Dva bratři a jejich vývary šetří ženám čas

Svou firmu dva muži – původními profesemi finančníci – nazvali prostě: Konečně vývar.

Na začátku jejich podnikání přitom byla příhoda z chalupy, kam jezdívají mimo jiné sbírat hříbky.

Houby jim tam rostou doslova za domem. Jednou takhle měli chuť na dobré italské risotto, do něhož je potřeba právě kvalitní vývar. A jelikož je kostka bujonu u nich v rodině tabu a na chalupě na něj neměli ani žádné kosti, napadlo je, co u nás na trhu opravdu chybí – kvalitní vývary, které by v lednici vydržely pár týdnů.

Že je jejich postřeh správný, jim potvrdilo i následné obcházení obchodů. V nejlepším případě v nich narazili na bio bujony, které měly prakticky stejné složení jako bujony v prášku.

„Když jsme pak později vařili to risotto s hříbky, uvědomili jsme si navíc, kolik času musí naše holky strávit vařením, když ho pro nás jindy dělávají. Práskli jsme do stolu, protože jsme jim chtěli dát kvalitu a čas – a tak se zrodil náš nápad na kvalitní vývary,“ líčí.

S pokusy udělat je co nejlíp začali pár dnů na to, na další dovolené ve Francii. Konkrétně nad skleničkou burgundského, respektive po pár skleničkách.

„Náš první pokusný vývar byl z hlavy mořského ďasa, co nám zbyla po večeři. A když jsme se vrátili do Prahy, začali jsme v bytě na pražském Žižkově tvořit první recepty na náš zeleninový vývar,“ vzpomínají.

„Nešli jsme na tah, táhli jsme vývar,“ zní jedno z hesel jejich podnikání. Odpovídajícím způsobem shrnuje, s čím bratři kdysi začali. Hodiny a hodiny zkoušeli jednotlivé co nejkvalitnější suroviny, aby výsledek – dnes prodávaný v klasické zavařovačce – byl co nejlepší.

„Známe původ každého kusu zeleniny i masa, které do našich výrobků dáváme, nepřidáváme do nich žádnou chemii,“ chlubí se.

O to, aby jejich zboží chutnalo, se od začátku staraly jejich ženy, a to nejen partnerky, ale hlavně maminky a babičky. „Nám třeba už nějaká receptura na vývar přišla dobrá, ale ony ji přesto zkritizovaly, například že v ní je moc tymiánu,“ ohlížejí se znovu.

Jako nejpřísnější ochutnávačky se ukázaly právě babičky. Obě vařívaly skvěle. Jedna z nich se v oboru dokonce živila, a to v Janských Lázních, kde si její um pochvalovali strávníci od místní školky až po různé podniky, restaurace a hotely.

Lásku ke gastru po ní později alespoň v něčem převzal Jarda, jenž o letních prázdninách při vysoké škole pracovával v nejrůznějších amerických provozech. Honza zase za nejlepší zkušenost s vařením dodnes považuje „pečení makových buchet pod babiččiným vedením“.

Do výroby vývarů tak nastupovali s jistou průpravou. Jejich první firemní základnou se stala již zmíněná Jardova žižkovská kuchyně, kde v premiéře zavoněl zeleninový vývar. Na ten vsadili po pročtení řady receptur – vzali to po chlapsku, přišel jim totiž na přípravu nejjednodušší.

S postupujícími zkušenostmi vyvstala řada dalších otázek, na něž museli hledat odpovědi. Nejzásadnější zněla: jak nejlíp navařené zboží uchovat? Bratři ani v tomhle směru neponechali nic náhodě. V hledání řešení se obrátili na odborníky.

Cenné rady jim dali především ti z pražské Vysoké školy chemicko-technologické, přičemž nejerudovanější jim poskytl Miroslav Čerovský z katedry konzervárenství.

Poslechli ho a začali vařit vývary ve velkém, respektive ve větším objemu. Tehdy ještě chodili do práce a podnikání tak rozjeli v režimu: pátek patřil vaření, v sobotu se odpočívalo, v neděli lepili s přítelkyněmi na sklenice připravené k prodeji etikety. V pondělí, v pět ráno, pak putovaly do obchodů...

Dnes mají v nabídce tři druhy masových vývarů, ale také demi-glace, což je velmi silný vývar, který po vychladnutí želíruje, vlastně silná hnědá omáčka. Dále kuřecí consommé, které bratři popisují jako dvakrát tažený vývar čištěný bílky, a v jejich portfoliu samozřejmě nechybějí ani polévky.

Jejich zboží je dostupné na řadě míst po celé republice. Počet odběratelů navýšili už na 170. V recepturách stále spoléhají sami na sebe. „Jenom jsme se ze Žižkova přesunuli na Moravu, kde máme vyšší standard vaření a partu, která má hrnce velikosti jacuzzi,“ říkají.

Nepochybují přitom, že obsah jejich sklenic je v kuchyni univerzálním pomocníkem.

„Vývar je pro nás hlavně, jak se říká, superfood. Je to komplexní jídlo, které skrývá velké množství benefitů pro lidské zdraví. Dnes se každý cpe vitaminy, a přitom to může být tak jednoduché a přírodní,“ tvrdí Honza.

Ovšem než se tahle filozofie na trhu ujala, chvíli to trvalo. K prosazení jim asi nejvíc pomohl článek uznávané gastro novinářky, která koncept pochopila hned. „Text vyšel a najednou se vše začalo hýbat, obchodníci nám volali sami,“ smějí se.

Odbyt od té doby několikanásobně vzrostl. Zákazníci chápou, že za kvalitu se platí.

Cena jejich bujonu se nyní pohybuje podle druhu od několika desítek korun po částku přesahující stovku. Bratři zdůrazňují, že nemá končit jen v polévce. Doporučují ho spíš přidávat do jiných jídel, od omáček po risotta (či česká rizota) až po luštěniny.

A jakému výrobku dávají přednost oni dva? „Demi-glace. Vytáhneš ho z lednice, dáš do hrnku s vodou a můžeš hned pít. Hodně cestuju a lyžuju, takže si to dávám do sáčku na doplnění energie. Je hodně koncentrovaný, lehký, skladný,“ odpovídá na mou otázku Honza.

Jarda má poněkud jiné chutě, u něj vítězí hovězo-vepřový vývar. „Mám rád ten kolagen z vepřových nožiček, co dělá rosol. Aspiky a jiné řeznické pochoutky se teď dělají z prášku nebo z nějaké suché želatiny. Postaru se to dělávalo právě z nožiček,“ vysvětluje mi.

Shodují se ovšem v tom, že od začátku podnikání v roce 2013 se u nich ve firmě leccos změnilo. „Dřív jsme uvařili deset sklenic denně, byli z toho úplně orosení, vyřízení. Pak jsme ty sklenice zavařovali v myčce nádobí,“ říká Honza.

„Můj byt v tu dobu tím neustálým vařením strašně smrděl, zvlášť tehdy, když se dělal kuřecí vývar. S přílivem objednávek jsme pochopili, že v našich kuchyních vše dělat nejde, našli si nejdřív výrobnu v Praze, poté přišla Morava,“ dodává.

O tom, že objevili „díru na trhu“, svědčí mimo jiné to, že je již několik lidí napodobuje. Přesto se Váchovi od konkurence v něčem zásadním liší: vývary dělají bez soli. Právě proto, že je vaří hlavně pro ženy, případně jejich děti. A maminky, jak je známo, si často pečlivě množství soli v pokrmech sledují.

V něčem ale bratři zůstávají realisté. Ani jeden z nich si nemyslí, že v Česku dojde k nějakému masivnímu, rychlému přechodu strávníků od populárního bujonu v kostce ke zdravějším variantám. Sice už většinou vědí, co slisované kostky obsahují, že je v nich například glutamát, ovšem zvyk je zvyk. Navíc Češi obecně solí při vaření nešetří.

Občas jim tak i jejich zákazníci napíšou, že si sklenice různě vylepšují. Nesáhnou-li přímo po zatracované kostce, rádi používají třeba tolik oblíbené maggi. „Někdy maggi zvítězí, protože šetříme čas nebo peníze, ale trpí tím naše zdraví. Ať si lidé vývary vaří, nebo si je koupí, je to vždy lepší cesta,“ shrnují.

Češi, jak se zdá, na jejich výzvy slyší. I proto bratry dnes jejich gastro firma téměř živí. „Udržujeme si ještě pár projektů business consulting,“ podotýkají s tím, že láska k vaření je stále neopustila.

„Vlastně ji ještě umocnil covid. Nechodíme moc do kanceláře a tím víc vaříme.“