Diana Kobzanová: Kdo se alespoň trochu nebojí, není normální

Osm let je strašně dlouhá doba na to, abych se k tomu vracela. Není důvod. S holkama se nevídám, modeling je pro mě téměř uzavřená kapitola. Pohybuji se mezi jinými lidmi, což je dané tím, co teď dělám. Pracuji v rádiu a v televizi, moderuji, jsem už někde jinde.

Po vítězství v misskách to pro mě nebyl žádný převratný skok. Od třinácti jsem dělala modelku a do Prahy jsem jezdila za prací. Ale je fakt, že jsem jako královna krásy dostala bezplatný pronájem bytu na tři roky. Tím jsem si ušetřila dost starostí a peněz a život byl mnohem jednodušší než předtím.

Tuším, že asi před rokem a půl podal pan Zapletal dovolání v Nejvyššímu soudu, který to ale zamítl, a tím vše nejspíš skončilo. Já ten spor považuji za vyřešený, hlavně už je to promlčené. S panem Zapletalem ani s agenturou v kontaktu nejsem. Ještě před tím, než zmizel, mě však oslovil pan Moťovský. Chtěli jsme mezi mnou a Miss ČR zakopat válečnou sekeru, nestihli jsme to…

Kdyby do Playboye! Do časopisu Leo.

Stoprocentně. Narodila jsem se sice v Neuburgu, ale vyrůstala jsem v Roudném u Turnova. V mém věku tam bylo asi pět dětí, nějaké starší holky a teď už tam lidé jenom dožívají. Jezdí tam hlavně chataři. Utekla jsem hned po základce, ale jsem pořád trochu holka z vesnice.

Třeba tak, že než abych šla na večírek, kam mě zvou přátelé, otevřu si doma láhev vína a žehlím. Nebo pořádám pro své známé grilování, ale nevydržím sedět a pořád se starám o to, aby všichni měli co jíst a pít, aby na stole nebyly špinavé talíře. Jsem v neustálém poklusu. Tohle hodně dělávají ženské na venkově, dělala to i moje máma.

Kamarádi se mi smějí, že je to porucha, ale já opravdu nedokážu být v klidu. Tolik chci, aby všem bylo dobře. Když je na stole všechno v pořádku, začnu se starat, jestli jim není zima, jestli nemám donést deku.

Nevraživost snad ne, ale když jsem byla řadová modelka, kterých jsou mraky, musela jsem se přizpůsobovat slavnějším a známějším kolegyním. Ty si kladly podmínky, diktovaly si, jaké modely budou nosit. Já tohle nedělám. Samozřejmě, když mi chtějí dát tanga, nepůjdu je, ale jinak vlastně na ničem netrvám. Vizážistům také nemluvím do líčení, vím, že třeba u Pepy Klíra nemá smysl si dupat a brečet, že chci být za krásnou, když máme být všechny stejné.

Vždycky se mi hodně líbila Hanka Horová. Byla úspěšnější spíš venku. A ze zahraničních modelek asi Laetitia Casta.

Ve Španělsku, ve Francii, v Německu a Rakousku. Po misskách jsem možná trochu zlenivěla, už jsem nechtěla tolik cestovat, ale také jsem si moc nepřipadala jako vhodný typ pro zahraničí. Teď moderuji pořad na Frekvenci 1, na Óčku, moderuji tiskovky a různé společenské akce, tak si přehlídky vybírám. Nikdy neodmítnu Beatě Rajské, která ve mě věřila od počátku. Ale objíždět přehlídky po republice už nechci. Víc mě naplňuje moderování.

Pravda je, že na vysoké štíhlé holce všechno vypadá líp. Já měřím 184 cm.

Všechno, od vztahů přes jídlo po cvičení a trapasy. Všechno, co vás v životě potká.

Teď už tolik ne.

