Denisa Nesvačilová: Úraz mi úplně změnil směřování života

Paradoxně ne, protože moderní gymnastika je podobná baletu, využívá ladnost, kdežto v beach volejbale jde o pohyb rázný, hodně tvrdý, s využitím síly. Takže jsem bojovala s naprogramováním těla, snažila se být sportovnější, silovější.

Trénovaly jsme čtyři měsíce, myslím si, že kdyby to bylo osm, tak by se do naší hry potřebné věci dostaly víc. Po těch měsících prožitých dvakrát týdně na hřišti, podle toho, jak to dovolila práce, jsme se odnaučily spoustu nežádoucích pohybů a zlozvyků, které každý má, když beach volejbal nehraje závodně.

Fyzička se dostavila docela rychle, protože v těch vedrech běhat a padat do písku dávalo zabrat. Ale stoprocentní grif by potřeboval delší dobu…

Pouze jednou, měla jsem léto hodně pracovní, zaneprázdnění mi neumožnilo zahrát si častěji. Určitě u něho zůstanu rekreačně.

Petr byl výbornej, tím, že postavy sám napsal a věděl, jak mají fungovat, pracovalo se s ním skvěle. Většinou v natáčecím kolosu nebývá na herce prostor, řeší se hodně technické věci a záběry.

Petr od začátku říkal, že nerozumí technickým věcem, od toho tam má kameramany a štáb, ale řeší herce. K nám přistupoval velmi laskavě a citlivě, protože jako scenárista umí správně vysledovat nějaké lidské slupky, má extrémně vyvinutý smysl pro cit, dost nás umí motivovat.

Pokud nebylo něco podle jeho představ, tak nebyl za zlého, přísného křiklouna. Je fakt citlivý a proherecký, spolupracovalo se mi s ním moc dobře.

Jak jsem říkala, že umí rozbalit lidské slupky, tak velmi dobře vnímá a chápe i ženy. Za každým vaším jednáním a gestem, když se s ním bavíte, vidí nějaké důvody a principy. Zároveň není z chlapů, co si extra zakládají na sobě.

A protože film Přes prsty je určený dost pro ženy, pěkně s humorem a fórky se naváží do chlapů. Pokud muž není vyloženě pitomec, dokáže se nad to povznést, fóry ocenit a pobaví se.

Koneckonců postava Jirky Langmajera je ztělesněním „mačistického“ blbce, který se ale naoko chová strašně pěkně. Jde o sympatického blbce. Můj kluk, když film viděl, říkal: Ježišmarjá, vždyť on s vámi až děsivě manipuluje!

Tak to v životě bývá, tihle chlapi, kteří mají nějakou zkušenost, a Jirka o tom ve filmu mluví, že už to v životě párkrát posral, a teď se snaží konat dobro, mohou manipulovat, ale zároveň se toho dopouští citlivě a sympaticky… Je to zajímavá barva chlapa. Kdyby byl vyloženě kladnej, nebo zápornej, tak nepobaví diváky. Takhle má kouzlo i pro mladou Pavlu, kterou hraju.

Mám. A musím říct, že v době, kdy se kolem mě začala vytvářet nějaká bublina pracovního „úspěchu“, nebo jak to nazvat, třeba po Básnících nebo po Labyrintu, hodně mých přítelkyň, nejen z herecké branže, se ode mě odvrátilo.

Proběhla čistka, která trvala pár let, ale ty, které mi zůstaly, jsou opravdu věrné. Podporují mě, dokážou mi dát jasně najevo, když chybuji, ať už v soukromí, nebo v profesi. Prostě za mnou stojí. Faktem je, že nejsou z branže.

(směje se) To není asi o věku, jako o charakteru člověka a o jeho kouzlu. Když to řeknu blbě, tak do postele nelezete s tím člověkem sama za sebe, ale jako postava, kterou hrajete.

Ale pořád tam musí být nějaká sympatie, nějaké lidské naladění. Mám štěstí, že Jirka Langmajer je můj velký kamarád, znám jeho ženu, takže s ním mít milostné scény znamená být v pohodě, že si člověk ani neuvědomuje nepříjemnost situace.

S Vojtou se neznáme, potkali jsme se jen asi dva nebo tři dny, měl ve filmu malý prostor, takže nebyl čas se nějak sblížit. S ním mi nebyly postelové scény příjemné, i když vše bylo v pořádku a pak jsme se i nasmáli.

Já problémy s nahotou mám a obrovské! Dokonce jsem jednou během natáčení kvůli tomu hystericky brečela. Asi je dobře, že se kolem mě vytvořil opar toho, že s nahotou nemám problém, poněvadž čím víc to řešíte a dáváte najevo rozpaky, tím víc štáb něco dopředu očekává… Když se tvářím, že nic, i když se vnitřně trápím, tak vše proběhne v pohodě.

Jo, jo, tehdy mi bylo asi jedenadvacet, chtěla jsem, aby s tím máma neměla problém. Přišlo mi slušný mámě a tátovi oznámit, že to takhle bude…

Přece jen mě zplodili, tak mají nárok vědět, co se děje. Máma mě tehdy odzbrojila, jasně mi dala najevo, že musím! Řekla mi: Kousni se a dej to! Ochotných holek tu běhá spousta. Mám v ní velkou oporu, jí se můžu právoplatně vybrečet, když mě něco v tomhle ohledu trápí a stresuji se. Vždycky mě dokáže uklidnit.

