Článek
Rozvoj průmyslu znamenal zakládání bezpočtu továren; ukázalo se přitom, že jsou pro jejich výrobní haly maličcí zaměstnanci ideální. Své o tom věděl Jan Petrlík, synek topiče u pece ve sklárnách v Janštejně na Jihlavsku. V roce 1869 jej v osmi letech otec odvedl do sklárny v Novém Hrozenkově u Vsetína.
Sám o tom vyprávěl: „Nastoupil jsem v práci v huti jako drtič formy, což jsem dělal přes rok a pak jsem začal odnášet sklo ke zvláštní chladicí peci.“ Tehdy Petrlíkovi bydleli v Marečkově, dost daleko od továrny.
Honzík neměl boty, a tak… „Nosila mne máma do huti v nůši - zejména v zimě. Nejvíce mne mrzelo, když v noci máma začala někdy i zhurta na mne volat: Tož Honzíku, vstávej, musíš do huti. A mně se chtělo ještě tolik spát.“
Jednou Petrlíková uklouzla na ledě, svalila se i se svým nákladem a jak ona, tak dítě se zle potloukly. Do sklárny se ale dopotácely.
Za práci dostával chlapec 30 krejcarů. Za vydělané peníze mu poté otec koupil kabát a boty, takže už chodil po svých.
V chudých rodinách pracovaly děti odnepaměti, rodiče by bez jejich výdělků domácnost neuživili. Obraz ze začátku 19. století.
Podobně dopadl Emil Schoeler ze Smržovky, střediska sklářské výroby na Tanvaldsku (uvedenou tematikou se zabýval sborník kolektivu autorů Útisk, charita, vyloučení, Sociální 19. století, Academia, 2015).
Škola a práce v jednom kuse
Od dvanácti let Emil ve sklárně nýtoval skleněné kameny u továrníka Johanna Staffena - vždy od čtyř odpoledne do deseti večer.
Zdaleka to nepředstavovalo jeho jedinou povinnost. Sám na svou práci vzpomínal: „Sourozenci nebo rodiče přinesli mi v 8 hodin večeři, která sestávala z konvičky žitné kávy s houskou. Poněvadž starší sourozenci a otec museli začít v 6 ráno pracovat v textilních továrnách u Priebsche a Meyera, vstával jsem s nimi a dělal školní úkoly.“
Podtrženo a sečteno, měl jednu hodinu volna mezi třetí a čtvrtou, a ještě ji musel trávit přesunem na pracoviště.
Byli-li pidili neschopni dosáhnout na stroj či stůl, strčilo se jim něco pod nohy. František Hais, pozdější pouliční zpěvák a autor kramářských písní, pracoval v tiskárně, kde stál na několika prknech.
Desetiletý chlapec ve vídeňské fabrice. Život některých dětských pracantů se střídal jen ve dvou rytmech: škola-práce. Na odpočinek nebo hry nebylo kdy.
Jindy dvanáctiletá dívka dělala v Praze chůvu a „žehlila čepce, přičemž jí museli dát stoličku pod nohy, aby dosáhla na prkno“.
Leckde přispívali do rodinného rozpočtu i sedmiletí chlapci a holčičky
Tak či tak, děti z chudého prostředí si od osmého či devátého roku začaly vydělávat nejrůznějšími způsoby - rodiny s mnoha potomky by se bez jejich pomoci neobešly. Zapojení malých do „procesu“ probíhalo v celé Evropě.
Čpí olejem a jsou zakrnělí
V roce 1852 založil anglický lékař Charles West v Londýně první dětskou nemocnici. A zjistilo se, že nejčastěji umírají pracující děti.
Leckde přispívali do rodinného rozpočtu i sedmiletí chlapci a holčičky. Jeden dělník například uvedl, že vodí svého synka denně do tapetárny, aby si tam vydělával celých šestnáct hodin.
Dělnice v továrně na klobouky v roce 1910 - mnohé byly mladší čtrnácti let.
V poledne jej nakrmí, protože nesmí opustit stroj.
Podobně se pracovalo v sirkárnách, sklárnách i textilkách.
Takové děti trpěly nejrůznějšími nemocemi a podléhaly zraněním. Potvrzují to i záznamy faráře Bohumila Hakla z Hořic o tamních třech textilkách.
Hakl si ve farské kronice stěžoval, že mladé dělnice „jsou stále zakrnělejší a nedůživější“. Prostředí líčil velmi sugestivně: „I mnozí hynou souchotinami… z puchu a prachu. Proto každý továrnický dělník a dělnice čpí olejem. Zvláště děvčata jsouce slabší, dříve podléhají, nebo nemajíce kousku kalé stravy, slábnou a souchotinami hynou, zvláště na jaře.“
Faráře zlobil a dráždil i životní styl mladých fabriček: „Luxus a parádnost tak se v nich zahnízdily, že mnohá raději nejí, jen aby si mohla koupit tak pěkný šat, jako kamarádka má, a jí se mohla vyrovnati, z čehož ovšem hledí fabrická pitomost a hloupost.“
Ani postoj státu k omezení této praxe nikam nevedl.
