Eliška Balzerová: Nechci promarnit ani den

Vůbec běžné nebylo! Já byla jediná Eliška široko daleko.

Když se narodila moje o tři roky starší sestra, právo volby jména měla maminka. Dala jí jméno po svojí mamince - Helena. Při mém narození otec čekal kluka. Jako každý chlap chtěl mít pokračovatele rodu. A ona se narodila další holka! Jméno mi vybral on. Nevím, kde vzal Elišku. Byla to snad jeho dávná láska? Nevím, dnes už se ho nezeptám. Tehdy opravdu Elišky nebyly, byla jsem jediná.

Teď je to jedno z nejužívanějších jmen, jak jsem zjistila. To se zopakovalo s mou dcerou, které jsem dala jméno Adéla. Před téměř čtyřiceti lety, kdy se narodila, to bylo téměř neužívané jméno. Dnes je Adélek spousta.

Ano, to je pravda.

Musím se vrátit do minulosti. Nedávno jsem se dívala na moc hezký, ale trochu smutný dokument o mé spolužačce Laďce Kozderkové. Chodila se mnou od patnácti na brněnskou konzervatoř.

Jeden spolužák mi po letech prozradil, že nás kluci tehdy obdivovali, protože jsme jako jediné měly prsa. Laďka je nosila velmi hrdě, já přes ně měla kšandy. Klasické háčko. Babička mi ušila takovou sukni.

No teď jo! Ale tehdy? A Laďka jako moje dobrá kamarádka mi tvrdila, že jsem na svoje jméno moc velká. „Eliška je zdrobnělina, něco jako Miluška,“ říkala. Prohlásila, že mi bude říkat Elso, a opravdu to udělala.

A protože mi tak říkali všichni moji spolužáci a taky režisér Zdeněk Kaloč, co s námi dělal absolventské představení, ujalo se to. To on mě vzal jako patnáctiletou na jeviště Divadla bratří Mrštíků, a když zaslechl, jak mi Laďka říká Elso, začal mi tak říkat taky.

Přenesl to do divadla, a když mě pak začal častěji obsazovat, Elsa už se mnou zůstala. Pod tím jménem jsem vstoupila i na vysokou školu. Říkali mi tak všichni a je to tak dodneška.

No vidíte, a třeba pan režisér Dudek mi říkal Lízo. Paní Jaroslava Adamová mi zase říkala jaksi starodávně Elo. Doma mi říkali Elino. Každý si to moje jméno nějak přebral, ale jen málokdo mi říkal Eliško. Já se na to jméno i zlobila. Brala jsem ho opravdu jako zdrobnělinu, jako by mi někdo říkal Myško. A tak jsem Elsu přijala a zůstalo mi to.

Ano. Byla jsem s ní po večerech v divadle často a už v základní škole jsem sama nadšeně hrávala. Nazkoušeli jsme třeba pohádku o Zlatovlásce - já byla Jiřík.

Musela jsem. Bydleli jsme na malém městě, v Moravských Budějovicích. A moje babička byla silně věřící. Brávala nás se sestrou často do kostela, ale byla to bohužel 50. léta. Náměstí, kde jsme bydleli, se tehdy jmenovalo Stalinovo. Teď je to náměstí Míru.

Přes to Stalinovo náměstí jsme s babičkou chodily do kostela. Před kostelem stál pán, který zapisoval, kdo do něj vstupuje. Chodila jsem samozřejmě i na náboženství, ostatní děti do pionýra.

Pan ředitel základní školy dal mamince najevo, že o dalším studiu si můžeme nechat jen zdát. Já i moje sestra. Ta krásně tančila, ale studovat šla na chemickou průmyslovku. I já musela uvažovat o něčem jiném.

S mojí kamarádkou Vlastou jsme se rozhodly, že půjdeme dělat sestřičky do nemocnice. Byly jsme totiž takové pečovatelky. Staraly jsme se o opuštěné hroby, o které se nikdo nestaral, zkrátka samaritánky. Jenomže na uměleckou školu, kam jsem se pokusila dát přihlášku, se dělají talentovky, které jsou o dost dřív než běžné přijímačky.

A tak jsem se v březnu jela představit do Brna na konzervatoř a ty talentovky udělala. Přihlášku na zdrávku jsem si ale podala taky. V květnu jsem jela do Brna znovu a udělala tam zkoušky i v druhém kole. Přijali mě dřív, než stihl ředitel ze základky podepsat můj posudek a ortel.

