Denisa Nesvačilová: Volím si nesnadnou cestu

Během domlouvání rozhovoru jsem vás pokaždé zastihla za volantem. Zřejmě pendlujete mezi divadelními prkny a filmovým placem.

A ještě mezi dabingem a psem.

Takže máte plné ruce práce.

Ano, už asi tři roky v kuse. Není to pro mě nic neobvyklého, jsem na takové tempo zvyklá. Pracuju minimálně dvanáct hodin denně, někdy spíš osmnáct. Už jsem dost ulítaná.

Loni jste v jiném rozhovoru mluvila o dvaceti pracovních hodinách denně. Zvolnila jste tedy jen nepatrně?

Snažila jsem se, ale občas se to tak sejde, že přicházejí opravdu zajímavé nabídky a je těžké na ně říkat ne. Občas musím volit mezi tím, co je snadné a co je lákavé. Holt je ta práce lákavější než jít spát. (směje se)

Můžu odmítnout a mít volno, jít nakoupit, uvařit si, vyprat si a podívat se na film nebo si něco přečíst. Volím ale nesnadnou cestu a ostatní věci, které jsou potřeba zařídit, aby člověk přežil, pytlíkuju po nocích.

Harmonogram si organizujete sama?

Sama, byť bych pomocnou ruku uvítala. Hodně nápomocné jsou mi však divadelní produkční.

Vím, že jste v minulosti z přepracování skončila v nemocnici…

Ano, když jsem šedesát dnů v kuse spala dvě tři hodiny denně a k tomu málo jedla.

Hlídáte se od té doby víc?

Hlídala jsem se i předtím, ale o tom to není. Jen musíte poslouchat signály, které vám tělo dává, ačkoli občas se ocitnete v takovém presu, že i když cítíte, že už to organismus nedává, musíte jít točit. Nemůžete natáčení zrušit dalším sedmdesáti lidem, když to stojí, kolik to stojí. Prostě musíte jít na sílu a doufat, že to dobře dopadne.

Tenkrát jste zkolabovala na place?

Ano, ale myslím, že nejsem první ani poslední, komu se to stalo. S kolegy jsme občas všichni hotoví a na umření.

Co vám na to řekli lékaři?

Ať zvolním. Tak jsem se jich zeptala, jak to mám udělat, když na mě čeká natáčecí štáb.

A nebojíte se, že k tomu dojde znovu?

To bych se musela i bát toho, že mě srazí tramvaj… Prostě hodně pracuju a jsem šťastná, že mám tolik projektů. Je to dar. Vím, že spousta lidí, kteří vystudovali DAMU, se pak v oboru neuplatnili. Musím vydržet a doufat, že se toto období překlene a že zákonitě nastane volnější doba.

Zachytila jsem, že jste se objevila na obálce červnového Playboye. Jak se to zběhlo?

Jednoduše, zavolal mi manažer, že mě shání šéfredaktor Playboye, že by mě chtěl na červnovou obálku, a jestli mu může dát moje telefonní číslo. Nejdřív jsem si myslela, že jde o vtip. Ale nebyl, sešli jsme se, on mi představil koncept a opět to byla nabídka, co se nedá odmítnout.

Prý jste letěla soukromým tryskáčem do Londýna.

Je to tak, s týmem lidí, kteří se o mě po několik dnů krásně starali. Byl to velký zážitek. Fotili jsme v ateliéru, venku, v hangáru i letadle. Měla jsem navíc výhodu, že mě jako herečku chránili a nesvlékali tolik jako některé jiné modelky. Celé se to odehrálo ve velmi decentních mezích. Servis, kterého se mi dostalo, je podle mě srovnatelný s lecjakým zahraničním natáčením.

S tím už máte zkušenost?

Mám, dokonce svou první, ještě na škole. Šlo o hollywoodský film Symptom Pandorum, měla jsem u něj asi dva nebo tři natáčecí dny. Přesně si to nepamatuju, je to už čtrnáct let zpátky. Tehdy jsme točili na green screenu (zelené plátno sloužící jako filmařské pozadí) a catering dosahoval takových kvalit, jakých už nikdy potom nedosahoval. V záběru jsem pak pikosekundu.

