Dominika Rošková: Richard byl třešnička na dortu. Tančit s ním byl můj sen

Patřili jste s Richardem k favoritům. Jak se cítíte?

Po prvním kole jsme byli úplně v euforii, po dalším jsme byli z hodnocení zaskočeni. Pochopili jsme, že nesmíme mít žádná očekávání a poctivě pracovat. Ale že vypadneme tak brzy, jsme fakt nečekali. A podle reakcí v sále to nečekal nikdo. I to je součást reality show.

Tanec nám nevyšel úplně tak, jak jsme chtěli, a ani diváci nám neposlali moc hlasů. Buď jsme se jim nelíbili, nebo si mysleli, že to nepotřebujeme. Říká se tomu „syndrom šampionů“. Šlo zkrátka o shodu nešťastných okolností. Bereme to pragmaticky. Konec mě mrzí hlavně kvůli Richardovi, věnoval tréninku hodně času a energie. Těšil se, že si zkusí i další tance, které jsme už měli roztrénované. I tak je to zážitek na celý život.

Jste soutěživá?

Řekla bych, že už méně než dřív. Na škole to bylo extrémní, spolužáci mě nemohli mít rádi, chtěla jsem mít nejlepší známky, písemky, vyhrávat olympiády… Určitě jsem soutěživá i dnes, aspoň v tom, že mě to žene dopředu. Nesoutěžím ani tak s druhými, ale sama se sebou, chci podat výkon, aby se neříkalo: Od té se už nedá nic čekat.

Ne vše se povede. Jak obecně snášíte prohru?

Těžce, jsem na sebe velmi přísná, což je sebezničující. Proto na sobě pracuji. Pokouším se neřešit to jen externími faktory, jako jít do přírody, koupit si něco na sebe, otevřít veselou knihu… Chodím ke svému psychoterapeutovi, mentorovi, s nímž problém rozebereme zevnitř. Taky často medituju, snažím se zdravě jíst a spát a udělat si čas jen na sebe. To mi pomáhá utvrdit se v tom, že moji hodnotu neurčuje první nebo desáté místo.

Přestěhovala jste se kvůli soutěži na půl roku do Prahy, skamarádila jste se s ní?

Trénovali jsme s Richardem šestkrát týdně, takže moc času nezbývalo. Bydleli jsme s přítelem v Karlíně, ten znám zatím nejvíc, jsou tam krásné restaurace a vůbec se mi líbí jeho moderní styl a atmosféra. Občas jsme nakoukli i jinam, Praha je opravdu nádherné město s velkou historií… Zvykla jsem si i na davy turistů. Nejraději jsme ale vyběhli do přírody, do parků, kterých tu máte hodně. Teď na to budeme mít víc času.

Nebyl pro vás problém opustit na tak dlouho Bratislavu?

Když jsem dostala nabídku do StarDance, spontánně jsem ji přijala. Hned jsem navrhla příteli, abychom šli oba. A on přikývl. Až během realizace jsme zjistili, co vše to obnáší. Museli jsme se odpojit od dosavadní práce a připravit se na úplně jiný program. Ale nelitujeme, je to obrovská zkušenost.

Hodně slovenských umělců se v Česku zabydlelo natrvalo, neuvažujete i o tom?

Jsme otevření. Líbilo by se nám žít střídavě na různých místech. Ideálně, pokud by to vycházelo po pracovní stránce, nějaký čas v Bratislavě, pak v Praze a taky chvíli někde u moře. Přítel má online byznys, takže by to neměl být problém. A já uvažuju o svých pobočkách ve více městech.

Jsem aktivní ve třech oblastech: učím lidi tancovat, hlavně svatební tance, pracuju jako choreografka na divadelních představeních, se zpěváky, gymnastkami a taky stále tančím. Už nesoutěžím, ale s různými partnery připravujeme show pro plesy a podobně. Takže nás uvidíte leckde i s Richardem, mimo jiné v létě v Kryštof kempu. Jsem ale rozhodnutá, že tohle byla poslední televizní show, kde jsem soutěžila s hvězdou. Cítím, že je třeba jít dál, a jsem stále plná elánu.