Patenty nic nemění
Dekrety a patenty zachycovaly jen nejděsivější excesy a v praxi se dostatečně neprojevily. Jako například patent z roku 1765, zřizující v českých zemích přádelní školy, v nichž se měly při práci učit sociálně nezajištěné děti od sedmi do patnácti let, nebo císařský reskript z roku 1790, který povoloval bití dětí v manufaktuře „pouze metlou“.
Nejmenší děti nedosáhly na stroje, proto musely stát na bedně. Obraz Joana Planelly, Španělsko, 1885.
Skutečný pokrok znamenal až dvorský dekret z června 1842. Do továren se měly přijímat až děti od dvanácti let a jejich pracovní doba měla být dvanáct hodin. Zákon také vyhlašoval zavedení hodinové pauzy na jídlo. To se ovšem nedodržovalo, stejně jako to, že v noci nesměly na pracoviště děti vůbec.
V roce 1885 zákon zavedl dětskou pracovní dobu pro dvanácti až čtrnáctileté na osm hodin.
O tři roky později zakázal živnostenský zákon tovární práci dětem mladším dvanácti let. Porušoval se, malí se stáhli do menších dílen a provozů, do textilní a sklářské výroby. Dostávali poloviční plat, nadále trpěli nemocemi, zanedbávali školu.
Některé děti sbíraly železný odpad, roznášely za peníze pitnou vodu, děvčátka dělala chůvy. Rodiče je v činnostech podporovali, i když jim hrozilo až pětidenní věznění.
Výjimkou se ale stal případ, který se odehrál v Bělé pod Bezdězem.
Z fabriky se neustále ozýval pláč
V roce 1765 vznikla v Bělé pod Bezdězem prazvláštní přádelna - většinu pracujících tvořily děti. Majitelé provozovny (mimo jiné hrabě Valdštejn a hrabě Kinský) sváželi do manufaktury mládež, která se poflakovala na pražských ulicích. Mladí pracovali dvanáct hodin denně a dvě se učili. Hlídali je váleční veteráni.
Podnikatel Gabriel Metsch hlásal, že textilku založil „z lásky k obecnému dobrému a k vykořenění lenosti, která panuje mezi mládeží“
Děti se neustále pokoušely utéci: v dílnách je bili, týrali a mučili hladem. Z budovy se neustále ozýval pláč. Po úředním vyšetřování práce sice pokračovala, ale v 19. století manufakturu nahradilo lesnické učiliště.
Dětská práce v dole - k nejtěžším činnostem patřilo přesunování vozíků.
Podnikatelé tvrdili, že práce dělá malým i mladým dobře. Například textilní podnikatel Gabriel Metsch ze Stockerau tvrdil, že továrnu založil „z lásky k obecnému dobrému a k vykořenění lenosti, která panuje mezi mládeží“.
A vyjadřovali se i jiní. Liberál Theophil Pisling v polovině 19. století nadšeně chválil rozvoj průmyslové výroby, ale nad postavením dětí ve fabrikách si povzdechl: „Už v nejranějším věku se dítěti ukazuje továrna jako místo jeho budoucí činnosti nadosmrti a už předem se mu tím bere veškerá odvaha třeba jen zatoužit po něčem lepším.“
A dodával: „Za jedinou nutnost se považuje, aby si osvojilo jistou zručnost v zacházení se strojem, a všechno ostatní jde stranou. Co potom lze čekat od třídy lidí, která se od samého dětství učí jen jedinému mechanickému úkonu?“
Ať už byl ovšem postoj k dětské práci jakýkoli, táhla se až do první republiky. A v mnohých zemích se využívá dodnes.
I Božena Němcová se zabývala sociální otázkou
V roce 1859 vytvořila Božena Němcová zápisky Práce a platy v některých fabrikách. Bylo to v době, kdy naposledy viděla Českou Skalici a Ratibořice.
Zaujala ji tam přádelna „na břehu Úpy v pěkném položení“. Všímala si především průmyslového rozvoje a pracovních postupů. Pracovali v ní hoši a dívky od dvanácti a čtrnácti let.
Němcová se zajímala i o fabrické prostředí. Poznamenala si: Nejnezdravější práce je čistění surové bavlny a ve čtvrtém poschodí celodenní stání u strojů, neboť se podlaha neustále třese a v zimě je tam zima největší, v létě horko. Dlouho tam málokterá vydrží, dostanou slabost nohou a souchotě.