorem povzdechla, že se za tu dobu svět velmi změnil. V čem?

Toho je tolik… První rok jsme prožili s mladou ženou z Ukrajiny, které jsme nabídli ubytování s jejím malým synem. Zjistila jsem, že jako společnost máme dobré srdce a pomáháme rychle a bez váhání. Válka začala 22. února a už 4. března u nás bydleli. Že jsme teď z toho všichni, po téměř dvou letech, už trochu unavení, je taky pravda. Ale vzdávat to nesmíme. Když jsme spolu mluvily naposledy, taky dozníval covid. Já sama jsem si ho i po třech očkováních užila. Po dotočení filmu Láska je láska se mě chytil a byl dost nemilosrdný. Jsem nekuřák, nikdy jsem s plícemi neměla problém, a jsem tedy přesvědčená, že následkem covidu bylo, že předloni mezi Vánocemi a Novým rokem jsem skončila na jipce s plicní embolií. Zarazilo mě, že mohu najednou ulehnout do nemocnice a jako ukřižovaná, v každé ruce kanylu, tam deset dní ležet. To pro mě byl zdvižený ukazovák, abych dávala pozor na své zdraví.

Tvrdí se, že po covidu jsme se jako společnost nevzpamatovali. Souhlasíte?

Ano a válka na Ukrajině nás zasáhla na citlivém místě. Začaly docházet zdroje, na kterých jsme byli závislí. Velmi zdražily energie a domácnosti mají co dělat, aby to zvládly. My byli v době lockdownu s rodinou v domě mimo Prahu, strávili jsme tam skoro dva roky, slavili jsme tam společně Vánoce, zapadlí sněhem. Zkrátka romantika. Topili jsme bohužel elektřinou, protože už před třiceti lety jsme se rozhodli nezamořovat to naše krásné údolí pevným palivem. Uvěřili jsme tenkrát tomu, že přímotopy jsou úžasné, čisté topení. Když přišel účet za elektřinu, nevěřili jsme svým očím. Na druhou stranu nás to zase krásně spojilo - zaplatili jsme účet společně. Ale stejně nám ty dva roky s covidem, a dnes už vlastně se dvěma válkami, velice změnily život.

Proč?

Protože během té pandemie a ještě dlouho po ní nás opustila řada kamarádů a příbuzných. S manželem jsme si říkali, že v krematoriu se s přáteli vídáme častěji než na společenských akcích. Nějak často se oblékáme do černého. Život pro mne trošku posmutněl. Ale bez divadla si ho pořád neumím představit. Herecký motor mě žene dál. Když jdu večer hrát, těším se na to!

A stále jezdíte i na zájezdy, že?

Ano a zrovna nedávno jsem měla jeden nezapomenutelný zážitek.

Povídejte.

Jeli jsme hrát do Úpice. Já si sedla do auta, byl deštivý den, celý den lilo jako z konve. O půl čtvrté už padla tma. Prodírali jsme se na sever přes Hradec Králové, kolem Trutnova. Měla jsem pocit, že tam nikdy nedojedeme. Byla to dlouhá cesta, brblala jsem. Pak jsme přijeli do Úpice, do údolí. Všude zhasnuto, jen sem tam blikala televize. Kdo tady přijde do divadla, říkala jsem si. Pokračovali jsme dál do kopce a najednou se proti mně rozzářilo nádherné divadlo. Bylo to jako z filmu. Klenutý oblouk, překrásně rozsvícená budova. Kdo byl v tom malém městě tak prozíravý, že tu postavil tak krásné divadlo? Přivítal mě ohromný sál. Přemýšlela jsem, jestli se vůbec zaplní. Bude se divákům chtít do toho deště a tmy?

Ráda před začátkem představení poslouchám z odposlechu ten včelí úl - hlasy lidí, kteří přicházejí do hlediště. A já slyšela, že se baví, smějí a těší se. Divadlo bylo plné! Mám ve zvyku na konci představení brát diváky za ruce, děkovat jim, že přišli a že jsme si ten večer spolu užili. A Úpičtí mě nechtěli pustit, potlesk byl úžasný, dostala jsem spoustu květin. Odjížděla jsem šťastná a nadšená - z Úpice, o které jsem, a to se z duše omlouvám, nevěděla, kde leží.

Spoustu květin jste dostala i na představení ke dvacetiletému výročí vaší inscenace hry Můj báječný rozvod.

Ty mě těšily dlouho, já se o kvítí pečlivě starám. Když přijedu z představení, tak všechny květiny, co dostanu, a někdy jich je náruč, dávám do váz. Můj muž se často diví, co ještě v noci dělám, ale já se o květiny musím postarat.

No a vloni 23. října to bylo přesně dvacet let od premiéry hry Můj báječný rozvod, která se tenkrát konala v Divadle Viola. Teď už představení několik let hraji v divadle Studio DVA. Na to výročí přijela i autorka paní Geraldina Aronová. Přijela už popáté. Byla na premiéře, dvousté repríze, na čtyřsté i na té šestisté. Na osmistou nemohla, byl covid, a tak přijela právě na dvacáté výročí. Bylo to nádherné představení. Měla jsem v hledišti spoustu přátel i rodinu. Od Geraldiny jsem dostala cenu, skleněnou destičku, na které je vyleptáno: „Děkuji, milá Eliško, za dvacet báječných let!“

Máme začátek roku, co vás v něm čeká?

Tento rok je pro mě obzvlášť významný. Oslavím v jeho průběhu tři důležitá výročí.

Že budete mít pětasedmdesáté narozeniny, je známé, ale co ta další?

Začnu 27. dubnem, kdy s manželem oslavíme padesát let od naší svatby. Myslím, že se jí říká zlatá. Chceme si připomenout, co jsme si kdysi slíbili. Že spolu budeme v dobrém i ve zlém. To se nám snad daří. Chceme jet na stejné místo, kde jsme se brali, a pozveme všechny, kdo s námi tehdy byli, a budeme vzpomínat na to, jak to bylo krásné, když jsme byli mladí!

Vdávala jste se při natáčení filmu Břetislav a Jitka, který jste začala točit jako Havránková.

Ano a pan režisér Bělka se zlobil, že v titulcích už chci být Balzerová. Říkal, ať si ještě nechám svoje rodné příjmení, ale já trvala na svém. Další výročí je 25. květen, kdy oslavím kulaté narozeniny. V květnu jsem si nechala pár volných dní a chceme odjet s manželem na takovou malou zlatou svatební cestu. Třetí výročí je mých šedesát let na divadelních prknech. Nastoupila jsem na konzervatoř v patnácti letech v září a v prosinci už byly první předváděčky. Přišli se na nás podívat režiséři z různých divadel, jaký nastoupil potěr.

Přednášeli jsme celý ročník povídku Marie Majerové - Zahrádka. Na tu první zkoušku se přišel podívat i režisér Zdeněk Kaloč, který potřeboval mladou dívku do inscenace. Já měla blonďaté vlasy stažené dozadu modrou saténovou stužkou. To aby mi bylo vidět do tváře při mé první herecké kreaci. Když na mě přišla řada, seděla jsem proti pedagogickému sboru, celá rozechvělá, patnáctiletá. Začínala jsem jako první: „Zahrádka se probudila, čeká. Po ránu je sama a tichá. Není však opuštěná.“ Zdeněk Kaloč mi pak vyprávěl, jak to viděl on: „Během recitování ti ta tvoje saténová stužka začala klouzat dolů. Na čelo, obočí, přes oči, k bradě. Ty jsi pořád recitovala. A já si říkal: jestli si hrábne do vlasů a tu stužku si srovná, chce bejt jen hezká. Ale jestli ji nechá spadnout dolů, tak je to herečka!“

A nechala jste ji spadnout?

Nechala. A on mě určil herečkou a říkal mi pak stužkonoska modrá. Dal mi první roli, byla to Dina v Pirandellově hře Každý má svou pravdu. Začala jsem zkoušet v patnácti letech v renomovaném Divadle bratří Mrštíků. Od té doby mi pak nabídl mnoho krásných rolí. To jsou má tři velká výročí, která bych letos chtěla s radostí oslavit.

Kam se s manželem vypravíte?

Nevím, kterým směrem se vydáme, ale žádná velká města ani exotické a exkluzivní resorty to nebudou. Chtěli bychom někam, kde se nám kdysi líbilo, a zjistit, jestli to pořád platí. A mělo by tam být moře. Možná se vypravíme na Capri.

Proč právě tam?

Když jsme byli mladí, jezdili jsme na místa z našich oblíbených literárních děl. Když jsem dočetla Hemingwayovu Fiestu, chtěla jsem do Španělska. Jeli jsme na fiestu do Huescy. Po Steinbeckově Pláni Tortilla jsme se vydali do Monterey. S Kerouacovou knihou Na cestě jsme toužili projet tu slavnou Route 66. A taky jsem přečetla Knihu o životě a smrti od Axela Muntha. Tento švédský lékař, který přežil epidemii cholery, se na Capri v 19. století přestěhoval a žil tu až do konce života.

Nad přístavním městem se tyčí vysoký ostroh Anacapri a Munthe píše o tom, jak mu po sedmi stech sedmdesáti sedmi Fénických schodech nosila pošťačka poštu až k domu, který na vyhlídce obýval. Nechal například z moře vyzdvihnout zbytky paláce římských císařů a taky majestátní sfingu z černého granitu. Já ji moc chtěla vidět. A tak jsme vyrazili na Capri. Vystoupali jsme po těch kamenných Fénických schodech nahoru na Anacapri. Posadila jsem se na bílý mramor vedle černé sfingy, dívala se z té nádherné vyhlídky dolů na moře a myslela na to, že sedím na místě, kde se prý císař Tiberius dozvěděl o ukřižování Krista v Jeruzalémě. Na tu vyhlídku bychom se chtěli ještě jednou vypravit. To je naše srdcové místo. Máme odtud takovou dřevěnou vykládanou hrací skříňku, která když se otevře, tak hraje skladbu To bylo tenkrát na ostrově Capri. Znáte ji?

Může se vám hodit na Zboží.cz: Roky - Annie Ernauxová

Může se vám hodit na Firmy.cz: STUDIO DVA, Kina