DJ Lucca: Dýdžej nemusí nutně vypadat jako šílenec

Jak?

Já jsem spořádaná. Nejste první, kdo to říká, ale za pultem dokážu být divoká a jsem hodně energická. Dýdžej nemusí nutně vypadat jako šílenec.

Techna existuje spousta. Mně se líbí funky, pomalejší a melodické plochy, které mají rytmus a energii. Rozhodně to není vymývání mozku. Třeba Carl Cox, který mě pravidelně zve na Ibizu, míchá do melodií zajímavé zvuky. Jeho styl mě inspiruje. Když jsem byla mladší, hrála jsem tvrdě, rychle a monotónně, jenže to mě už nebaví.

Minimal je pomalejší techno s basovými netypickými zvuky. Oba směry se v mých vystoupeních prolínají. Většinou hraji dvouhodinový set, a tak začnu pomaleji a přejdu do techna a do housu. Nejsem hlavní představitelkou minimalu.

Funky techna a progressive housu.

Teď už nakupuji na internetu, vybírám z množství skladeb. Dřív jsem hrála z desek, mám jich doma asi dva tisíce. Dnes technologie tak pokročila, že se nevyplatí desky vyrábět a prodávat, všechno je na počítačovém softwaru.

Netuším ani, co teď zrovna frčí, ale asi pořád extáze, občas kokain a pervitin. Poznám to, jen když toho někdo vezme hodně, je zrychlený, má divný výraz v obličeji. Extázi moc nepoznám, protože ten člověk jen tančí.

Byla bych radši, kdyby všichni byli střízliví, jenže to by ty akce musely začínat dřív. Někdy přijdu na řadu ve čtyři ráno, a to už je jen málokdo čistý. Teď jsem v Brně na akci s Paulem Van Dykem hrála jako poslední od čtyř do šesti ráno. Většinou hraju od jedné do tří v noci, ale i to je pozdě.

Když jsem v zahraničí, tak si ráda před vystoupením zdřímnu v hotelu. Tady přijedu na akci s předstihem, musím vydržet a dospím to později.

No, někdy je aparatura tak silná a ne vždy kvalitní, že to rve uši. Proto jsem si pořídila speciální špunty do uší, někdy to opravdu bolí.

Co říkáte? (směje se) Ne, slyším dobře. Někdy mi sice po vystoupení šumí v uších, ale chodím na kontroly k ušní doktorce, jsem v pohodě.

Ne! V klubech bývá ochranka, nebo se mnou někdo jede. Občas se stane, že fanoušek šermuje s lahví před pultíkem, to se ale víc bojím o techniku než o sebe. Ochranku si dávám do smlouvy.

Tuhle hudbu jsem objevila v patnácti letech, když jsem chodila na gympl. Byl to nový směr a na párty nás tehdy dorazilo jen málo. Měla jsem pocit, že zažíváme něco průkopnického. Nadchlo mě to, ale nenapadlo mě, že se stanu dýdžejkou. Chtěla jsem být letuškou.

Na konkurzech jsem neuspěla. U ČSA to vypadalo nadějně, jenže posledním, šestým kolem jsem neprošla. Byla jsem z toho nešťastná. Nakonec jsem odjela do Anglie jako au pair. V Londýně jsem navštívila pár klubů a viděla jsem tam hrát holky. To mě inspirovalo.

V Česku byla první dýdžejka Ladida, slyšela jsem ji v roce 1996 a byla taky blondýnka, taky drobná a křehká…

To jsem neřekla, ale hezká byla. Tyhle holky mě nakoply. Ambice jsem převzala od své starší sestry Leony, tanečnice a choreografky. Říká si Qaša a své zálibě obětuje všechno.

Tak normálně, jako ségra ne. Jako malá jsem dělala gymnastiku, pak jsem hrála závodně ping-pong.

Hraju tenis a v zimě ráda vyrážím na běžky. Každé léto jezdíme do Portorože, kde máme kamaráda Hariho. Je to tenisový trenér, u kterého se učím. Michal už taky začal s tenisem. A vrátila jsem se k závodnímu ping-pongu. Jsem v druholigovém družstvu Sokola Bohnice. Sice mě vždycky bolí celé tělo, ale je to skvělé.

V listopadu 1999 v pražském klubu Roxy. Tehdy tam hrál brněnský DJ Javas a jako hosta měl Ivu Bittovou. Já jsem jim dělala předskokana. Měla jsem strach a nejradši bych utekla.

Z dnešního pohledu to moc dobré nebylo.

Potkali jsme se v Brně, kde jsme spolu hráli. Dala jsem mu svoji první skladbu a on ji hned ten večer pouštěl a později ji dal i na svoje DVD. On je nejlepší světový dýdžej, skutečná legenda. Bere za jedno hraní okolo padesáti tisíc eur. Zahrát si na Ibize je sen každého dýdžeje. V létě jsou tam kluby narvané a skvělá atmosféra.

V Berlíně jsem byla víckrát, ale na hlavním pódiu pod Vítězným obloukem jsem stála jen v roce 2006. Je to neskutečný pocit. Takový adrenalin, že na něm můžete být až závislá. Atmosféra je nabíjející, cítíte propojení s lidmi, všichni tancují, jsou v transu a já jim vybírám hudbu. V Berlíně se hraje zadarmo, i Carl Cox.

Na dva milióny nemůžu reagovat, ale v klubech to lze. Sleduji, co se děje na parketu, a snažím se přizpůsobit náladě.

Líbilo se mi jméno Luca, jen jsem si přidala ještě jedno c a chtěla jsem, aby mělo něco společného s Lucií.

Už jsem se nechtěla dál biflovat a vysokou jsem ani nepotřebovala. Myslela jsem, že budu tou letuškou, jazyky jsem uměla, a pak jsem chtěla do cestovního ruchu, kde stačí nástavbové studium.

Ti mě vždycky podporovali, ale trochu se přece jen divili. Jsem totiž klidná povaha. Předtím jsem pracovala asi tři roky jako recepční v hotelu Holiday Inn v Brně. Jenže to už jsem začala hrát, přijela jsem třeba ve tři z akce a v šest už jsem měla být na ranní směně. Nešlo to skloubit, a tak jsem z hotelu odešla. Taťka mně sice radil, abych si dýdžejství nechala jako hobby, ale já to riskla. Nejdřív jsem neměla žádné peníze, pak jsem hrála téměř každý víkend.

Po třicítce jsem trochu polevila. Už mě ta práce stoprocentně nenaplňovala. Pak jsem se seznámila s Michalem, rok jsme se poznávali a zjistili jsme, že oba chceme dítě.

Je sympatický a milý, je to osobnost. Znala jsem ho už z kapely Lucie. Představil nás jeden organizátor na akci, kde jsem hrála. Povídali jsme si, a nic. Odešla jsem se svými přáteli a on zase se svými. Druhý den mi napsal SMS, zjistil si moje číslo a pozval mě na schůzku. No a jsme spolu tři roky.

(směje se) V našem věku už máme leccos za sebou, ne? Michal bere vztahy vážně a vždycky se chtěl oženit. My jsme se ale ještě nevzali, i když máme dvouletého syna.

Myslím, že už je skeptický, a já mu navíc říkám, že se vdávat nechci. Také sestra mi to rozmlouvá, prý je svatba prvním krokem k rozvodu.

Je rozvedená a teď žije s mužem, se kterým má dvě děti.

Ale jo, představuji si malou svatbu třeba někde na Mauriciu, nic velkého. Nechci jít na úřad a tam si něco slíbit. K manželství nemám odpor, ale teď je náš vztah zajímavější a svobodnější. Mám pocit, že mě partner nevlastní. Jenže kvůli dětem to asi uděláme. Možná v Benátkách, tam jsem ještě nikdy nebyla.

Tu mou.

Slyšel ji už v bříšku.

No, trošku živější byl. Přestala jsem hrát ve čtvrtém měsíci. Následky to určitě nemá. Pouštěla jsem i klasické písničky pro děti a Michalovo Vivaldianno.

Myslím, že dobře. Když jsem byla těhotná a už jsem nehrála, udělali jsme dnes již úspěšnou skladbu Japan Sugar. K ní vznikl animovaný videoklip, který vysílá MTV. Ne že bychom spolu pracovali na plný úvazek, ale Michal se o elektronickou hudbu zajímá už dlouho a navíc má dobré nápady a hudební cit, který můžu využít.

Máme to napůl. Moc nevařím, přijde mi to jako ztráta času. Umím však skvělé saláty, které Michal miluje. Synovi vařím jednoduchá jídla a o víkendu chodíme do restaurace nebo si uděláme něco rychlého.

(hlasitý smích) Bavili jsme se o tom, ale mně o ten briliant zase tolik nejde. Kvůli dalšímu prstenu bych to neudělala. Víte, já ještě nechci přestat hrát, a nemůžu pracovat, když kojím. S malým Míšou jsem začala ve dvou měsících a bylo to šílené. Nakojila jsem ho a šla jsem na dvě hodiny hrát. Tak to už nechci opakovat, ale jedináčka také nechci. Tak uvidíme.

Ani ne, v Praze žiju už osm let a na Moravu se občas podívám, když tam hraji, nebo zajedu na naši chalupu. Ségra žije také v Praze, bydlíme kousek od sebe. Dělala například choreografie v prvních dílech SuperStar nebo byla porotkyní ve Star Dance.

Možná po bezstarostném životě, když mi bylo patnáct, to bylo super.

To tedy nevím. Ale taky se ptám, jak dlouho můžu dělat dýdžejku? Maximálně do pětačtyřiceti? Záleží na tom, jak budu vypadat, protože ta hudba je pro hodně mladé lidi.

… dám pár plastik. Ale vážně, teď nad tím nepřemýšlím, možná to za mě život vyřeší. Třeba mi přijde do cesty něco, co mě nadchne a budu se tomu pak věnovat. V každém případě se těším, že se potom konečně pořádně vyspím.