Můžete srovnat slovenskou Let's Dance a českou StarDance?

Na Slovensku jsem soutěžila třikrát a toužila po změně, jiné produkci, přípravě. Ta je úplně jiná: jen šest týdnů, zato v Česku půl roku před začátkem soutěže. Což je skvělé, může se jít víc do hloubky. I přístup České televize je klidnější, dopředu jsou známé veškeré termíny. Na Slovensku jsou přiděleny skladby bez možnosti projevit názor, tady je víc kreativní svobody a zodpovědnosti. U nás jde o světelnou show s efekty, někdo říká cirkus, zde se vše odehrává komorněji, s důrazem na kvalitu. A pan Eben tomu dodává noblesu.

Jak jste reagovala na to, že váš taneční partner bude právě Richard Krajčo?

Osobně jsme se neznali, ale samozřejmě jsem ho registrovala jako hudební hvězdu, líbily se mi jeho písničky. Na dotaz novinářů, s kým bych chtěla tančit, jsem odpovídala, že to je jedno, protože roztančím každého. Ale tajně jsem doufala, že to bude právě Richard. Cítila jsem, že si budeme rozumět. Takže radost byla velká. Byl to můj vysněný partner, třešnička na dortu.

Určitě má plusy i minusy. Jaké jste u něj objevila?

Po prvním tréninku jsem si ho rozanalyzovala – a když jsem se k tomu občas vrátila, sedělo to. Jako hudebník zvládá skvěle rytmus a je pohybově velmi talentovaný. Zároveň má mírné ADHD, je dynamický až uskákaný, hyperaktivní a často nesoustředěný, tudíž moje největší výzva byla upoutat jeho pozornost, abychom se něco naučili. Není to malý kluk, kterému zakážu telefonovat, musela jsem ho zaujmout a vtáhnout do tance.

Jeho akčnost mu přivodila dokonce pár úrazů, že?

Jednou mi chtěl předvést jakýsi skluz – jenže mu podjela noha a upadl dozadu, přímo na hlavu. Vypadalo to strašidelně, ale dopadlo to dobře. Další problém nastal díky malým botám. Ty taneční musí být hodně těsné, jenže jsem to špatně odhadla, a on několik tréninků protrpěl. Na stížnosti jsem odpovídala, že si zvykne, že změknou. Výsledkem bylo, že mu začaly odumírat nehty na nohou. Dnes ho už víc znám a vím, že by se jen tak nelitoval, a když si stěžoval, bylo to opravdu vážné.

Taky ho párkrát bolely vazy na kolenou, ale to zažívá při cvičení rotací skoro každý. Mile mne překvapila chemie a rychle vzniklé přátelství mezi námi, jako bychom byli sourozenci. Na spoustu věcí máme stejný názor, Richard často můj nápad v choreografii rozvíjel dál – a já ho potom naplnila kroky. Sedly jsme si i s jeho manželkou Karin, která je režisérka. Taky její postřehy byly užitečné.

Během StarDance se obvykle vytvoří fajn parta. Bylo to i letos?

Určitě ano, byli jsme dobrý, sehraný kolektiv a vzájemně jsme se podporovali. Zavedli jsme před přenosem rituál: udělali jsme kruh, kde jsme vykřikovali hesla, která nás nakopla. Další silný moment byl, když jsme na generálce nacvičovali vypadnutí. Já osobně si žádnou větu „na odchodnou“ nenachystala, protože jsem věřila v sílu myšlenek a upínala se k tomu, abychom došli co nejdál. Takže jsem improvizovala. Při našem odchodu měli někteří (i my) v očích slzy…

Kdo myslíte, že má šanci dostat se až do finále?

Těžko odhadnout, někomu jde víc jedna skupina tanců, standard nebo latina, jinému naopak. Tance jsou velmi rozličné, mají odlišnou technickou náročnost a poskytují tak prostor, že každé kolo může zamíchat tabulkou. Myslím, že sportovci budou velmi silní.

Vás v médiích uvádějí jako výstřední, extravagantní krásku. Jaká jste?