Unikla jsem z malého městečka do školy, o níž jsem nevěděla vůbec nic. Dokonce jsem původně ani nevěděla, že střední škola herectví existuje! Byla otevřená teprve rok, před námi studoval první ročník. A pak nastoupil ten náš. Po konzervatoři jsem ještě strávila čtyři roky na Janáčkově akademii.

Tam jsem už povýšila - byla jsem lékařka! Ale nedávno běžel v televizi film Městem chodí Mikuláš, který jsem před čtyřiceti lety natočila s režisérem Kachyňou. V něm hraju vrchní sestru. Protivnou a brejlatou. Pan režisér Kachyňa bydlel naproti nám a venčili jsme spolu psy.

Jednou mi řekl: „Elso, mám pro vás roli, ale vy ji asi nepřijmete. Ona se totiž jmenuje úplně strašně. Stará koza.“ „Sem s ní,“ zavýskla jsem. Moc se mi ta role líbila. Na dotočné jsem mu darovala Starou kozu, ušitou z látky i s rohama a brýlemi. Nedávno mi řekla jeho dcera Karolína, že to v dětství byla její nejmilejší hračka, má ji prý dodnes.

No aby ne, vždyť moje máma byla švadlena! Moje babička byla excelentní švadlena, moje sestra je taky švadlena, my jsme celý krejčovský rod. A dědeček a babička mého muže měli dokonce na Václavském náměstí krejčovský salon.

Myslíte mladou Elišku - herečku? Dnes, se zkušeností, kterou mám, a po letech herecké práce, by se to snadno kritizovalo. Víte, herectví se ve školní lavici nedá naučit. Střední škola vás může v tomto směru teoreticky vzdělávat, ale k praxi se dostanete většinou až na vysoké škole.

I když já na vysokou nejdřív ani jít nechtěla. My konzervatoristi jsme velmi opovržlivě koukali na studenty JAMU, akademiky. „Jsou to vejtahové,“ říkali jsme si. Já chtěla jít rovnou do praxe, do divadla, ale pak mně jeden pan profesor tak trochu domluvil. První ročník vysoké jsem ukončila v roce 1968, kdy k nám o prázdninách vtrhla vojska Varšavské smlouvy.

Nevěděli jsme, jestli se vysoké školy po prázdninách znovu otevřou. Byl to pro mě velmi ostrý střet s realitou. Najednou to už nebyl jen bezstarostný život a studium, ale dostavil se i strach a obavy. A taky politika.

Kantoři, co nesouhlasili se vstupem vojsk, museli odejít. Bylo to nepříjemné období a my se k němu museli nějak postavit. Někteří se dali naverbovat do SSM, někteří z okupované země odešli. Dva spolužáci z našeho ročníku hned první rok.

Je fakt, že mnoho lidí z mé generace emigrovalo. Hodně mých kamarádů a i jedna z mých prvních lásek. Já i můj manžel máme dodnes spoustu přátel v cizině. Někteří se po revoluci v roce 89 vrátili, někteří už ne.

Ano. Na vysoké škole jsem potkala jednoho urostlého švédského krasavce. Byla to láska jako trám a řekli jsme si, že se vezmeme. Byl by to pro mne únik do svobodného světa. Jinak než vdavkami se opustit republiku nedalo. Ve Stockholmu už bylo všechno nachystáno, ale já to vzdala. Nemohla jsem to udělat.

Uvědomila jsem si mnoho věcí, že to nemůžu udělat hlavně kvůli mámě, i to, že tu dělám divadlo, že jsem si ho zamilovala a v jiném jazyce už bych ho dělat nemohla. Byla to jen taková naivní, bláhová představa, že unikneme režimu. Neunikli jsme.

Celá parta jsme šli za ředitelem oznámit mu, že chceme pracovat na něčem mimo divadlo. A že už máme i režiséra. „A kdo vy jako jste,“ zeptal se. Vůbec jsme jeho otázku nechápali. Jeden kolega se dokonce představil jménem. Až když jsme vyšli ven, někomu to došlo. On chce, abychom byli organizovaná skupina!

Myslíte zrovna tuto? Ta role byla pro mne moc zajímavá. Ale jiné, které jsem z nějakého důvodu nebo přesvědčení hrát nechtěla, ano. Když jsme na Fidlovačce dělali Šumaře na střeše, vzali jsme si k tomu odborného poradce.

Děj se odehrává na Podkarpatské Rusi v židovské komunitě. Nechtěli jsme se dopustit v inscenaci nějakých chyb, a oslovili jsme proto váženého pana Rotha z Židovské obce a ptali se ho na nejrůznější situace. Jestli je tohle a tohle možné.

Já se ho zeptala: „Pane Rothe, prosím vás, když se muž o šábesu modlí, může na něj žena promluvit?“ Bylo to takhle napsáno v mé roli Goldy. A on se usmál a řekl: „Když chce, tak může.“ To se mi líbilo.

Takže já jsem nesměla roli odmítnout, ale mohla jsem. Všichni mohli. Několikrát jsem to i udělala. Odmítla jsem roli v jednom nechvalně známém seriálu a okamžitě jsem byla povolána k ideologovi televize na pohovor. Řekla jsem mu, proč nechci tu roli hrát. „Posudek si píše každý sám,“ uslyšela jsem.

Ano, dlouho jsem pak v televizi nehrála. Až po nějaké době mě zkusil obsadit Jiří Adamec. Přišel seriál Zkoušky z dospělosti. Ano, když jsem nehrála, trochu mě to mrzelo. Ale měla jsem zase čas věnovat se svým dvěma dětem a manželovi. Jsme spolu už skoro 50 let. Takže každé zlo je k něčemu dobré.

První takovou roli mi nabídl Jirka Vejdělek v Ženách v pokušení. „Jak jste na mě přišel?“ ptala jsem se ho. Řekl mi, že jsem se mu zjevila ve snu. Ale to si vymyslel, znám ho!

Nebyla. Když mi dal Jirka Vejdělek přečíst svůj scénář, líbil se mi jeho humor. Suchý a skoro černý. A vzpomněla jsem si na kolegyni, o které tu už byla řeč - Laďku Kozderkovou, která onemocněla stejnou nemocí jako Vilma, moje postava ve filmu. Laďka zemřela mladá, bylo jí 49 let. Svou nemoc brala s nadhledem.

Jednou jsem ji potkala na chodbě na Kavčích horách a ona mluvila o své nemoci s takovým humorem, že jsem se musela začít smát. Měla rakovinu a říkala mi, že teď si spolu jedou užívat do lázní. Mně role Vilmy Laďku připomněla.

No bylo to ve scénáři, co jsem mohla dělat? Některé ženy pak nafotily krásné akty a bylo jim i kolem sedmdesátky. Odšpuntovala jsem nějaké tabu.

Ne hrála. Hraju. Ještě pořád. A bylo by těch repríz už 900 nebýt covidu! Když ho nedostanu, možná to dotáhnu do tisícovky. Autorka hry (Irka Geraldine Aronová), se kterou se máme moc rády, mě ve své hře viděla asi čtyřikrát a pořád se jí to líbí.

Všude vypráví, že jedna česká herečka hraje její hru už skoro 20 let! „A to je ještě živá?“ ptají se jí.

Napsala mi vtipný e-mail o tom, jak si chtěla nechat vymalovat byt. Měli to dělat gastarbajtři a rozhlíželi se po bytě, co to vymalování bude obnášet. Jeden z nich si všiml fotky na stěně. To je paní Balzerová, podivil se. Měla mě na fotografii v té roli.

A ten český malíř pokojů řekl, že mě má moc rád. „A tak mám díky Tobě krásně vymalovaný byt,“ psala mi.

Ženy v hledišti na text velmi citlivě reagují. Hra pořád dozrává a já s ní. Věty získávají jiný význam spolu s tím, jak se měním já i svět kolem. Když jsem byla mladá, mohla jsem si ze sebe dělat srandu snáz. Teď je to jiné.

A lidé se pořád smějí, ale pozor, zatím se neposmívají. Smějou se, že si i ze svých trápení a nedostatků umím udělat legraci. To představení hraju s radostí a lehkostí, ale jednou v něm budu stát na jevišti naposledy, a to budu asi brečet. Ale nedá se nic dělat, rozloučila jsem se už s mnoha krásnými rolemi. Jednou to musí být naposled.

Ano a moc ráda. Poprvé jsme ji nazkoušely s Ivou Pazderkovou a Maruškou Doležalovou před deseti lety a teď jsme se o to pokusily znovu. Jen naši malou rodinu místo Marušky Doležalové, která pečuje o dvě malé děti, doplnila kolegyně Marika Šoposká.

Holky jako květ teď s ní a Ivou hrajeme ve Studiu Dva. Máme ty naše Holky jako květ moc rády a diváci je podle mne mají rádi také.

Kolo moc velkou roli nehraje. Řeknu vám proč. Jednou nám máma půjčila od přátel kolo, abychom se my děti naučily jezdit. Na vlastní jsme tehdy neměli. Moje sestra si při první jízdě okamžitě zlomila ruku a bylo po tréninku. Já už na něj ani nesměla nasednout.

Ale kavárna a káva, to je něco jiného. Kávu mám moc ráda a v Itálii jsem mnoho takových lákavých kavárniček na kolech viděla. Scénář filmu se mi moc líbil a Martin Horský, který ho napsal, mi už jednu roli věnoval. Byla ve filmu Láska je láska. Hrála jsem s Petrem Nárožným spolužáky, kteří se kdysi v mládí měli rádi. On si v roli posteskl, že je škoda, že nebyl její první. Tak můžeš být můj poslední, odpověděla mu jeho dávná láska. Moje postava se jmenovala Libuška.

Zatímco v Srdci na dlani hraju Marušku, kavárnici, tuto roli jsem si pracovně nazvala Libuška - hulička. Kouřila a konzumovala marihuanu v různých podobách ze zdravotních důvodů. Byla to nejstarší dealerka v Čechách a okolí. Teď zase hraju Marušku - kavárnici. Martin Horský dává ve svých scénářích hrdinkám moc hezká jména a povolání.

Mám to štěstí, že moje profese mi dovoluje i v mém věku stále pracovat. Ale právě proto musím dobře zvažovat, co bych chtěla dělat a co můžu dělat. Pracuju sice moc ráda, ale zpočátku té pandemie, když jsme ještě nevěděli, jak dlouho to potrvá, jsem si docela ráda odpočinula.

Přečetla jsem spoustu nahromaděné literatury a užila si dostatečně teplo rodinného krbu. Doslova, protože uzávěry jsme trávili na venkově, abychom mohli alespoň vyjít na zahradu.

Jako rodina jsme spolu trávili hodně času a zjistili jsme, že spolu vydržíme. Nedávno jsem slyšela povídání s psychologem, že se ukázalo, jak mnoho lidí spolu kvůli lockdownům nevydrží. Že se rozvádějí nebo se hádají, a že se dokonce zvýšil i počet domácího násilí. No zatím se s mužem nemlátíme, ale kdoví. Ale teď vážně, jsme spolu zkrátka rádi. A možná vím proč.

Protože máme společnou bohatou minulost a máme kam sáhnout, když je nejhůř, a je na co vzpomínat.

V mládí jsme spolu vášnivě cestovali, když to potom bylo možné, po celém světě. Vždycky jsme, možná staromilsky, pořizovali fotografie a vyráběli alba. A když se teď těmi alby probíráme, naše společné vzpomínky ožívají: „Vidíš to náměstí, tam jsi mi koupil prstýnek, co už jsem ho ztratila... A tady jsme měli k večeři tu úžasnou rybu. Tady to jsou kamarádi, které jsme náhodou potkali a zůstali nám dodnes.“ Vzpomínáme a uklízíme si v duši.

Stárneme spolu, zklidnili jsme svůj život a radujeme se z každého krásného dne. Uvědomila jsem si v těch posledních dvou letech, jak život rychle utíká, a že nechci promarnit ani jeden den, kdy budu dělat něco nerada. Teď mě třeba čeká hezká práce, ale bojím se podepsat smlouvu, abych ji mohla dodržet, aby mě virus neskolil. Natáčení je do poslední chvíle nejisté. I Srdce na dlani bylo.

Doufám, že se nám podařilo natočit hezký film. Myslím, že lidé dnes nepotřebují hrůzu, krev a zabíjení, ale vydechnout a zasmát se. To je léčivé. Když se člověk směje, prý mu neběží čas. A já se směju ráda.

Ve vašem Magazínu jsem nedávno četla článek o Karlu Teigemu, který stál u zrodu Osvobozeného divadla. Propagoval prý umění „ležérní, dovádivé, milostné, hravé a neheroické“. Těším se na takové role. Jednu takovou jsem si nedávno zahrála. Paní Tichou z Poslední aristokratky.

No jejej! Nedávno jsme zrovna dopili poslední lahev ze zásob. Jirka Vejdělek totiž kdesi prohlásil, že při natáčení měli všichni obarvenou vodu, jen já směla pít ořechovku, abych byla správně ponořená v roli.

„Co to povídáš,“ ohradila jsem se, „vždyť takhle bych to nikdy nenatočila! Vždyť je to kořalka!“

No, ale diváci mi ořechovku od té doby pořád posílají a nosí. Nejvíc ti z jižní Moravy. Dokonce s vinětou Ořechovka paní Tiché. Tomu říkám dovádivé a hravé umění. Pan Teige by měl radost!