Dvě labutě, jeden příběh

Nevídaný skleněný palác s železobetonovou konstrukcí vyrostl během pětadvaceti měsíců v letech 1938 až 1939 na Poříčí, kde mu ustoupil zájezdní hostinec s labutí na balustrádě.

Zásluhou tohoto architektonického skvostu a vlajkové lodi firmy Brouk a Babka byl už navždy změněn způsob nakupování nejen Pražanů. Do Bílé labutě chtěl nahlédnout každý. Stala se hitem, revolučním prvkem v životním stylu rodící se moderní doby.

Už v roce 1943 pronikla i do filmu: jako námět pro svůj snímek Šťastnou cestu si ji vybral Otakar Vávra. Teď zákulisí slavného obchoďáku využila i produkční společnost Dramedy. V seriálu Zlatá labuť splétá motiv luxusního obchodního domu a osob s ním spojených.

„Není to přímo historický seriál, který pracuje s přesnými dobovými fakty a dramatizuje skutečné události, ale jedná se o zábavný seriál. Vycházíme z dobových reálií, ale někdy je záměrně trochu stylizujeme a posouváme dál. Například je to patrné u kostýmů, masek, ale také třeba u hudby. Pro seriál adaptujeme dobové písničky a interpretujeme je v současnějším podání. S historiky a dalšími odborníky nicméně spolupracujeme, ti nám pak mimo jiné pomáhají najít tu správnou míru dobovosti a stylizace,“ uvádí producent Filip Bobiňski ze společnosti Dramedy.

Výpravný seriál udivující například perfektními stylovými kostýmy sklízí úspěch. První díl sledovalo více než milion diváků a již teď se natáčí jeho druhá série.

Pojďme se blíže podívat, proč se Bílá labuť stala fenoménem, který i po letech poutá pozornost.

Výjimečnost vnějšího i vnitřního řešení stavby domu čp. 23 Na Poříčí, přirovnávaného jeho tvůrci k zaoceánskému parníku, je na svou dobu bombastická architektura i technologické vymoženosti, to vše dosud v Čechách nevídané. Účel byl jediný: přimět k návštěvě a útratě i netečné kolemjdoucí.

Architektonickou soutěž o podobu nákupního zázraku nechal vypsat úspěšný obchodník Jaroslav Brouk, jehož firma již vlastnila síť moderních obchodních domů v Praze na Letné, v Ostravě, Brně, Liberci, Plzni, Českých Budějovicích a také v Bratislavě.

Do bratislavského Dunaje ostatně televize Markýza zasadila seriál Dunaj, k vašim službám, tedy slovenskou obdobu Zlaté labutě.

V soutěži zvítězili roku 1937 architekti Josef Hrubý a Josef Kittrich, který později v časopise Architektura napsal:

„Půdorys, organisace a provoz obchodního domu jsou konec konců funkcemi prodejní psychologie. Vzhled, fascinující reklama, světelné a neonové efekty, výstava zboží, stupňující se až v divadlo, a celý aparát obsluhujících spojují své síly, aby nevšímavého chodce zpracovaly v užitečného kupce.“

Moderní doba stvořila obchodní domy, které vystaveným zbožím návštěvníkům sugerovaly pocit, že se ocitli ve světě neomezených možností. Stačí si vybrat a splnit si svůj sen. A samozřejmě zaplatit.

Aby mohli tvůrci seriálu Zlatá labuť začít točit, postavili v pražských Kbelích ateliér o rozloze více než 2500 m2. Natáčelo se ale i na terase a před průčelím skutečné Bílé labutě.

„Na počátku jsme několik měsíců strávili diskusemi s architektem nad tím, jakou tvář našemu obchodnímu domu dát, hledali jsme výtvarný styl, který by byl pravděpodobný v době, kdy se seriál odehrává, a zároveň aby byl atraktivní pro oko dnešního diváka,“ říká producent seriálu Filip Bobiňski.

„Neděláme přesnou dokumentární rekonstrukci, ale styl, který opravdu navodí pocit tehdejšího luxusu.“

Luxus a nadstandard to v Bílé labuti, která s ruchem ulice komunikovala bombastickými šesti sty metry čtverečními skleněné plochy průčelí, opravdu bývaly. Mimořádné bylo především vnitřní vybavení obchodního domu. Zákazníkovi mělo propůjčit pocit výjimečnosti, hýčkání a zájmu.

V celém obchodním domě bylo podlahové vytápění a klimatizace. V přízemí se rozprostírala hlavní prodejní hala, jejímuž středu vévodil eskalátor od americké firmy Otis. U nás šlo o vůbec první eskalátor umístěný v interiéru.

Pohyb návštěvníkům usnadňovaly také rychlovýtahy. Těch bylo sedm a dokázaly přepravit až čtyři tisíce lidí za hodinu.

Prodejních pater bylo pět. Šesté patřilo administrativním místnostem a mělo nad sebou ještě tříposchoďovou věžovitou nástavbu s terasou, která sklízela zasloužený obdiv veřejnosti. O tři patra níže se nacházela o trochu menší terasa pro zaměstnance.

Stavbě dominovalo 60 metrů neonových trubek zformovaných podle návrhu grafika Božidara Leisera do podoby labutě otáčející se kolem své osy.

Obchodní dům udivoval i dvaatřiceti pneumatickými pokladnami pro zasílání peněz a účtenek do centrální evidence. Protože osmdesát procent nakupujících tvořily ženy, byl tu i dětský koutek a pro mimopražské zákazníky také úschovna zavazadel. Každé prodejní oddělení bylo spojeno speciálním potrubím s ústřední pokladnou v pátém patře.

V přízemí mohli zákazníci vybírat sklo, parfumerii, kravaty nebo prádlo. Bylo tam i oddělení pro batolata.

První patro patřilo látkám, záclonám a kobercům. Dámskou i pánskou konfekci včetně rukavic a klobouků našli návštěvníci v patře druhém a o patro výš byly domácí potřeby.

Čtvrté patro bylo vyhrazeno nábytku a v pátém provozoval restauraci lahůdkář Zdeněk Kvasnička. Obchodní dům Bílá labuť dával prostor také umělcům, jejichž díla vystavoval, a také se zde pořádaly módní přehlídky.

Ačkoli detaily seriálu Zlatá labuť neodpovídají historii přesně, vycházejí z dobových reálií.

Například systém osobních karet, jimiž seriáloví zaměstnanci vykazovali příchod a odchod ze směny, v Bílé labuti skutečně fungoval. A to včetně namátkového systému kontroly prodavačů.

Producent Filip Bobiňski k tomu říká: „Příprava scénářů vyžaduje dobové rešerše a konzultace. Většina nákladů pak souvisí s výtvarným stylem seriálu, od stavby a zařízení interiérů nebo exteriérů, kostýmy, rekvizity, ale také je to třeba náročnější způsob snímání a svícení, který dotváří atmosféru. Musí se použít specifické exteriéry, které je pak ještě potřeba upravit postprodukčně. Mnohem více času také tráví herci a herečky v maskérně, protože vytvořit zejména dobové účesy je náročné. Také zvukové atmosféry, ruchy a hudební složka vyžadují více času a tvůrčího nasazení. A nakonec to ještě všechno musíme ověřit, aby to bylo v dané době pravděpodobné.“

O pět set zaměstnanců Bílé labutě, kteří pečovali o zákazníky, bylo nadstandardně postaráno, ale zároveň na ně byly kladeny vysoké požadavky. Že by byla přijata prodavačka bez zkušeností a navíc zlodějka, jak ji ve Zlaté labuti zahrála Marta Dancingerová, je vysoce nepravděpodobné.

Zaměstnanci všech firem Brouk a Babka byli označováni jako spolupracovníci. Prémie ze zisku i možnosti kariérního postupu pro ně byly motivací k zodpovědné práci, stejně jako různé návrhy inovací.

Spolehlivost prodavačů a prodavaček byla pro chod Bílé labutě zásadní a firma se je snažila udržet mnoha benefity. V dobových propagačních materiálech se lze dočíst, že byly podporovány volnočasové aktivity zaměstnanců, stejně jako společenské a sportovní akce.

Prodavači a prodavačky se mohli stravovat v místní jídelně, kde platili režijní ceny. V polední pauze, která trvala dvě a čtvrt hodiny, se mohli chodit slunit na terasu se slunečníky, což je zachyceno v již zmíněném filmu Šťastnou cestu režiséra Otakara Vávry. Prodavačky z Bílé labutě si v něm zahrály takové hvězdy jako Adina Mandlová, Nataša Gollová, Hana Vítová, Jiřina Štěpničková nebo Jana Dítětová.

V Bílé labuti se rozhodně nepodceňoval ani marketing. Po uskutečněném obchodě prodavač vtiskl zákazníkovi do dlaně vizitku s textem.

„Byl jste právě obsloužen panem XY. Děkuji Vám za dnešní nákup a prosím, abyste ke mně přišel zase. Velmi ochotně Vás obsloužím a předložím to nejlepší, co mám v oddělení…,“ popisuje brožura Bílá labuť: obchodní palác světové úrovně, která vyšla roku 1939. Po prodavačích byla požadována „schopnost vcítění, schopnost vpraviti se do potřeb i zálib zákazníka, kterého třeba po prvé před sebou vidí“.

Nároky na pracovníky tedy nebyly malé. Moderní podnikatelé, jakým Jaroslav Brouk beze sporu byl, věděli, že úspěch obchodu závisí na tom, kdo jej uskutečňuje. Záleželo na schopnosti konverzace, osobním vzhledu, klidné povaze, spolehlivosti, jistotě vystupování i osobním nasazení.

Moderní HR manažeři by Broukovu přístupu zatleskali. Oproti malým krámkům nabízela Bílá labuť i velkoryse pojatou prodejní dobu. Polední pauza sice trvala dvě hodiny, ale například v prosinci byl provoz nepřetržitý.

V seriálu vládne obchodnímu domu klan Kučerových v čele s otcem Rudolfem v podání Petra Kostky. Kučerovi mají na své zaměstnance vysoké nároky.

Firma Brouk a Babka své zaměstnance navíc ještě vedla k loajalitě, cílevědomosti, organizaci, ale i flexibilitě. Samozřejmostí byly pravidelné přednášky a školení v duchu hodnot a zásad firmy.

Stejně jako korunní princ rodiny Kučerovy Petr, uměl obchodník Jaroslav Brouk zúročit své zkušenosti s nejmodernějšími způsoby prodeje, jak je poznal na svých studijních cestách po USA a západní Evropě. Síť obchodních domů, které jeho firma vybudovala, zabodovala nejen ve velkých městech, ale ovládla i venkov.

Dvakrát do roka rozesílala firma Brouk a Babka svým zákazníkům katalog zboží, kde nechyběly ani vzorky látek. Firma se řídila heslem, že lidé mají zboží nejen vidět, ale také si ho osahat.

Zákazníci mohli objednávat na dálku a zohledněna byla i jejich finanční situace. Bílá labuť nabízela prodej na splátky či možnost úvěru. Novinkou byl i částečně samoobslužný prodej a zavážková služba.

„Je to člověk, který přijíždí ze zahraničí, odkud si přivezl inspiraci, vizi a sen, který tady realizuje v podobě Zlaté labutě. Přiváží do Prahy ve třicátých letech něco, co tady ještě nikdy nebylo. A baví mě, že je to sen, který plní svědomitě, a stejně tak přistupuje k lidem, kteří ve Zlaté labuti pracují,“ říká o své roli ve Zlaté labuti představitel Petra Kučery, herec Adam Vacula.