Nevím, kde vzali termín extravagantní. (směje se) A jaká jsem? Někdy výbušná, někdy tichá. Popsala bych se jako extrovertní introvert, což o sobě kdysi prohlásil Elton John. Ráda se předvádím ve svém oboru, na parketu, kde jako bych byla někdo jiný. Mám na sobě kostým, nad sebou reflektor, je to jiná Dominika, kterou baví móda, ráda si oblékne krásné šaty, klidně i výstřední. Odtud možná vyšlo to hodnocení.

Ale na druhou stranu potřebuju hodně samoty a soukromí. Ani moji nejbližší mě úplně neznají, spoustu věcí si nechávám pro sebe. Nejvíc mě zná můj deníček, kam si zapisuju a kde zpracovávám události, myšlenky. Jsem taková stará duše.

Tanec u vás nedominoval vždy: jste vystudovaná ekonomická analytička.

Ten obor jsem studovala, ale nikdy v něm nepracovala. Paradox je, že mi odjakživa šla matematika a nešel moc sport. Rodiče, maminka pracuje jako pečovatelka a otec jezdí s kamionem, kladli důraz na vzdělání a chtěli si ve mně plnit své neuskutečněné sny. Mít doma právničku či ekonomku, precizní, dokonalou, nejlepší. Taneční kroužek brali jen jako koníček. Já až do šestnácti taky, pak jsem ale viděla v televizi mistrovství Slovenska – a došlo k velkému zlomu. Zatoužila jsem vážně tančit. Měla jsem štěstí na skvělého tanečního partnera Jaro Oboňu, dala nás dohromady jeho matka, a poměrně rychle jsme se vyšvihli na slovenskou špičku.

Jak to bylo dál?

Dokončila jsem Ekonomickou univerzitu v Bratislavě, v tanci jsme získali řadu sponzorů, cestovali po soutěžích. Ale stále jsem cítila určité limity. Bylo to ovlivněno prostředím, ve kterém jsem vyrůstala: jsem z malého města, kde mě učitelé svým metodickým přístupem dost blokovali. Trenérka mi třeba řekla, že jsem tvrdá jako pravítko a nikdy nebudu mít správný rozsah pohybu. To jsem si nesla v sobě. Zásadní přerod nastal až ve čtyřiadvaceti, když jsem začala trénovat v zahraničí. Teprve tam mi trenéři pomohli blok odbourat a já konečně věděla, že jsem se rozhodla správně. Přerušila jsem doktorské studium a položila se naplno do tance. Přišlo mistrovství světa v Číně a první televizní projekty…

Co pokládáte za svůj největší úspěch a co za největší omyl?

Za úspěch považuju odvahu jít svou cestou a živit se tancem, což není úplně lehké. Že jsem odešla z ekonomického směru za tím, kam mě táhlo srdce, i když v tom byla dávka nejistoty. A neúspěch? Období, kdy jsem se před pár lety nechala stáhnout jinam a odbočila – přestala jsem tancovat. Kvůli bývalému partnerovi. V duši jsem to cítila jako chybu, vnitřní hlas mě varoval, ale doufala jsem, že zachráním partnerský vztah. Trvalo to dva roky, pak jsem ho stejně ukončila a vrátila se k tanci.

I proto teď máte heslo: Nepřestávej tančit?

Přesně tak. V době mých pochyb se mi ve snu zjevila zemřelá babička a řekla: Nepřestávej tančit! A protože jsem pověrčivá, beru to vážně. Často si tu výzvu opakuju a pojmenovala jsem tak i svoji firmu – NTDR. Má tedy konkrétní i symbolický význam.

Pomáhá vám při tanci schopnost analytického myšlení?

Díky němu možná tanec lépe učím, než sama tančím. Se mnou to zvládne i člověk, který neumí vnímat hudbu. Protože anatomie těla a frekvence hudby, jak popisoval už Leonardo da Vinci, je všechno vlastně analýza, jeden systém a harmonie. Když to lidem vysvětlím, odblokuju jim jistou část mozku – a najednou to jde. Navíc jsem schopná fungovat sama sobě i jako manažer a ekonom.

Jak sem zapadá váš přítel?

