Dita Pecháčková: S mužem se hádáme často

Trochu jo. Když mám čas si to užít, je to o to hezčí. Vařím pro manžela i pro syna a to je nejvíc, co může být. Co přibylo, to je všední každodenní vaření. Občas sklouznu k tomu, že udělám pro syna třeba jen těstoviny s pestem. A on je nejšťastnější.

David (2) na mně při vaření visí, chce všechno dělat se mnou. Mám tudíž jen jednu ruku. Hodně toho se tak dělat dá, ale třeba uříznout něco je problém. David si chce hrát a to je pro mě nové, tedy vaření, na které se nemůžu soustředit. Často si naplánuju, co za jídla v týdnu uvařím. A vyjdou z toho tak dvě.

Můj muž nevaří vůbec. Ani to neumí. Díky tomu nemá vysoké nároky. Rád opakuje dvě věty. Ta jedna je z mé kuchařky, kde píšu, že nejsem bůhvíjaká kuchařka. A pak říká, že Marek se o sebe umí postarat sám. To jsem zase řekla v nějakém rozhovoru.

Nejklidnější na celém světě. Synovi dovolím naprosto všechno, co neohrožuje jeho nebo náš život.

Všechno mu dovolím. Abych mu zakazovala jen pro zakazování a tvrdila, že tohle do ruky dětem nepatří, že dítě patří do postýlky a že bude rozmazlený, to ne.

Nerozumím tomu a nerozuměla jsem tomu ani jako dítě. A ten pocit dítěte ve mně zůstal. Úplně jsem se neproměnila na dospělou, která tohle říká. Je jen pár věcí, které nedovolím, a ty souvisí s tím, abychom přežili.

Možná že slýchám, ale co to znamená? Mám mu říct, sem nepolezeš, protože jsou tu vařečky? Tenhle argument nechápu, takže ho nepoužívám ani na Davida.

V jakém smyslu lidovost?

Aha. Protože vizuálně mi vyčítají spíš opak. No a v mluvení? Tam se spíš ještě trochu kontroluju. Mluvím tak, jak mluvím. Nespisovně. A to se snažím udržet i před kamerou. Nechci hrát a dělat ze sebe někoho, kdo nejsem. Neřekla bych, že si na nic nehraju, už tím se často dává najevo, že si někdo na něco hraje. Mám problém s tím se obhajovat, proč bych měla?

V čem je nespisovná mluva horší než spisovná? O co jsou horší lidi, co mluví nespisovně? A k těm receptům: pokud někomu vadí, že jídla jsou přístupná lidem, tak jsem za to ráda.

Jídla, která vařím, považuju za svátečnější. A složitější. Nejsou to jídla na každý den. Taková kuchařka mě ještě čeká. A nevím, proč bych se měla tvářit, že je něco zdravého, když třeba zítra už nebude. Nehodlám tomuhle podléhat ani náhodou. Každý ví, co je pro něj dobré, a ať si vybere. Nejsem ta, co bude něco určovat nebo nakazovat.

Čas od času se nechám semlít a říkám si, že tak bych taky měla jíst. Brzy mě to zase přejde. Nemyslím, že je to úplná blbost, někomu může taková strava vyhovovat. Živá je super, ale jen na ni pomyslím, už se třesu zimou. A v našem podnebí na to nejsme úplně zařízení. Neroste nám tady zelenina celoročně, pokud nechceme jen chroupat mrkev, a prostředí tomu taky neodpovídá.

A veganství? Mně by některé potraviny chyběly, mám ráda vajíčka a mléčné výrobky. A taky nevím, co má být účelem a výsledkem takového stravování. Že lidi budou hubenější a zdravější? Nevím. Znám lidi, co rádi jedí saláty a vyhovuje jim to. Mně by ale byla zima. Když ho pak jím, je to v pohodě, chutná mi.

Chleba. To je bezpečí a zahřátí. Dělám si topinky v topinkovači ze všeho. A pak polévky. Ty mám ráda, i když mě štve, že se nedají moc kousat. Mám ráda to kousání, když chybí, je mi to líto. Takže mám raději hustší. Průhledné jsem si oblíbila v poslední době, zjistila jsem, že mi chutnají. Začala jsem je i víc vařit kvůli Davidovi.

Chleba je pro mě základ. Kupuju jeden oblíbený a ten si dávám každé ráno. Ať si říkají o lepku, co chtějí. A k tomu čaj s medem a citrónem. Každé ráno se na čaj těším, a jen co ho vypiju, dám si ten chleba. Pak jsem celý den šťastná.

