Denisa Biskupová: Normální život je offline

Momentálně vás diváci mohou sledovat v seriálu Jedna rodina. Nacházíte v postavě Martiny i něco ze svých vlastních zážitků z dospívání?

Myslím, že trochu jo. Určitě jsem měla v pubertě i horší chvíle, zpětně si myslím, že celkově jsem moc nevyváděla. I Martina je vcelku zodpovědná, ve škole má dobré známky, stará se o své sourozence, jen občas zničehonic udělá nějakou šílenost. Právě to mě na ní baví, že není jen vzorná.

Navíc se vyvíjí. Ze začátku je hodně drsná, postupně divák zjišťuje, že pod tou rádoby tvrdou skořápkou je hodně citlivá a řeší rozvod rodičů a nové sourozence.

Ta nepřístupnost je její obrana. Sama nevím, jak bych v podobné situaci reagovala já, znám to pouze z doslechu. Určitě by mě to také nějak poznamenalo.

V seriálu tvoříte pár s Adamem Mišíkem. Nezalekla jste se intimních scén?

Skamarádili jsme se hned, jak jsme se seznámili. Brala jsem ho jako spolužáka nebo kohokoliv jiného z mého okolí a neměla před ním žádné zábrany. Při intimních scénách vypínám vnímání, které mám v soukromí, a soustředím se pouze na herecký výkon. Jde mi jen o to, aby byla dobře natočená scéna.

Adam Mišík je vyhlášený dívčí idol. Nežárlí na vás jeho fanynky?

Nedokážu ho vnímat jako sexsymbol, takže mi přišlo zvláštní, když mi na sociální sítě napsala neznámá dívka, že mě nesnáší, protože se s ním líbám, a ona ne. Předtím se mi nic podobného nestalo.

Jak vycházíte s ostatními hereckými kolegy ze seriálu? Nestala se z vás tak trochu rodina i mimo kamery?

Svým způsobem ano, protože jsme spolu třeba čtrnáctkrát do měsíce. Někteří, jako třeba Terezka Kostková, moje seriálová máma, jsou na place i mnohem častěji. Zvykli jsme si na sebe a díky tomu mezi námi panuje velmi uvolněná a přátelská atmosféra. I když se třeba nějaká scéna nedaří natočit, nikdo se netváří, že se zbořil svět.

Právě s Terezkou obzvlášť ráda točím, nepamatuji si, že by někdy byla špatně naladěná. Ať má za sebou i před sebou sebenáročnější program, nikdy to nedává najevo. Na scény s ní se proto neuvěřitelně těším. Linka, kterou má Martina se svou mámou, se mi líbí. Je to křehký vztah, hádají se, pak se zas usmiřují. Vždycky se k sobě pokoušejí najít cestu.

Máte to s vaší maminkou podobně? Nebo jste nejlepší kamarádky?

Vím, že za ní kdykoliv mohu přijít, svěřit se a vždycky mi pomůže, poradí, je to má životní opora. Ale styděla bych se jí říct úplně všechno. Moje nejlepší kamarádka je má sestra-dvojče.

Říká se, že pouto mezi dvojčaty je abnormálně silné a velmi specifické. Můžete to nějak přiblížit?

Nějaké rozdíly by se našly, jsme dvojvaječná dvojčata. Je ale pravda, že jsme na sebe hodně navázané. Vždyť jsme spolu byly už v bříšku a první roky života jsme byly jen spolu. Také jsem těžce nesla odloučení, když jsme šly na různé střední školy, byla jsem zvyklá mít sestru pořád u sebe.

Stále za ni cítím velkou zodpovědnost i strach, i když dávno bydlí jinde a má svůj život. Asi větší, než bych cítila k jinému sourozenci. Hodně na ni myslím a jsme spolu neustále v kontaktu.

Vídáte se často?

Momentálně jsou naší nejčastější společnou aktivitou výlety do přírody. Už od malička jsme byly vedené k tomu, že si na čerstvém vzduchu nejlépe vyčistíme hlavu, táta s námi jezdil pod stan i na chatu.

Jste zálesačky? Umíte rozdělat oheň?

Jo, to jsme. Umíme rozdělat oheň, jsme zvyklé spát pod širákem. V létě jezdíme společně se sestrou na týdenní trek, vyrážíme jen s batohem i každá zvlášť.

Příroda je pro mě klíčová. Bydlím blízko lesa, takže kdykoliv si potřebuju ulevit, jdu ven. Dokonce přemýšlím, že bych šla studovat ekologické zemědělství.

Láká vás vidina farmy?

Je to můj sen. Měla bych tam tak čtyři ovce, další zvířata, políčko, byla bych soběstačná. Naučila bych se příst vlnu, plést svetry. Témata ekologie a udržitelnosti jsou mi blízká. Snažím se nikomu a ničemu živému neubližovat. Nemám problém se v tomto ohledu omezit. Z etických důvodů nejím už přes čtyři roky maso, zhruba rok a půl jsem vegan.

Co vás k tomu vede?

Nemám jistotu, v jakých podmínkách výrobky vznikají. Když si koupíte čokoládu, ve které je mléko, už nezjistíte, odkud přesně pochází, jestli tam mají krávy volný výběh, nebo se někde trápí zavřené.

Nehledě na to, že já jsem nikdy neměla nějakou velkou potřebu maso nebo mléko jíst.

Sestavovat si vyvážený jídelníček jen z rostlinné stravy musí být velmi obtížné.

V tomhle jsem nezodpovědná, moc si výživové hodnoty nehlídám, mám ale v plánu zajít za někým, kdo tomu rozumí. Obecně mám kliku, že jsem dost úsporná a jím málo, často někde venku. Vařím sporadicky a většinou jen rychlé věci. Když to jde, připravuji si jídlo na další den a chodím s krabičkami. Na výlety pak beru luštěniny v plechovce, hotové směsi, ořechy, raw sušenky.

Podobné rozhodnutí bývá někdy bráno pouze jako módní výstřelek, zejména rodiče v tomto ohledu nebývají vždy zcela chápaví. Co na to říká vaše okolí?

Máma pochopila, že je to můj postoj a způsob, jak nahlížím na svět, a přijala to. Táta chápe vegetariánství, občas ale prohodí, že veganství je na něho moc. Neschvaluje to proto, že se bojí o moje zdraví, má pocit, že do sebe pouze rostlinnou stravou nemohu dostat všechny potřebné živiny. Možná i kvůli tomu mi sám občas nosí veganská jídla.

Když jsem ještě bydlela doma, zkoušel vařit z toho, co našel v lednici, a postupně se naučil zpracovávat různé věci, třeba tempeh. Říká, že by si díky mně mohl otevřít restauraci. Stále objevuje nové recepty i suroviny. Rostlinná jídla mu chutnají, dokonce kvůli nim omezil i maso.

Je ekologie pro vaši generaci velké téma?

Určitě vnímám, že je to větší téma než dříve. Snažím se produkovat co nejméně odpadu, mít bezobalovou a minimalistickou domácnost. A lidé, kterým není lhostejné, co se děje s naší planetou, jsou i v mém okolí. Ale znám i ty, které podobné věci rozčilují, klimatické problémy vytěsňují. Asi mají pocit, že se jich netýkají.

Přijde mi, že buď je ekologická aktivita hodně podporována, nebo naopak vůbec, nevidím žádný střed. Kopíruje to dění ve společnosti.

Vidíte, já myslela, že mladí víc táhnou za jeden provaz. Týká se ta rozpolcenost i dalších témat?

Ano, ať už jde o politické postoje, či cokoliv jiného. Existují mraky možností, zdrojů informací, ze kterých čerpat. Můžeme se svobodně rozhodnout úplně o čemkoliv, proto se objevuje tolik protichůdných názorů. Podstatnou roli v tom, samozřejmě, hrají sociální sítě.

Obecně všichni máme nějak méně času, než mívali lidé dřív. Bez chytrého telefonu se dneska neobejdete, pro komunikaci se světem je klíčový. Pozoruji to na sobě, jak na něm neustále něco hledám, ať už je to spoj, nebo třeba recept. Stále si však držím od sociálních sítí odstup a nezapomínám, že normální život je offline.

Je to i obrana proti nevyžádaným komentářům, třeba v souvislosti s Adamem Mišíkem?

Určitě. Až s Jednou rodinou zjišťuji, jak dokážou být lidé zlí. U jednoho článku k seriálu jsem narazila na diskusi, ve které byly samé hejty (nenávistné komentáře – pozn. red.).

Lidé komentovali, že ve výraznějším líčení vypadám jako strašidlo a starší než Tereza Kostková. To mě hodně zasáhlo, nejsem moc sebevědomý člověk. A narážky na vzhled, nikoliv na roli samotnou, mi připadaly mimo mísu.

Vypadáte velmi mladě, to asi některé jedince provokuje. Na druhou stranu to může přinášet i vtipné momenty. Vzpomenete si na nějaký?

Neustále po mně někdo chce občanku. Dříve jsem kouřila, jednou jsem si chtěla v obchodě koupit cigarety, ale neprodali mi je, ani když jsem jim ukazovala průkaz. Mysleli si, že je falešný. To bylo zvláštní. Stává se mi, že si lidé myslí, že je mi třeba patnáct, ale mám za sebou i opačnou zkušenost, když si jedna paní myslela, že je mi tak čtyřicet pět a že mám doma dvě děti.

Zatím hrajete pouze puberťačky. Neštve vás toto škatulkování?

Já jsem s tím v pohodě. Je ale pravda, že bych si chtěla zahrát i svoji vrstevnici, holku, co řeší i jiné problémy, než že má pětku z matiky. Jsem si jistá, že to brzy přijde, nemohu hrát pořád šestnáctileté.

K herectví jste došla oklikou. Proč se z vás nestala malířka?

Vždy mě bavila výtvarka i herectví. Ve chvíli, kdy jsem se rozhodovala, na jakou střední půjdu, jsem si řekla, že to nechám osudu. Zkusila jsem přijímačky na grafický design i konzervatoř, tam jsem se však nedostala. Začala jsem tedy studovat výtvarnou školu, postupně jsem zjišťovala, že mi herectví hodně chybí, tak jsem šla znovu ke zkouškám. A udělala je.

Malovat jste nepřestala?

Kdepak! Stále kreslím doma. Když jsem odcházela z grafické školy, kladla mi jedna z profesorek na srdce, ať u malování zůstanu alespoň volnočasově. A já to mám jako takovou terapii, je to má forma meditace. Navíc mi olejové barvy i velmi voní.

Co nejraději kreslíte?

Kousky ze svých snů a do toho třeba zakomponuji strom, který mě zaujme, hodně míchám realistické věci a abstraktní pocity. Podle nálady nechávám fantazii volně plout.

Vystavujete svá díla?

Ne, to je jen pro mě. Určitě bych se potřebovala ještě hodně učit, abych mohla vystavovat. Možná až budu mít víc času, budu chodit i na nějaké kurzy. Zatím jsem samouk.

Splnila konzervatoř očekávání? Nelitujete, že jste se grafiky vzdala?

Nelituji. Chodila jsem na přípravné kurzy, takže jsem tušila, co mě potká. Prostředí mi vyhovuje, jen jsem se vždy bála tanečních hodin. Nevím, čím to je, ale taneční profesoři bývají vždycky přísní, kór na lidi, kterým to třeba ze začátku nejde. Jako by je chtěli vybičovat, ale někdy nevolí nejlepší způsob.

Já si občas chodila pobrečet do šatny, protože jsem jejich tlak nezvládala. Zato hodiny herectví byly mé nejoblíbenější.

Mezi 15. a 20. rokem se člověk nejvíc poznává a v různých situacích si může najít něco aktuálního, co mu pomůže. Nám profesoři říkali, že zásadní je pozorovat lidi. Kdekoliv, kdykoliv, v kavárně, na ulici, v obchodě. Sledovat jejich chůzi, gesta a vymýšlet si příběhy, kam asi jdou, co je čeká. To mě hodně posunulo – uvědomila jsem si, jak jsou lidé různí, mají jiné názory, někdy říkají odlišné věci, přitom ale myslí to samé.

Kdy jste poprvé stála před kamerou?

Zhruba ve třinácti letech jsme se sestrou dělaly komparz v německém dobovém filmu. Hrály jsme chudé děti, měly jsme jednoduché kostýmy. Ale úžasně se o nás starali a mám na to moc hezké vzpomínky.

Jaké další role následovaly?

První mluvená byla v Nevinných lžích. Šlo o dívku, která se zabije kvůli kyberšikaně. To byla síla. Mám pocit, že jsem v té době ani neměla sociální sítě, takže jsem poprvé zjistila, že něco takového jako šikana na internetu existuje.

Dívku, která se pokouší zabít, jste hrála i v Bábovkách.

S Janou Plodkovou jsme tam měly i scénu, kdy skáču z okna, protože má postava dospěla do situace, se kterou si nevěděla rady, a rozhodla se, že se zabije. Zásadní pro mě pak byla minisérie Jitřní záře, natočená na motivy skutečných událostí.

K roli jsem přišla hodně rychle, protože jim asi dva dny před natáčením vypadla herečka a já měla zrovna čas. Přípravu jsem tedy neměla takovou, jakou bych chtěla, ale možná to bylo ve výsledku dobře.

Pročítala jsem si večer před začátkem natáčení rozhovory s dívkou, jež byla reálným předobrazem mé postavy (ve skutečnosti se jmenovala Půlnoční bouře – pozn. red.). Byla komplikovaná, plná vnitřních rozporů a zároveň měla velkou vůli změnit svůj život, i když jí bylo pouhých šestnáct let. Nikdy jsem se s ní však nesetkala. Její tatínek se sice byl podívat na natáčení, ale zrovna v době, kdy jsem tam nebyla. Nikdo jiný z rodiny o film nejevil zájem.

To jsou všechno psychicky náročné role. Konzultovala jste je s nějakým odborníkem?

Zatím jsem neměla žádnou roli tak složitou, abych ji musela extra zpracovávat, na všechny se připravuji sama. Snažím se vždy představit sama sebe v různých situacích a zveličit různé své vlastnosti, aby to odpovídalo povaze role a tomu, co je ve scénáři.