Denisa Grimmová: Smrt do našich životů patří, ač se ji snažíme odstřihnout, odmítat ji

Zisk Českého lva, nominace na evropský film roku, na francouzskou filmovou cenu César. To je jen krátký přehled úspěchů, které její Myši ve světě dobyly. Téma smrti, její blízkost, je všudypřítomné, ale hovořit o ní, natož ji vysvětlit malým dětem, bývá složité.

Máme samozřejmě radost všichni. Já si Lva vždycky přála. Je to velké ocenění pro celý náš tým lidí, kteří na Myších pracovali víc než poctivě. Pro všechny, kteří tomu projektu věřili a pomohli mu vzniknout.

Bohužel situace kolem nás, napadení Ukrajiny ruskou armádou a utrpení milionů lidí, nám teď bere chuť společného slavení, ale věřím, že to dobře dopadne a my se nad lvími soškami společně hlasitě zaradujeme.

Nějak to vyplynulo. Na FAMU jsme měli velkou volnost. Každý jsme se mohli věnovat technice, ke které jsme inklinovali. U mě to byly loutky. Baví mě práce s materiálem.

Jako dítě jsem vyrůstala pod malířským stojanem, oba rodiče byli akademičtí malíři. Všude kolem nich byly barvy a pro mě bylo přirozené je používat. Jen jsem ještě měla potřebu přidat k obrázkům příběhy.

Baví mě práce s herci, každý vám něco ze sebe nabídne, jenže nemusí nutně naplnit vaše představy přesně. Animovaný film má velkou výhodu, vše si vyrobíte a zestylizujete podle vašich představ. Má nepřebernou škálu vyjadřovacích možností, výtvarných i vyprávěcích. Mnoho věcí se dá animací sdělit snadněji. Můžete se pustit i do velmi náročných témat.

Vyrůstala jsem hlavně na dvou: na Potkali se u Kolína – na medvědech – a na Zahradě. Právě Zahrada mě inspirovala asi nejvíc. Medvědi mě bavili, ale ona mě více oslovila tím, co mě nyní v tvorbě láká. Tajemno, záhada, kus čehosi kouzelného v něčem reálném.

Byl to přísný pedagog a ještě víc byl přísný na holky než na kluky. Vždycky říkával, že nemá cenu je brát na školu, protože stejně jednou budou rodit děti a animovaný film přestanou dělat…

Ale my jsme ho přes jeho bručounství dost ctili. Patřil k legendám, za sebou měl velké množství úspěšné a inspirativní práce. A my dvě holky v ročníku – ještě v něm studovala Kristina Dufková, společně jsme pak dělaly Fimfárum – jsme chtěly dokázat, že se pan profesor mýlí. Že lze mít rodinu a být v profesi úspěšná i jako žena.

V době, kdy jsme na Fimfáru dělaly, jsme obě měly malé děti. Běhaly jsme s kočárkama do studia, pracovaly a říkaly si: To by pan Pojar koukal. To nás dost motivovalo. (smích)

Dokázal výjimečně i ocenit, ale proto to mělo fakt váhu. (smích) Setkávali jsme se s ním i v dobách, kdy už odešel z FAMU. Zemřela mu žena, neměl příliš společenských aktivit, tak jsme se s ním my jeho studenti a kolegové celkem pravidelně hromadně scházeli ve vinárně. Říkali jsme tomu Pojarmejdlo a bylo to moc fajn. Nevím, jestli pro něj, vždycky se nechal přemlouvat, ale my si to báječně užívali…

Teď nám s mužem (režisér Jan Bubeníček – pozn. red.) visí fotka pana profesora Pojara na zdi v ateliéru. Je z posledního setkání. Hezky přísně na nás kouká, sleduje, na čem právě děláme.

U prvního syna jsem měla ambice mu filmy dost filtrovat. Měla jsem pocit, že je to tak správně. Do školky šel až ve čtyřech letech a chvíli dětem kolem sebe moc nerozuměl. Pochopila jsem, že takto ho izolovat není úplně dobře.

Druhý syn měl tedy výběr filmů liberálnější. A náš třetí? Ten se dívá, na co chce, i když jistá lehká kontrola obsahu toho, co sleduje, probíhá stále. Tak uvidíme následky časem. Mám tři různé vzorky.

K naší nelibosti Pokémoni. S jedním plyšovým dokonce spí. Koupil si ho ve francouzské Annecy, kde jsme byli na festivalu animovaných filmů. Mají tam u hlavního kina takový legendární obchod, v němž najdete všechny možné plyšáky, maskoty, vše, co můžete ve světě dostat a týká se to animovaných filmů.

No a náš syn v nabídce neomylně sáhl po žlutém Pikachuovi. Chvíli jsem se snažila jeho zájem stočit jinam, ale měl jasno.

Ano. Ocitla jsem se v situaci, kdy jsem mu musela vše nějak sdělit. V té době náhodou vyšla knížka Ivy Procházkové o myšce Šupito. Jako prvomáma jsem si najednou uvědomila, že podobné téma neumím lehce uchopit. Že ho chci ochránit od ošklivých věcí, ale zároveň smrt do našich životů patří.

Že – ač se ji snažíme od nás odstřihnout, odmítat ji – ona stejně jednou přijde. Došlo mi, že je nebezpečné dělat z ní pro děti trauma. Chtěla jsem tohle zásadní téma uchopit tak, abych mohla čtyřletému dítěti jednoduše odpovědět na otázku: Mami, ty mi někdy umřeš?

Nejdřív jsem mlžila. Říkala cosi, že umřu, až přijde můj čas, a až mě nebude potřebovat. Doufala jsem, že se nebude ptát dál. Uvnitř sebe jsem ale cítila, že je to špatně. Tohle přece byla lež!

O smrti se musí mluvit přirozeně. Je tu. Nemá smysl žít ve strachu z ní. Když přijde, neznamená to, že milovaní lidé pro vás přestanou existovat. Je třeba si to uvědomit, brát to normálně.

V našem filmu se točí zápletka kolem tatínka, který Šupito zemře, když je velmi malá. Ona je naštvaná na celý svět, nechápe, proč zemřel zrovna on. Když pak sama přijde do nebe, mnohé pochopí a zjistí, že ho nemusela hledat, že ho měla vždycky u sebe.

A tak to v životě i je. Máte-li někoho skutečně ráda, zůstane s vámi, je vaší součástí, nezmizí.

Záleží na velikosti projektu. Obecně jsem schopná si věci vyrábět, ovšem v případě Myší jsme měli velký tým. Pomáhal nám s figurkami i kulisami, v nichž se pohybovaly. V takovém množství bychom je ani udělat doma nezvládli.

Jen těch charakterů je celkem asi sto. Měli jsme loutkovou dílnu, kde bylo asi osm lidí a na scénách pracovalo dalších deset. Plus všechny myšky se vyráběly v Polsku.

Protože v Polsku jsou velmi zkušení loutkáři. Mají dobře zvládnutou technologii. Ovládají výrobu i složitějších koster a práci se silikonem a latexem.

Poslali jsme tam tedy svou vizuální představu, jak mají přesně vypadat, a pak jsme „jen“ čekali, jestli budou na scéně kompatibilní s námi vyrobenými loutkami.

Já si myšky nejdřív nakreslila, pak se vymodelovaly. Takže Poláci dostali vše do detailů. Dlouho jsme hledali nejvhodnější materiál na srst. Aby vše vypadalo tak, jak si představuji.

V začátcích ano, jakmile se začaly Myši připravovat naplno, přesunuli jsme se se všemi představami a nápady do již zmíněné dílny na Barrandově. Kulisy a loutky se vyráběly v průběhu celého natáčení. Vzniklo velké množství scén a rekvizit.

Když jsme převáželi scény na výstavu, naplnili jsme tři kamiony. Loutek jsme měli přes sto. Hlavní hrdinku (myška Šupito – pozn. red.) jsme měli desetkrát, aby mohla být na všech natáčecích placech zároveň, a kdyby při natáčení nějaká přišla k úrazu, aby se nemuselo čekat.

Některé scény měly i přes deset metrů. Jestli chcete mít ještě reálnější představu, zajděte si na Chvalský zámek v Praze, kde mají Myši výstavu. Zaplnily tři patra, moc jim to tam sluší. (Výstava běží do 15. 5. – pozn. red.)

Původně jsme počítali s náklady kolem sedmdesáti milionů. Nakonec to bylo asi devadesát, neboť do hry vstoupili koproducenti z Polska, Francie, kde se dělala i postprodukce.

Je to výpravný příběh s mnoha prostředími, v němž je spousta scén a postav. Nechtěli jsme ho dělat s kompromisy. Samotné natáčení trvalo čtrnáct měsíců. Přidám-li k tomu výrobu, strávili jsme u Myší nepřetržitě rok a půl, s postprodukcí to jsou roky asi dva. Dílčí etapy se různě překrývaly.

A kdybych to vzala od svého prvotního nápadu, že jednou Myši udělám, jsem na deseti letech.

V Česku na něj přišlo kolem sto dvaceti tisíc diváků. Odhady v předcovidových časech byly o dost větší, a to kolem tří set tisíc. Premiéra ovšem spadla do období covidového, byla na podzim.

Zatím si tedy na sebe film nevydělal, ale návštěvnost je v rámci možností dobrá. Jsem vděčná všem, co nám věřili a film pomohli uskutečnit. O tom, že se to snad povedlo, svědčí i odborné ceny nebo nominace na ně, a hlavně pozitivní reakce diváků.

Každý den. Na hodiny vám to nespočítám. Snažíme se jen, aby nám to příliš nezasahovalo do osobního života. Někdy to není úplně jednoduché spolu pracovat, ale zase víme, že nám to jde. Vzájemně se doplňujeme.

Záleží, na čem zrovna pracujeme a v jaké fázi jsme. Při natáčení Myší zažívaly, že jsme oba každé ráno odjížděli do práce, jeden se odpoledne vracel, aby se o ně postaral, a druhý přijížděl až pozdě večer, v noci. Střídali jsme se.

V klidnějších dobách sedíme doma u počítačů a kreslicích stolů. Snažíme se nejvíc pracovně využít dobu, kdy jsou ve škole, případně už spí.

Vážíme si každé. V lednu jsme dostali rovněž Cenu českých filmových kritiků, ta nás velmi potěšila. Nečekali jsme ji. Všechny ceny pak putují na okno do naší kanceláře v Holešovicích.

Jako největší uznání však vnímám ještě jinou věc než diplomy a sošky: že nám diváci píší, jiní po projekcích děkují, že jsme takovou věc natočili. Že se film zabývá klíčovými tématy, která s dětmi rodiče řeší. Oceňují, že je otvíráme a často na ně i odpovíme. Takové reakce, ocenění odborníků i diváků, mi dodávají energii. Mám velkou chuť do dalších projektů.

Oni na Myších vyrůstali. Nejstaršímu synovi je patnáct. Nejmladšímu šest. Roky žili v prostředí, kdy se řešily chlupy, čumáčky, ručičky a drápečky různých postaviček…

Pomáhali nám a radili. Třeba zda vymyšlené dialogy vycházejí z jazyka, jímž dnes děti mluví.

No právě. Například naše postavy si říkají různě zabarvenými názvy. Kluků jsme se ptali, zda je to pro ně srozumitelné. V rámci debat jsme třeba zjistili, že Ty trubko! nepoužívají. Výraz vnímají jinak. Ani vám nevím, zda nakonec do filmu prošel.

Celek viděli ještě asi doma. Až mě dojalo, že i ten nejstarší řekl: To je docela dobré, to jsem ani nečekal. Znáte větší pochvalu od puberťáka?

Oni jen nehrají. Točí svoje filmy. Jsou dost pokrokoví. Začínali s animací, na mobilu. Pak zjistili, že to vše hrozně dlouho trvá, než přijde výsledek, a že je to příliš pracné. Tak začali točit hrané věci.

Obdivuju je, co dokážou „podomácku“ udělat. Je to jejich společné téma. Jsou každý jiný, ale spolupráce je stmeluje.

Ano, před časem jsem jim dovolila vstoupit do online prostoru. Konkrétně na YouTube. Dělají to poctivě, točit do šuplíku je ubíjející. Baví je odezva, která jim zvenčí chodí, učí se s tím zacházet. Teď už nám i radí.

Josef a Antonín dělají v rámci své věkové kategorie prostě plnohodnotné filmy. Starší je režíruje a produkuje, spolu pracují na scénáři a mladší střihá, postprodukuje a taky hraje.

No opatrně. Oni se dokonce chodí občas na něco odborného i ptát. V technických věcech jsou leckdy chytřejší než já, ale snažíme se držet krok.

Další celovečerní film. Manžel připravuje 3D seriál. A ještě bych ráda udělala jeden autorský krátký film. Splním si jím zase jedno téma, které mnou cloumá. Neprozradím zatím jaké. Jen už vím, že na něj nebudu potřebovat desítky figurek, kamiony a spoustu kolegů…