Článek
Narodila jste se v americkém Buffalu do hokejové rodiny, jenže zpíváte. Do sportu vás nikdy rodiče nenutili?
Ani ne, protože nemuseli. My jsme s bráchou poměrně sportovně nadaní, takže jsme se vždycky hýbali. Něco dělali. I těch sportů jsem tak vyzkoušela hned několik. Navážno, několikrát týdně, jsem dělávala balet, volejbal. Strašně mě to bavilo. Ale poměrně záhy jsem taky zjistila, že mě zajímá hudba. Když mi bylo šest let, prosadila jsem si příčnou flétnu.
To není zrovna jednoduchý nástroj, i co se týče „obsluhy“.
Má i řadu jiných nevýhod, které dospělí – na rozdíl ode mě – hned viděli. Nabízeli mi zobcovou flétnu, že to bude jednodušší. Jenže já jsem tvrdohlavá. Příčná flétna se mi prostě líbila. Podívejte se, kolik pohádkových princezen na ni hraje! Třeba v disneyovkách, jimž jsem jako malá propadla.
Moje první příčná flétna, na niž jsem se učila hrát, byla zahnutá, abych dosáhla tam, kam jsem potřebovala. Rodiče mi ji nechali vyrobit na míru
Navíc jsem chodila s mamkou, velkou milovnicí vážné hudby, na koncerty klasiky. I tam byly dámy s příčnými flétnami. Většinou vypadaly jako víly. Měla jsem tak ve svém holčičím šestiletém mozku jasno, na co budu hrát.
Máma miluje vážnou hudbu?
Ano. Než odjela s tátou do Ameriky, studovala na pražské Akademii múzických umění choreografii. Od dětství se taky věnovala baletu, k němuž vážná hudba patří. Poslouchá ji vlastně většinu svého života.
Stále netuším, jak jste na příčnou flétnu mohla hned hrát. Je na dětské ruce dlouhá.
Moje první příčná flétna, na niž jsem se učila, byla zahnutá, abych dosáhla tam, kam jsem potřebovala. Rodiče mi ji nechali vyrobit na míru… Mám ji stále schovanou.
Tohle zní, jako byste na ni nehrála.
Skončila jsem s ní asi v čase, kdy jsem začala chodit na univerzitu. Najednou jsem se musela i chtěla soustředit plně jiné věci: na zpěv, kompozici a vystupování. Je to asi škoda, ovšem na flétnu mi kvůli tomu nezbýval vůbec čas.
Teď – chci-li si zahrát – spíš sahám po jiných nástrojích. Většinou mi ke skládání bohatě stačí doprovázet se na ukulele nebo se ke mně přidají kluci z kapely.
Jakákoli flétna přirozeně pusu „zacpe“. Kdy jste zjistila, že umíte zpívat?
Někdy ve druhé třídě. Tehdy jsme se na čas z Ameriky vrátili do Pardubic, odkud rodiče pocházejí. Nastoupila jsem tam do školy a do tamního pěveckého sboru Slavíček. Uprostřed stejně starých holčiček jsem zjistila, že mě zpívat baví.
Rodiče mě v tom podpořili, platili mi soukromé hodiny, abych se mohla zlepšovat. A když jsme se vrátili zase na pár let do Ameriky, už jsem věděla, že se zpívání nevzdám.
Před televizní kamery jste vstoupila v roce 2010 v soutěži Česko-Slovensko má talent. Kdy jste ale začala vnímat, že by vás mohla muzika živit?
Zhruba od patnácti jsem si ani moc jinou budoucnost než tu, že budu zpěvačka, nepřipouštěla. Přiznám se, že jsem kvůli tomu snu i trochu kašlala na školu. V té době jsme již žili v Česku, v Praze, kde jsem začala chodit na hodiny zpěvu k Hance Peckové. I bez ní jsem doma denně cvičila.
A kdy pak začala má kariéra? To vám přesně na den neřeknu. Myslím si, že to přišlo až s kluky, s kapelou, s naším prvním singlem, v rámci mých studií v Anglii. Předtím jsem se spíš hledala. Pátrala jsem po tom, co mi bude v muzice sedět. Do té etapy bych zařadila i svou účast v televizním pořadu Česko-Slovensko má talent.