S Adamkom jsme se poznali na poslední Let's Dance. Vrátil se ze studií digitálního marketingu v Dánsku a kamarád influencer ho vzal s dalšími dvěma mládenci na přímý přenos. Všichni se stejně oblékli a udělali si z toho recesi, byli nepřehlédnutelní. Sympatie přeskočily, pak mi napsal a začali jsme spolu chodit. Je to rok a půl…

Má svoji firmu StretchFit, prodávající fyziopomůcky. Pomáhá lidem zbavovat se bolesti. Je analytický typ jako já a mimo to výborný hudebník. Hraje na housle, na každé oslavě zpívá a tančí, má i uměleckou strunu. Jde o můj třetí vážný vztah – první partner byl tanečník, druhý ekonom-podnikatel, Adam spojuje ideálně obojí. Ale nedá se to srovnávat, je to o osobnosti. Moc si přeju, aby nám to vydrželo.

Nevadí mu taneční intimita a čas, který trávíte s jinými muži?

Adamkovi naštěstí ne, ale můj minulý vztah skončil přesně na tomhle. Příteli ta intimita vadila a dal mi silné ultimátum: tanec, nebo on. Jak jsem zmínila, zvolila jsem nejdřív jeho, ale trápila jsem se. Po rozchodu jsem se zařekla, že se už nikdy nesmím ocitnout v podobné situaci. Buď mi partner bude důvěřovat se vším všudy, nebo se mu vyhnu obloukem. I když rozumím tomu, že z vnějšku jde při tanci o intimitu za čárou. Ale je to moje povolání.

Jste krásně štíhlá, řešíte váhu, diety?

Váhu řeším, ale diety nedržím. Beru to spíš pocitově, když mi naskočí kilo, cítím se pomalá a trochu uberu. Nedělám to kvůli vzhledu. Mám ráda, když je tělo pro tanec funkční, ohebné a odlehčené. Při hledání, co mému organismu dělá dobře, jsem zjistila intoleranci na lepek a vajíčka, jinak jím všechno. Maso ani sladké mi nevadí. Řídím se pravidly čínské medicíny, i v Praze jsem už navštívila čínskou kliniku. Naučili mě, jak přistupovat k tělu, když chci, aby naplno fungovalo. Mimo jiné mi doporučili jíst červené maso – doplní krev a energii.

Pohybu máte asi dost.

K tanci a józe jsem si oblíbila jako doplněk gyrotonic, což je metoda spojující sílu s flexibilitou, něco jako pilates. Střídání pohybu a jemné koordinace. Poprvé jsem se s tímto cvičením setkala v Lublani a zjistila jsem, že se mu věnují nejlepší tanečníci, baletky a gymnastky světa. A před čtyřmi lety jsem našla sponzory a zavedla ho ve své taneční škole. Je fantastické.

Máte ještě nějaký speciální koníček, zálibu, na které „ulítáváte“?

Sebevzdělávání, na tom jsem závislá, nesnáším stagnaci. Tánička Drexler se divila: Proč se stále musíš zlepšovat, proč nejsi spokojená? Nevím. Miluju dovídat se něco nového, už vím, kam pojedu příští rok na kurzy.

Druhá věc, na které ujíždím, jsou špičkové restaurace. To by mě dřív nenapadlo, jako studentka jsem byla největší držgrešle na jídlo, dnes jsem schopná utratit za večeři dost peněz. Aspoň jednou za čas. I tak je to při rostoucích cenách náročný koníček. Shodneme se v něm s Adamem, který kdysi v Dánsku brigádničil v michelinské restauraci a teď se tam chce vrátit jako zákazník. Tak se těším na výlet.

Patří mezi vaše přání i založení rodiny?

Určitě, o rodině se bavíme s Adamem často, i když je o šest let mladší. Chce být mladý otec. Já bych ráda byla dobrá máma, a přitom pokračovala na své cestě v oblasti tance a choreografie, byla stále kreativní a moudřejší. Ráda bych se stala takovou ambasadorkou tance a předala nejmladší generaci, co do mě investovali jiní. Jsem zvědavá, co mi život přinese.