Eliška Aguirre: V Bolívii je folklor opravdu každodenní součástí života

„Hudbě se věnuji asi od prenatálního stadia, můj otec je profesionální hudebník a doma hrál na housle, maminka hrála amatérsky na klavír a na flétny, takže ta cesta byla od narození úplně přirozená. Hráli jsme doma, chodila jsem do základní umělecké školy na housle, ty jsem také studovala na konzervatoři. Navíc jsem se věnovala i staré hudbě, takže jsem si později přidala ještě hru na altovou a sopránovou fidulu,“ popisuje Eliška a dodává, že jde o předchůdce nástrojů houslového typu.

Odmala se zajímala především o hudbu klasickou a folklorní, bylo tedy přirozené, že se na konzervatoři nadšeně pustila i do studia hudby mimoevropských kultur.

„Tradiční hudba původních obyvatel Jižní Ameriky mě obzvlášť fascinovala a přes ni jsem se dostala i k latinskoamerické taneční hudbě, která mě také oslovila,“ popisuje sympatická dlouhovláska a z oblíbených rytmů vyjmenovává třeba cha-chu, bachatu a salsu.

Ovšem v jádru jejího zájmu je hudba daleko starší. Zatímco u nás se folklorní muzika pomalu dostává na okraj a bývá prezentována především v koncertních síních, v Latinské Americe stále žije – v rodinách, na ulicích. A to i ve své staré, předšpanělské podobě.

Přestože Španělé po svém příchodu do Jižní Ameriky tradiční hudbu místních obyvatel zakazovali a nástroje dokonce pálili na hranicích, pár osvícených křesťanských duchovních hudbu zaznamenávalo alespoň písemně.

V některých odlehlejších oblastech zůstala naštěstí až do 60. let minulého století zakonzervovaná v podobě neovlivněné Evropou.

Dodnes je hudba neformální a nedílnou součástí jihoamerické kultury. Češi sice znají lidové písničky, na společný zpěv a hraní ale dojde ve většině rodin za celý rok maximálně u vánočního stromečku.

Což je opravdu škoda, jak ostatně dokládá i to, že právě hudba spojila před třinácti lety Elišku s manželem Edwinem, který pochází z Bolívie.

„Seznámili jsme se v pražském latinskoamerickém hudebním klubu. Oba jsme hudebníci, tak jsme si chvíli povídali. Pak mě požádal o telefonní číslo, já mu ho nedala a šla jsem domů. Ale za pár dní jsme se potkali na ulici, a to už bylo osudové. Po několika letech jsme se vzali,“ popisuje ve zkratce Eliška, zatímco okolo ní pobíhají jejich čtyři děti.

Nejstaršímu Raymimu je osm let. Jenže jméno pocházející z kečuánštiny se pražským matrikářkám příliš nezamlouvalo, ačkoli znamená slavnost, radost nebo štěstí. Úřednice vyžadovaly od manželů doklad o tom, že takové exoticky znějící jméno existuje.

„Sháněli jsme potvrzení od iberoamerikanistů, že takové jméno v Jižní Americe opravdu používají. Je to dost paradox, protože pro kečuánskou kulturu je typické, že jméno vybírají rodiče dítěti až po jeho narození a pojmenovat ho můžou jakýmkoliv slovem, nejenom jménem,“ říká s pobaveným výrazem Eliška.

Po porodu synů Adama (4 roky) a Davida (3 roky) si matrikářka vzpomněla na komplikace s cizokrajným jménem prvního syna, a ptala se proto Elišky hned mezi dveřmi, jestli zase přichází s něčím zahraničním.

„Potvrdila jsem jí, že jméno opravdu není české, ale pochází z ugaritštiny (starý semitský jazyk, jímž se hovořilo v městském státu Ugarit na území dnešní Sýrie ve 2. pol. druhého tisíciletí př. n. l. – pozn. red.). Otočila oči v sloup a chtěla ho vyhláskovat, tak jsem začala hláskovat DAVID,“ směje se žertu Eliška.

Nejmladší dcerce vybrali s manželem jméno Tamia Nina. Tamia znamená v kečuánštině déšť a Nina jiskra, Nina bylo navíc také jméno Eliščiny maminky.

Zvláštní je, že i přes hlubokou znalost jihoamerické kultury a hudby, jež studovala, i navzdory spoustě kamarádů z jihoamerické komunity včetně vlastního manžela Eliška tento kontinent stále ještě nepoznala na vlastní oči.

Cestu už s manželem naplánovali čtyřikrát, jednou dokonce včetně studia hudební vědy, které se Eliška tehdy věnovala na Univerzitě Karlově. Pokaždé ale z plánů nakonec sešlo ve chvíli, kdy přišla do jiného stavu.

„Navíc – i v mezidobí byly děti na takovou cestu opravdu malé. Teď už ale začínáme znovu plánovat, že bychom se za manželovou rodinou podívali všichni společně, tak snad to tentokrát vyjde,“ doufá.

Eliščin manžel Edwin studoval ekonomii a hudbu na univerzitě v Potosí, pak ale dostal nabídku odjet s kapelou do Evropy propagovat místní hudbu a kulturu. Zanechal tedy studia, přijel sem – a nakonec se tu usadil.

„Je taky z hudební rodiny, jeho druhé příjmení je Estrada, což v češtině dost sedí. V rodině hodně společně hrají a zpívají, v Bolívii je folklor opravdu každodenní součástí života, nejenom něco na festivalu na pódiu. Patří k rodinným sešlostem, svátkům, rituálům, svatbám, pohřbům, ale zahrají si i jen tak po večeři,“ říká Eliška.

Na jihoamerických kulturách jí učarovalo právě spojení společnosti, rodiny a přátel s dobrým jídlem a živou hudbou a tancem. Latinskoamerickou kuchyni si zamilovala, i když jsou pro ni někdy jídla až příliš pikantní, obzvlášť pokud vaří její manžel.

Ráda si ale uvaří quinou, které Inkové říkali matka zrn, případně ceviche, což je „tatarák“ ze syrové ryby, chilli a limetek, nebo plněné taštičky empanadas. Někdy je podle ní ale náročné dostát bolivijským nárokům na správnou výživu dětí – je tam totiž zvykem připravovat dětem i teplé svačiny.

Zážitek z jihoamerické kultury se rozhodla zprostředkovat dalším v kapele Encuentro, kde ona na housle a manžel na flétny a perkuse hrají jihoamerickou folklorní hudbu.

„Na začátku devadesátých let tu byla jihoamerická hudba poměrně populární, ale kvůli různým skupinám hrajícím na ulici s kazeťákem došlo také k diskreditaci toho žánru. Už to naštěstí odeznívá a je prostor se mu věnovat profesionálněji, mnoho Latinoameričanů to ale stále odmítá, protože jim připadá prestižnější věnovat se taneční muzice. Je to škoda, protože je to mimořádně silná a sugestivní hudba,“ říká Eliška se zápalem pro věc.

V andské oblasti, odkud pochází i její muž, se původně hrálo především na flétny a perkuse. Flétny zvané keny se dříve vyráběly z bambusu a kostí, v současnosti nejčastěji ze dřeva.

„Podle jedné staré legendy zemřela muži milenka a on si z její stehenní kosti vyrobil kenu. Na tu hrál potom melodie tak přesmutné, že ten, kdo podlehl jejich kouzlu a zaposlouchal se do nich, zahynul žalem. Za zmínku stojí také flétna zampona, která je podobná známější panově flétně, akorát jednotlivé trubice, které ji tvoří, nejsou spojeny do oblouku, ale nacházejí se v jedné rovině.

Andští indiáni dříve věřili, že jako první na ni hrál bůh Větru. Zvuk zamponi má schopnost ovlivňovat velmi emotivně naši mysl a dle jistých výzkumů vznikají při jejím poslechu v mozku vibrace, které mají blahodárný vliv i na naše tělo,“ říká Eliška.

Od roku 2009 také Eliška s manželem prezentují latinskoamerickou hudbu současně s gastronomií.

„Tehdy jsem si zamluvila koncertní síň, sehnala interprety a doma jsme s peruánskou kamarádkou a mojí maminkou navařily za dva dny spoustu peruánského jídla, které jsme pak spolu s tradičními nápoji nabízeli v sále,“ vzpomíná na začátky tradice, kterou založila.

Nyní má za sebou již tři úspěšné ročníky festivalu Sabor Latino Praha, při kterém se snaží v pražských ulicích navodit uvolněnou atmosféru jihoamerického náměstíčka s trhem, stánky s jídlem a živou hudbou všech možných žánrů.

Všimla si také, jak se mezi Čechy těší popularitě mexická tradice Día de los Muertos, při které si lidé kreslí na obličeje lebky a vytvářejí ozdobné oltáře pro své drahé zemřelé. A tak si Eliška hraje i s myšlenkou oživení svátku, tak jak ho slavili Inkové.

„Z našeho pohledu je to trochu morbidní. Každá rodina si totiž nechávala mumie svých předků, a na tento den se veselila a tančila v jejich přítomnosti, nebo dokonce s nimi. Oslavu provázela i hudba, o jejíž podobě se dochovala určitá svědectví. Tak jsme si říkali, že bychom se pokusili o scénickou a hudební rekonstrukci se slaměnými panáky,“ uvažuje.

Eliška ale nezanevřela ani na český folklor a středověkou hudbu. Její otec Miroslav Sekáč založil soubor historické evropské a české folklorní hudby Karmína, ve kterém vystupuje a připravuje pro něj i komponované pořady.

„Napsala jsem i scénář o vánočních zvycích Čech a jiných zemí staré Evropy, který se realizoval v rámci našeho vystoupení pro FOK v kostele Šimona a Judy 26. prosince.“ Do budoucna by ráda zorganizovala i festivaly české folklorní a staré evropské hudby.

Mimochodem – Vánoce a další svátky jsou v jejich rodině kupodivu ryze české.

„Není to proto, že bych se bránila zahraničním vlivům, ale vzhledem k tomu, že manžel s žádným námětem nepřišel, zůstalo to v mé režii. Vybočujeme snad jedině tím, že děláme větší rámus, protože koledy doma nejen zpíváme, ale také hrajeme na hudební nástroje, a už nás na to začíná být opravdu hodně,” směje se Eliška a dodává, že manžel je s českou kuchyní celkem spokojený, jídlo si ale rád dochutí pálivou omáčkou.

Eliška se kromě hudby v životě věnovala i fotografii, divadelní kritice, psala scénáře pro rozhlasové pořady o umění a moc ji nadchla práce s dětmi, pro které připravovala kurzy plné hudby, kultury a dobrého jídla. Nyní se jako učitelka věnuje pouze svému nejstaršímu synovi, který hraje na housličky.

„Dali jsme mu vybrat hudební nástroj a řekli jsme: Cokoliv kromě houslí, je to těžké, nevděčné a člověk se tomu musí věnovat intenzivně. Tak si samozřejmě vybral housle. Chodil do hudebky, teď ho ale učím sama. To byl jeho nápad, vymyslel, že když ho budu učit já, bude to strašně super, užijeme si to spolu, ušetříme za učitele a můžeme ty peníze raději utratit v cukrárně,“ směje se nad synovou vynalézavostí, ale zároveň ho jako žáka chválí.

Mladší děti mají podle ní na nástroje zatím ještě čas. „Myslím, že není nutné začínat s hraním příliš brzo, pokud jsou děti nadané, tak si k nástroji cestu najdou lépe kolem pátého šestého roku,“ uzavírá Eliška.

Předem si uvaříme hrášek, nadrobno nakrájené kousky kuřecího masa a brambory, a to každé zvlášť. Také si připravíme želatinu. Na pánvi usmažíme cibuli, na které pak udusíme hovězí maso (také posekané na malinké kousíčky).

Po odstavení přidáme mletý pepř, petrželku, dobromysl, olivy a rozinky, smísíme s ostatními ingrediencemi a opatrně vmícháme želatinu.

Připravíme taštičky: Dohladka uhněteme těsto z mouky, přepuštěného másla, vajec a špetky soli. Poté z něj uždibujeme kusy ve velikosti dlaně a uhladíme je do placek. Ty poklademe směsí. Okraje těsta pak spojíme k sobě a překládáním vytvoříme charakteristický „hřbet“. Taštičky potřeme našlehaným bílkem a dáme je péct do trouby.