A o tom jste dopředu věděla?

Tehdy jsem moc nevěděla, jak to funguje. Ale tušila jsem, že asi nemám hlavní roli. (směje se)

Zúčastnila jste se pak premiéry?

Ježiš, to vůbec. Na to jsem absolutně neměla nárok. Na film jsme pak šly s mámou do kina, i když žánrově není úplně můj šálek kávy.

Jaké to bylo, vidět se poprvé na velkém plátně?

Ani jsem to tak nebrala, nedlouho potom přišli Básníci a další velké role. Zážitek bylo spíše samotné natáčení.

V pražském Divadle Radka Brzobohatého v nové hře A je to venku! hrajete dceru příliš angažovaných rodičů. Jak je to u vás, zasahují vám maminka s tatínkem i po třicítce do života?

Moc ne. Maminka mě samozřejmě čas od času kontroluje navzdory mému věku. Sama však žiju od zhruba dvaceti let, takže už logicky nepřekračuje některé hranice, i když by o mně asi ráda měla větší přehled.

Spíš musím ocenit, jak velkou pomocí mi je. Pomáhá mi se psem a záležitostmi, které se ne vždy dají skloubit s mým programem. Vím, že její podpora je nad rámec toho, co dnes maminky dělají a stíhají. Máma je prostě kamarádka.

Komedie A je to venku! je plná nedorozumění a rychlých zvratů. Není pro herce náročné se v takovém ději zorientovat?

Ne, proto to člověk dělá. Je naše práce se v tom zorientovat a zajistit, aby se v příběhu neztratil ani divák. Moje profese není o naučení textu, ale o poznání motivací postav. Zrovna tato inscenace je v případě každého protagonisty mnohovrstevnatá.

Jaké jsou vrstvy vámi ztvárněné Diany?

Je těžké o tom mluvit, protože publikum až do poslední chvíle nemá odhalit zápletku. Když to vezmu úplně základně, řeší, že je těhotná, a nechce, aby to věděli její rodiče. Se svým manželem probírá existenční otázky, jelikož dokončuje vysokoškolské studium a atestaci na medicíně. Kariérní život se jí teprve rozjíždí, a tak není v situaci, kdy by byla připravená na miminko, které by si od ní přáli její rodiče.

Během jedné zdánlivě obyčejné večeře se začnou odkrývat témata, která by měla v rámci rodiny zůstat navždy tajemstvím. A po tomto večeru už nic nebude jako dřív.

Při premiéře zněl z hlediště neustále smích a není divu, hra je gagy natřískaná. Stává se vám někdy, že se neudržíte a takzvaně se „odbouráte“ s diváky?

U tohoto představení zatím ne. Myslím si ale, že se to u tohoto kusu nestane ani v budoucnu, protože je při něm náročné všechno herecky udržet. U některých lehčích komedií se nám to po letech uvádění v určitých scénách stává už zcela pravidelně. Divák to miluje, my už méně.

A improvizujete?

Rozhodně, z různých důvodů, někdy máte okno a musíte se z něj takzvaně vylhat. Občas proto, že kolega nahodí udičku a vy to s ním potřebujete dohrát. A občas reagujete i na aktuální dění ve společnosti.

Co se třeba stalo?

Jednou náš umělecký šéf a současně herec zapomněl, že má ten den představení. To se samozřejmě může stát. Produkční měla za to, že v divadle je, ale během krátkých pauz v zákulisí jsme zjistili, že není. A už nadcházel moment, kdy měl jít na scénu. Teď co s tím?

Nemůžete zastavit rozjetou inscenaci kvůli tomu, že někdo z herců chybí. Byl přitom venku se psem a neměl s sebou telefon. Museli jsme tak dost improvizovat. Naštěstí dorazil domů krátce před koncem první poloviny, uviděl milion zmeškaných hovorů a zjistil, co se stalo.