Bylo vám patnáct, což vážně není moc.
No právě. Byla jsem ještě dítě. Asi i proto účast ve finále spíš vnímám jako dobrou zkušenost než jako, že „tam začala kariéru“.
Do Česka jste se z USA vrátila v pubertě, ve třinácti. Chtělo se vám z Ameriky odjíždět?
Když na to vzpomínám teď, myslím si, že to v pohodě bylo. Mamka tvrdí opak. Říká, že jsem měla třeba problémy se spaním. Což může souviset i s tím, že jsme v Americe vždycky žili na předměstích, v přírodě. V Praze jsme se přestěhovali do Vršovic. Hned vedle bylo nádraží, velký hluk…
Já si na to ale dávno nepamatuju. Mám pocit, že jsem měla vlastně celkově štěstí. Z Ameriky jsem odcházela ve věku, kdy se ještě nenavazují ta úplně nejpevnější přátelství. Navíc i tam jsme se stěhovali. Táta chytal v Buffalu, v Detroitu, v Ottawě. Stěhování domů tak bylo těžké hlavně pro mého staršího bráchu, nenesl ho dobře.
Žije v Česku?
Ne, vrátil se do Ameriky. To neznamená, že se necítí být Čechem, jen mu je americký způsob života bližší než evropský. Vyrůstal tam.
Já to mám naopak. Jsem rozhodně evropštější. V tomhle mi asi pomohlo, že jsem v Praze nastoupila na mezinárodní školu, do níž chodily většinou děti cizinců. Mým hlavním jazykem tak zůstávala a stále zůstává angličtina.
S ohledem na dětství jsem ráda, že česky umím „tak nějak“. Rodiče se taky mohli na vše vykašlat. Jsem jim vděčná, že to s češtinou u mě nevzdávali
Jak vás poslouchám, česky mluvíte bez přízvuku. Jak jste na tom s psaním?
Nebudu vám lhát: blbě. To byl i důvod, proč nemám českou maturitu, ale „jen“ její britskou verzi. To, že mi čeština bude dělat problémy, se ukázalo poměrně záhy po mém příchodu do pražské školy.
Nejenže mi nešel, nejde, pravopis. Neměla jsem ani dostatečnou slovní zásobu. Kromě mluvení s blízkými jsem ji neměla v Americe ani kde získat. Vždyť i knížky čtu zásadně v angličtině. Nakonec učitel češtiny rodičům v deváté třídě poradil, ať mě do ní nenutí, že českou maturitu nepotřebuju, budu-li studovat venku. Všem se nám ulevilo.
Litujete toho dnes, v dospělosti?
Je to asi škoda, jenže já jsem – s ohledem na dětství – ráda, že česky umím „tak nějak“. Rodiče se mohli na vše taky vykašlat. Jsem jim vděčná, že to s češtinou u mě nevzdávali. Vždy na mě česky mluvili. Nejdůležitější totiž je, aby se pro to rodiče dítěte rozhodli hned od jeho narození. Vytrvali v tom tak do jeho deseti let. To už má, podle mě, v hlavě pevné jazykové základy. Kdybych je neměla, nedomluvím se třeba s babičkou, jež mluví jen česky.
Dominika Hašková postoupila do finále Eurovize
Pojďme k vašim studiím v Anglii. O vysoké v Česku jste neuvažovala?
Ale jo. Nejsem sice úplně akademický typ, ale hudební obory jsou tu skvělé. Chtěla jsem si podat přihlášku na Ježkárnu (Vyšší odborná škola Jaroslava Ježka v Praze – pozn. red.). Jen jsem se podívala blbě na datum, do něhož se to mělo udělat, prošvihla to.
A jak přišla na řadu Velká Británie, kde jste nakonec studovala v Leedsu?
Ještě jsem uvažovala o Americe. Na chvíli, ale zamítla to. Chtěla jsem být blízko domova i daleko. Anglie mi v tomhle vyhovovala. A proč vyhrál Leeds? To zase souvisí s mou neorganizovaností. Přihlášky jsem do Británie posílala pár desítek hodin před uzávěrkami. Na webu jsem je tak dávala tam, kde jsem si myslela, že by to mohlo vyjít.