Není, lidé mě poslouchají, mívám až milión posluchačů, a těm se líbí, že jsem bezprostřední. Před vysíláním si řeknu, o čem se budu bavit, vymyslím, jakého odborníka si vezmu na telefon, ale to není příprava, která by mi zabrala hodinu.

Témata také navodí lidi, je to komunikativní pořad, lidé mi volají, posílají SMS, takže ho se mnou spoluvytvářejí. Je zbytečné si něco připravovat dopředu, pořad musím hrnout podle toho, co mi chodí od lidí. Příprava proto ani není možná. Rozhodující je pohotovost.

Občas nesouhlasím s názory lidí, ale to je normální. Tisíc lidí, tisíc chutí. Nemám problém přečíst ve vysílání SMS, se kterou nesouhlasím.

Ať se zeptáte kohokoli, s kým jsem pracovala na kamerovkách nebo na hlasových reklamách, nikdo vám neřekne, že bych přišla nepřipravená. Když mě někdo za něco platí, nedovolila bych si přijít a neumět scénář.

Chodila jsem k Janě Andresíkové, ale já nejsem Saskia Burešová, nepracuji v České televizi nebo nedělám ve zpravodajství, kde by moderátoři měli tyhle věci absolvovat a dál se zdokonalovat. Jsem obyčejný člověk a lidi bavím právě tím, jak jsem obyčejná a že jsem jedna z nich, takže tohle já neřeším.

Utkvělo. V momentě, kdy začnu vysílat, si občas vzpomenu, jak mi Jana Andresíková říkala, že hrozně drmolím, že něco chci tak moc říct, že mluvím děsně rychle. Jenže v tom zápalu, když mě téma opravdu baví, nemyslím na to, že bych neměla drmolit. Když jsem pro něco zapálená, tak to v sobě netutlám.

Snesu se úplně s každým - od Tomáše Matonohy a Martina Dejdara přes Libora Boučka až po Leoše Mareše. Každý je jiný, ale princip je v tom, že v té dvojici je vždycky někdo ten výraznější a ten druhý musí trošku svoji osobnost potlačit. Práce ve dvou je o tom, že někdo musí víc brzdit.

Nebyla. Já jsem byla gauner (směje se). V první třídě jsem například utrhla záchodovou mísu. Hrály jsme s holkama na schovávanou. S kamarádkou jsme se schovaly na záchod. Držely jsme kliku a stouply jsme si na mísu, aby nebyly vidět naše nohy. Zazvonilo, kamarádka se lekla a seskočila na zem, já jsem se převážila a vyrvala mísu ze země. Dostala jsem důtku a to se mě ještě zastal školník, že byly uvolněné šrouby.

Nebyla jsem mluvčí, spíš bavič. V podstatě od chvíle, co jsem se naučila mluvit, jsem tu hubu nezavřela. Celá moje rodina je bezprostřední a upovídaná.

Maturitu jsem dodělávala po Miss ČR v Praze. Ještě před dvěma roky jsem uvažovala o studiu práv, to by mě bavilo. Ale dnes vím, že bych na to neměla čas. Letos už to zase nestihnu, a než bych něco vystudovala, bylo by mi třiatřicet. Už je pozdě. Možná je to chyba a jednou mi to bude líto.

Italsky už ne, i když jsem tam byla dva a půl roku. Uměla jsem základy, jenže ty jsem zapomněla. Rusky neumím vůbec, žila jsem rok a půl v Moskvě, ale všechno jsem tam řešila anglicky.

V Německu jsem se sice narodila, ale odstěhovali jsme se, když mi byly tři roky. Německy rozumím, ale nemluvím, naši doma mluvili česky. Americké občanství využívám, když letím do Ameriky, mám americký pas.

Na letišti mi vždycky říkají - Vítej doma! (smích) A ptají se, proč jsem tam půl roku nebyla, kde jsem se toulala. Říkám jim, že žiju v Evropě. Obvykle tam jezdím tak dvakrát ročně za kamarády do New Yorku nebo Los Angeles. Díky občanství bych tam mohla i pracovat, ale neláká mě to, jen tak se tam válím.