Vzal si taxíka, přibíhal do zázemí během přestávky, prodíral se mezi diváky, rychle se převléknul do kostýmu a rovnou šel na jeviště. Ale nevěděl, v jaké chvíli zrovna jsme. Některé situace se tak začaly opakovat a my mu dávali najevo, že to už jsme hráli… Ale nakonec jsme představení úspěšně dohráli a diváci podle mě pochopili, že se něco stalo.

To vás muselo rozhodit…

Strašně, bylo to nepříjemné. Něco jiného je, když někdo zapomene text, ale je přítomný, a když herce potřebujete a on tam vůbec není.

Vídáme vás teď i v muzikálu Biograf láska v pražském Divadle Kalich, který je plný hitů Hany Zagorové. Nebála jste se zpívání?

Bojím se každou reprízu. Není to má disciplína, necítím se v ní úplně komfortně. Stres vždycky trvá do první písničky, pak ze mě většinou lehce spadne. Snad jsem se už ale vyzpívala natolik, že muzikálovým kolegům stačím. Máme vyprodáno na tři čtvrtě roku dopředu, to taky o něčem svědčí. Není lepší pocit, než když se diváci rvou o lístky. (směje se)

Hana Zagorová je legendou hlavně pro starší generaci. Jaký máte ke zpěvačce vztah?

Paradoxně jsem na ní vyrostla, provázela nás v rodině dokonce i Vánocemi, místo koled jsme u štědrovečerní večeře poslouchali její sváteční cédéčko se Štefanem Margitou. Dodneška mi tyto její písně, kdykoliv je zaslechnu, navodí pocit, že jsem zase malá holčička před ozdobeným stromečkem.

To musela být role splněným snem, ne?

Vlastně jo. Byl to i jeden z důvodů, proč jsem do toho šla. Jsem ve věku, kdy se mnou Hančiny písně víc a víc rezonují. Co píseň, to příběh. Konečně to vnímám se všemi hloubkami, bolestmi i radostmi. Jako dítě jsem je nevnímala. Hodně mě mrzí, že jsem se s ní nestihla setkat.

Takže jste si jako malá prozpěvovala nějakou písničku a teprve později pochopila její vyznění?

Stoprocentně, třeba hned tu otevírací Je naprosto nezbytné. Tento text pochopíte, až když vám život plyne. Se ségrou jsme si zpívaly Maluj zase obrázky a taky netušily, o čem pojednává.

Promlouvá k vám některá víc osobně?

Promlouvá ke mně každá, v představení obsáhneme různé Hančiny žánry a témata. Některé jsem si teď díky angažmá oblíbila víc.

Které?

To si nechám pro sebe. (usmívá se)

V Biografu láska hrajete cynickou lesbu. To je oproti jemným svůdným dívkám i drsným potvorám docela změna, ne?

Je, ale lesby velmi často dabuju. Nebyla jsem tak touto rovinou nepolíbená, i když jsem ji na jevišti sehrála až nyní. Skvělé je, že na nás občas holky, které jsou na holky, přijdou a pak se ke mně hrozně hlásí s tím, že je super, že se tímto tématem zabýváme, a jak dobře je zde homosexualita pojatá.

Čím to je?

Myslím si, že velkým humorem a nadhledem. Do tématu se nešťourá, neodsuzuje se ani se nemoralizuje. Prostě tam je, s naprostou samozřejmostí.

Když se vrátíme k dabingu – máte typický chraplák. Způsobila jste si ho kouřením?

Ne, mám to dané nedomykavostí hlasivek. Je to taková pěkná anomálie, velmi oblíbená při zpěvu i herectví.

Pouštíte si coby mileniálka ještě něco s českým zněním?

Určitě ano. Když přijdu domů po celém dni, kdy jsem četla ve studiu, to poslední, co v tu chvíli chci, je číst titulky. Dabing proto oceňuju.

Objevujete se hodně i v seriálech, fyzioterapeutku jste ztělesnila v loňské Pálavě, v Dobrých zprávách vystupujete jako sportovní zprávařka. Co byste si v herectví ráda vyzkoušela a zatím jste k tomu neměla příležitost?

Pitvat. Ráda bych si zahrála soudní lékařku. Odjakživa mě zajímá lidské tělo. Tuto profesi znám sice jen zprostředkovaně a moje představy o ní se zřejmě od reality dost vzdalují, ale přijde mi neskutečně zábavná a zodpovědná.

Když jste naťukla mrtvoly – jednu jste si nedávno zahrála v seriálu Půlnoční zpověď. Jaké to bylo?

Daleko příjemnější než hrát to, jak se mrtvou stanete. To je většinou bolestivé. Na hraní mrtvoly není nic moc těžkého, kromě ležení po několik hodin ve strnulé pozici, to vás pak přestane bavit. Proti těžkým dialogům je to ale oddechovka.

Ale sebemenší pohyb vám kamera neodpustí…

To máte pravdu, je to obtížné vydržet. Hlavně když máte vtipálky kolegy, kteří se vás mermomocí snaží rozesmát. To je občas na pěst. Herci jsou jako děti, jsou zlí. (směje se)

Ráda prý navštěvujete exotické země, vyrážíte po útlumu pandemie do světa častěji?

Ano a rozhodně jsem pro letošek neskončila. Minimálně dvě větší dovolené mě čekají do konce roku.

Kde jste si to zamilovala?

Poslední dva roky miluju Omán, předčil veškerá má očekávání. Mám ráda i Zanzibar, kde jsem byla už několikrát. Chci víc objevit Karibik, kde se mi v minulosti také líbilo.

Jak relaxujete, když jste naopak doma? Prý trochu ujíždíte na videohrách…

Hraju je moc ráda, ale nemám na ně čas. Mám pejska Čestmíra, se kterým chodím na dlouhatánské procházky.

Ráda jezdím i na rodinnou chatu v jižních Čechách, kde to máme zařízené pěkně postaru, s kadibudkou a venkovní sprchou. To je také velký duševní odpočinek.

Prázdninové divadelní termíny jsem ve vašem kalendáři nenašla. Čeká vás teď přes léto natáčení?

Ano, nemůžu o něm zatím mluvit. Ale budu mít i tři týdny volna, kdy budu cestovat po světě. Kde, to zatím nevím.

A pracovní závazky máte do konce roku rozplánované?

Dokonce i po téměř celý rok 2024. Na dlouho dopředu nasazujeme termíny Biografu láska, některé projekty mu musím přizpůsobit.

Koho hrajete v tom tajném projektu?

Ne zrovna hodnou holku, což mě baví. Není to prvoplánový zloun, ale taková parádní, příjemná svině. Což není první role tohoto typu, jakou mi Prima nabídla. Za což jsem vděčná. (směje se)

Říká se, že padouši se hrají snadněji. Máte to tak?

Nevím, jestli snadněji, ale je to zábavnější. Nabízí se pak i zajímavější aktivity, třeba střílení.

Od letošního jara vás má bulvár v hledáčku ještě víc než dříve. Jak mediální nápor v souvislosti s Petrem Kolečkem zvládáte?

Já tím nežiju. Není to nic, čemu bych ve svém životě chtěla dávat prostor.

Už dříve jste se ohradila, že řada novinářů bezmezně stranila vašemu expříteli a na váš úhel pohledu se nikdo nezeptal.

A ve chvíli, kdy mi ten prostor dali, už bylo pozdě. Když jste na někoho skoro rok zlí a pak mu řeknete, tak se k tomu pojď vyjádřit, myslím si, že mohou být vůbec rádi, že je dnes ještě pozdravím.

Myslíte, že jednou dokážete bývalému partnerovi odpustit?

Já už se o tom nechci dál bavit. V jediném rozhovoru, který jsem na toto téma poskytla jinému médiu, jsem řekla všechno.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Divadlo Radka Brzobohatého, Divadlo Kalich