Dlouháni a jejich život

„Teď na začátek po vás chceme deset minut rozcvičky bez balonu, potom nějaké pinkání přes síť a držení balonu. Pak teprve vlétneme na přihrávání,“ sezval si trenér Miroslav Malán v tělocvičně svoje svěřence do kruhu, aby je seznámil s průběhem tréninku.

Mladé naděje volejbalového klubu Lvi Praha jsou ještě školou povinné, přesto musejí jejich trenéři zaklánět hlavy, pokud se většině z nich chtějí podívat do očí.

„Já jsem oproti nim mrňous, mám 185 centimetrů,“ říká druhý trenér Jan Malina. Za léta praxe vypozoroval, že mladí volejbalisté rostou a rostou a smečovat přes síť je pro ně stále snazší. „Výška není rozhodující, ale ve volejbale má určitě větší šanci uspět ten, kdo je vysoký,“ konstatuje.

Mezi lví kadety patří také sedmnáctiletý Michal Dolejší a o rok mladší Tomáš Sekera. Když se jich zeptám, kolik měří, nejsou si jistí. Přihazují, nebo naopak ubírají nějaký ten centimetr, až se nakonec domluví, ať u obou napíšu 195 cm. Jestli je to hodně, nebo tak akorát, se ale neshodnou.

„Všichni mi říkají, že ještě porostu, ale já doufám, že už ne, takhle mi to stačí,“ prohlašuje Michal.

„Sice už teď rostu pomaleji, ale rád bych dosáhl na dva metry,“ netají se Tomáš a vysvětluje, že si to nepřeje jen kvůli sportu, ale prostě proto, že mu dva metry přijdou jako symbolická meta.

Výška je nikdy vyloženě neštvala, ale nevýhod by dali dohromady celu řadu. „Futra,“ jmenují volejbalisté první věc skoro dvojhlasem. Bouchání se do hlavy o zárubně nebo madla v tramvaji je každodenní úděl vysokých.

„Samozřejmě se taky hrbíme, ale to je tím, jak má člověk kolem sebe menší lidi,“ vykládá Michal. „Rodiče mi říkají, že se nehrbím jenom mezi ostatními kluky na volejbale.“

Že lidé neustále rostou, není jen pocit, ale fakt, jenž se dá doložit statisticky. Souvisí pochopitelně s naším blahobytem, lepší výživou i lékařskou péčí. U nás probíhalo antropologické měření chlapců a dívek pod dohledem Státního zdravotního ústavu od roku 1951 do roku 2001, a to každých deset let.

Existují však i výsledky měření z roku 1895, a dokonce ze začátku 19. století. Ze souhrnné statistiky vyplývá, že během 20. století vyrostli osmnáctiletí mladíci o 12 centimetrů až na 180,1 cm, dívky o deset centimetrů na 167,2 cm.

K největšímu nárůstu došlo u patnáctiletých chlapců, jejichž průměrná výška se za dvě století zvedla o neuvěřitelných 30 centimetrů. „Tento rozdíl je dán jednak zvyšováním tělesné výšky celé populace ve všech věkových skupinách, jednak postupným posunem období zrychleného pubertálního růstu do nižších věkových kategorií,“ vysvětluje zpráva Státního zdravotního ústavu. V minulosti byl také tělesný růst ukončen u chlapců až po 20. roku života, zatímco dnes i dříve než v 18 letech.

Rostou samozřejmě i ostatní národy. Žebříčků těch nejvyšších je celá řada, pořadí je v nich leckdy promíchané, ovšem ve dvou faktech se shodují – na prvním místě jsou vždy Nizozemci (s průměrnou výškou mužů 183 cm) a Češi patří do první desítky. Vysoko se pravidelně umisťují také Dánové či Litevci.

Lidé menšího nebo průměrného vzrůstu si většinou myslí, že velká výška skýtá samé výhody – na koncertech vidíte přes hlavy, na vyndání věcí z horních polic skříně si nemusíte brát židli. Jenže zároveň je často nepraktická, nepohodlná a nevyplatí se ani finančně.

Výrobci oblečení, postelí či matrací se totiž zjevně statistikami neřídí. Možná je to tím, že v Bangladéši, Číně a Indonésii, odkud pochází většina textilu v našich obchodech, neměří muži průměrně ani 170 cm…

Svou zatím poslední anabázi za hledáním kalhot pro volný čas jsem zahájil v obchodě značky Pánské obleky Bandi, která klasické obleky šije i pro dlouhány do 200 cm. Vyrazil jsem tam proto s nadějí, ovšem s „obyčejnými“ kalhotami jsem u nich nepochodil.

Obchodní ředitelka Eva Šebestová mi později vysvětlila: „Volnočasová móda je doplňkový sortiment, který jsme začali vyrábět až na základě poptávky stávajících klientů.“ Na dotaz, proč nenabízejí i prodloužené délky stejně jako u obleků, reagovala: „Třeba až se zvedne poptávka.“ Z vlastní zkušenosti však vím, že dlouháni obvykle jen prošacují regály a odejdou pryč, takže obsluha se o poptávce ani nedozví.

Pokračoval jsem ke značce Pietro Filipi. Když jsem raději hned ve dveřích sdělil prodavači svoje míry, zdvořile mi oznámil, že pro mě nic nemají, a poslal mě na Národní třídu v Praze. Moje první myšlenka byla, že tam budu demonstrovat za práva dlouhánů, ale on tím chtěl říct, že se tam nachází největší prodejna značky, kde na mě snad něco najdou. Raději jsem však odeslal dotaz na e-shop.

Pracovnice zákaznického servisu Adéla Skřivánková nabídku důkladně prohledala a poslala mi odkaz na pouhé dvoje kalhoty. Oboje však byly slim fit, tedy vyštíhlené. Jsem možná vybíravý, ale nepotřebuji při své výšce vypadat jako Dlouhé bidlo z Rychlých šípů.

Rezignovaně jsem se vypravil pro klasické džíny do obchodu značek Lee a Wrangler. Prodavačka z desítek, možná stovek kalhot z regálu vytáhla čtvery. Když jsem vyřadil černou barvu, vyštíhlené a s knoflíky místo zipu, zůstaly jediné. A ty jsem si koupil.

Sebevědomí mi pošramotil také nákup přikrývky v prodejně dánské značky Jysk. Oceňuju, že mají i pár kusů délky 220 cm, ale proč mám za ně zaplatit o 50 korun víc než za dvoumetrové? Chápu, je na nich kus materiálu navíc, jenže tlouštík přece za tričko XXL platí také stejně jako hubeňour za „esko“.

Marie Šmídová ze zákaznické podpory reagovala na mou e-mailovou stížnost soustrastně: „Máte pravdu, je to nespravedlivé, ale je to opravdu cenová politika daná z Dánska. Stejné je to u matrací, skříní a dalšího našeho sortimentu dodávaného v různých velikostech. Přejeme vám krásný den.“ Vida, tak i Dánové, jeden z nejvyšších národů na světě…

Když už jsem byl v ráži, napsal jsem také mluvčímu Divadla Kalich Jaroslavu Panenkovi, že v jejich hledišti je nejméně místa na kolena ze všech pražských divadel, a pokud už se do něj napasuju a sedím jako prkno, lituju toho chudáka za mnou.

„Pro ty, kterým příroda takhle dopřála, jsou u nás ideální místa na boční lávce či v lóžích. Tam by neměl mít problém s místem opravdu nikdo,“ zdvořile mě „odklidil“ na stranu. Až se e-maily od dlouhánů nakupí, třeba dojde i na stavební úpravy hlediště…

Podobný problém nastává i v prostředcích MHD. Podle Petra Formánka, vedoucího oddělení technické kontroly výrobce autobusů SOR, se evropské normy už dlouho nezměnily.

„Například volný průchod autobusem na výšku zůstává 195 centimetrů.“ Předepsané jsou i mezery mezi sedadly v uličce nebo místo na kolena. Petr Formánek ze zkušenosti ví, že zákazníci málokdy žádají nadstandard, aby cestujícím dopřáli více pohodlí. Výjimkou jsou podle něj Nizozemci.

