Dopisy mámě aneb Co by jim napsali známí muži ke Dni matek

Milá maminko, vím, že dopis, který Ti teď píšu, nepůjdu hodit do kastlíku, natož abych Ti ho předal osobně. Nejde to. Každý patříme do jiného světa a je jen otázkou času, kdy se vydám za Tebou. A tak Tě prosím, zkus, až se sejdeme, velkoryse pominout mé poklesky, kterými jsem Ti občas ztrpčoval život. Nebudu Ti připomínat které, protože možná bude to mé psaní číst i někdo jiný a nemusí o mně vědět všecko, zatímco Ty dobře víš, co všechno mám na mysli. A jistě si vzpomeneš i na to, čím jsem Tě potěšil. A taky na to, že v komedii mého života jsi hrála vždycky hlavní roli a že mi moc, moc chybíš.

Tvůj Jiří

Ahoj mami, tohle bych ti mohl vyprávět, kdybych seběhl o patro níž, protože bydlíš v domě hned pode mnou, což je pecka. Ale znáš to, času je málo a také nevím, jestli bych ti to vůbec dokázal takhle říci. Skvělé je, že jsi byla prozíravá a pořídila sis mě v raném věku, takže ještě pořád mám možnost ty schody k tobě kdykoliv seběhnout. Ale za co bych ti chtěl ze všeho nejvíc právě teď poděkovat, je to, že jsi mi dala hned zpočátku pevné mantinely, naučila jsi mě rozeznávat, co je špatné a co dobré. Ale zároveň jsi mi k tomu dala dostatek svobody, abych si to všechno vyzkoušel na vlastní kůži, protože dobře víš, že jinak to nefunguje.

Myslím si, že ty pevné mantinely dětem v dnešní době trochu chybí, takže jsem pochopil, co jsi tím pro mě udělala. A protože především ty jsi byla ten z rodičů, kdo na tyhle věci dbal, patří ti za to ode mne dík.

Tvůj David

Milá mámo, tak jsme ti přece vždycky říkali; na nějaké zdrobnělinky jsme si nepotrpěli. Dosud žijeme, tvá dcera (zdravá jako řípa), já už jsem na tom trochu hůř, musím chodit s holí.

Jak víš, měla jsi pět vnuků a vnuček. Ti mají dohromady osm pravnuček a pravnuků. Nic moc, takhle brzy jako Češky a Češi vymřeme. Ale ještě prý něco bude… Skoro všechny vnučky a pravnučky, vnuci a pravnuci mají zajímavou, hlavně užitečnou práci. Ekolog, psychiatr, ajťák, učitelka ukrajinských teenagerů, tři fotografují… A tři z těch osmi jsou po světě.

Je vidět, že jsi nás s tátou dobře vychovávala. Problémy, které mají dnes děti, jsme nikdo neměli a naši potomci a prapotomci (skoro) taky ne. Právě že jsi nás dva nevychovávala moc, tak akorát. Hlavně: měli jsme mnohem víc volnosti, než mají děti dnes. A trestala jsi nás (někdy!) nářezem, za který by se šlo dnes před soud. Ale my to brali (většinou) jako spravedlivý trest. Dneska je to všechno věda, myslím, že se to přehání. Filosofka Matějčková se ptá, zda tomu není tak, že čím více psychiatrů, tím více dětských pacientů. Ta kacířská myšlenka mně vězí v hlavě, i když všude slyším, že těch psychiatrů je nedostatek. Možná že je to kacířská myšlenka, ale mě napadá stále častěji.

Jestli by se ti dnes na světě líbilo? To věru nevím. Byla jsi jako učitelka v rodinné škole šikovná, pečlivá, vytrvalá.

Uměla by ses s mobilem a počítačem skamarádit určitě víc než já.

Děkuji ti za všechno, moje milá mámo!

Petr

Mami, málokdy býváme tak osobní, nějak si nesu v sobě, že kluci nepláčou a maminky všechno vydrží. Ale buďme fér, tohle stejně nevede k dokonalosti a už vůbec ne ke štěstí. Takže zcela otevřeně: díky za všechno – a ze všeho nejvíc za to, že jsi na nás se ségrou nečekala dlouho a pořídila sis nás kolem dvacítky, a tak to letos skoro srovnáváme, když mi oslava čtyřicítky otevírá cestu k padesátce a tobě bude ještě chvíli „padesát a něco k tomu“. A stejně si kdekdo myslí, že patříme k sobě, když spolu vyrážíme za kulturou.

Vypadáš skvěle – nechci říkat, že na svůj věk, protože čím jsem starší, tím víc to žádný věk není. Máš vzácnou povahu stmelovat lidi, některé návštěvy by se u tebe nejraději zabydlely, a kdybychom nepřivazovali naše děti na noc k posteli, všechny by se postupně přestěhovaly k tobě a nechaly se zahrnovat láskou a péčí. Být pětinásobnou babičkou znamená věčnou slávu – a i kdyby se dědové snažili sebevíc, babičky vítězí: jezdí se k babičce, i když je ve dveřích vítají oba prarodiče. A ty se toho nebojíš, našeho prvního syna jsi hlídala už pár dní po porodu, vnoučata si u tebe vytvářejí druhý domov, mají zázemí, podporu, cítí zájem. V tomhle prostředí jsem vyrostl – díky tátovi a díky tobě.

