Dvě tváře z televizní publicistiky

Ve svých pětatřiceti se Bára Divišová může na Nově považovat za zpravodajskou matadorku. Začínala před patnácti lety jako elévka, točila reportáže pro Snídani s Novou, následovaly Střepiny, po nich Víkend, rozjížděla lifestylový magazín Život ve hvězdách. Zpravodajství ji však přilákalo zpět a před půl rokem přibyl vlastní diskusní pořad Napřímo.

Patnáct let jsem dělala reportérku, politické debaty ve studiu byly něco, co jsem se musela učit. Nejtěžší byl první měsíc, pokaždé jsem všechny svoje debaty zpětně sledovala a snažila se odhalit, jak to mohu dělat líp.

Přistihla jsem se třeba, že často používám nadbytečné výrazy, ty slovní parazity, nebo že otázky zbytečně košatím. Teď se ve studiu cítím daleko jistější.

Poučila jsem se, že se při přípravě nesmím neúměrně zahltit. Už taky způsobně nečekám, až respondent domluví, a nebojím se skočit do řeči, aniž by měli politici pocit, že je nenechám domluvit.

Když jsem udělala rozhovor, mohla jsem se v případě, že mě ještě něco napadlo, doptat a k reportáži dodat. Při diskusi ve studiu musím všechno vědět „teď a tady“, nemůžu něco během debaty „dozjistit“.

Předem musím znát nejrůznější názory na určitou věc, abych s tím mohla respondenta konfrontovat, a přitom musím odhadnout, co mi na to odpoví, abych s ním mohla vést věcnou diskusi.

Jsem moc ráda, že jsem z reportérské práce nevypadla, pořád jsem v terénu, to znamená v přímém kontaktu s děním ve Sněmovně, na vládě. To mě udržuje v obraze, do studia si zvu hosty na základě toho, co se aktuálně děje. Nechtěla bych pořád sedět ve studiu.

Na mně je výběr témat i osobností, které se ve středu proti sobě posadí. Pracujeme ale v týmu, mám vedle sebe dramaturga Jiřího Javůrka, zapojuje se i vedení zpravodajství. Většinou je jasné, co ten týden hýbe společností a politikou, kdo je pro dané téma nejkompetentnější a kdo je jeho názorový protivník.

To by si nikdo nedovolil. Občas se politici zkoušejí vymezovat, že si proti tomu či onomu nesednou. Na to řeknu, že si tam tedy pozvu někoho jiného, a je po problému. Asi by nemělo cenu takové diskuse dělat, kdyby si politici mohli diktovat, jak by měly vypadat.

Jedině z časových důvodů. Všichni si jsou dobře vědomi, jakou máme sledovanost.

Z pracovních důvodů sleduji. Neberu ale moderátory na jiných televizních kanálech jako konkurenty. U některých obdivuji jejich přehled, u jiných mám tendenci napovídat, na co by se měli ještě zeptat.

Divák určitě nepozná, koho jsem volila nebo ke komu cítím nějaké sympatie. Na tohle téma se nesmíme vyjadřovat ani na sociálních sítích. Přijde mi naprosto přirozené, že úplně stejně komunikuji s panem premiérem jako s politiky z opozičních stran.

V politických debatách nikdy, spíš při reportážích, když točím o nějakém silném lidském příběhu. Emočně mě pokaždé zasáhnou reportáže spojené s udílením Ceny Michala Velíška, kde jsem v nominačním týmu.

Na mysli mi hned vyvstal příběh studenta Petra Vejvody ze Žďáru nad Sázavou, který byl krátce po tragédii na cenu nominován.

Jako první jsem tehdy komunikovala s jeho rodiči, kterým duševně nemocná žena ubodala teprve šestnáctiletého syna, bránícího spolužačku. V takovou chvíli se vám s mikrofonem v ruce jen těžko hledají slova.

Další rozhovor podobného ražení jsem točila v Uherském Brodě bezprostředně poté, co v tamní restauraci postřílel pachatel osm lidí. Patří to k mé práci, ale otřáslo to mnou.

Už od základní školy jsem měla vřelý vztah k psaní, přispívala jsem do školních novin, vystupovala na recitačních soutěžích. Když jsem uviděla v novinách inzerát na konkurz do regionální televize, věděla jsem, že ten, koho hledají, jsem já. Aniž bych tehdy přesně věděla proč. Měla jsem těsně po maturitě, byla jsem bez jakýchkoli profesních zkušeností.

Přesto mě vzali. Po nějaké době jsem se přestěhovala do Českých Budějovic, kde jsem zase pracovala v regionální televizi. Po třech letech jsem se přihlásila do výběrového řízení na zpravodajství Novy a přestěhovala se do Prahy. Přesto, že jsem nějakou praxi už měla, začínala jsem ve zpravodajství jako elév, učila jsem se všechno znovu, hlavně chod velké televize.

Studovala jsem prvním rokem na vysoké škole bohemistiku, takže by ze mě asi byla učitelka češtiny nebo korektorka.

Víte, co mi nejvíc pomáhá? Že jsem vždycky na place se svými 153 centimetry nejmenší. A že jsem přitom nejvíc slyšet.

Vdaná nejsem, ale s partnerem jsme spolu čtyři roky a vychováváme tříletou dceru. Dřív taky dělal moderátora a dýdžeje, teď v oboru nepracuje.

Poznali jsme se přes internet, chvíli jsme si psali, pak šli na rande, zajiskřilo to a jsme od té doby spolu. Jsem ráda, že ho mám, neskutečně mě v tom, co dělám, podporuje. Hodně s ním konzultuju a hodně na jeho postřehy dám.

To je pravda, za tu dlouhou dobu, co jsem na Nově, jsem viděla, kolik vztahů televizní kariéru nepřežilo. Můj partner má sebevědomí zcela v pořádku, takže se z toho, že se mi daří, jen raduje. Rozhodně to v něm nevyvolává pocit vlastního nedocenění, což často u předchozích partnerů býval problém.

Nejvýraznější tváří diskusního pořadu televize Prima Partie se stala 41letá Terezie Tománková, kterou mnozí znají ještě pod jménem Kašparovská (po rozvodu se vrátila k příjmení za svobodna). Po zahájení vysílání zpravodajské stanice CNN Prima News dostal pořad nejen dvojnásobný čas, ale nese i jméno své moderátorky.

Před téměř dvaceti lety jako zpravodajka ve zlínské redakci, odkud jsem posílala příspěvky o dění v kraji, odkud pocházím.

Po čase jsem přešla do hlavní pražské redakce, kde jsem začala dělat politické věci. Když se mi narodila dcera, vyzvalo mě vedení zpravodajství, abych se zúčastnila konkurzu na moderátorku hlavních večerních zpráv. Uspěla jsem a časem k tomu přibyla ještě Partie, která mi zůstala.

Ano, s tím jsem se na žurnalistiku na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci hlásila. Když mi bylo šestnáct, konaly se parlamentní volby a já sledovala televizní reportéry ve volebních štábech a hrozně se mi to líbilo.

„Tohle je práce, kterou bych někdy chtěla dělat,“ říkala jsem si. Líbilo se mi, jak to je rychlé, okamžité, autentické. Jsem ráda, že jsem za tím šla, vydržela jsem u toho a že to se mnou vydrželi i televizní diváci.

Zásadně ho změnil nástup internetu. Když jsem začínala, dozvídali se diváci, co se stalo, v hlavní večerní relaci. Dnes nikdo nemusí čekat na hlavní zprávy, události jsou přístupné okamžitě online, všechno se odehrává prakticky v přímém přenosu.

Konkurence ve zpravodajství je obrovská a každá stanice se snaží přinést něco unikátního, co jiní nemají. Zprávy musejí přinést nejen informace o událostech, ty už většinou lidé znají, ale i zážitek. Je to teď mnohem těžší, než když jsem začínala.

Samozřejmě sleduji. Považuji „konkurenční“ pořady za naprosto profesionální. Myslím, že kolegové odvádějí dobrou práci, samozřejmě se nám všem něco povede víc, něco míň. Od toho, aby posuzovali kvalitu našich pořadů, jsou pouze a jen diváci.

Jsem k sobě maximálně kritická, snažím se před každou diskusí si nadneseně řečeno vymýt hlavu. Myslím, že jsem se naučila oprostit od jakýchkoli svých emocí a ptát se tak, aby mohl divák sám posoudit, kde je pravda.

I přesto se stává, že mi po vysílání přijde reakce, že jsem stranila tomuhle, a vzápětí další, že jsem byla zlá na toho druhého. Vychází mi z toho, že to asi nedělám tak špatně.

Takové nutkání občas mám, ale nikdy to nevybublalo. Samozřejmě jsem jenom člověk, někdo mi je sympatický víc nebo míň, někdo má smysl pro humor, někdo je nudný, nikdy to ale nedám najevo.

Vlastně nepřetržitě. Scénář si píšu sama. Stále sleduji, co se děje, a přemýšlím o hostech na další neděli, které pak někdy musím z hodiny na hodinu změnit, protože vyskočí nové aktuální téma.

Ještě náročnější to je po startu CNN Prima News, kde dostala nedělní Partie hodinu navíc. Mohu díky tomu jít víc do hloubky, předložit divákům ještě víc názorů a informací, víc pohledů na věc.

První hodina je společná pro diváky Primy i CNN, druhá hodina pokračuje jen na CNN. Nevystupují v ní jen politici, ale i odborníci, komentátoři, účastníci událostí, které probíráme. Je to velké profesní sousto, velký závazek. Navíc divák je velmi kritický, nic neodpustí. Kritiku však musíme my, na koho je vidět, přijmout. Jinak by tahle práce nešla dělat.

Prvotní návrhy jdou ode mě, probíráme je s kolegou Adamem Halmošim. Musíme hlídat, aby se nám stále dokolečka neobjevoval jeden člověk, abychom divákům ukázali pestrost názorů i lidí, aby slyšeli názory politiků s vládní zodpovědností i těch opozičních. Určitě nám nikdo neříká, že musíme pozvat toho či nesmíme onoho.

Ne, většinou to berou jako vítanou příležitost prezentovat veřejnosti svoje názory. Spíš se stává, že si někdo nechce sednout k jednomu stolu s jiným politikem.

Musím být pořád připravená na to, že kdokoli může překvapit, pronést něco nečekaného, na co nemusím být připravená, pohádat se s jiným diskutujícím. Za tu hodinu a nově dvě hodiny se může stát cokoli.

Většina politiků jsou muži a často se jim lépe komunikuje se ženou. Občas sice cítím takový ten přezíravý pohled: co se mě takhle vyptáváte, běžte domů k plotně, ale nijak to neřeším.

Někdy je naopak takové podceňování výhodou. Žádný politik mě ještě neodboural, mentálně jsem totiž pořád připravená na nejhorší.

Na Valašsku, pocházím z Brumova-Bylnice, tam jsem se narodila, vyrůstala a pravidelně se tam vracím. V Praze jsem sice strávila už víc než polovinu svého života, ale duši mám pořád valašskou. Kdo se Valachem narodil, Valachem i umře. Lidé tam mají k sobě blíž, rodinné vazby jsou neobyčejně silné. Dcera se sice narodila v Praze, ale je to v ní taky.

Emě je čtrnáct a půl, má už svoje zájmy, svůj svět. To, že jsem vidět v televizi, bere jako něco úplně normálního, protože jsem nikdy nic jiného nedělala. Nijak pečlivě to nesleduje, jen se standardně zeptá, co bylo v práci.

Vůbec ne. Od malička se zajímá o exaktní vědy, chemii, fyziku, biologii, od začátku školy chodila do vědeckých kroužků, teď studuje na gymnáziu. Jako každá maminka si přeju, aby našla povolání, které ji bude bavit a bude v něm šťastná, ať to bude cokoli.

Vdávala jsem se v pětadvaceti, dceru jsem měla v osmadvaceti, myslím, že to bylo akorát. Po dvanácti letech jsem se rozvedla.

Šest let žiji ve šťastném pevném vztahu. Partner je podnikatel, s novinařinou ani médii nemá nic společného. Seznámili jsme se úplnou náhodou přes jednu společnou kamarádku. Šli jsme pak na rande a už jsme spolu zůstali.

Doufám, že ano. Před pár lety jsme se zasnoubili, ale ještě jsme se nestihli vzít. Vím, že to zní divně, ale vždycky do toho něco přišlo. Naposledy jsme to třeba plánovali na tohle jaro, ale vypukla koronavirová pandemie. A s rouškou jsem se opravdu vdávat nechtěla.