A nejvíc se vám zalíbil Leeds.
No já zprvu ani nevěděla, že podobné město existuje. Hledala jsem studia podle klíčových slov, pátrala po hudebních oborech. V tu dobu jsem si ještě myslela, že bych mohla zkusit muzikály, hudbu spojit s herectvím. Chodila jsem kvůli tomu v Česku i na workshopy. Poslala jsem pět přihlášek do čtyř měst. Když jsem následně začala školy procházet, viděla jsem Brighton a Leeds, měla jsem jasno. Do dalších měst jsem už ani kvůli školám nejela.
Čím vás ta škola uhranula?
Vším. Už na přijímačkách mě nečekaně poprosili, zda mohu zahrát cosi vlastního. Do té doby jsem se s těmihle „kousky“ chlubila maximálně mamce. Měla jsem s sebou ukulele. Zahrála jsem, zazpívala svou první písničku. Skládala jsem ji asi v patnácti. Ani není moc dobrá.
Ale o to nešlo. Komise chtěla jen vidět, zda něco podobného dělám. A mně došlo, že nechci na muzikál, ale naplno se soustředit na psaní vlastní hudby. Leeds mi tu šanci dal.
V Leedsu jste potkala Nory Caspera Hatlestada a Benjamina Rekstada. Vytvořili s vámi kapelu DOMI. Byli jste vždy tři?
Kluci studovali o rok níž. Ale v původní kapele nás víc bylo. Patřili do ní ještě Britka a několik bubeníků. Dávali jsme se dohromady postupně. Něco jsme společně i ve studiu nahráli, jenže pak přišel covid, který všechno změnil. Muzikanti práci neměli. Rozhodli jsme se vydat do Čech. Ani jsem nemusela kluky přesvědčovat. Oceňují tu levné pivo…
Dojeli jste k nám všichni?
Já, dva Norové a kamarád Ital, a to na etapy. Řešili jsme, kde budeme bydlet. Část studií jsme totiž byli spolu, chtěli jsme si něco takového najít i v Praze, ale onemocněli jsme covidem. Nakonec nám přístřeší poskytli moji rodiče, v Pardubicích mají dům. Udělali jsme si z něj na dvacet tři dnů covidový hotel.
Záhy jsme řešili to samé, co v Británii. Muzice, živým vystoupením, se nedařilo. Hledali jsme si jinou práci. Bubeník, Ital, po půlroce z Česka odjel. Ben a Casper učili děti hrát na hudební nástroje, s čímž měli zkušenosti z Anglie.
Kdy a koho z vás napadlo přihlásit se do Eurovize?
První nápad přišel asi loni, kdy jsme se dívali na soutěž v televizi. Česko reprezentoval Ben Cristovao. Zaujal nás. Pomohlo i to, že kluci jsou Norové. V severských státech je soutěž velmi populární.
Následně jsme koncertovali v rámci brněnské online akce s Lake Malawi. Kapelou, jež Eurovizí také prošla. Poptávali jsme se i u nich, co a jak. Shodli jsme se, že všichni děláme mezinárodní hudbu, že to je pro nás možná příležitost získat fanoušky.
Ti čeští by vám nestačili?
My si vážíme každého fanouška. Pro svou tvůrčí základnu jsme si záměrně zvolili i Česko. Jen si uvědomuju, jak jsem na tom.
A jak?
Sice nemám v mluvené češtině přízvuk, ovšem při zpívání tam je. Jako by byla má pusa uzpůsobená jen pro angličtinu. Je to blbé, ale takhle to prostě je. Českých skladeb se tak ode mě asi nedočkáte. Nikdo by je asi taky kvůli přízvuku v současnosti nahrát nechtěl.
Tím se dostáváme k tomu, proč jsme poslali do Eurovize naši skladbu v angličtině.
Bylo to zase těsně před uzávěrkou?
Jasně že jo, klasika. Ovšem tady byl objektivní důvod. Krátce před uzávěrkou přihlášek jsme jeli na songwriting camp, což je výborná příležitost udělat nové songy. A to vyšlo. Posílali jsme pak do České televize tři písničky. Z nich tam vybrali naši skladbu Lights Off.
Ben Cristovao, Lake Malawi nebyli jediní, kteří Česko v Eurovizi reprezentovali, a vy je znáte. Mikolas Josef je prý váš spolužák?
Ano, chodil v Praze do stejné školy, jen o rok níž. A byl i jeden z prvních, kdo mi gratuloval, když vyšlo najevo, že letos budeme soutěžit v Eurovizi my. Kapela We Are Domi.
Jste v ní jediná žena. Je to výhoda?
Výhoda? Já nad tím takhle neuvažuju. Cítím se trochu jako bráška kluků. Jsme opravdoví kamarádi, rovnocenní partneři. Jen tím, jak jsme odešli do Čech, kluci česky neumějí, musím za ně tady občas řešit „byrokracii“. Dávám taky častěji rozhovory pro média než oni.
Loňský ročník Eurovize sledovalo 183 milionů diváků. Jste na ten zájem připravení?
Asi jo. Snem každého muzikanta je přece být slyšet, vidět. Ano, nemáme odehrány stovky koncertů jako Lake Malawi nebo Ben, nemáme jejich zkušenosti na pódiích, ale do Itálie odjíždíme s cílem užít si to a zahrát tam co nejlíp.
Mám pocit, že už půl roku nedělám nic jiného než věci pro Eurovizi. Jsem perfekcionistka, takže na tom tvrdě makáme. Stejně předem vím, že budu v Turíně nervózní. Ledově klidní zůstávají jen psychopati.
Co vám pomáhá trému překonávat?
Má vnitřní bublina, do níž se uzavřu. Hlavou mi běží motivační hesla. Hecuju se. Utvrzuju se v tom, že to na pódiu dám, že to vyjde. Navenek ale vypadám klidně. Jo a taky nechci, aby na mě lidi jakkoli před vystoupením sahali. Nemám ráda náhlou, extrémní energii, takové ty hlasité výkřiky: Budeš skvělá! Ty to dáš…
Sportovci mívají s sebou pro podobné příležitosti i talismany. Jak na tom budete vy?
V Turíně budu s sebou mít řetízek z mušliček, který se obvykle nosívá na kotníku. Je z Kostariky a koupily jsme si je s nejlepší kamarádkou. Jen já ho na noze nenosím, aby se nepoškodil. Převážím ho hezky schovaný. Do Itálie si ho beru hlavně proto, že do Turína musím z Prahy odletět. Což bude moje první „výzva“. Z létání mám strach.
Kde je v Eurovizi vaše osobní meta?
Pro mě je úspěch finále. Vždy ale považuju za úspěch, když fanoušci znají nějakou naši písničku nazpaměť. Zpívají ji pak se mnou na koncertech. Ten pocit miluju!
Stejně důležitý ale je každý člověk, který mi řekne, že mu moje písnička pomohla překonat nějakou složitou situaci, že mu dá sílu jít dál… Proto hudbu dělám. Nejsem vrcholový sportovec, jsem zpěvačka. S nikým nesoutěžím, jen dělám věci tak, jak je cítím. Pokud s fanoušky vše rezonuje v jejich osobní rovině, je to vážně až nepopsatelné.
Semifinále proběhla v italském Turíně 10. a 12. května. Finále je v sobotu 14. května. Krátce předtím máte dvacáté sedmé narozeniny. Kdy a kde je oslavíte?
(smích) Já si pod slovem oslavíte představím venkovní posezení v parku, kde si dáme s kamarády pivo. Což nyní udělat nemůžu, alkohol nepiju, kvůli Eurovizi i svým hlasivkám. Chci být fyzicky v pohodě a vím, že mi neprospívá. Mám v tomhle směru jemné tělo. A víte, co je ještě strašně hezké?
Povídejte.
To, že kluci si to pivo taky nedají, čímž se mě snaží podpořit. Ať se tedy v Itálii stane v květnu cokoli, dojdeme, kam máme, s oslavou narozenin počkám(e). Pak to asi všechno shrneme.