Myslím, že jo. Sice si různě vymýšlí, a když něco nechce, tak to nejí. Ještě nemluví, takže se s ním nemůžu dohodnout, na co má chuť. Ale už znám věci, co má rád, a jeho tanečky kolem jídla. Když je potřeba, sehraju jakoukoli scénku.

David má ale jídlo rád a máme stejné chutě. Tak to bylo už v těhotenství, neměla jsem žádné zvláštní chutě, tudíž jsem usoudila, že máme chutě identické. Má taky rád chleba. Snažím se, aby jedl zdravě, ale nic mu neodpírám. Když najde tyčinku, co mi manžel koupil, dám mu ochutnat. A zbožňuje omáčky, tak mu je vařím.

Já i můj muž jsme oba individuality, máme svůj styl a moc si z něj neustupujeme. David je taky takový. Je náčelník a vše musí být po jeho. Neustoupí. Nemá problém ani s velkými dětmi, když něco nechce, tak jim nespokojenost dá najevo. Obdivuju to, a pokud jeho neústupnost neobtěžuje okolí, tak ho v tom podporuju.

David vládne, nedá se s ním domluvit. A s Markem se hádáme často. Jsou to ale příjemné hádky. Dřív, když jsem se hádala, tak jsem se bála, že mě ten druhý nebude mít rád, že to způsobí něco ošklivého a že mu ta hádka ovlivní mínění o mně. Kdežto my se dohádáme a jede se dál. Na všem se nakonec dohodneme.

Je mi to blízké, ale ani náhodou tak nežiju. Radši bych byla s Davidem v domácnosti a každý večer čekala s úžasnou večeří na Marka. Ale mám svoji práci strašně ráda a nejde to zastavit. Můj muž to ví, je to tak od začátku a nemá s tím problém. Střídáme se o Davida, on je doma do dvou, já od dvou. A nějak to zvládáme, často tedy bez té teplé večeře.

On říká, že je „idea maker“. Dobře se vyzná v sociálních sítích a to ho zaměstnává a živí. Neustále je on-line. Pořád. Na internetu, tabletu, mobilu. David už to od něj odkoukal. Nedávno se na mém mobilu sám vyfotil, fotku nasadil do zprávy, napsal k tomu písmenka, a dokonce i poslal jednomu mému kamarádovi.

Všichni moji známí už vědí, že když je z mého mobilu neustále někdo vyvolává, že volá Davídek. Někdy to vezmou a mluví s ním tou jeho miminkovskou řečí a on chodí po bytě, dramaticky gestikuluje a hovoří. Přesně jako jeho táta.

Určitě já, ale vůbec mi to nevadí. Stejně tak mi nevadí, když mi muž „pomáhá“. Některé ženy říkají, že muži nám nemají co pomáhat. Že to máme mít půl na půl. Tak to nemám a o to víc to půl na půl máme. Pro mě je přirozené, že jsem ta, která nakoupí, uvaří, ustele postel a postará se, aby bylo nakoupeno a vyžehleno. To je moje starost, což neznamená, že si nedělám práci, kterou chci a mám ráda.

Na začátku jsem těhotná, i v porodnici jsme s kamerou byli, tak na to se ráda podívám. Projeli jsme se na parníku, vařila jsem i v Itálii, tam, kde je nejlepší pesto na světě, byli jsme na olivách a na lanýžích. Jsou tam i romantičtější díly z chalupy. A pod stanem, kde snad můj manžel nikdy nebyl, ale když máme syna, řekli jsme si, že bychom to měli zkusit.

Mně tam ale byla hrozná zima. Davida jsem nechtěla nechat doma, tak jsem ho vezla s sebou. Celý den mě neviděl, protože jsem natáčela, tak se rozhodl, že si budeme hrát v noci. Spala jsem tedy tak tři hodiny. Pak jsem se oblékla do tenoučkých šatiček a šla jsem do zimy vařit. Tehdy to byly galeje, ale teď už na to vzpomínám ráda.

David se narodil, když mi bylo devětatřicet. A to byla ta hlavní změna. Jsem opatrnější, víc se bojím i o sebe, protože si myslím, že by bylo dobré, kdybych tu s ním ještě nějakou dobu byla. Jsem celkově taková měkčí. A trochu si začínám v lehkých náznacích připouštět, že už nejsem ta holka.

Nedávno mi oznámil můj manžel: je nutné mít další dítě. Takže kdy?

Až se nějaké dítě rozhodne, že se má narodit právě nám. A my se těšíme.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: