Dominik Landsman: Doma jsem nudný, vtipy si šetřím pro čtenáře

Naprosto nezajímavým způsobem. Pár měsíců před příchodem syna na svět mě vyhodili z práce a já jsem nebyl schopný si najít jinou. Takže jsem zůstal s dítětem doma na mateřské a manželka se vrátila do práce. Jak jsem tak byl doma, neměl jsem co dělat, a začal psát blog.

Nepředstavoval jsem si vůbec nic. Bral jsem to, jako že jsem na to dítě zbyl. A že někdo to dělat musí. Žádné zkušenosti jsem neměl, ani mladšího sourozence, díky němuž bych si pamatoval, jak vypadá péče.

Já fakt nevěděl, do čeho jdu. Byl jsem velmi neinformovaný rodič. Neměl jsem ani předsudky, takže jsem se nebál. Ukázalo se, že navázat vztah s miminem je poměrně složité, ono nic nedělá. Leží a řve. Vztah s někým, kdo leží a řve, se navazuje blbě.

Ta už byla složitější. Dopadla na mě hrozná zodpovědnost za malého člověka. A tam se to nesmí podělat, není na to prostor. Musí se o tu malou uřvanou věc starat a plnit její potřeby. Mimino těch potřeb zase tolik nemá, ale i tak je to náročné.

Třeba přebalování nebo krmení. Sice se to nezdá, ale dítě se musí krmit i v noci. Když ho manželka odstavila, brzy zjistila, že mě taky může zapojit. Nastalo noční vstávání k dítěti s lahvičkou.

Četl jsem si různé příručky o tom, že se dítě musí za každou cenu nakrmit. I v noci. Takže jsem měl vnitřní boj z toho, že ho musím vzbudit. On si tak hezky spí, je v klidu a tichu a já ho musím vzbudit. Je samozřejmě naštvaný, že jsem ho vzbudil, a začne řvát. A pak z toho neusne.

Ale to se musí udělat, nemůžu dítě nenakrmit. Od toho momentu jsem viděl, že to takové leháro zase nebude. Vypadá to lehké, mimino leží, nechodí, nemůže zdrhnout. Když řve, tak ho pohoupete, ono usne, anebo ho nakrmíte. Nevypadá to složitě, ale složité to je.

Nepopisuju realitu. Beru to jako beletrii, která je nadnesená. Vzal jsem si jako inspiraci rodičovství a hodně to přibarvil. Občas jsem přemýšlel, jestli by mě lidi prokoukli, kdybych neměl dítě a psal o něm. Asi jo.

Témat jsem ale měl každý den přehršel. Psalo se to samo. Zvlášť v začátcích, když bylo vše nové. A dítě každý týden umí něco nového. Třeba se začne převalovat, díky čemuž pořád odněkud padá, a tak. Minimálně první dva roky bylo témat spoustu.

Samozřejmě přebalování. To bylo strašné. Dodnes jsem nepochopil, jak je možné, že to měl i ve vlasech. Jak se to může stát? A to nebylo jednou, to bylo pokaždé. Asi mu to lezlo bodíčkem až nahoru.

Byl jako kinder vajíčko s překvapením. Jenom to překvápko nebylo úplné. Celý záda až nahoru! „Proboha, jak je to možné, vždyť jí jen mléko,“ říkal jsem si. Proč je to teda hnědý? A proč to má i ve vlasech? Bych čekal, že z něj vyjde bílá tekutina skoro bez zápachu, ale tak to nebylo.

Ano, to je literární jméno.

Ne, nepoužívám zdrobněliny, nemám je rád a nejde mi to přes pusu. Ale v množném čísle jsem mluvil. Třeba: „My máme hlad. My se podělali až do vlasů.“ To bylo hrozné zjištění, že mě to semlelo.

Je to hrozný opruz. Předpokládám, že ženy mají výhodu v tom, že vytvářejí kočárkářské gangy. S dalšími matkami chodí venku a tam si žvatlají. To jsem já ale nevytvořil.

Moji kamarádi a známí, co měli děti, s nimi doma nebyli, a chodit s cizími ženami po venku mi žena zakázala. Lezlo to ale na nervy a bylo to docela na palici. Vyhlížel jsem, kdy budu vypuštěn ven, do hospody na pivo s kamarády. Bylo to jednou za 14 dní a pro to jsem žil.

Ano, byl jsem tam sám, protože jsem nechodil na pískoviště, když tam někdo byl. Většinou tam byly matky, které si chtěly povídat o dětech. Vykládaly „my už umíme tohle a už se umíme převalit a paseme koníčky“ a to mě vůbec nezajímalo. Nechtěl jsem probírat cizí děti s cizíma ženskejma, takže jsem se jich stranil.

Na písek jsem chodil, když tam nikdo nebyl, nebo když tam byli otcové, co vypadali, že to mají na háku. Seděli na lavičce, v půllitru měli pivo a bylo jim jedno, že jejich dítě visí z houpačky za nohu. Tehdy jsem vyhodnotil, že je to pro mě bezpečné. Že se o dětech se mnou nikdo bavit nebude.

Ne, to vůbec. Nenavazuji hovory s cizími lidmi. Ani s dítětem, ani bez dítěte. Jsem spíš zamlklý, tichý v koutě v ústraní a čekám, až se všechno přežene.

To už jsem psal. Nejen blog, ale knížky a živilo mě to. Takže jsem postupně dával dítě na dopoledne do soukromé školky a dál pobíral mateřskou. Měl jsem na to nárok.

Bylo to tedy postupné, a nikoli šok, že je dítě najednou ve školce a já nemám co dělat. Ze soukromé šlo do státní, tam bylo už déle, takže jsem měl víc času na práci.

To byl v první a druhé třídě. Ta první byla horší. Člověk tam musí dítě naučit číst a psát. Já tedy číst a psát umím, ale nevím, jak tuto svou dovednost předat. Nejsem pedagog.

Byl to boj ho naučit psát, takovou základní věc, kterou děláme automaticky. Napíšeme ahoj a je to jednoduché, ale dítě to neví. V životě to nedělalo. To bylo hrozné. Ve druhé třídě to už bylo lepší.

Očividně takovou trpělivostí, jak jsem si myslel, neoplývám. Zvlášť při tom učení se hodně projevilo, že moje trpělivost má své meze.

To nevím, těžko soudit, nemám jiné dítě, které by vychovala máma, abych mohl srovnávat. Nemá vyloženě pro strach uděláno. Teď se bojí psů a tmy, té jsem se bál taky, když jsem byl malý.

Je to standardní kluk, co leze na stromy a pořád někam zdrhá. Že by nějak vynikal, skákal z baráků nebo byl nesmrtelnej, protože jsem ho vychoval já, to ne.

Moc ne. Musel jsem se naladit na jiný svět, ten dětský svět je plný obskurních věcí. Přijde mi, že se povahově přibližuje manželce. On je cholerik a vzteká se. Já jsem flegmatik, ale i tak mě dokáže nasrat.

To jsem nečekal. Vždycky jsem chtěl psát, i na vysoké škole jsem psal místo brigády. Spolužáci chodili do supermarketu vyměňovat zboží, ale to se mi zdálo moc náročné, tak jsem radši psal.

Nešel jsem do toho blogu s tím, že z toho vyrejžuju prachy, ale že budu psát vtipné věci, které někoho pobaví. A nějak se to rozrostlo. Knížku jsem si sám vydat nestihl, nakladatelství mě oslovilo ještě předtím, než jsem to začal řešit. Šlo to rychle a pak přibyly další.

Pár otců občas napíše, že děkují, že to je jako u nich doma. Ale hlavně mi píšou matky.

Jak kdy. Samozřejmě mi píšou, že jsem báječný a super. To je jasné. A pak připojují historky s dětmi. Většinou jsou banální, ale ony se asi chtějí někomu svěřit. Já to chápu, už jim to leze na palici, tak aspoň napíšou něco hezkého.

Nikdy jsem ženám nerozuměl a ani toto mě nezměnilo. Ženy jdou mimo mě, je to jiný živočišný druh.

Ani nevím. Kontaktovalo mě nakladatelství, že je oslovil producent, co chce točit film. Sešel jsem se s ním, prodal mu práva a tím to haslo. Já se neptal, z jakého důvodu to chce točit. Asi se mu to líbilo. Žádná historka, že bych chodil za Hřebejkem nebo Svěrákem, jestli to nechtějí natočit, není.

Ano, to jsem chtěl. Řekl jsem, že práva prodám, ale že si chci zahrát. Vím ale, kde jsou moje herecké limity. Takže jsem ten film nechtěl podělat nějakou větší rolí.

Dali mi štěk a museli kvůli mně vymyslet novou postavu. Vymysleli taxikáře a řeknu tam jednu větu. Jako Stan Lee od Marvelu. Ten to taky takhle chtěl.

Ještě jsem ho neviděl, ale producent říká, že je dobrej. Ambice nemám, film není můj. Ale byl bych rád, kdybych byl na Českých lvech a podobně. Bylo mi vysvětleno, že to je lehká letní komedie. A ty necílí na žádné ceny, tak asi budu bez Oscara.

Mým cílem je, aby se to lidem líbilo a bylo to vtipné. A aby to hráli o Vánocích v televizi.

Napsal jsem i knížky pro děti, ty má rád a líbí se mu. A pak jsem napsal jednu, co se jmenuje Na chalupě s moderním fotrem a je to psáno z pohledu dítěte. Čeňka. A to se mu moc líbí, poznává se v tom.

Pořád jezdí na chalupu, takže ví, o čem píšu. A líbí se mu, že to jako říká on. Zatím nemá problém s tím, že ho takhle dojím.

Nemůžu psát pořád o dětech a není to můj záměr. Můj záměr je psát humoristickou literaturu, a o čem bude, je jedno. Já prostě dělám humor a ty věci kolem jsou kulisa. Ale nerad bych ještě za deset let psal Deníček moderního fotra 14.

Doma jsem dost nudný. Vtipy si šetřím pro čtenáře. Občas se žena pousměje nebo na něco upozorní. Tohle bylo vtipný, to se ti povedlo, řekne.

Jo, já potřeboval bejt vtipnej. Ale teď se z toho vypíšu. A taky jsem na humor balil holky, protože jsem nic jiného nemohl nabídnout. Když holka neměla smysl pro humor, byl konec.

Na to se ptá každý. Nebude, není v plánu. Teda on nebyl v plánu ani ten první. Ale synovi je teď osm, a to už je docela pohoda. Už je samostatný. Představa, že bych se znovu vrátil k miminu, je trochu děsivá. Už nejsem takový jinoch, jako když jsem vychovával poprvé.