Petr Kučera podnik otevřel za účasti celé rodiny v předvečer okupace Československa německou armádou, kde tuto národní tragédii oznámil otec rodu Rudolf. Tuto historickou dramatickou okolnost tvůrci seriálu jen o pár dní posunuli. Ve skutečnosti byla Bílá labuť otevřena tři dny po okupaci, 18. března 1939. A tak mezi jejími prvními zákazníky byli i vojáci wehrmachtu.

Majitel Bílé labutě a rodák z Hlinců u Plzně Jaroslav Brouk (1884–1953) byl typickým selfmademanem první republiky. Již v pěti letech měl jasno, že se stane obchodníkem. Díky svým ambicím a cílevědomosti skutečně nastoupil v Praze na obchodní školu, kde vynikal především v účetnictví. Potkal se zde s Josefem Babkou, rovněž rodákem ze západu Čech. Stali se snadno zapamatovatelnou dvojicí, neboť spojení Brouk a Babka budilo úsměv. Slovo „babka“ totiž bylo v té době označení pro chrousta.

Když si Jaroslav Brouk roku 1908 otevřel vlastní koloniál v pražských Holešovicích, vzpomněl si na Josefa Babku a přizval ho jako obchodního partnera. Vznikla společná veřejná obchodní společnost Brouk a Babka, která se specializovala na dovoz kávy a čaje.

Počáteční potíže však Josefa Babku odradily a po dvou letech ze společnosti odešel. Jeho jméno však v názvu společnosti i síti obchodních domů zvaných broukárny už zůstalo.

Zatímco v seriálu se potomci Rudolfa Kučery, tedy syn Petr a jeho sestra Irena v podání Kristýny Ryšky, zdatně chopili obchodní příležitosti, předání žezla v rodině Jaroslava Brouka bylo problematičtější. Jeho syn Bohuslav sice působil za druhé světové války v Bílé labuti jako estetický poradce, ale pro obchod se nehodil. Miloval umění a surrealismus a nejlépe se cítil v roli mecenáše. Za umělce rád platil ve vinárnách, kde s nimi diskutoval o filozofii.

Zhlédl se v nově se rodící psychoanalýze, kterou propagoval i ve svém literárním díle. Zabýval se v něm lidskou psychikou a sexem a jeho nejznámějším spisem je knížka Autosexualismus a psychoerotismus, ve kterém se podrobně rozepisuje o fenoménu masturbace. Knížka vyšla v roce 1935 v pražské Edici surrealismu a nezaměnitelnou obálku pro ni vytvořil Karel Teige.

Na rodinném podniku se Bohuslav podílet nechtěl, a tak byla společnost po válce nakrátko převedena na jeho staršího bratra, který se po otci jmenoval Jaroslav. V roce 1948 byla firma znárodněna a Jaroslav Brouk mladší se stal správcem některých vil, které dříve vlastnil.

Pracoval také jako závozník ve firmě Napako vyrábějící lampy. Jeho bratr Bohuslav v roce 1948 emigroval do Paříže, odkud po čtyřech letech odcestoval do Melbourne. Od roku 1958 přednášel biologii v Londýně, kde v roce 1978 zemřel.

Obchodní dům Bílá labuť se natrvalo otiskl do povědomí Pražanů. Ačkoli ho v 70. letech minulého století zastínily obchodní domy Máj a Kotva, jeho jméno je stále synonymem výjimečnosti. Tu by jí rád navrátil současný vlastník, společnost Transakta, který Bílou labuť nechává projít rozsáhlou rekonstrukcí.

Pod vedením architekta Marka Tichého by se dávný skvost měl stát prosklenou průchozí galerií a více se otevřít svému okolí. Obchodní dům by tak měl obnovit svůj provoz, což je dobře. Seriál z prostředí online nákupů by totiž možná tak divácky úspěšný nebyl.