Když třídní učitelka navrhovala, že bych byl dobrý truhlář, pochopila jsi, že bych už druhý den neměl ruce, a trvala na gymnáziu: vždycky jsi uměla lidi kolem sebe vnímat, naslouchat a rozumět jim. Vydržela jsi ze všech nejvíc: někdy se zaťatými pěstmi a se skřípěním zubů, ale dala jsi to. Tak je asi pravda, že maminky vydrží všechno. Ale kluci pláčou, někdy jo. Nad tím, jak to všechno běží, když je nám teď skoro stejně. To je vlastně nejvíc, co jsi mi do života mohla dát: že tě tu máme, že jsme tady spolu.

Honza

Mámo milá, píšu už z Vyžlovky, letos kvůli brzkým Velikonocům jsem začal „letní sezonu“ dřív. Barák prochladlý, samozřejmě že jsem okna ještě pořád nevyměnil, takže všude táhne, je tu nevlídno a čekám, až si s tím akumulačky poradí. Skoro jsem se chvíli litoval, ale pak si vzpomněl, jak jsi tady byla se mnou tři týdny v únoru v roce 1958, když jsme byli oba v karanténě kvůli žloutence. Tehdy sněhu do půli lýtek, mráz, voda ještě ze studny a záchod na dvoře. A tys to snášela jakoby nic. Ráno jsi vstala, zatopila v kamínkách a zase vlezla ke mně do postele, a dokud se pokoj trochu nevyhřál, četlas mi Matyáše Sandorfa od Verna. A teď už vím, jak tě ten Verne nudil. To jsem ocenil až později, když jsem se já nudil při čtení vlastním dětem. Mimochodem nedbal jsem tvého varování a nedávno zkusil číst Goethova Fausta, ale měla jsi pravdu, to se prostě už nedá. Mrzí mě, že si nevybavuju, jak jsi vnímala Skácela. Toho je teď všude plno, všichni jsou z něj celí pryč, tak jsem si ho znovu načetl (promiň, vím, že to slovo nemáš ráda), básník to byl určitě veliký, ale myslím, že i na tebe v něm té něhy, sentimentu a usebrání bylo až moc.

Jinak v pololetí se trochu řešily známky na vysvědčení Ely a Jonatana, tak jsem rodinu uklidňoval, že ty jsi vždycky říkala, že z jedničkářů většinou v životě nic úžasného není, že nakonec nejúspěšnější jsou dvojkaři a trojkaři. Ela chce zkusit přijímačky na osmileté gymnázium, tak drž palce. Ne aby se tam dostala, ale aby se nenechala natlačit do toho dostihového šílenství, které se kvůli přijímačkám teď každoročně odehrává. Ale buď klidná, dám na to trochu pozor, a až budou výsledky, zase se ozvu.

Vesele zdravím. M.

Milá mami, už jsou to téměř čtyři roky, co jsi nás opustila a připojila se tam nahoře k tátovi. Je toho tolik, co bych Ti chtěl říct. Všechny vaše děti žijí život, za který se nemusí stydět. Jsou milujícími rodiči a partnery, s přehledem se starají o své děti, vaše vnoučata.

Vím, že můj vztah s Tebou nebyl vždy zalitý sluncem a že v něm velmi často chybělo porozumění a třeba i schopnost naslouchat. Věř mi ale, že s přibývajícím věkem si více než kdy jindy uvědomuju hloubku všeho, co jsi mi kdy řekla. A ne, nesouhlasil jsem ani zdaleka se vším. Ale až nyní Tvé postoje chápu a rozumím jim.

Ve Tvé náruči jsem se cítil bezpečně. Naše balkonové dýchánky s obyčejným turkem v hrnku a plkání o všem a zároveň o ničem mi doopravdy chybí. Společné zážitky mě formovaly a daly mi sílu překonat výzvy života. Tvá síla a odvaha mě inspirovaly a daly mi víru v lepší zítřky.

Měj krásný Den všech maminek a s tátou nám tam seshora zamávejte. Myslíme všichni na vás.

Miluju Tě.

Tvůj Pepča

Ahoj mami, je to tak dávno, co jsem ti psal opravdový dopis, že si ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy takovou věc vůbec udělal. Chodí vlastně ještě pošta? Existují ještě dopisy nebo přinejmenším korespondenční lístky?

Koresponďáky si ještě vybavím: byly levnější než obálka s dopisním papírem, pamatuju se, jak jste je předvyplnili, s adresou a jménem, když jsme vyráželi na tři týdny na školu v přírodě nebo na tábor. Psali jsme stručně: „Ahoj mami, dojely sme dobře, neblinkal jsem. Je to tu heskí, pac a pusu.“

Je to už dávno, mami, táta už tu není, už spolu dávno nebydlíme, vidím tuhle dlouhou jízdu, co jsme se od vás vzdálili, už mi nechystáš na ráno oblečení a nepřipravuješ svačiny, už před lety jsme dostudovali. Máme kde bydlet, děti nám dělají radost, do práce chodíme, chováme se docela spořádaně, tak, jak jste si vždycky přáli, a tak, jak jste nás k tomu pečlivě vedli. Možná těch vnoučat je míň, než jste chtěli. Ale určitě můžu napsat, to v každém případě, když se tak ohlídnu, aspoň na koresponďák: „Ahoj mami, dojeli jsme dobře, není nám špatně a je to tu docela hezký. Díky a pusu.“

Petr Eli