Designérka Simona Hrušková: Dávám přednost navrhování toho, co je lidem dostupné

K designu to Simonu táhlo odmalička. I když to nejprve vypadalo na jedno z klasických holčičích přání – stát se módní návrhářkou. „Hodně a ráda jsem kreslila, tvořila a pořád jsem navrhovala nějaké šaty,“ říká Simona Hrušková. K tomu si také často přestavovala pokoj, jak říká, hezky si ho vyhnízďovala.

Při rozhodování, kam na střední školu, nejprve vyhrál oděvní design. Pro Simoniny rodiče bylo vzdělání důležité a chtěli, aby měla vysokou školu. „Asi zafungovalo podvědomí a šla jsem na technické lyceum, po kterém jsem chtěla zkusit architekturu. Ale nakonec jsem se design rozhodla studovat na Západočeské univerzitě v Plzni. Magisterské studium jsem už studovala v Praze na Vysoké škole uměleckoprůmyslové,“ říká Simona Hrušková.

V rámci magisterského studia odjela na jeden semestr do kanadského Vancouveru. „Studovala jsem tam produktový a průmyslový design. Vrátila jsem se k textilu, baví mě pracovat s látkami, ale i dřevem a tam jsem měla možnost si ho zpracovávat,“ vzpomíná.

Nejvíc ji asi nadchlo inspirativní prostředí studentů i profesorů, kteří mají jiný přístup než u nás. „Ne že by byli víc tvůrčí, spíš alchymističtí. Myslím si, že Češi jsou hodně šikovní na design a mají nápady, jsou hodně vnímaví na tvarosloví. V cizině je tvarosloví až hodně za funkčností. V Kanadě byla právě ta prioritou. Říkali nám, že tvar musí vycházet z funkce a musí dávat smysl.”

„Součástí procesu byla také velmi podstatná rešerše, které jsme se věnovali hodiny a hodiny. Rozebírali jsme cílovou skupinu vznikajícího produktu do posledního detailu. Nyní už se na to u nás také začíná klást důraz. Dříve naše rešerše spočívala spíše ve zmapování trhu a tím to více méně končilo. V praxi jsem se pak se slovem design často setkala pouze pod hlavičkou líbivé věci.,To je designové – To je hezké‘“.

Jako příklad uvádí zadání, podle kterého měli navrhnout skládací židli. „Prioritou bylo zamyslet se nad novými mechanismy, které ještě nejsou používané, a důvodem, proč tomu tak je. Nutilo nás to přemýšlet nad rámec zadání. To bylo moc fajn, ale zároveň hodně náročné.“

Ještě jako studentka měla to štěstí, že začala spolupracovat s firmou HALLA, která se specializuje na svítidla. „Měli jsme zadání vymyslet nějaká svítidla. Všichni jsme na tom pracovali sami za sebe a oni si vybrali vítězné návrhy, které chtěli zrealizovat. Jeden z nich byl můj a začala naše spolupráce. Po škole se mi ozvali s další nabídkou. Prošla jsem výběrovým řízením, které klaplo, zase se jim to líbilo. Tak vznikl půlroční projekt a práce, která byla moc příjemná, bylo tam asi pět designérů a každý si navrhoval vlastní svítidlo a HALLA to z hlediska techniky, technologie subvertovala,“ říká Simona Hrušková.

Tato spolupráce jí jako čerstvé absolventce velmi pomohla, protože si mohla v praxi vyzkoušet, jestli funguje, co se naučila, a její nápady jsou přijímané.

A navíc za své svítidlo BENT, navržené pro tuto firmu, designérka získala několik prestižních mezinárodních ocenění. Od iF Design award, German Design award až po A’Design award.

„Ocenění jsou pro mě ujištěním, že to, na čem jsem pracovala, jsem udělala dobře. Je to určitě hodně příjemné, když si vaší práce všimnou zkušení designéři a ocení ji. Kolikrát člověk na něčem dlouho pracuje, je do toho ponořený, nemá odstup a spoustu věcí už ani nevidí, nevnímá. V takové chvíli mohou přijít pochyby, zda je na správné cestě. Zpětná vazba v podobě ocenění, spokojenosti uživatelů vždycky dokáže nakopnout zpátky,“ říká k tomu.

Designérka je ráda, když může být u výroby jí navržených věcí. „Stává se totiž, že když na to člověk nedohlíží, sedí u počítače nebo u skici, některé věci mu nemusí dojít. A když není u realizace, může se stát, že vznikne paskvil.“

A i proto, že si chce všechno sama osahat, nevyhýbala se žádné práci, která se jí naskytla. „Navrhovala jsem třeba křišťálové lustry, u jedné firmy jsem dokonce pracovala v dílně, kde jsem brousila formičky, do kterých se vakuovalo, laminovala jsem střechu od kabiny auta. Je dobré, když designér vidí, jak se to dělá, protože když pak navrhuje, má realističtější představu o tom, jak co vzniká,“ říká.

Ačkoli křišťálové lustry, které Simona navrhla, jsou nádherné, přiznává, že nebyly úplně jejím stylem. „Mám ráda hodně jednoduché věci. Proto pro mě lustry byly velkou výzvou a do některých interiérů se opravdu hodí. Obecně ale dávám přednost navrhování toho, co je lidem dostupné,“ vysvětluje.

A protože, jak říká, má pořád pocit, že se má u firem ještě hodně co učit, přijala u Ikea místo designérky. „Dělám pro ně spíš výstavní interiéry, takové ty inspirativní pokoje. Navrhuji pro danou cílovou a věkovou skupinu. Musím přemýšlet nad využitím každého místečka. Zmapovat si prostor, aby nebyl zahlcený, aby každá věc, od kartáčku na zuby, měla své jasné místo. Musím umět pracovat s prostorem vzdušně,“ říká.