Dětství - to nejsou jen hry a zábava, ale těžká dřina

Dřívější teze, že dítě je nepopsaný list papíru, je už dávno překonána. Psychický i fyzický vývoj začíná okamžikem početí, kdy velká ruleta osudu nadělí nově vznikajícímu jedinci barvu očí, pleti, stavbu kostry a další fyzické záležitosti po jeho rodičích i prarodičích.

Dle buněčných biologů je již rozhodnuto i např. o tom, zda se miminko narodí jako klidný spáč, či uplakaný vztekloun, pro jaké obory bude mít vlohy a nadání. Záleží samozřejmě na rodičích i vlivu prostředí, zda se dítěti dostane potřebné podpory k rozvoji jeho schopností.

Již kolem dvacátého dne od početí se tvoří základy mozku a dle neurologů se všechny zkušenosti ukládají do mozkového kmene, který ovlivňuje činnost dalších mozkových center. Je zřejmé, že prenatální období je pro vývoj dítěte klíčové.

Komunikace s plodem, spokojeně si cucajícím palec v pěkně teplé plodové vodě, je nejen velmi přínosná, ale také dobře měřitelná. Plodu se zvyšuje tepová frekvence, a dokonce stoupá hladina hormonu štěstí - endorfinu. V opačném případě, kdy matka zažívá trápení či úzkost, trpí její nenarozené dítě stresem, což se dá doložit zvýšenou hladinou jeho stresového hormonu kortizolu.

Ani poslech hudby není jen módní záležitostí, jak by se na první pohled mohlo zdát. Vědecké studie jasně prokázaly, že poslech Mozarta zvyšuje IQ, harmonizuje psychiku, a dokonce i léčí určitou skupinu chorob, což ale, ze zatím neznámých důvodů, neplatí u jiných autorů vážné hudby. Tak tedy, žádnou Carminu Buranu, jen Figarovu svatbu, prosím!

To si samozřejmě úpěnlivě přeje deset z deseti nevyspalých matek. Jen málokterá populárně-naučná kniha pro budoucí matky otevřeně přizná, že nevyspání, vyčerpání a únava jsou asi největším problémem pro všechny zúčastněné. První rok života dítěte je pro dítě naprosto zásadní a důležitý a neměl by být podceňován.

Tvrzení, že miminko stejně jen spí a jí, je naprosto scestné. Již v prvním měsíci života děťátko bedlivě pozoruje matku, nejdůležitější osobu. Za pouhého půl roku se z bezmocného miminka stane zvědavý a vesele se smějící vykuk mávající chrastítkem. V roce se už pokouší o první krůčky, říká první slůvka a vymýšlí první finty na nebohé rodiče. Génius, o tom není sporu!

Studie z italského Milána srovnávala vývoj mozku u dětí v rodině s vývojem mozku u dětí v ústavní péči. Děti z ústavu, přestože o ně bylo po všech stránkách dobře postaráno, měly mozek téměř o čtvrtinu menší než jejich šťastnější "kolegové" z rodiny. Je zřejmé, že citová frustrace a nedostatek podnětů se projevují fyzicky stejně fatálně jako špatný fyzický stav na psychice.

Každé tříleté dítě si od svého narození osvojilo tolik nových dovedností, že by zasloužilo batolecí Řád práce. Vždyť už chodí po schodech, mluví téměř lépe než kdejaký reportér komerční televize a fantazii má bujnější než leckterý politik okresního formátu. Domek z kostek postaví na klíč a dle přání namaluje obraz štětcem. Co si víc přát! Navíc je roztomilé a při troše štěstí i milované všemi kolem.

Není divu, že vědci rádi a často zkoumají právě batolata. Zajímavý výzkum se uskutečnil v Norsku, kde byly zkoumány dvouleté děti umístěné v jeslích. Ta batolata, která pobývala v kolektivu déle než osm hodin, trpěla zvýšenou hladinou kortizolu, což způsobovalo jejich ostýchavost, špatné sebeovládání a negativní emocionalitu.

Jejich šťastnější spolužáčci, které si rodiče vyzvedávali včas, měli hladinu stresového hormonu ve slinách výrazně nižší a samozřejmě o to lepší náladu. Nejedná se přitom o dočasný stav, který po nápravě ihned vymizí. Úzkost může, zdánlivě bez příčiny, přetrvávat až do dospělosti. Máte podmračeného kolegu? Určitě seděl chudák dlouho v šatně a čekal a čekal, až ho uštvaná matka po setmění vyzvedne.