Díky postavě kriminalistky jsem se vymanila ze škatulky andělské bytosti a ukázala jsem, že taky umím být trochu kráva. Bylo to super natáčení, plus setkání s takovými jmény jako Jirka Strach, Jirka Langmajer, Mirek Donutil, Lenka Vlasáková nebo Petr Stach.

V Labyrintu se skutečně sešla plejáda výborných herců. Každý den byl pro mě maximálně využitý, když si můžete chytat jejich poznatky a koukat jim do kuchyně, jak to dělají. Točit kriminálku je jedna z nejzábavnějších věcí, občas sice tak ponurá, že ani na place není sranda. Běhat s pistolí a chytat vrahy a pak s nimi sedět v cateringu u jídla, povídat si, je prostě super!

Navíc v té době se mi rozjížděl Facebook a Instagram, Labyrint měl velký ohlas a lidi mi psali, že mi drží palce a fandí. Reagovali právě na předchozí, spíš něžné role, že jsem je překvapila jinou polohou.

Fotbal, tatínek dostal nabídku do první ligy, tak jsme se odstěhovali do Prahy.

Ne, mámy, protože moc chtěla, abych dělala krasobruslení. Akorát jí nedošlo, že ve dvou letech, kdy sotva stojím na brusličkách, to nešlo. Trenérka jí doporučila, abych prošla nějakou průpravou, že nejvhodnější by byla moderní gymnastika, ve které jsou prvky baletu.

Dělala jsem ji rok, tam si všimli nějakého talentu, takže mi zůstala. Věnovala jsem se moderní gymnastice vrcholově, třífázové tréninky, na základní škole mě moc nevídali, furt v tělocvičnách, na mezinárodních závodech…

Ne. Dělala modeling, ve Florencii, v Paříži, ani nevím, kde všude byla. Teď je na mateřské s dceruškou Theou, ale jinak se zabývá obsazováním pozic pro různé firmy, hledáním mozků.

Je mnohem hezčí než já. Nejkrásnější žena naší rodiny.

Za cenu ztráty dětství, nemožnosti komunikovat s vrstevníky, až v patnácti šestnácti začínáte zjišťovat, jak se bavit s kluky, protože ti v tomto sportu nejsou. Přišla jsem o spoustu věcí, ale zpětně si myslím, že mi toho sport dost dal.

Ano, vážili nás na známky každé pondělí a pak namátkově každý týden, kdy se jim zachtělo. Za přibrání jsme byly dost trestané, ať už známkami, ze kterých rodiče neměli radost, nebo tvrdšími tréninkovými metodami.

Váha pro mě byla jedna z top věcí, které jsem neustále řešila. Byly doby, kdy jsem toho přes den nesnědla moc, spíš nic. Pak při trénincích přišly kolapsy, protože tělo nebylo schopné normálně fungovat.

Taky. A dopracovala jsem se k tomu, že jsem do osmnácti nemenstruovala, a k různým věcem, které s tím souvisejí. Ale na obhajobu sportu musím říct, že je to v něm docela běžné. Ovšem zdravé ne.

Měla jsem úraz páteře, o tom už se tolikrát mluvilo, že se mi to nechce zase znovu otevírat. Ale díky za něj, protože se mi podařilo přesměrovat někam jinam. Dnes, v osmadvaceti, bych už stejně gymnastiku nedělala, možná jako trenérka. Asi by mě to nenaplňovalo jako herectví.

My jsme o tom doma nikdy moc nemluvili. Naši byli z toho asi dost zdrcení, mně to nedávali najevo, spíš mě podporovali, abych se dostala z toho nejhoršího.

Věnovali mi maximum času a energie, za což jsem jim neskutečně vděčná. Bylo to celkově dost ostré, protože se v té době rozváděli… Dodneška se o mém úrazu nemluví.

Asi snaha najít nějakou mně blízkou aktivitu. Protože bylo těžké začít chodit najednou každý den do školy, mezi děti, které na vás koukají jako na exota, a vy s nimi neumíte normálně komunikovat…

Po rehabilitacích, které trvaly asi dva roky, jsem se snažila tančit. Jenže nás ve formaci bylo moc a mě to psychicky nenaplňovalo. Takže jsem pomalu směřovala k herectví. Před maturitou na „peďáku“ jsem začala hrát ve studentském divadle, kde si mě všimli nějací lidé z DAMU. Tam mě vzali a studovala jsem herectví.

Ano, úraz mi úplně změnil směřování života.

Ne, dávno ne. A já bych se nerada k tomuhle epizodnímu vztahu svého života vyjadřovala.

Dva a půl roku mám partnera, který je muzikant. Občas je to náročné, nemyslím si, že herečka a muzikant by byla kombinace vždycky zalitá sluncem (smích), ať už kvůli nedostatku času, nebo proto, že jsme oba dost prudké povahy. Ale láska trvá a je to fajn, skvělý!

Je mi 28 let a mám vztah, který považuji za osudový, tudíž by bylo divné na to nemyslet. V současné době je spíš důležité zaměřit se na věci, které tomu předcházejí, jako je svatba a tak.

Může se vám hodit na Zboží.cz: