Elena Lappin: Je úplně jedno, kde člověk žije. Hlavní je vědět, kdo je on sám

Každý nový domov byl spojen s jiným jazykem, lidmi, vzpomínkami i osobními věcmi. V Londýně, kde žije dodnes, ji jednoho dne překvapil telefonát: neznámý člověk tvrdil, že je dcerou Američana, který žil kdysi v Rusku.

Po počátečním šoku se rozhodla vypátrat své skutečné kořeny. O cestě za poznáním vlastní historie napsala poutavou knihu V jakém jazyce sním?, která je zároveň silným svědectvím o pohnuté době druhé poloviny 20. století.

V pár větách to asi nejde, proto jsem musela napsat knížku. Narodila jsem se v Moskvě do rusko-židovsko-arménské rodiny, ale už jako malé dítě jsem se ocitla s rodiči v Praze, kde jsem prožila krásné dětství.

Po událostech srpna 1968 jsme v mých necelých šestnácti emigrovali do Hamburku, kde jsem dokončila střední školu, otec pracoval jako překladatel a dodnes tam žije moje matka.

Pak mě srdce přitáhlo do Tel Avivu, kde jsem studovala lingvistiku a film a poznala manžela Shaloma. S ním jsem se přestěhovala do Ottawy, nabídli mu totiž výborné místo na univerzitě. I naše další pouť byla ovlivněná potřebou uživit rodinu, která se rozrostla o tři děti. Po etapě v izraelské Haifě jsme žili v New Yorku a nakonec jsme zakotvili v Londýně. Zde bydlíme už mnohem déle než kdekoliv jinde.

Já se velice rychle adaptuju a všude to bylo přibližně stejně lehké nebo těžké. Ale psychologicky nejnáročnější byl Hamburk. Protože to byla emigrace, což je vždycky trauma, duševní rána.

Je jedno, zda je váš konkrétní život dobrý nebo špatný, prostě je to těžké. Nejde jen o změnu prostředí, stěhování z jedné země do druhé, ale vyloženě o ztrátu všeho – domova, kořenů. Absolutní vykořenění. Zpočátku jsem si nechtěla připustit, že je to definitivní, a namlouvala jsem si, že jde jen o malé dobrodružství a zase se vrátíme do Prahy…

Všechny další cesty už byly relativně snadné. Každá etapa, město a prostředí pro mě měly jiný význam, něčím mne přitahovaly. Přesto jsem dlouho hledala nový, adoptivní domov.

To je právě komplikované, nelze hovořit o jedné zemi, jednom místě a jazyku. Jde o směs. V mládí jsem automaticky očekávala, že budu psát česky, doufala jsem, že se stanu českou spisovatelkou. Už jako školačce mi vyšlo pár věcí v časopisech Větrník a Ježek a vydávala jsem s kamarády školní časopis.

Když jsem tuto možnost ztratila, začala jsem pátrat po jiné variantě a bála se, že se to nepodaří. Pokud spisovatel ztratí svůj jazyk, nemůže psát dál. Vyjadřovat se v cizím jazyce je jako nosit nepadnoucí cizí boty. Ale nakonec jsem zakotvila v angličtině a v zemích, kde se mluví anglicky. Manžel je Kanaďan, takže to přišlo přirozeně. Angličtina mi nahradila osobní, literární, duševní i jazykové zázemí. Naštěstí.

Zjistila jsem, že je úplně jedno, kde člověk žije, hlavní je vědět, kdo je on sám. Já se musím cítit jako já, kdekoliv jsem. Velmi dobře se cítím v Praze, jako bych nikdy neodjela. Ale pocit duševního pohodlí nacházím i v Londýně, v Izraeli, v New Yorku.

Často si slibuji, že budu víc cestovat po místech, která jsem v České republice nepoznala, ale pořád se vracím tam, kde už to znám. Protože jsem to ztratila, toužím to vidět znovu a znovu.

Jde o místa, kde jsem vyrostla, bydleli jsme na Vinohradech, do školy jsem chodila do Ostrovní, blízké mi bylo Staré Město. Toho se nenasytím, pořád mě inspiruje. Zažila jsem tu nejcitlivější období, první lásku…

Kouzelné roky svobody, i když doba samozřejmě svobodná nebyla, ale to si dítě neuvědomuje. Mohla jsem s kamarády volně chodit, kam se mi zachtělo, do Riegrových sadů, na náměstí Jiřího z Poděbrad…

Měli jsme svůj svět, navštěvovali se, nikdo na nás moc nedával pozor. Dnes je jiná doba a rodiče jsou nuceni být opatrní.

Byl to šok, velké překvapení: zazvonil telefon a cizí hlas mi sdělil, že můj pokrevní otec je Američan a žije v USA. Ale to překvapení nebylo nepříjemné, spíš vzrůšo.

Všichni máme v životě věci, které racionálně chápeme, a zároveň takové, které instinktivně cítíme a nevíme proč, odkud se berou. Že jsem v podstatě náhodou došla k jazyku svého původního otce a zakotvila v něm, bylo fascinující.

Přitom to poznání nemělo žádný vliv na můj vztah s mužem, který mne vychoval – zůstal pro mne jediným tatínkem. Toho biologického jsem poznala osobně a hodně se o něm dozvěděla, ale nemohu ho považovat za otce, nevychoval mě.

Bylo zvláštní, emocionální, plné otázek, trochu jako z filmu. Pochopila jsem, co se stalo, než jsem se narodila, jaká byla doba, jak osudy našich rodin ovlivnila politika, doplnila jsem si chybějící články puzzle.

Ale nakonec se to s mým životem nijak nespojilo, šel dál a toto se stalo jen nevšední zápletkou, která mě zajímala jako osobní detektivka. Začala jsem se jí zabývat, chtěla jsem se co nejvíc dozvědět, stala se impulzem k napsání knihy. Přesto se tím pro mne nic zásadního nezměnilo.

Podobní si nebyli vůbec – povahou ani vzhledem, snad jen židovským původem a inteligencí. Právě kvůli jejich rozdílnosti se moje matka rozešla s Josephem a hluboce se zamilovala do Semjona. První byl geolog, druhý překladatel, jeho otec byl z Podkarpatské Rusi, odkud měl on a po něm i můj táta československé občanství. Maminka se narodila v Baku a vyrostla v Rusku, její kořeny jsou arménsko-rusko-židovské. Dohromady pěkný guláš.

Určitě. Výsledkem celého zážitku – trvalo osm let, než jsem vše pochopila, vybádala a napsala – je, že je moc důležité znát své kořeny. Vědět, odkud pocházíme, znát předky. To neznamená, že jsme ve všem jako oni, ale v nějaké formě se to v nás uložilo, i když se proti tomu někdy bouříme.

Pravdu o svém původu musíme vědět. Jsem proti rodinným tajemstvím a zatajování. Vím od kamarádů, že skoro v každé rodině bylo něco, o čem se nemluvilo, protože se lidi báli – patřilo to k té době. I dnes se to děje v řadě rodin, ovšem nakonec stejně skoro vždycky vyjde pravda najevo, většinou hloupým způsobem, vznikají komplikace…

Přitom se dá o všem klidně mluvit, vydržíme hodně. Tajemství se změní na fakta, lidské dějiny, které se propojují s dějinami zemí a kultur. Je to naše bohatství. Bohužel žijeme v době zapomínání…

V dětství v Praze jsme samozřejmě drželi klasické české Vánoce jako ostatní, dodnes umím spoustu vánočních písniček, krásných českých koled. Zdobili jsme stromeček, měli jsme dárečky i rybu. Nezapomenu, jak jsme přinesli domů kapra, dali ho do vany a já se s ním skamarádila, nějak jsem ho dokonce pojmenovala… Pak ho maminka zabila k vánoční večeři – a mne udivilo, že mi chutnal! Připadala jsem si jako strašné monstrum.

Ale dnes? Jako Židovka slavím židovské svátky, tedy chanuku a židovský Nový rok. Vyrůstala jsem bez náboženství, nikdy mne nepřitahovalo. Později v Izraeli jsem poznala židovskou tradici a uvědomila si, že jde o věci, s nimiž se můžu osobně spojit. Ale sekulárně.

Můj otec, který před rokem zemřel, je pohřben na židovském hřbitově v Praze. Měl židovský pohřeb, kde se říká kadiš a další modlitby, a byl tak krásný, plný útěchy, pochopení a hloubky, že i jeho, absolutního materialistu, by to potěšilo.

Bohužel z těch se ke mně dostalo velice málo. Můj arménský dědeček zemřel, když jsem byla mladá a příliš jsem se o to nezajímala. Až přes maminku a její vzpomínky – čím je starší, tím víc se touto složkou své osobnosti zabývá a píše o ní. Arménsky umí jen pár slov, její hlavní jazyk je ruština a ani já, která ovládám šest jazyků, nevím, jak arménština zní. Kdyby vedle mne někdo promluvil arménsky, nepoznám to. Přitahuje mě ale arménská hudba, tu jsem slyšela a líbí se mi.

V dětství jsme měli doma sešit – rodinný deník, kam jsme zapisovali různé události. Rusky i česky. Ale ruština mi vadila z politických důvodů, věděla jsem, že jde v Čechách o nepřátelský jazyk. Já byla taky proti Rusku a styděla jsem se, že tou řečí doma mluvíme. Snažila jsem se to skrývat a ve škole jsem se tvářila, že mi nejde. Vedle toho jsem si psala vlastní deníky – česky! Ještě je někde mám.

Čeština mi temperamentem, humorem a idiomy tak pasovala, že když jsem ji ztratila, bylo to ještě horší než ztratit Prahu. Nastoupila němčina, v níž mi chyběla ironie a lehkost. Zato u angličtiny jsem zjistila, že s ní můžu psát.

Shrnuto: jsem narozena do ruštiny, přenesena do češtiny a němčiny, seznámena s hebrejštinou a francouzštinou a adoptovaná angličtinou.

Česky jsem připsala pouze doslov. Krásně ji přeložila Dominika Křesťanová a zažívaly jsme zajímavé chvíle u původně českých citátů – zejména u dialogů s bratrem, kde jsem v angličtině občas uhladila naši hrubší hantýrku. Dominika je převedla znovu do češtiny – a někdy byl výsledek odlišný. Dost jsme se nasmály.

Třeba u pasáže, kdy mi brácha poslal moji oblíbenou knížku Jana Procházky Ať žije republika – s tím, že ji právě našel v antikvariátu ještě s původním věnováním pro mne. A připsal: Ty vole! Což po dvojím překladu znělo slabě: Představ si!

Vedle Anglie vyšla v USA a Kanadě, v překladech pak italsky, francouzsky, německy a česky. Je zajímavé, že nejvíc ohlasů u čtenářů i kritiky měla ve Francii. Byla jsem tam pozvaná na knižní festival a setkala jsem se se studenty gymnázií, kde moji knížku četli a analyzovali do detailů.

Nejlepší bylo, že je inspirovala k zamyšlení, jaké jsou jejich rodné jazyky, co pro ně znamenají a v jakém jazyce dnes sní. Natočili o tom skvělé video, z něhož jsem byla až dojatá.

Uvědomila jsem si, že můj příběh je vlastně univerzální. Že na zeměkouli je spousta lidí, kteří zažili něco podobného, ocitli se v cizí zemi a museli se s tím nějak vypořádat, zvykat si na jinou kulturu. Tahle zkušenost – migrace, emigrace – je dnes celosvětové téma, děje se všude, i když v Česku moc ne…

Po okupaci Československa v roce 1968 došlo taky k masové emigraci a Češi byli všude vítáni. Byla to taková sexy emigrace, která se ve světě líbila, hostitelské země se na ni dívaly pozitivně a nacházely přínos v tom, co jim mnozí emigranti přinášejí.

Já tak vidím i současnou migraci, myslím, že každá země přijímající lidi odjinud, obzvlášť z válkou zasažených míst, kde se strašně trpí, projevuje lidskou nutnost pomáhat. Není v tom nic negativního. Jistě, část emigrace je „jen“ ekonomická, ale to byla vždycky – lidi neutíkali pouze kvůli politice, chtěli si zvýšit životní úroveň, což je normální vlastnost. A já proti ní nic nemám.

Do Německa už dávno přicházelo mnoho lidí kvůli práci, začali tam žít, rodili děti, zařadili se do společnosti… Všeobecně bych řekla, že strach z uprchlíků je příznakem lidské slabosti, komplex. Naopak země, které jim pomáhají, jsou morálně na vyšší úrovni.

To byla dost pitomá náhoda, já tehdy přesně nevěděla, jakým směrem studia se vydat. Možností bylo mnoho. A protože mě zajímaly jazyky, rozhodla jsem se pro teoretickou lingvistiku. Ale brzy jsem zjistila, že by mě nudilo přednášet na univerzitě, přibrala jsem tedy film a divadelní vědu. Natočila jsem i několik krátkých filmů a v Kanadě jsem pracovala pro dětskou televizi.

Dnes mě baví dělat podcast, což je něco mezi šoubyznysem a literaturou (E. L. pracuje pro webovou stránku Love Reading, dělá rozhovory s autory, nakladateli atd. metodou podcast, novým způsobem šíření audioinformací na internetu – pozn. red.).

V podstatě ano, je absolutní lingvistický vědec. A mé putování po světě ovlivňovaly právě jeho pracovní nabídky. Kdybych se narodila a žila v jiných podmínkách, určitě bych tak toulavé boty neměla, nepřekročila bych tolikrát bludný kořen. Touhu stále cestovat a objevovat nemám, šlo o nutnost a náhodu.

Když jsem se vdala, netušila jsem, že můj muž je nejen ekonomicky, ale i duševně závislý na cestování, změně pracovního prostředí. Já naopak toužila kvůli emigrantskému původu někde zakotvit a zůstat, což se podařilo až v Londýně.

Všichni emigranti mluví o malé smrti, krátké euforii a celoživotním smutku, pocitu druhořadosti. Tak to cítím i já a tak jsem to vyjádřila ve své první knize povídek Nevěsty odjinud, kde ženy následovaly své muže. A překvapilo mne, kolik lidí se mnou rezonovalo, jak se mi povedlo v jedné větě shrnout, co se děje v emigrantské duši.

Nejraději nikam nejezdím, vlastně cestování nenávidím, jsem ráda doma. Pokud vyrazím na dovolenou, jsem na jednom místě, to si vychutnám. Už dávno jsem pochopila, že se tak dozvíme daleko víc, než když pořád někam utíkáme.

Vše, co potřebujeme o životě vědět, můžeme najít tam, kde jsme. Na procházkách se psem do parku nebo do lesa zažiju víc, než když sbalím kufry a cestuju. Samozřejmě jezdím do míst, kde jsem žila, a mám je ráda. Kdybych je ale mohla seřadit pár minut od sebe – Londýn, Prahu, Tel Aviv –, byl by to ideál.

Porodila jsem je v Kanadě, USA a v Izraeli. Nejstarší syn mluvil česky asi do šesti let, pak už to nešlo, nastoupila angličtina a hebrejština, které denně užíval. Byla jsem na to sama, české zázemí chybělo, nemohli jsme jezdit do Prahy, aby zažil češtinu jako živý jazyk.

I druhému synovi a dceři jsem se pokoušela dát české základy, ale nefungovalo to. Že se mi to nepovedlo, beru jako svoji prohru. Ale všichni moc rádi jezdí do Prahy a líbí se jim vše české.

Ano, je zvláštní, že tři členové jedné rodiny jsou spisovatelé – a každý v jiném jazyce. Maminka napsala tři knihy rusky. Vyšly v Německu v krásném vydání, česky vyšla v překladu její prvotina Melounová slupka.

Bratr Maxim píše německy a stal se uznávaným autorem. Teď byl navržen na prestižní cenu – za poslední román Šest kufrů, který je velmi rodinný. Lidi se našemu jazykovému rozvětvení diví a ptají se, zda píšeme o tom samém. Zda je bratrův román totéž co moje kniha V jakém jazyce sním? Nevím, my se o tom moc nebavíme.

Ale na každou událost lze pohlížet z různých úhlů, takže i když dva dělají totéž, není to nikdy totéž. Bratr je posedlý životem otce, maminka píše o své historii. Já jsem po Nevěstách odjinud vydala román Nos, v němž hrdinka objeví rodinné tajemství. Paradoxně vznikl před odhalením tajemství v mé vlastní rodině.

Člověk podvědomě ví hodně věcí, které vlastně neví. Mě vždy přitahovala tajemství, ale nevěděla jsem, že existuje i u mne. O to víc mne to potěšilo. Jako několikanásobná matka a babička jsem přesvědčená, že tříleté dítě vnímá vše.

Moji rodiče logicky chtěli, abych na zážitky s biologickým otcem zapomněla a brala jako realitu, že pravou rodinu tvoříme my tři, později čtyři. Já si tu informaci uložila kdesi hluboko – a vyplavala až v těch osmačtyřiceti.

Všichni, každý jinak. Nejstarší syn Yaakov je novinář, prostřední Yoni filmový režisér a scenárista. Dcera Shira je ekonomka, ovšem vášnivě čte a krásně píše, jen ještě neví, jestli se chce psaním živit.

A řekla bych, že se geny přesunuly i na vnoučata žijící v Izraeli. Sedmiletá vnučka už umí výborně číst a psát a jako já v jejím věku sepisuje malé příběhy. V ní se vidím, má stejnou zvědavost a čtenářskou vášeň. Čte čtyřletému bráškovi, i u toho jsem si jistá, že bude mít blízko ke knihám. Je fajn, že máme společnou hebrejštinu, v ní si rozumíme. To moje děti neměly a s mými rodiči se domlouvaly složitě. Fungovala mezi nimi velká láska, ale chyběl společný jazyk.

Na to neexistuje přesná odpověď, protože sním ve směsi jazyků. Může se mi klidně zdát sen o manželovi, jak mluví rusky, což v reálu neumí. Ovšem ta otázka v širším smyslu znamená, že se ptám: Jaká je moje identita? Můj příběh se skládá z mnoha internacionálních částí – a všechno dohromady jsem já.

Nemusím si vybírat jedno, ale musím o všem, co je ve mně, vědět. Můj život je možná až moc pestrý a komplikovaný, ale můj.