Název oblíbené hry dává tušit, že posledních pár let před nástupem do vzdělávacího zařízení by mělo být pro dítě časem her, poznávání a zábavy. Bohužel ne vždy tomu tak je. Neúnavný jedinec dává svým rejděním zabrat nejen rodičům, ale i pedagogům ve školkách. Výborná paměť i sluch prostě nutí roztomilé dítko zopakovat všechna sprostá slova, co cestou zaslechne. Ani hry na doktora, zloděje či loupežníky naštěstí ještě nesouvisí s volbou budoucí profese, jen rozvíjejí už tak obrovskou fantazii, obrazotvornost či slovní zásobu.

Rodiče, padající únavou, marně čekají na únavu potomkovu. Ta je v nedohlednu až do puberty, kdy si všechno vynahradí! A je tu další, mírně optimistická studie, tentokrát z anglického Etonu.

Zde se úspěšných manažerů vyptávali na jejich chování právě v tomto období.

Valná většina, bez rozdílu pohlaví i společenského původu, odpovídala téměř stejně. Byly to zlobivé děti, z nichž rodiče úplně šíleli! No, slabá útěcha, ale alespoň něco...

Nejen učením je dítě živo, na což je dost často zapomínáno v institutu tzv. domácího vyučování. Socializace, umění navazovat vztahy s druhými a budování kamarádství jsou mnohdy víc než správně vypočítat rovnici a ukázat na mapě rozvodněnou Klabavu.

Život ve třídě a čas strávený s vrstevníky, prozatím a asi naposled v životě holky zvlášť a kluci zvlášť, ovlivní malé školáky na celý život. V páté třídě už lehce poznáme budoucího lídra i zákulisního hráče, taktika i kverulanta. Učitel je pro dítě mladšího školního věku mnohdy stejně důležitý a významný jako rodič.

K tomuto tématu se váže jeden velmi hezký výzkum z Německa, kde měli respondenti alespoň přibližně určit, kdo ovlivnil volbu jejich studia či budoucí profese. Nebyli to překvapivě jen rodiče či prarodiče, téměř ve 30 procentech případů je k volbě povolání přivedl učitel, a to již právě v tomto věku. Nejčastěji tím, že jim předčítal zajímavou knihu, vyprávěl o významných osobnostech nebo vzbudil zájem o obor, který děti neznaly.

Co se stalo s tím roztomilým breptou, že se přes noc změnil v podmračeného, neustále něco kritizujícího depresiva? Nic, jen se chudák vyvíjí. K tomu potřebuje jediné: kritizovat celý svět. Touží po revoltě, alkoholu, vzdoru a taky po troše sebevědomí, které mu s každým novým pupínkem klesá do závratných hlubin. A kdo za to může? No přece my rodiče!

Všem zmateným majitelům puberťáka se jistě uleví, když se vědeckou publikací nechají poučit, že puberta je nezbytnou etapou vývoje lidského jedince k osamostatnění a vytvoření vlastní identity.

Přeloženo do lidského jazyka: vyčkejte, nedrážděte ho a ono to přejde. Jistou naději do budoucna může dávat světoznámý zpěvák a hudebník anglického původu Sting. V pubertě ho málem vyhodili ze školy, občas utekl z domu a vlastní otec nad ním zlomil hůl. Kdo by hádal, že z něj bude člověk tak úspěšný, boháč, a dokonce altruista, který založil nadaci na záchranu deštných pralesů.

Období adolescence je dle různých psychologů různě dlouhé. Nejnověji dokonce do 30 let, což nepotěší provozovatele tzv. mama hotelů. Dospělý jedinec, který má vědecky podložené právo na hledání sebe sama, zrání, užívání si života a taky na nezřízený konzum, odpočívá u rodičů a o nějakém stěhování do svého neuvažuje. Taky proč, že. Ne nadarmo se toto období nazývá rovněž vývojová latence. Při troše štěstí skončí dřív než ve zralém věku, kdy naši prarodiče už měli dávno několik potomků.

Co na toto ožehavé téma dneška říkají chytří výzkumníci? Dalo by se citovat hned několik studií s diametrálně odlišnými závěry. Zatímco jeden výzkum jednoznačně podporuje mnohogenerační bydlení (výhodou je možnost dělit se o problémy, společné hospodaření a citová opora pro všechny zúčastněné), další preferuje osamostatnění v co nejnižším věku, tedy hned po dosažení zletilosti.

Co dodat. Asi jen to, že záleží jen na nás, zda si život zpříjemníme, nebo si z něj uděláme malé peklo. Tak přejeme jen hezké vztahy s nejbližšími!

Ještě na začátku dvacátého století chodily děti spát pozdě, až s dospělými. Vyjma těch bohatých se na noc nepřevlékaly, jen svlékly svrchní část oděvu. Spávaly ve špatně vytopených místnostech, po dvou i více v jedné posteli, často na slamníku, židlích nebo v nohách postele rodičů. Alespoň takto to uvádí Alexandra Navrátilová v knize Děti v Brně.