Dušičky mohou být způsob, jak se vyrovnat se smrtí a uctít památku zemřelých

Každá kultura, náboženství nebo církev mají své rituály. V křesťanství jsou to obětinky či při mši čtená jména zesnulých a vzpomínání na ně. V Evropě jsou obecně Dušičky tradicí spojenou s rituálem vzpomínek, zatímco americký Halloween je naopak oslava zemřelých.

Nezáleží na tom, jak se rozhodnete tento den slavit, důležité je, aby způsob vyhovoval vám a umožnil vám si upřímně vzpomenout na zemřelého člověka a uctít jeho památku.

V Česku se Svátek všech zemřelých slaví nejčastěji návštěvou a zdobením hrobů, zádušní mší a zapalováním svíček doma u fotek ve spojení se vzpomínáním. Pokud vám ale tento způsob úplně nevyhovuje, klidně si můžete vzít příklad ze zahraničí.

„Osobně se mi líbí mexické pojetí Dia de los muertos – rodiny dělají doma oltáře, vystavují fotky zemřelých a vzpomínají na ně. Věří, že dokud si na zemřelého někdo pamatuje, tak není skutečně mrtvý. Tento princip, že dokud na zemřelého myslíme, tak ho tak zcela neztrácíme, vnímám jako důležitou součást truchlení. Tedy že smrtí končí život, ale ne vztah,“ vysvětluje Tereza Olivová, terapeutka neziskové organizace Poradny Vigvam.

V případě, že slavíme Dušičky s dětmi, je třeba program trochu uzpůsobit. Děti možná dostatečně nerozumí tomu, proč rodiče chtějí v chladných podzimních dnech objíždět hřbitovy. Vědí sice, proč to dělají, ale plné porozumění jim chybí.

Pro děti se tak hodí třeba vzpomínat na zemřelé u filmu, který tematiku hezky vyobrazuje (např. Myši patří do nebe, Coco nebo Lví král), zavzpomínat nad rodinnými alby nebo si třeba připravit oběd nebo dezert podle oblíbeného receptu toho, na koho vzpomínáme.

Zapalování svíček a pozorování světel na hřbitově má pro děti do jisté míry přitažlivou moc. To nabízí skvělou příležitost i pro dospělé, aby mohli s dětmi otevřít téma smrti v kontextu rodiny a zavzpomínat.

Větší děti může bavit vyrábět výzdobu na hrob, menší mohou namalovat obrázek, který následně vložíme do kolumbária. „Obrázek můžeme také spálit na ohništi a představovat si, že dým, který se vznáší do nebe, míří za daným zemřelým,“ dává nevšední tip terapeutka Barbora Racková.

Rituály pomáhají

Chození na hřbitov, zapalování svíček nebo jiné osobní rituály, které si ke vzpomínce na zemřelého vytvoříte, v procesu truchlení jednoznačně pomáhají.

Jsou jasně ohraničeným časem, ve kterém je prostor pro vzpomínání a emoce s tím spojené, ať už jsou radostné, když si vzpomínáme na hezké chvíle, které jsme se zemřelým prožili, nebo mají zabarvení smutku, lítosti, bolesti, strachu nebo také vzteku. Všechny emoce jsou možné a adekvátní.

„Je to současně čas, kdy se staráme o hroby a zdobíme je. Což je vlastně způsob, jak pro zemřelého symbolicky ještě něco udělat. Je to také vzpomínka na to, že přestože zemřel, žije dál v našich srdcích. Tento svátek a s ním spojené rituály mohou pomáhat dále včleňovat tuto těžkou událost do našeho dalšího života tak, abychom nemuseli dělat tlusté čáry na dobu před a po smrti, ale abychom tuto těžkou událost zvládli dobře integrovat do našeho života,“ upozorňuje Barbora Racková.

Všechny způsoby, kterými uctíváme památku zemřelých a vzpomínáme na ně, slouží nám i dětem k tomu uvědomit si přítomnost smrti. Ta nás, jako běžná a přirozená součást života, často stále děsí. Svůj strach ze smrti bychom ale neměli přenášet na děti.

Dušičky otevírají často bolestivé téma ztráty blízké osoby, ale zároveň nám poskytují prostor pro uvědomění si, jak svůj život chceme vést, abychom s ním byli spokojení.

Na otázky dětí o smrti odpovídejte pravdivě a nezjemňujte výrazy jako smrt a ztráta. Nevhodné je používání pojmů jako „navždy usnul“ nebo „odešel“. Děti si dostatečně dobře neuvědomují eufemismus a někdy se mohou potýkat s problémem usnout, aby také neusnuly navždy jako jejich babička nebo dědeček.

Podle psycholožky Evy Kneblové je vždy dobré dětem zdůraznit, že mrtvý člověk dál žije v našich vzpomínkách. To, že si o babičce často povídáme, je podobné, jako by tu seděla s námi. Máme její fotky, svetr, který upletla, obrázek, který společně s vnučkou malovala.

„V žádném případě není dobré vyhýbat se hovoru o mrtvém, byť s tím třeba v danou chvíli můžeme mít sami problém. Je v pořádku, vidí-li dítě, že jsme smutní, že pláčeme, že se nám stýská. To, že nám zemřelý člověk tolik chybí, je vlastně důkazem toho, jak moc pro nás v životě znamenal, a i tím vlastně dostává jeho život velkou hodnotu,“ dodává psycholožka.

„Ani dětem neříkejte, že smrt se týká starých lidí, dříve nebo později se mohou ocitnout v situaci, která s tímto tvrzením bude v přímém rozporu,“ dodává terapeutka.

Zejména děti kolem desátého roku mohou zažívat silnou úzkost spojenou s uvědoměním si vlastní smrtelnosti. Strach z konečnosti, z toho, co přijde po smrti.

S těmito dětmi je dobré hovořit o smyslu života. O tom, že smrt je jeho přirozeným koncem a završením. Že je důležité prožít život tak, abychom naplnili nějaké poslání, abychom splnili úkol, který každý z nás na tomto světě má.

Dospívající mají potřebu filozofovat, probírat věci do hloubky. Zjednodušující fráze a odpovědi tudíž nejsou namístě. Rodič dospívajícího dítěte by si měl vážit toho, že je dítě ochotné mluvit o svých pocitech právě s ním.