„Ti mají ještě svoje národní předpisy, které vyžadují vyšší výšku i další rozměry. Pokud bychom tam autobus vyvezli, museli bychom ho adekvátně upravit.“ Ostatním vyhovuje uspořádání podle platných norem, které berou v potaz míry běžného „euročlověka“. „Extrabuřty jdou vyrobit, ale stojí to peníze,“ znovu dokládá, že být dlouhánem se nevyplatí.

Když už jsme u dopravních prostředků, snad jediné, co roste společně s lidmi, jsou auta. Chceme v nich mít více místa pro sebe, pro rodinu i pro zavazadla. Před třiceti lety plnila roli plnohodnotného rodinného vozu Škoda Favorit, do níž se čtyřčlenná rodina sbalila na dovolenou k moři. Podobných rozměrů dnes dosahuje nejmenší model Škody Citigo, který je o něco kratší, avšak širší i vyšší. V něm si však cestu do Chorvatska už dokáže představit málokdo.

Na začátku rozhovoru se většinou ptám na věk a místo bydliště. U Taťány Pavlištové je však zásadní především údaj o výšce. Její celoživotní trápení s tím, co na sebe, vyústilo v založení e-shopu Dlouhy-holky, v němž nabízí módu pro vysoké ženy.

Dnes už svých 186 centimetrů nosí hrdě, v dospívání by se však coby introvertka raději někde schovala.

„Je jiná doba, lidstvo vyrostlo, ale když mi bylo sedmnáct, nebylo mi příjemné, že na mě všichni zírali,“ říká jednapadesátiletá matka dvou dcer, jedné dospělé, druhé dospívající, avšak menších, než je ona sama. „Té starší jsem se jednou ptala, jestli je ráda, že tolik nevyrostla, a řekla mi, že ano. Sama určitě vnímala moji nepohodu v některých situacích.“

Z tanečních, kam si ani netroufla vzít podpatky, utekla asi po dvou lekcích. S úsměvem už dnes vzpomíná na strýce, jenž do ní při každé návštěvě šťouchal: „Tak jak šacuješ letadla?“ A vtipnou historkou už se stalo i nekonečné čekání ve frontě v obchodním domě Kotva poté, co přivezli džíny.

„Když jsem po hodině přišla na řadu a zeptala se prodavačky, jestli má moji velikost, podívala se na mě způsobem, který říkal, že jsem se asi úplně zbláznila.“ Nejvíc ji ale v době nástupu počítačů rozčilovaly stolky s výsuvnými klávesnicemi. „To jsem vždycky dostala ránu do čéšky.“

Nakupování je u dlouhánů podle ní úplně obrácené. „Ostatní si vybírají z toho, co se jim líbí, my bereme to, co je.“ E-shop je tak vlastně výsledkem její osobní potřeby. Některé kusy do své nabídky objednává z jiných obchodů v zahraničí, jiné si nechává ušít od tuzemských výrobců. Je to ale někdy boj.

„Někteří mi ušijí po kusu od velikosti, jiní chtějí odebrat minimálně padesát kusů. Jsem pro ně malý klient.“ Prodloužená délka navíc neznamená jen delší nohavice, ale kompletně nový střih, a do toho se každému nechce.

E-shop, jenž se teprve nedávno rozjel, je zatím jen bokovkou k zaměstnání v kanceláři velkoobchodu. Ačkoli je se svou výškou smířená, doteď jí vadí, když někdo z kolegů řekne: „Potřebujeme to sundat, dojděte někdo pro štaf… vlastně ne, Taťáno, sundej nám to, prosím tě.“

Zatímco úskalím praktického života se dlouháni často sami smějí, legrace končí, když přijde řeč na zdraví. Také fyzioterapeuta a chiropraktika Jana Hejmy jsem se nejdříve zeptal na výšku. „Mám 179 centimetrů, ale nevadilo by mi mít třeba 183, to beru jako optimální vzrůst.“

O životě dlouhánů přesto ví hodně, neboť jeden z jeho synů vyrostl nad dva metry, druhý nad 190 cm.

„Můj tchán měl přes dva metry, manželka je také poměrně vysoká, takže zapracovala genetika z její strany,“ vysvětluje. Synové měli štěstí, že na jejich růst dohlížel otec a doktor v jedné osobě. Nedostatečnou prevenci u malých dětí s předpoklady velkého vzrůstu a také špatnou spolupráci pediatrů s dalšími odborníky z řad fyzioterapeutů či neurologů totiž Jan Hejma obecně považuje za velký problém současnosti.

„Do deseti let věku jsem s nimi dělal sporty vhodné pro všestranný rozvoj. Usměrňoval jsem nejen jejich páteř, ale také hmotnost, protože tělo není na velkou zátěž konstruované,“ vrací se k dospělým synům, z nichž nevyrostla žádná tintítka, naopak vrcholově provozují baseball a americký fotbal.

„Pamatuju si, že jedny prázdniny vyrostli asi o 12 centimetrů, což jim přinášelo obrovskou bolest.“

Ačkoli průměrná výška populace stoupá, maximální hodnota, která je ze zdravotního hlediska „bezpečná“, zůstává podle Jana Hejmy stejná. „Pro mě je optimální výška u mužů 180 až 185 cm. Při ní se relativně harmonicky vyvíjí svalstvo, vazivo, kosti, celý pohybový aparát. Jakmile je člověk vyšší, dochází k velkým změnám. Když má někdo dva metry, jeho ruce a nohy jsou jako obrovské páky, které pracují s velkou zátěží.“

Úspěšné představení českých basketbalistů na mistrovství světa přitáhlo pozornost k tomuto sportu, kde výška hraje zásadní roli. Hvězda americké NBA Tomáš Satoranský si díky nové smlouvě vydělá za tři roky téměř 700 milionů korun, takže by s tvrzením, že se velká výška nevyplatí, nemusel souhlasit. Jenže i on si jistě uvědomuje, že zdraví má jen jedno.

Zrovna basketbal je podle Jana Hejmy pro dlouhány paradoxně možná tím nejrizikovějším sportem. „Některé sporty vyžadují „dlouhé“ lidi, ale pak vidíte, jak dopadají, jaké mají úrazy. Měl jsem tu hodně vrcholových basketbalistů a u nich jsou degenerativní změny obrovské, zejména kvůli zatížení kolen, křížových vazů, menisků. Dneska je běžná praxe, že i ve třiceti nebo čtyřiceti letech se jim vyměňují kolena, pokud je artróza kolenního kloubu pokročilá.“

A nemusí jít podle něj jen o sportovce. „Degenerativní změny na páteři vysokých lidí můžeme vidět už v mladém věku. Vzniká hrudní kyfóza, takový ten hrb, který se navíc časem může měnit. Je tam svalová dysbalance, kdy se vzpřimovače podél páteře dostávají do nerovnováhy s přímým břišním svalem. Tím ovlivňuje nejen například střevní peristaltiku, ale i kardiovaskulární systém, dýchání. A to nemluvím o běžné bolesti, která z toho vyplývá.“

Oba mladí volejbalisté, s nimiž jsem mluvil, jsou ve věku, kdy by je ještě nic bolet nemuselo. Rychlý růst však i oni pocítili.

„Pamatuju si, že když jsem chodil asi do páté třídy, tak mě kolikrát při spánku bolely nohy. Byli jsme kvůli tomu u doktora a ten říkal, že je to tím, jak rostu, že s tím nic neudělám a že mám jíst hodně vápníku,“ vzpomíná Michal Dolejší. Tomáš Sekera se připojuje: „Když jsem byl menší a rychle jsem rostl, měl jsem problémy s koleny, to měl tady v týmu snad každý, a pak občas se zády.“

Význam prevence a správného protažení těla si proto uvědomuje: „Chci, aby mně výška pomáhala, ne abych se kvůli ní musel omezovat.“