V Itálii jsem žila na jihu, u moře v Kalábrii. To byla až nuda, navíc jsem vysoká blondýna, takže mě často na ulici otravovali muži - a to mi fakt vadilo. Nerespektují osobní prostor člověka. A připadalo mi, že na sebe pořád křičí. Amerika mi vyhovuje svým stylem, nikdo se o nikoho nestará, děláte si, co chcete.

Vzpomínám si, jak jsem šla u Times Square po Broadwayi a vedle mě stál na přechodu komplet oblečený Spiderman a nikdo si ho ani nevšiml. Mě to pobavilo. Kdybyste tam měla na hlavě nočník, tak to nikdo nebude řešit.

Nevěděla jsem, co čekat od Ruska, když padl komunismus, byla jsem malá a neměla jsem žádné vzpomínky. Rodiče mi ale vyprávěli věci, že jsem se docela obávala. Ale Moskva je velkoměsto se vším všudy, to mě až překvapilo. Všechno je tam monstrózní. Život tam byl nejprve složitý, ale zvykla jsem si. Nejvíc se mi líbí v Česku, tady jsem šťastná.

K Německu žádný vztah nemám. Máme tam část rodiny, ale nestýkáme se.

Pyšná jsem na celou svoji domácnost. Byt jsem si koupila před čtyřmi lety. Mám samozřejmě hypotéku. Do té doby jsem byla v podnájmech. Myslím, že je důležité si vybudovat nějaké vlastní zázemí. Už rok a půl se mnou bydlí bullteriérka Mia.

Bulík je strašně srdečný pes. Není to žádný krasavec, lidem se moc nelíbí. Když ho správně vychováte, je úžasný k dětem a je skvělý společník.

Mie je rok a půl, to znamená, že ji tak nejméně deset let budu mít. Doufám, že v padesáti nebudu prvorodička, takže se dočká. Já se na děti těším, ale mám ještě docela pracovní rezervy, takže teď rodina není na pořadu dne. Po třicítce to bude tak akorát. Nechci mít pocit, že mi něco uteklo, a teď mě ta práce tak baví, že se nechci ničím brzdit. Navíc jsem rok a půl bez partnera, i kdybych děti chtěla, nemám si je s kým pořídit.

Myslím si, že jo. Zakopaný pes je v tom, že díky vztahům, kterými jsem prošla, jsem si zvykla se spoléhat jen a jen na sebe. Pro mě je strašně složité s někým začít fungovat, důvěřovat mu, tím pádem mu svůj život přizpůsobovat. Stal se ze mě samorost a možná i trochu sobec. Ale myslím, že stejně se chovají skoro všichni dlouhodobější singles.

Nic. Ve chvíli, kdy potkám někoho, do koho se zamiluji, se to vyřeší samo. Když člověk opravdu miluje, asi se přizpůsobí.

Táta je rodák z Lidečka, pak emigroval do Ameriky. Dlouho pendloval mezi Amerikou, kde měl práci, a Českem, kde založil druhou rodinu. Mám ještě dva mladší bratry. Všichni jsme Kobzani. Teď se usadil asi dvacet kilometrů od maminky. Vycházejí spolu normálně.

Pořád, je tam spokojená. Jezdím za ní, jak jen to jde. Když mám čas a chuť, navštívím i tátu.

Dnes se každý bojí o práci, o zdraví. Kdo se alespoň trochu nebojí, není normální. Mám ráda svůj život, a když vidím spoustu mladých lidí, kteří umírají, nebo skončí na vozíčku, nebo zažívají různá neštěstí, bojím se o svůj život, protože mě to tady baví a chci tu být co nejdéle.

Jsem spokojená tak, jak jsem. Nikam se neženu. Mám štěstí, že za mnou pracovní příležitosti a pozitivní věci přicházejí samy. Nic dopředu neplánuji.